Severské tropy a ztracená tabu
02.07.2015 | Na world music festivalu v duryňském Rudolstadtu nepřestává udivovat několik věcí: stoupající návštěvnost, vstřícnost obyvatel města beroucí akci za svou a vytříbený, v podstatě velmi náročný program. Osmdesátitisícový dav do Rudolstadtu přitom nepřivádějí hvězdy světového kalibru, ale naopak často neznámé, na své objevení teprve čekající kapely. Riskantní záměr nicméně dramaturgovi Bernhardu Hannekenovi vychází už čtvrt století.
Zřizovatel počasí si letos škodolibě zavtipkoval: za magickou zemi bylo totiž zvoleno severské Norsko. Úmorná vedra ale návštěvníky s hudebníky semkla do jedné spřízněné, osudu vstřícně odevzdané rodiny: před čtyřicítkami neunikl nikdo - pod podiem ani na něm - a společně vyráželi i k řece Sále, měnící se nečekaně ve veřejnou plovárnu.
Během koncertů docházelo k drsným situacím: kapely už tak zpražené nemilosrdným sluncem rozlaďujícím náladu i nástroje, před sebou zpočátku marně hledaly publikum, skrývající se po stranách ve stínu stromů. Ne na dlouho: hudba nad rámec běžnosti a solidárnost nakonec lidi pod podia přivedly a tančilo se horko nehorko.
Čtvrtečnímu a nedělnímu večeru dominovala dvě zavedená
maistreamová jména: francouzští elektroswingaři Caravan Palace a německý pop reggae zpěvák Patrice. Vyjímky z pravidla, že na hvězdy Rudolstadt nespoléhá,
nasazuje Hanneken do programu už léta: lidé podle něho mají nárok si na chvíli
uvolněně zabláznit a odpočinout od těžké hudební nálože.
I když, jak se to vezme: rozdíly v nadšení během koncertů zmíněných a neznámých Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp ze Švýcarska jste nepostřehli a po skončení musela muzikantům s prodejem cédéček dokonce pomáhat ochranka.
Šestičlenní All Mighty Orchestra Marcel Duchamp, jak zní volný překlad do angličtiny, se k Duchampovi hlásí záměrně: podobně jako velký futuro-dadaista nevnímají konvence. Někomu mohou Švýcaři zpočátku přijít jako zapeklitá hádanka a odpovědi na otázku co vlastně posloucháme se vždy vztahují k okamžiku, kdy se vás na to někdo zeptá; chvíli na to, byste zřejmě odpověděli úplně jinak. Rozstřel Švýcarů píšících vlastní manifest hudební svobody je značný: freejazz, progrock, indiepop, drsný punk, minimalismus nebo alternativní fantazírování. Vždy v režimu impulzivní hravosti a pod napětím tranzovních západoafrických rytmů. Ano, s těmi se chytáte nejsnadněji, tedy než přejdou do anarchistického rauše. Hlas zpěvačky a houslistky Liz Moscarola někdy africkému groove neodpovídá: zní v jemných, až divadelně naléhavých rejstřících, s podporou ladných tanečních pohybů. V kontrapunktu s Liz se ocitá ječák hráčky na marimbu Aïdy Diop s kořeny v Senegalu. Její až nelidská přesnost vyhovuje rytmice - bicí kontrabas - a vlastně i trombonistovi a kytaristovi, zvládajícímu také malou loutnu ngoni. Přechody z tranzovní divočiny do zasněných pasáží se nedaly dopředu odhadnout a spoustě přítomných postarších hipíků mohly evokovat nevázanost Franka Zappy. Nemělo by překvapit, že nové album Rotorotor skupině produkoval John Parish: dvorní kytarista PJ Harvey a tvůrce poslední desky malijské zpěvačky Rokie Traoré.
Skupina Metá Metá
ze São Paulo má také vlivného zastánce: nigerijský bubeník Tony Allen, co se
podílel na albu Metal Metal, o ní tvrdí, že vynalezla "novou brazilskou
hudbu". Určitě ho k ní přilákal afrobeatový tah, sám věčný hledač ale
především docenil, jak z něho Metá Metá nevyzpytatelně utíkají všemi směry,
jako by se trojice hudebníků nemohla
rozhodnout zda-li se vydat cestou punku, rocku, freejazzové disharmonie nebo
zůstat věrná afro-brazilským rytmům z rodného regionu Bahia, centra synkretického
náboženství candomblé, jehož bohy v textech vzývají. Při vší úctě k brilantní
rytmice nucené tak ostré střihy stíhat, soustředit se nejvíc musíte na metal-punk-jazzového
kytaristu Kiko Dinucciho, kvílivý, až distorzní saxofon Thiago Franca a
definicím vzdorující zpěvačku Jucaru Marcal. Nejsou kapelou na první poslech:
úvodní zuřivou skladbou spoustu návštěvníků odehnali do bezpečné vzdálenosti;
nakonec si jich většinu k sobě zase přitáhli nazpět: tak dráždivou afropunkovou
"avantgardu s lidskou tváří" dnes asi od nikoho jiného neuslyšíte.
Co do nepředvídatelného zvukového dobrodružství si s oběma nezadal čerstvý projekt norského trumpetisty Nilse Pettera Molværa, napojeného na ikonickou jamajskou rytmiku Sly Dunbar a Robbie Shakespeare, elektroniku Jana Banga a jazzovou kytaru Eivinda Aarseta. Dohromady se dali teprve na jaře s volnou koncepcí: to málo předem domluvené na koncertech dál rozvíjet, takže se vždy stáváte svědky originálu. Efekty protknutá trumpeta rozprostřená do širokých ploch a živý Bangův ambientní sampling nejsou vůbec v rozporu s tělem procházející dunivou baskytarou a bicími. Zapadá do toho i bluesově se připomínající kytara. Chvílemi vás dubovým lomozem naprosto dostanou, ale vzápětí i trochu uspí, to když všichni expresionisticky ztiší a nikdo se nemá k tomu vystartovat k dalšímu tématu. Jestli to tihle výsostní improvizátoři dotáhnou až k nahrávce zůstává ve hvězdách a je rovněž otázkou, nakolik by jejich volně plynoucí hudba zaujala na studiovém albu.
Z kostela do Apalačských hor
Osobní programové plány letos ovlivnilo počasí: pobíhat okolo patnácti podiích rozesetých po rozpáleném městě nebo stát dlouhou frontu před divadlem s bonusem v podobně úpalu se chtělo jen odvážným (bylo jich dost, o tom žádná) a přednost dostával milosrdný stín v parku. Ani strmé schody vedoucí k hradu Heidecksburgu nebyly žádnou procházkou rájem, některé osobnosti tu ale minout nešlo: waleskou skupinu 9Bach, kurdskou zpěvačku Rojda Şenses, hvězdné irské tradiční trio Dónal Lunny (bouzouki), Máirtín O’Connor (akordeon) a oproti nim mladá houslistka Zoë Conway. Největší zájem se pochopitelně soustředil na koncert portugalské "bohyně fado" Marizu. Na podiu se v dlouhých červených šatech objevila s úderem desáté večer se stabilním doprovodem dvou kytar a perkusisty. Emotivně strhujícímu vystoupení nešlo odolat do okamžiku, než začala rozezpívávat publikum. To si mohla evidentně dobře naladěná Mariza odpustit, jinak u ní máte pořád pocit, že pokud by se proměnila v Johanku z Arku a mávla mečem, jdete s ní do boje ani nemrknete.
O nic menší programový magnet představovala míšenka Rhiannon Giddens. Zatímco Marizu lze potkat často i u nás, americká zpěvačka, houslistka a hráčka na banjo se v Evropě objevuje vzácně. Tentokrát v rámci turné na podporu debutového sólového alba Tomorrow Is My Turn, se kterým se Giddens na čas odpoutala od své domovské kapely Carolina Chocolate Drops. S tou Američanům dala na vědomí, že old time music kdysi v Appalačských horách hrávaly i černošské string bandy a spolu s Bélou Fleckem připomněla, že banjo má původ v Západní Africe, což spousta z nich, až se tomu nechce věřit, do té doby netušila. Caroline Chcolate Drops sice vynášejí odborníci do nebes a za album Genuine Negro Jig získala černošská kapela dokonce Grammy, s tak nevšedním a syrovým materiálem pocházejícím z pravěku americké hudby ale po celou dobu na obecnou slávu nedosáhla. V těch samých vodách pátrající americký producent T Bone Burnett na sytý hlas Rhiannon narazit musel: nejprve ji zavolal, že ji chce vyprodukovat album, čímž prý autor soundtracků O Brother, Where Art Thou? nebo Cold Mountain zpěvačku dost uzemnil. A následně ji jako jedinou ženu přizval k natáčení alba zhudebněných neznámých Dylanových textů The New Basement Tapes.
Krátce ke koncertu. Přezpívala většinu z alba: tedy nevšedně country-rockově převzaté skladby od Dolly Parton, Patsy Cline nebo Charlesa Aznavoura. Přidala největší "hity" Caroliny a v gaelštině si střihla tradiční píseň ve stylu puirt-a-beul ( mouth music; unikátní způsob nedoprovázeného zpěvu) coby připomínku svého napůl skotského původu. V početné vynikající kapele s hráčem na cello Malcolmem Parsonem ji stál po boku parťák z Caroliny, banjista a zpěvák Hubby J. Jenkins. I v české výpravě se pak našlo dost lidí, považujících jejich koncert za festivalový vrchol.
Konkurenci měli přitom letos opravdu velkou: takřka neuvěřitelně vyzněl například projekt Método Cardiofónico španělského hráče na niněru Germána Diáze. Zvládnout "středověký syntezátor" aby to neznělo fádně není jen tak a v tomhle směru patří Diáz k nejlepším na světě, aby toho ale nebylo málo: použil staré gramofonové nahrávky Dr. Iriarteho, zaznamenávající tep lidského srdce lékařem ve 40.letech zkoumaných pacientů. Vytvářejí rytmický základ skladeb, jejichž kompletní zvuk doplňují mechanická hrací skříňka a Orgue de Barbarie ( flašinet), dopředu naprogramované tak jak dříve děrovanými papírovými páskami. Díaz svůj podivuhodný orchestr spouští během hry nožními pedály a po ruce má také loop. Koncert organizátoři umístili do kostela, v jehož prostorách se Método Cardiofónico rozvinulo do dalších úchvatných dimenzí díky napojení dvou excelentních jazzových muzikantů: hobojisty Benxamina Otero a trumpetisty Davida J. Herringtona.
Veteráni pořád válí
Africkou historii zastupovali v Rudolstadtu malijští
veteráni Les Ambassadeurs, mládí
zpěvačka a hráčka na koru Sona Jobarteh
z Gambie. Příběh legendárního orchestru vyšel v Harmonii 12/2014 a jistě vás
bude zajímat, jestli měl jeho nečekaný předloňský návrat na scénu větší smysl,
než pouhé svezení se na vlně afrického retra.
Ještě jinak: může si dnes širší posluchačskou oporu získat hudba stará čtyřicet let notabene natěsno spjatá s dobovými politickými a společenskými reáliemi? Bez napínání: žádný problém, protože zpěvák Salif Keita od nich publikum rázně odstřihl pobídkou k tanci. Bez řečí a pamětnického slzení. I s minulostí v zádech triumfují Les Ambassadeurs absolutně: hráčským nasazením zbavili skladby odéru staroby. Sóla kytaristů Amadou Bagayogo a Ousmane Kouyateho a klávesistů Cheicka Tidiane Secka a Idrissy Souamoro nejenže nezestárla, vlastně se potvrzuje, jak hodně orchestr předběhl dobu příklonem k americkému soulu a rocku. Novou sestavu Keita vyváženě nakombinoval z žijících členů a nováčků a protože se ani jeden z táborů nehodlá před tím druhým zahanbit, vzniklo v orchestru napětí, ze kterého čerpá svou taneční silu. Posluchači dávající přednost moderní africké hudbě si, pravda, občas zívnou: valivá orchestrální masa jim po čase může přijít monotonní a sólování nekonečné, všechno se ale vždycky v dobré obrátí s fenomenálním hlasem Salifa Keity.
U Soni Jobarteh
se všechno točí okolo příběhu ženy zvládající mistrovským způsobem hru na koru
- nástroje určeného v kultuře západoafrických griotů takřka výhradně mužům.
Nejedná se o striktní pravidlo, griotky ale přece jenom vždycky dávaly přednost
zpěvu. Vstoupila na podium v šatech západního střihu a s první skladbou vyslala
signál, že její story je nutné přečíst celou. Vnučka slavného koristy Amadu
Bansang Jobertehho, pochází z váženého griotského rodu zahrnujícího bratrance
Toumani Diabateho (asi nejproslulejší hráč na koru dneška). Žije v Londýně, na
konzervatoři absolvovala klasický klavír, běžně vystupuje s The BBC Symphony
Orchestra a je členkou bratrovy skupiny ACM Ensemble, zaměřené na soudobou a
experimentální elektronickou hudbu, takže jakápak tradiční griotka. S
perkusistou, baskytaristou a kytaristou
nic takového nepředstírala: na koru předvedla nejrůznější polohy, od
afrofunkového staccata po jemně zvonivé melodie, když ale vzala do rukou kytaru
sondovala hlavně terén bluesrockového songwriterství. Zpívá a vypráví o svých
předcích, zná ale míru a nikdy nesklouzne do podlézavosti, jakože: hele, hraju
na koru a jsem griotka. Ostatně to by Jobarteh v Rudolstadtu asi neprocházelo
dlouho: publikum tady dokáže bystře rozeznat, když s ním někdo hraje lacinou
hru.
Magická země - Norsko - a Magická nástroj - citera - nebyly jedinými tématy letošního ročníku, dalším nevysloveným, přesto hojně diskutovaným a na každém kroku patrným, se ukázal být nástup kapel vstřebávajících symptomy doby a vrcholně naplňujících model současné world music: hudby bez špetky respektu k hranicím, žánrům a donedávna platným pravidlům.
Proto se do Rudolstadtu pořád vyplácí zajíždět.
Foto: Yvett Stranska
Jiří Moravčík
Malá hudební procházka letošním ročníkem:
Džambo Aguševi Orchestra (Makedonie)
Balkánská dechovka, čtyři hráči na tuby, dva bubeníci a čtyři famózní zpívající trumpetisté.
Les Ambassadeurs (Mali)
Legendární orchestr s hlasem Salifa Keity. Více ZDE
Caravan Palace (Francie)
Okouzlující a tanečně strhující králové elektro swingu. Francouzská skupina, která unikátním způsobem přemostila elektronikou francouzský gypsy jazz se zlatou érou amerického swingu.
Karolina Cicha (Polsko)
Svérázná polská rocková písničkářka zpívá v devíti jazycích, těch hudebních se u ní ale nedopočítáte. Její nadžánrová hudba vám přijde jako vášnivě osobní výkřik, jako neobyčejný a v Polsku s ohromením přijatý triumf zapomenutých pamětihodností polského regionu Podlesí - rodiště charismatické zpěvačky, skladatelky a muzikantky.
Rhiannon Giddens (USA)
Neobyčejná zpěvačka, houslistka a banjistka ze skupiny Carolina Chocolate Drops.
Frank Fairfield (USA)
Kytarista, banjista, houslista a průvodce dávným světem old-time music.
Sona Jobarteh (Gambie)
Pravděpodobně jediná griotka ze západní Afriky, která si úspěšně troufla na koru. Dcera velkého Amadu Bansang Jobarteha a sestřenice Toumani Diabateho z Mali.
Kalàscima (Itálie)
Hodně výbušná pizzica ze Salenta.
Máirtín O’Connor, Zoë Conway and Donal Lunny (Irsko)
Dve velkoknížata a princezna irské tradiční hudby. Knoflíkový akordeon, housle, bouzouki.
Mariza (Portugalsko)
Dámy a pánové, přichází královna portugalského fado.
Metá Metá (Brazílie)
Strhující fúze brazilských stylů, punku, jazzu a tanečního šílenství.
Mark Ernestus’ Ndagga Rhythm Force (Senegal/Německo)
Senegalská parta sabar bubeníků, zpěváků, muzikantů a německý elektroprogramátor z labelu Hard Wax.
9Bach (Wales)
Zapeklitě krásný indie folk z Walesu. Více ZDE
Nobuntu (Zimbabwe)
Moderní ženský sbor - tradice, gospel, afro-jazz.
Patrice ( Německo)
Popreggae s kořeny v Sierra Leone. Až se na festivalu všichni na hrnou do parku, nedivte se.
Sly & Robbie & Nils Petter Molvær (Jamajka/Norsko)
Nejslavnější a nejúdernější rytmika jamajského reggae a dubu Sly Dunbar & Robbie Shakespeare a experimentální jazzovu scénou vysoce respektovaný norský jazzový trumpetista Nils Petter Molvær.
Valkyrien Allstars (Norsko)
Ramzailech (Izrael)
Klezmer punk. Stačí? Mělo by.
Sedaa (Mongolsko/Německo)
Tradiční hrdelní zpěvy, nástroje a německý perkusista. Mongolští pastevci na hranicích s Orientem. Sedaa znamená persky hlas.
Rojda Şenses (Turecko)
Zpěvačka kurdského původu.
Sés (Španělsko)
Písničkářka María Xosé Silvar "Sés" z Galicie se zájmem o blues, soul a rock. Divné? Poslouchejte...
Sorceress (Nový Zéland)
Soul, elektronika a hlas Rachel Fraser.
Trio Chemirani (Irán)
Fenomenální, světově proslulá rodina perkusistů.
Gabby Young & Other Animals (Velká Británie)
Pokud jste tuhle excentrickou zpěvačku a její pop-gypsy-folk-rockovou kapelu ještě neslyšeli, neváhejte.
Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp (Švýcarsko)
Tropical postpunk - afro avantpop...tohle si přeberte sami, ale pokud jim loňské album Rotorotor produkoval John Parish (PJ Harvey), asi to s nimi nebude jen tak.
Nomadic Massive (Kanada)
Hip hop z Montrealu, ale úplně jistí si tím nebudete.
Oratnitza (Bulharsko)
Tradice trochu jinak. Na každý pád zajímavě.
Coetus (Španělko)
Početný katalánský ansámbl zpívajících perkusistů.
The Celtic Social Club (Francie)
Hip hopová a rocková oslava celtic music s důrazem na Bretaň.
Michael Alpert & Julian Kytasty (USA/Ukrajina)
Oba mají rodinné kořeny na Ukrajině, v tamní židovské komunitě, kterou stalinismus a druhá světová válka doslova zdecimovaly. Na krásném loňském albu Noční písně ze sousední vesnice produkovaném Danielem zpívají dvěma jazyky - v jidiš a v ukrajinštině. A připomínají zapomenuté perly ze starých časů.
Pedro Caldeira Cabral Trio (Portugalsko)
Naprostý kytarový mistr.
