Hurray for the Riff Raff - Žijeme ve strašidelné době a je naší povinností tenhle svět změnit k lepšímu
20.05.2019 | Americká písničkářka Alynda Lee Segarra strávila většinu života na útěku: a to doslova, když tři roky načerno křižovala Spojené státy ve vlacích, ale hlavně od svého portorikánského původu, za něhož se styděla. Z rebelující newyorské punkery přešla ke country a blues, přesto se v jejích rozskřípaných písních dalo napětí vždycky krájet. Zpívala o drogách, rasovém násilí, queer tématech, vyprázdněných vztazích, femiminismu a diskriminaci žen. S nástupem Trumpa a blížící se třicítkou, přišel radikální obrat: vrátila se do Bronxu, mezi Nuyorican, jak se přezdívá portorikánsko-newyorské komunitě a natočila koncepční rockové album The Navigator. Sugestivní osobní a politický manifest a velkou senzaci roku 2017. S heslem americké spisovatelky a aktivistky Audre Lorde, že mlčení nás před ničím neuchrání, přijíždí Lee Seggara s Hurray for the Riff Raff na festival Colours of Ostrava možná v pravý čas.
Váš fascinující životní příběh známe. Potkala jste na cestách určitě spoustů zajímavých lidí, četla Cormack McCarthyho, Jeanette Winterson, Anne Carson, psala poezii...mohla jste být spisovatelkou, ale stala se z vás hudebnice. To proto, že jste prý netušila co si počít s životem a skládání písniček vám pomohlo v sobě udusit chaos?
Víte, v první řadě musím říct, že píseň napíšete rychleji než román. Jde o mnohem rychlejš proces. Vnímám to tak, že spisovatel se musí své práci naprosto oddat, pracovat s maximálním soustředěním. Mně v tomto ohledu chybí disciplína. Písně ke mně přicházejí v záblescích, v proudech inspirace. Jistě, občas mi zabere léta, než jeden jediný řádek vycizeluju k vlastní spokojenosti. Ale beru to tak, že ten konkrétní úsek textu musím nechat vyrůst, dát mu možnost se rozvinout a nutně na něj nemusím uplatňovat svůj perfekcionismus. Psaní písní mi pomohlo definovat mé vlastní místo ve společnosti, vybudovat si jistotu a prostor, ve kterém se nebojím otevřeně hlásat své postoje a sdílet svou životní zkušenost. To písně mi daly důvěru v sebe sama, v to, že se nemusím obávat sdílet svůj životní příběh.
Na album Look Out Mama jste zařadila skladbu Ode To John and Yoko, část Pa'lante má také nádech Beatles a dočetl jsem se, že lidem co se probudili po pětiletém kómatu, byste nechala zahrát A Day In The Life. Proč vás tak Beatles fascinují?
Beatles mají kouzelnou moc, celý jejich příběh, vývoj, kterým prošli, i tragická smrt Johna Lennona - to vše dalece přesahuje běžný rámec reality dělnické třídy. Písně Beatles v sobě nesou velkou radost, cením si i útěchy a poctitu sounáležitosti, které mi celý život poskytují. S Johnem Lennonem pak cítím silné duchovní propojení, v ranné dospělosti jsme prožívali podobné věci, silně ke mně promlouvá i syrovost jeho sólových nahrávek a obecně jeho idealistický postoj. Velmi si vážím toho, jak otevřený dokázal v pozdějším věku být ohledně změny svého chování. Nezajímá mě jako muž, cítím ale silné pouto s jeho duchem a uměleckou tvorbou. Nedá se říct, že bych si to vědomě vybrala, spíš to ke mě tak nějak samo přišlo.
Skladba Livin 'in the City je prý pocta Lou Reedovi a koncepce alba The Navigator přišla po poslechu Ziggy Stardusta od Davida Bowieho. Obdivujete i spoustu dalších hudebníků z minulosti. To je váš klub zasvěcených? To jsou vaši hrdinové?
Když jsem vyrůstala v New Yorku, příběhy těchto legendárních hudebníků mě doslova obklopovaly. The Ramones, Blondie, The Velvet Underground nebo David Bowie byli prostě všude. Když jsem se osamostatnila, koupila jsem si první desku a to byli právě The Velvet Underground. Od domova mě dělila velká dálka, ale jejich písně mě tam vracely. Lou Reed byl v podstatě pouliční bard, vyprávěl o lidech a situacích, které jsem důvěrně znala z vlastní zkušenosti. Považovala jsem za důležité přijít se svou troškou do mlýna, obohatit tyhle dějiny o svou vlastní píseň.
Na předcházejících albech jste hrála folkrock, blues, country a bluegrass. Hudbu, která se nedala předpokládat od portorikánské punkerky z Bronxu. Na albu The Navigator už ale připomínáte Patti Smith v době Rock N Roll Nigger. Kdy se to ve vás zlomilo a rozhodla se svou hudbu přitvrdit?
Dnes mám oči mnohem víc na stopkách, víc se zajímám o stav světa. Má země aktuálně není v dobrých rukou, v čele stojí nebezpečný muž plný nenávisti. Hudba, která by nehájila zájmy mého lidu, mi už nejde přes pusu. Nemám potřebu cokoli předstírat nebo sobě a okolí cokoli nalhávat, malovat věci na růžovo. Zkrátka jsem se v určitý okamžik rozhodla, že chci dělat hudbu, která bude mnohem jasněji vyjadřovat, kdo jsem a v co věřím.
Vracíte se také k Young Lords a Hnutí Nuyorican založeném Pedro Pietrim. Váš radikalismus a feminimus prý pramení možná od nich. To jste si uvědomila až teď? Vždycky jsem si myslel, že jste se s takovými názory snad narodila.
Dá se říct, že mé první básničky, ty, které jsem psala jako malá holka, byly radikální. Když jsem pak v devatenácti poprvé nahrávala, říkala jsem tomu feministické folkové písně. Vždy jsem se vztahovala k hudbě jako ke zdroji inspirace a vzdělání a doufám, že to samé může dnes má hudba nabídnout nejmladší generaci mých fanoušků. Jsem ráda za tu možnost šířit osvětu o hnutí Nuyorican a souvisejícím aktivismu a umění - o filosofii a aktivitách portorikánských potomků totiž obecně panuje velmi nízké povědomí. Chci do tohoto zapomenutého kouta vnést světlo a dodat mladým lidem sebevědomí a odvahu k tomu, aby byli pyšní na své kořeny, na to kým jsou.
Fiktivní příběh portorikánské dívky Navita Milagros Negrón z alba The Navigator nese všechny rysy vaší autobiografie. Navita se stydí za portorikánský původ, děsí ji rasismus a ponižuje společenské odstrkování. Takové vzpomínky máte i vy?
Vyrůstala jsem ve velmi sebevědomé domácnosti, zároveň ale ve společenském klimatu, kde se o portorikánské identitě mluvilo velmi sporadicky. U nás doma jsme šli tak trochu proti proudu, rodiče se mě snažili vést jinak, ale síle vnějšího, většinového proudu nemohli konkurovat. A to byl proud, který silné stránky a úspěchy mého lidu zametal pod koberec. Postupně ve mně uzrál postoj, že nemám moc na výběr, že velké sny jsou mi k ničemu, protože sny jsou pro bohaté lidi - ne pro lidi z mé společenské vrstvy. Když jsem potom utekla, chtěla jsem to všechno hodit z hlavu a stát se úplně jiným člověkem. Odchodu z domova nelituju - věřím, že to tak mělo být. Zároveň si dnes ale uvědomuji, že jsem se tím také připravila o nádhernou rodinu a kulturně velmi bohatou komunitu - a nic z toho už se nevrátí.
The Navigator představuje vás osobní restart, obdivuhodný návrat k portorikánským kořenům a hledání vlastní identity. Jak hluboko a daleko jste se musela vrátit? Co všechno pro vás dnes portorikánská historie a hudba znamenají?
Snažím se v tom všem najít osobní rovnováhu. Nikdy nebudu čistá Portorikánka, nenarodila jsem se na ostrově, ale v New Yorku. Jsem typické dítě diaspory, duchovní domov jsem později našla v New Orleans. Všechna tato místa utvářela mou identitu. Zároveň ale cítím potřebu vzdát hold svým předkům, místu, kde jsou mé skutečné kořeny, což je Portoriko. Chci vykřičet do světa, že jsem na tenhle původ hrdá, stejně jako jsem hrdá na svou vlastní identitu. Jak vidíte, je to se mnou komplikované - jako u většiny děcek v Americe.
Naznačujete skladbou Finale, že by jste se do budoucna portorikánské hudbě chtěla věnovat daleko víc?
Finale je skladbou - obětí předkům. Chtěla jsem album zakončit bubnováním na bomba a nechat duchy udělat své. Je to můj osobní statement o tom, že portorikánský lid se nikdy nevzdá, nikdy neztratí svou hrdost a překoná všechna příkoří.
Rhiannon Giddens otevřela silné téma afrického původu americké hudby. Historie ranné americké hudby prý stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních o výhradně bělošském původu. Američanům prý historici záměrně lhali nebo pravdu o afrických kořenech zatajovali. Je to pro vás, která bluegrass, blues a country hrajete celý život, podstatné a důležité téma? Vždyť do americké hudby zasáhli také Portorikánci a Latinos.
Mně vždycky vrtalo hlavou, odkud se bere tenhle častý pohled na americkou lidovou hudbu jako na bílý žánr. Veškeré nahrávky, které se ke mně dostaly v začátcích mé kariéry, byly od černých umělců. Musím říct, že mě taková hudba vždycky přitahovala, protože souvisela s odporem, vytvářela prostor pro lidi, pro utlačované, jejichž hlas jinak nebyl slyšet. Mrzí mě samozřejmě, že si tak málo lidí uvědomuje, jaký podíl na americké lidové hudbě mají Latinos. Naše rytmy vystopujete i v rock’n’rollu, původně jsou to ale všechno především africké rytmy.
Velkou inspirací jsou pro vás Sylvia Rivera a Julia de Burgos. Jistě ne jen pro jejich portorikánský původ. Čím vás nejvíc oslovily?
Sylvia Rivera byla velmi výrazná aktivistka, věřila ve svobodu pro svůj lid, především pro velmi ohroženou skupinu - chudé s trans identitou. Obdivuji její statečnost a sílu - vždy si j připomínám, když stojím na jevišti a mám trému. Pohlížím na ni jako na portorikánskou ženu - stejně jako já, ani ona nezapadla do škatulek, které její kultura nabízela. Každý můj koncert je poctou Sylvii Riveře, mrzí mě, že jsem neměla příležitost říct jí, jak moc mě v životě inspirovala. K Julii de Burgos se vztahuji jako k silné ženě, feministce, světobežkyni se silným poutem k přírodě - to máme mimo jiné také společné. Snažím se, aby můj vztah k ní byl radostný, snažím se uzdravit své já právě pro ni - věřím totiž, že když se uzdravíme, uzdraví se i naši předci.
V úžasné skladbě Pa'lante, kterou i já považuji za song roku 2017, trochu tajemně zpíváte: "Lately all my time’s been movin slow. I don’t know where I’m gonna go. Just give me time, I’ll know." Nutí to vlastně k přemýšlení, jaké bude vaše další album.
Tohle jsem napsala už v roce 2014 a nechala to tak nějak žít, až přišla Pa’lante.
Na festivalu Nosotros jste uvedla: "Our mission is to create an alternative to hopelessness in the face of a xenophobic, racist, homophobic and sexist political climate. We wish to provide a platform for social justice workers and artists alike – an opportunity to share their work with a proactive audience. Creating a response to these turbulent times is reclaiming our narrative and continuing the work of our ancestors." Mám pocit, že lidé jako Trump by se měli začít bát. Zůstává podle vás hudba pořád silnou a nebezpečnou zbraní?
Hudba má kouzelnou moc, je to ale také forma modlitby - často ze mě vykřesala sílu, o které jsem neměla tušení. Věřím, že nás - a tedy i svět - hudba dokáže změnit, otevřeme-li se jí. Současný stav světa mi dělá velké starosti a vyrovnávám se s tím právě prostřednictvím hudby. Skrze hudbu doufám i truchlím. Myslím, že v časech krize, které právě prožíváme, bychom se všichni měli uchýlit k hudbě a umění, které mají potenciál věci změnit.
Přijíždíte do země, která má za presidenta Zemana, staví se odmítavě k uprchlíkům a v posledních volbách se do parlamentu dostali na vysoké posty rasisté, xenofobové a stalinističtí komunisté. Umělci a hudebníci se jim nebojí postavit, moc toho proti politikům ale nezmůžou. Vy sama tvrdíte, že nastal čas pro radikální hudebníky na podiích, takže máte pro české hudebníky nějakou radu jak se politikům vzepřít?
Nepřijde mi vhodné komukoli radit, jakou formu protestu zvolit, tím spíš, že bych mentorovala z pozice Američanky. Omezím se tedy na následující: klíčem je věřit v lásku a nenechat si tuhle víru vzít nenávistnou rétorikou politiků. Věřte ve svou hudbu, ve své umění, ve svá slova - to vám nikdo nevezme. Audre Lorde říká: “Mlčení vás neochrání.” To je svatá pravda! Žijeme ve strašidelné době, ale je naší povinností tenhle svět změnit k lepšímu pro příští generace. Můžeme prohrát, ale možná později vyhrají naše děti. I díky základům, které jim tu my dnes necháme, díky písním a básním, které jim dají sílu měnit svět. A ještě jedna věc - budoucnost patří heterogenním hnutím, protože všichni lidé mají právo na spravedlnost, bez ohledu na rasu, třídní příslušnost, gender, sexuální orientaci nebo náboženské vyznání. I tuto myšlenku musíme za pomoci hudby a umění obecně šířit.
Jiří Moravčík
Foto: Archiv
