Překvapení kam se podíváš
11.12.2024 | Při náhodném povídání s režisérem Janem Gogolou ml., který tu uvedl dokumentární film Vězení dějin, kdy se od nás coby prvonávštěvník dozvěděl, co jsou to Folkovky, si jeden uvědomil, jak jsou v mnoha směrech opravdu unikátní. Tímhle slovem se už dávno přestalo šetřit a zaklíná se jím až přespříliš lidí, v Náměšti nad Oslavou ale svůj význam neztratilo: podobně koncipovaný festival u nás totiž nenajdete a chleba se škvarkovou pomazánkou vám o přestávce jinde také nenabídnou.
Trvá od soboty do soboty, v hudebním programu převažují zahraniční umělci, často v českých premiérách a ti domácí podléhají přísnějšímu dramaturgickému výběru, než je běžné. Odvěkou součástí Folkovek jsou rezidenční projekty, mezinárodní besední Kolokvium, výstavy významných výtvarných a fotografických autorů, filmové projekce, divadla, workshopy, dětský program, velkolepá Nedělní sváteční odpoledne v režii Matěje Formana….člověku dá hodně práce vzpomenout si na všechny programové položky Folkovek, pro které zůstává symbolické vzdušné prostředí zámeckého parku bez ochranky, pouze s mládeží pro barvu triček přezdívané oranžády. Na spoustě organizačních pozic jsou pak dobrovolníci trávící touto formou dovolenou, a silná je i podpora města, kdy si se starostou můžete dát na místě klidně pivo.
„A ten tištěný Plátek vychází každý den?“, zeptal se udiveně pan režisér a po ujištění, že ano, a vždy se po něm zapráší, jen kroutil nevěřícně hlavou. Ačkoliv to stojí spoustu úsilí a práce navíc, na všem vyjmenovaném a mnohém dalším dramaturg Michal Schmidt ovšem trvá. Stejně tak na souběhu poznávání, nenápadného vzdělávání a zábavy.
Folkové prázdniny mají každoroční téma uvozující program a to letošní - Generace - úzce souvisí s výše napsaným. Povědomí o tak výjimečném festivalu se z generace na generaci mezi návštěvníky, dobrovolníky a umělci totiž předává jako druh poselství, takže do Náměště přijíždějí jejich děti a po nich vnuci. Kontinuita je tak zachována a Michal Schmidt tím pádem připravuje program pro z velké části spřízněnou komunitu, kdy i ti, co do Náměště dorazí poprvé, brzy pochopí, že se ocitli na zcela jiném festivalu.
Co letos vypíchnout z tak opulentního programu? Autor těchto řádků sice dával přednost hudbě, žádnou z výstav ale neminul, takže ho znovu okouzlil festivalový výtvarník Rosťa Pospíšil (Blues a jiné krajiny & Objekty). V Galerii 12 uměleckého kováře Pavla Tasovského pak Chvění motýlů Petra Nikla a hlavně fascinující „skupinové“ fotografie Romana France z cyklu Grupy a ve Staré tkalcovně se pobavil prostorovou instalací příběhu Zápasu století o přátelství a soupeření legendárních boxerů Američana Joea Louise a Němce Maxe Schmelinga ilustrovaná Lukášem Urbánkem.
Na úvodním koncertu Polkatime odehraném v české premiéře devítičlennou kapelou Polka -boys vedenou autorem, od klavíru vše řídícím Jiřím Slavíkem, došlo ke kuriózní situaci: na podiu i pod ním v roli posluchačů bylo možné spatřit sestavu „kdo je kdo v českém jazzu“ následně vedoucí debatu nakolik se Jiřímu podařilo do synkop rekomponovat polky Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Josefa Suka a Antonína Dvořáka. Sice žádné umění pro umění, zpočátku ale bylo znát, že muzikanti musí až příliš koukat do not a držet se Jiřího dirigování, takže o avizované improvizaci nemohla být moc řeč. V druhé půlce koncertu už „humoreskové rozpustilosti“ přibylo a závěrečné písně Jana Rychlíka a Vlastimila Hály z filmu Limonádový Joe a Dvořákova Humoreska „stálo prase na terase, houpalo se na vocase…“všechny odvázaly. A došlo i na valčík pro Oldřicha Janotu, který v ten samý den zemřel.
Ten následující na něho vzpomněli i Bratři Ebenové jinak stejní jako vždy. Pro někoho ale bohužel, koncert se totiž pomalu mění v milou, ale přece jenom konzervu, včetně dokola opakovaných průpovídek, pro velkou část publika ovšem k dobru věci, protože se mu dostalo všeho, co od skupiny žádá. Tak jako od Jiřího Pavlici a Hradišťanu. Nebo staré beskydské muzyky Rukynadudy.
Na důvod, proč si portugalská zpěvačka Lina vyžádala Jízdárnu, přišel pozdě večer každý, kdo se v ní usadil. Dostalo se jí totiž intimního prostředí, divadelního nasvícení, zadní projekce a atmosféry, do které její autorské písně fado s verši renesančního básníka Luíse de Camõese ideálně zapadly. Do zpěvu jako vždy dala veškeré emoce a pozadu nezůstali ani kytarista Pedro Viana a houslistka Ianina Khmelik, střídající klavír se syntezátory. Lina soucitně vzpomněla i na den předtím zemřelou legendu fado, zpěvačku Misii, svůj velký vzor. Možný vrchol Folkovek? Možná tak do druhého dne a těch následujících, kdy jste chodili spát s tím samým pocitem, abyste na podobné uvažování nakonec rezignovali a přistoupili na názor, že Folkovky jsou festivalem každodenních vrcholů; někdy intenzivnějších, než byste čekali, jindy jen přinášející rozechvělý pocit, že prostá hudební vstřícnost od srdce může být neobyčejně krásná.
Což byl případ Ivy Bittové se smíšeným sborem Babačka a dvěma famózními muzikanty: houslistou Pavlem Fischerem a akordeonistou Jakubem Jedlinským. Zpívali se romské, maďarské, židovské a moravské lidovky, a v jednu chvíli pánové dokonce zněli jako polští Kroke a končilo se zpěvem Lásko Bože lásko mezi lidmi.
Sympatická Kelly Hunt doma kvůli příjezdu zrušila některé koncerty a v Náměšti poletovala nadšená skoro celý týden. Dorazila besedovat i na Kolokvium, kde vyprávěla o americkém vnímání původu banja, na které, protože k němu přišla vlastně náhodou, hraje po svém a spíš rytmicky než běžnými styly. Na koncertu ho střídala s kytarou a folkové písničkářství prolínala syrovým blues, ozvěnami New Orleans a za doprovodu kytaristy Andrewa Morrise a houslistky Julie Bates přecházela do bluegrassu. Ta konkrétně prozradila, že předci pocházejí z Hradce Králové a o české občanství si na dálku řekla spatra odzpívanou písní Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš. Ano čtete správně. Koncert pak Kelly zakončila prosbou k publiku, aby si s ní zazpívalo I šla Marína do cintorína. Zkrátka skvělá americana s českým vlivy.
Banjistka Nora Brown se představila s o mnoho starší houslistkou Stephanií Coleman. Slyšeli jsme od nich ztišenou a brilantně odehranou old-time music z Apalačských hor, nicméně tak velké překvapení jako minule se už nekonalo a částečně za to mohla Nořina zjevná introvertnost a minimální komunikace s publikem. Jinak ta dívka stoupá ke hvězdám o tom žádná.
Chraplácky zpívající Micah P. Hinson s bubeníkem a steelkytaristou dostáli anoncovanému: temnou americanu střídal jižanský gotický folk a alternativní, místy až psychedelické country. „Už mě nebaví zpívat o mrtvých lidech a strašných věcech. Začínám nový život,“ prohlásil sice Texasan s indiánskou krví, od temnoty se ovšem slyšitelně neodstřihl; snad jen na konci, kdy se pustil do country rocku ve stylu Johnnyho Cashe.
Mezi aspiranty na největší posluchačské překvapení, alespoň soudě podle ohlasů, se určitě zařadila slovenská skupina Dis is Markéta: o jejím nadžánrovém ohlasovém uchopení tradiční hudby, nástrojové kombinaci a hlasu zpěvačky a textařky Martina Kertészové mluvili nadšeně mnozí ještě několik dnů. Velké uznání sklidil také dívčí soubor Devany s moderní podobou hudby z Těrchové a s novým repertoárem potěšila Szidi Tobias.
O účasti zpěvačky a kytaristky Valerie Castro z Kanárských ostrovů na Folkovkách bylo jednoznačně rozhodnuto po jejím koncertu na Womexu. Vyjevených z ní tam zůstalo hodně lidí a nejvíc možná Michal Schmidt. Nebylo pochyb, že v nádherných autorských písních dokáže tichem přehlušit i výbuch sopky. S klavíristkou a bubeníkem odzpívala koncert v duchu názvu debutového alba (S láskou a péčí) a přestože nešlo o nadpozemskou krásu, měla k ní Valerie s procítěným hlasem mnohem, mnohem blíž, než byste čekali.
Směs tradiční velšské a irské hudby houslistky z Dublinu Aoife Ní Bhriain a harfenice Catrin Finch ze západního pobřeží Walesu už jsme někdy v minulosti slyšeli, ony ji ovšem přebalily stuhou líbivosti, která během pondělní noci v zámeckém parku hladila i otrlé cyniky. A ke všemu přidaly i trochu Bacha a baroka.
Na norského tubistu Daniela Herskedala se přijel podívat dokonce Jan Spálený. „Brilantním kompozičním uvažováním probíhajícím v reálu, nápaditým vrstvením zvukových barev nástrojů, samplů, bubnování a rytmu vlastního dechu, posluchače postupně vtahuje do hudebního oratoria ze všeho nejvíc opravdu připomínající soundtrack k procházce po severské krajině,“ píše se v programu a dodat k tomu lze snad jediné: ta krajina se nachází poblíž vydavatelství ECM.
Z rozhovoru vedeném v červencovém UNI s kolumbijskou zpěvačkou Lucií Pulido se o projektu Two Peoples, One Root dozvíte hodně, i při největší míře představivosti ale nedokážete odhadnout, co přijde na koncertu. Její duety s mexickým houslistou a kytaristou Ulisesem Martínezem patří navíc do kategorie nepopsatelných a hned za nimi se do ní tlačí tubista Misha Marks s vlastnoručně vyrobeným šestistrunným elektrifikovaným „cigar boxem“ latarra. S hráčem na elektrickou kytaru a bubeníkem se ponejvíc drželi dravých rytmů cumbie, z níž ale volně přecházeli do mariachi. Lucía Pulido sice uklidňovala srdcervoucími písněmi rancheras, požehnané snad samotnou Chavelou Vargas, ještě do potlesku ale Misha Marsk často vplul psychedelickým sólem a divočina světové úrovně začala nanovo.
Totožné stavy rytmického vytržení a melodické mámivosti, hlavně s židovskými písněmi z Ukrajiny, předvedlo skotské akustické Firelight Trio s akordeonistou Philem Alexandrem, hráčkou na nyckelharphu Ruth Morris a houslistou Gavinem Marwickem.
A světoznámá malijská zpěvačka a hráčka na koru Sona Jobarteh s kapelou a synem excelujícím na balafon? Ti hned na začátku nasadili ostré afrofunkové tempo, ze kterého k potěše tančícího davu neslevili až do konce.
A cappella smíšený sbor Ensamble B11 „používající namísto bubnů beatbox“ v Náměšti beatbox hodně upozadil a vsadil na bubny s afro-venezuelskými tradičními rytmy, ale zaujal i tak.
Rezidenční projekty jsou pýchou festivalu. Zatímco mezinárodní Citery nad Oslavou zahrnovaly profesionály, Orchestr Folkových prázdnin tvořily převážně děti a mládež. Pohled na jejich nadšené snažení samozřejmě vyzmizíkuje nekritičnost, pravdou ovšem zůstává, že pokud jde o složité aranže, kreativitu a volbu repertoáru, troufají si německé fidlerky Vivien Zeller a Ursula Suchanek s mandolinistou Martinem Krajičkem, kteří orchestr vedou, rok od roku na větší náročnost. Letos snad nejvíc a nejhravěji jak kdy předtím. Určitě k tomu přispělo hostování Firelight Tria, každopádně ten koncert od úvodní vzpomínky na Jitku Šuranskou fantasticky gradoval. V tomhle směru dokonce předčil Citery nad Oslavou vedené Barborou Xu (finské kantele a čínský guzheng). Už z podstaty intimní hudby, které s kolegyněmi - Jausmė z Litvy (kanklés) a Eva Väljaots z Estonska (kannele) – běžně hrají se nějaká živelnost čekat nedala, koncertu z něhož nejvíc asi vyčníval expresivně po rockersku zpívající citerista Michal Müller, padal řemen ovšem z jiných důvodu. Pozdní chladný večer vedl k častému přelaďování citlivých nástrojů a jako v minulosti bohužel chyběla ucelenost se souzvukem nástrojů. Melodicky zajímavé skladby proťaté kontrabasistou Petrem Tichým a harmonizujícími houslemi Petry Jelénkové pak střídaly v prostoru se ztrácející ambientní plochy, což vedlo ke ztrátě pozornosti. S konečným resumé ale počkejme na živé album.
Autor těchto řádků do katalogu o Marii Puttnerové s kapelou napsal, že nás čeká blažené vdechování přívalu písničkářské nádhery a trvá si na tom, zeptat se ho ale někdo po koncertě co právě slyšel, chyběla by mu slova. Až tak ho písně - podle hudebního publicisty Ondřeje Bezra „nejoblíbenější Marušky české hudební scény“ – hluboce dostaly.
SMS od houslisty Vojtěcha Mrověce: „Psali jsme si, že mám přijet. Tak jak?“ Odpověď Glena Hansarda: „Jo vidíš, tak jo, přijeď.“ Málo tomu bylo: zavolal ještě Markétě Irglové na Island, jestli by, když jde zrovna o Náměšť, na kterou mají oba osobní vzpomínky, nepřijela a ona skočila na letadlo a v sobotu s ním k naprostému nadšení o ničem dopředu netušícího publika vstoupila na podium. „Potkáváme se jako rovnocenné - skoro až bych řekla opaky. Ženský a mužský element. Glenova dravost a syrovost a já tíhnu spíš ke kráse a něžnosti. Když to zkombinujeme dohromady, naše energie se propletou a vznikne z toho něco moc pěkného,“ uvedla Markéta Irglová k připravovanému společnému albu a my to na Folkovkách mohli zažít v praxi. Glen dupal nohou, jakoby se hodlal probourat do pekla. Nabídl zanícenost, odevzdanost až do úplného konce, kouzlil s hlasem, atmosféru doslova řezal motorovou pilou a když Markéta zpívala osamoceně, sedli si s houslistou stranou, aby nerušili.
Klišé o skvělé tečce za vydařeným ročníkem vynecháme. Každý ročník Folkovek bývá totiž vydařený. I tím je festival unikátní.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská & Barka Fabiánová (Glen Hansard, Orchestr Folkových prázdnin, Sona Jobarteh)
