Les Ambassadeurs - Velvyslanci moderní africké hudby
13.04.2015 | Na obalu nedávno vyšlého dvojalba připomínají spíš hippie kapelu ze sanfranciského Hight Ahsbury než z Afriky. Příznačný signál k pochopení odlišnosti malijského orchestru, představující během let 1970 - 1985 nejprogresivnější spojku mezi griotskou tradicí a rodící se moderní západoafrickou hudbou, kterou s hlasem a Salifa Keity pomáhal definovat.
Můžeme nad lecčíms přemýšlet a pokládat si otázky. To samosebou můžeme a měli bychom: strhující příběh Les Ambassadeurs se totiž paralelně rozvíjel s politicko-kulturními proměnami Mali a zahrnuje mnoho paradoxů - rozporuplných i kouzelných. Zdobí ho ovšem jistota: v 60. a 70. letech existovalo v západní Africe přes sto orchestrů, na popularitu a vliv Les Ambassadeurs ale dosáhl málokterý.
V "superochestru" se sešli vrcholní hudební velvyslanci - les ambassadeurs - ze čtyř zemí, největší pozornost na sebe od roku 1973 ale strhl Salif Keita, dosud zpěvák konkurenčního orchestru The Rail Band.
Ke Keitovi se váže obecně nejvíc připomínaný paradox: šlechtic z rodové linie Sunjata Keity, zakladatele středověké říše Mali, najednou symbolizoval malijskou griotskou hudbu. Zatímco otec ho vypudil z domu, protože hudba náleží pouze griotům, a nikomu jinému, mezi spoluhráči a posluchači si mladičký zpěvák s neuvěřitelným hlasem získal brzy respekt. I za odvahu: narodil se jako albín, což v Mali představuje společenský (a bohužel i reálný) polibek smrti, nicméně Keita se nemínil krčit v ústraní a šel s "bílou kůží" na trh. Na ulici hlavního města Bamako albínského kytaristu v roce 1969 objevil kapelník The Rail Bandu, saxofonista Tidjani Kone, zaskočený Keitovou dokonalou znalostí griotských eposů.
V The Rail Bandu se Keita ocitl v samé středu nového hudebního dění a po boku kytaristy Djelimady Tounkary a zpěváka Mory Kanteho se vyučil řemeslu. „Netušil jsem, že klávesy, bicí a kytary mohou hrát dohromady,“ vzpomínal Keita na své začátky v orchestru v němž se dostal do pozice hvězdy. Proto když mu z Les Ambassadeurs hodili lano, povídalo se o tom po celém Mali. Abyste rozuměli: rovnalo se to šoku jaký by nastal, kdyby John Lennon přešel k Rolling Stones.
Živý jukebox a střelba na parketu
Po nabytí nezávislosti hledalo multietnické Mali od roku 1960 svou národní identitu. První president Modibo Keita opisoval scénář ze sousedních zemí: rozpoutal kulturní revoluci - tzv. authenticité - zdůrazňující pocity africké hrdosti a etnické soudržnosti a v neposlední řadě se vymezující vůči bývalým kolonizátorům. Zapomeňte na jejich hudbu, čerpejte z našich starověkých griotských tradic, hlásal president.
V každém okrese nařídil založit státem štědře dotované orchestry a v Bamako pořádal každoroční setkání umělců Semaines de Jeunesse (Youth Weeks). Kultura se pro dogmatického komunistu Modibo Keitu stala silnou ideologickou zbraní a svou vizi antikolonialismu a komunistické morálky vyžadoval po Malijčanech s pomocí tajné policie.
S brutálně praktikovaným komunismem ale nikdo v Africe daleko nedošel a ten Keitův, přes všechnu kulturní mobilizaci, přivedl Mali k ekonomickému bankrotu, takže presidenta k úlevě obyvatel svrhla v roce 1968 vojenská junta a na trůn usedl pučista poručík Moussa Traoré. Jeho proměna v diktátora netrvala k zděšení Malijčanů dlouho a první co zrušil, byla předchůdcem nastolená podpora hudby. Tak rychle jak regionální orchestry vznikly, tak rychle bez státních financí zanikly. Vlna protestů, demonstrace mládeže a kritika ze zahraničí Traorého odpor ale zmírnily: v roce 1970 založil The Artistic, Cultural and Sportive Biennales, každoroční setkání umělců celé země, v podstatě úchvatnou hudební laboratoř uprostřed despotického režimu. Statní podporu nahradily soukromí mecenáši a politická garnitura: nová generace hudebníků už nepodléhala kulturnímu socialismu, ale svobodnému trhu, v němž se odrážel od středověku panující vztah mezi grioty a vládci. Doba umožnila "vlastnit" celé orchestry. Vzájemný obchod - budete pro mě hrát, já zaplatím nástroje a ochráním vás - rozkvétal.
The Rail Band založil v roce 1970 Karim Dembelé, ministr dopravy a veřejných prací, s manažerem hlavního nádraží v Bamako, což vysvětluje původní celý název orchestru: The Rail Band du Buffet Hotel de la Gare.
To o rok později nedalo spát pučistovi a sadistickému šéfovi malijského bezpečnostního úřadu, plukovníkovi Tiékoro Bagayokovi. Fanoušek fotbalu, hudby a krásných žen nařídil majiteli luxusního hotelu Motel de Bamako, že do nočního klubu musí přijmout jeho orchestr. Běžnému smrtelníkovi byl hotel zapovězený, navštěvovala ho nejvyšší politická, vojenská a zbohatlická smetánka, pro kterou orchestr podle britského novináře Andy Morgana fungoval každý den v týdnu jako živý jukebox - "od devíti večer do posledního stojícího muže".
"Bylo to místo, který chtěl každý vidět a být tu viděn. S atmosférou naparfémovanou omamnou vůní přítomného Tiékoro Bagayoko, pořádající tu exkluzivní soukromé večírky, které rozháněl výstřely z pistole," napsal Andy Morgan.
Plukovník přilákal do Bamako členy dvou slavných kapel z Pobřeží slonoviny a ze Senegalu zpěváka Ousmane Dia, takže název orchestru vedeného zprvu saxofonistou Moussa ‘Vieux’ Cissokho moc práce nedal: Les Ambassadeurs du Motel de Bamako.
Bitva orchestrů
Propagandistická politika authenticité zformovala zlatou éru západoafrické hudby: griotští hráči dokázali využít potenciál kombinace starobylých nástrojů s dechy a klávesami, které jim byly zpočátku doslova vnuceny, aby orchestry zněly patřičně moderně. The Rail Band se této šance chopil, přece jenom se ale držel při zdi a směs malijské tradice, kubánské salsy a jazzu přišla Salifu Keitovi málo odvážná.
Přesvědčujete-li mládež, že authenticité je vlastně výraz africké moderny a bedlivě dbáte na to, aby tomu uvěřila, co jiného můžete čekat, než odpor. Mladé Malijčany fascinovala daleko víc západní hudební revoluce: Beatles, Rolling Stones, James Brown, Santana a festival ve Woodstocku.
"Být černý a hrdý, ale současně drzý, hlasitý, sexy a funky, po tom malijští teenageři toužili," uvádí Morgan a připomíná, že přesně tak se cítil Salif Keita. Tomu proto nástupnický proslov od Les Ambassadeurs zněl jako osobní manifest: "Nečekej od nás, že budeme znít jako národní folklorní soubor. Buď se budeš ochotný učit, nebo vypadni."
Ze schizofrenie - zavděčit se mecenášovi, pobavit lidi a lámat hudební dějiny - Les Ambassadeurs vyšel vítězně: Bagayoko neměl s novátorskými ambicemi členů problém, naopak, podporoval je a žádostem o nové posily vyhovoval okamžitě.
K tvůrčímu skladatelskému rozvinutí existujících vizí došlo s příchodem kytaristy a skladatele Kante Manfily a klávesisty Idrissa Souamoro: aranžérských tahounů. Pak se přidali balafonista, houslista a flétnista Keletiqui Diabate a kytaristé Ousmane Kouyate a Amadou Bagayoko. Tím sestava (včetně dalších bubeníků a dechařů) Les Ambassadeurs dosáhla v roce 1974 svého hvězdného vrcholu.
Činil se i The Rail Band, takže orchestry rozdělovaly fanoušky na dva nesmiřitelné tábory, což bylo nutné jednou pro vždy rozčísnout: oběma bylo vládou uloženo zkomponovat pro kampaň na podporu gramotnosti skladbu Kibaru a regulérní koncertní bitva na fotbalovém stadionu v Bamako měla rozhodnout, kdo s koho. Les Ambassadeurs triumfovali šestadvacetiminutovým opusem, stadion bouřil, zvlášť při Keitově zpěvu, vítěze ale určit nikdo nedokázal, takže remíza. Souboj orchestrů nicméně vešel do encyklopedií.
Les Ambassadeurs stavěl hudbu na protiváze široce přijímané kubánsko-jazzové taneční pozvolnosti a hýřil přesvědčivým temperamentem. Vnitřní duchovní griotskou energii otevřel mnoha interpretacím a přeměnil ve výbušnou směs afrobeatu, jazzu, rocku, senegalských wolof rytmů a funky. Neodolával pokušení nekonečně vynalézavých autorských a hráčských experimentů.
Dvojalbum Les Ambassadeurs du Motel de Bamako (Sterns Music) vše dokládá. Obsahuje osmnáct nahrávek z let 1975-1975 natočených na tři alba a pět singlů pro společnost Sonafric. Většina z nich dosud nevyšla na CD a dvě skladby vůbec nikdy: jedná se o raritní snímky z Radio Mali. Pro zajímavost: natočili je dva tam tehdy zaměstnaní zvukoví mistři, o nichž se svět teprve měl dozvědět: Ali Farka Touré a Boubacar Traoré.
O jedení oblázků a požehnání od diktátora
Les Ambassadeurs plnili i očekávaní role griotů: sociálních a politických komentátorů. Keita s Ousmanem Dia zpívali v mnoha jazycích, rozuměli jim tedy všichni Západoafričné. Vyjadřovali se v náznacích i otevřeně a uvědomíme-li si, že pod přísným dohledem vojenské junty, posílající lidi do vězení za daleko menší prohřešky, měli na problémy často hodně zaděláno. Plukovníkovi Bagayoko se ale postavit tehdy nikdo neodvážil, takže Les Ambassadeurs zůstávali v relativním klidu.
Za normálních okolností vyjížděly za hranice pouze státní ansámbly, kam s takovými nařízeními ale na šéfa bezpečnosti. "Svůj orchestr" vyslal do Paříže, pravda s kohortou agentů a do nigerijského Lagosu na The Black and African World Festival of Art and Culture, což mělo příchuť pikantnosti, protože se tu Les Ambassadeurs setkali s politickým rebelem Felou Kutim, bojujícím proti lidem typu plukovníka.
Patrně nejkontroverznější okamžik historie Les Ambassadeurs je spojen s jejich nejslavnější a zvukově nejmocnější, griotskou oslavnou skladbou Mandjou (na dvojalbum nezařazenou). Koncertovali v Conakry, hlavním městě sousední Guineje, před samým presidentem Seckou Tourém, když u něho procítěně, jakoby v extázi zpívající Salif Keita poklekl a dostalo se mu pohlazení po hlavě, připomínající požehnání kněze. Vrcholný akt naplnění griotského paktu s vládci názorově rozděluje: skutečně mistrovské dílo se totiž příčí vědomí, že pělo ódu na sice otce a strůjce guinejského potažmo západoafrického hudebního zázraku, natrvalo ovšem braného za paranoidního marxistu a masového vraha.
Dění v Mali nabralo v roce 1977 na obrátkách: ve vězení za podivných okolností zemřel první president Modibo Keita. Tisíce demonstrantů v ulicích nepochybovalo, že ho nechal zavraždit plukovníkovi Bagayoko. Neměl čas nad tím přemýšlet, osobně velel policejním komandům tvrdě potlačujícím nepokoje a dle archivních materiálů zároveň uvažoval o svrhnutí Moussa Traorého. Ten na nic nečekal a v únoru 1978 nechal plukovníka s jeho hudebním rivalem Karimem Dembélé zatknout a posadil do těžkého žaláře v solných dolech Taoudenit. A opět let později, pro jistotu, ho tam nechal zavraždit.
Už pár hodin po plukovníkově zatčení, členům Les Ambassadeurs došlo, že presidentova pomsta zamíří i na ně. Nehledě na fakt, že se ztrátou mecenáše je čekala nejistá budoucnost. S nabídkami převzetí záštity se sice okolo zavedeného orchestru okamžitě srotili lidé z presidentova okruhu, jenomže Kante Manfila prozřetelně zavelel k odjezdu do Pobřeží slonoviny. Naštěstí, povel k zadržení byl skutečně vydán, leč to už orchestr vystupoval z auta v metropoli Abidjanu. Nekompletní: Idrissa Souamoro a někteří hráči Bamako odmítli opustit. Keita o rozhodnutí přítele nezapochyboval: "Když odejde Manfila, půjdu také. Když bude jíst oblázky, budu je jíst také."
Pokud jde o historické uvození skladeb z dvojalba, teď by měl příběh orchestru skončit, protože jeho pokračování to už jsou trochu jiné kapitoly, včetně té závěrečné. I když, s vědomím, že Les Ambassadeurs se letos objevili ve staré sestavě (včetně Keity, Bagayoko, Secka, Souamory a Kouyateho, to když Manfila s Diabatem už nežijí) znovu na podiu, proč ho stručně nedovyprávět.
Bohaté město Abidjan s velkou malijskou komunitou představovalo toho času vyhlášenou hudební Mekku nabízející nejmodernější západoafrická studia. Dosud zajištěný orchestr - nově Les Ambassadeurs International - musel řešit záležitosti, jaké předtím nikdy: pronájem aparatury, nástrojů a shánění kšeftů. Navíc přišlo deja vu: do města za výdělkem dorazil také The Rail Band. Manfila povolal z Bamako za klávesistu Souamoro skvělou náhradu - Cheicka Tidiane Secka - a v této sestavě natočili v roce 1978 album Mandjou obsahující zmíněnou skladbu a jestliže je do té doby ještě někdo v západní Africe neznal, odteď už všichni. Z alba se stal obrovský hit, i z těch následujících.
Na konci roku
1979 orchestr odjel do Spojených států, kde tři měsíce pracoval s konžským
producentem a skladatelem Ray Lemou. Ve špičkovém studiu jim vnutil syntezátory
a elektronické bicí, čímž zvuk orchestru dostal sice moderní, zároveň ale
popový lesk, nad nímž ovšem Salifu Keitovi jiskřily oči. Po návratu do Abidjanu
vydal orchestr tři alba: Tounkan, Bithiéloulé a Mani Mani. Ohledně
"syntetických zvuků" se ale mezi členy rozhořely nesmiřitelné
rozepře, vedoucí k rozštěpení na dva soubory: jeden vedl Kante Manfila, druhý
Salif Keita. Zároveň nastával soumrak velkých západoafrických orchestrů a když
Les Ambassadeurs vydal v roce 1982 poslední desku Djougouya, zazvonila hrana i
jemu.
Na dveře mezitím klepal fenomén world music, vybuzený celosvětovým zájmem o afropop, odstartovaný v chvíli, kdy se do Paříže natrvalo přestěhovaly velké africké hvězdy, mezi něž do jednoho patřili členové Les Ambassadeurs, nacházející nové domovy na pařížském předměstí Montreuil. Salif Keita ohromil přelomovým albem Soro, Amadou Bagayko s manželkou založil úspěšnou skupinu Amadou & Mariam a skvěle si vedli i další.
Čas je omezený,
neobnovitelný, o tom je tenhle svět. Ani zvuk starých nahrávek Les
Amabassadeurs mladé rockery asi k poslechu nevyburcuje, ale o to vůbec nejde.
Odstraníme-li z poslechu potřebu brát čas do úvahy, dostaví se poznání dodnes
přitažlivé kurážnosti jedinečného orchestru, který ovlivnil hudebníky na
generace dopředu.
(Harmonie, 2015)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
