World Music - Malý průvodce světem world music

Elza Soares - Anděl Apokalypsy z konce světa

20.05.2019 | Královně samby Elze Soares se přezdívá brazilská Tina Turner. Na fotografiích ji to už, řečeno kulantně, moc nesluší: národní hudební ikona v obří fialové afroparuce totiž nesnáší vrásky, zato věří plastickým chirurgům. Nevěnujte tomu pozornost, s albem The Woman at the End of the World vás tahle osmdesátiletá dáma zarazí do země jako Superman barák.


„O čem by mělo být,“ zeptal se na začátku producent Guilherme Kastrup. „O sexu a temnotě,“ dostalo se mu odpovědi od zpěvačky, které zemřely čtyři z osmi dětí, zažila domácí násilí, rasismus, celonárodní nenávist, nucenou emigraci a tvrdý kariérní pád. A tak se ansámbl o generace mladších avantgardních hudebníků, skladatelů a písničkářů ze São Paula pustil do práce na zcela první původní sbírce skladeb složených výhradně pro Elzu Soares. „Svět stejně skončí v jámě plné sraček,“ okomentovala po svém zpěvačka nejvýstřednější risk své šedesátileté kariéry.

Protestní nóta s výronem sexy libida

Byl a nebyl to jen slavnostní okamžik: když na úvodním ceremoniálu olympijských her v Riu de Janeiro zazněl rašplovitý hlas Elzy Soares, vybuchlo nadšení, jaké si Královna samby rozhodně zasloužila. Brazilci její volbu půl století staré milostné skladby Canto de Ossanha ovšem prokoukli: zpívá se v ní o zrádci, muži tvrdícím že odchází, přitom se k tomu nemá. A na slovo zrádce dala Elza zvlášť důraz: čerstvému prezidentovi Michelovi Temerovi zkrátka neodpustila, jak nedávno zametl s předchůdkyní Dilmou Rousseff a následně se pustil do kultury. A teď si představte – opravdu jenom představte, protože by to nikdo nedovolil – že by Elza Soares spustila jakoukoliv skladbu z nového alba a na olympijském stadionu by tím pádem namísto samby vybuchly těžké nálože noisu, punku, elektroniky s freejazzem a vzduchem svištěly nekompromisní odsudky rasismu, násilí na ženách a komunitě LGBT, prodejných policajtů nebo „výron libida“.

Elza Soares

„ Jsi moje kořist, budeš plakat jako jehňátko před porážkou, budeš žadonit o slitování. Fuck! Fuck! Fuck!,“ dostalo by se třeba miliardám lidí z celého světa rady ze skladby Pra Fuder od sexuální šelmy, zvládající ještě donedávna o čtyřicet let mladšího manžela. Na konvence si Elza Soares ovšem nikdy nepotrpěla: dotýkat se nepříjemných témat obtěžujících značnou část brazilské společnosti a hledání alternativních forem v sambě a MBP (música popular brasileira) k ní vždycky patřilo; ať už v pozici obletované nebo nenáviděné umělkyně.

 

S albem The Woman at the End of the World (do Evropy se oficiálně dostalo až letos) sledujeme další pokračování nenadálého, extrémně nepravděpodobného, přesto dobře vyargumentovaného a ve výsledku umělecky úspěšného spojenectví stáří s mládím: Johnny Cash & Rick Rubin, Cheikha Rimitti & Robert Fripp, David Bowie & Donny McCaslin, Václav Neckář & Umakart… Brazilci se vymykají: k hudební neobyčejnosti přidávají poměrně ostrý společenský manifest, když ne rovnou protestní nótu.

Ani jeden z textů přitom Elza nenapsala, s důvěrou byla pouze vyvolena je přednést. Nic podvratného tím producent Kastrup nesledoval: došel za ní s nabídkou, které jí, Královně mainstreamové samby, poprvé hudebně umožní otevřít si naplno pusu. S upozorněním: čeká tě naprosté odstřihnutí od hudby, jakou jsi dosud reprezentovala.

Ve svém studiu Toca do Tatu totiž producent a bubeník Guilherme Kastrup definuje experimentální brazilskou hudbu, zahrnující otevřené přístupy k modernímu jazzu, na pozadí spolupráce s Chikem Cesarem, Arnaldem Antunesem nebo Tomem Zé. S perkusistkou Simone Sou také tvoří duo Soukast, od kterého přijal výzvu k natočení vynikajícího, žánrově nezařaditelného společného alba Sounds of Life vizionářský brazilský klavírista Benjamin Taubkin. Netradiční Kastrupova východiska přesto čekala na pevnější tvar: album postavené na hlasu a zkušenostech Elzy Soares, zahrnující hudební underground ze São Paula.

Elza Soares

Ohledně zpěvačky Kastrup moc dobře věděl, koho oslovuje, navíc s lákavým titulem Žena na konci světa. „Bylo to pro mne přirozené rozhodnutí. V názvu jsem se hned viděla. Konec světa pro mne znamená konec špatných věcí, pak už přijdou jen ty hezké,“ řekla producentovi Elza Soares, od té chvíle „žena z konce světa, připravená na všechno, co ještě přijde“.

Můžeme se pouze domnívat, nakolik tvůrce inspiroval zpěvaččin životní příběh, každopádně ona se stala osobou vyslovující veřejně nekompromisní názory zanesené do textů, na ní se soustředila pozornost a odpovědnost za vyřčené. Vzala na sebe úlohu hromosvodu, k němuž se stahovaly kritické i nenávistné blesky. Svezly se po ní, samozřejmě, za album se ale postavil magazín Rolling Stone a vyhlásil ho brazilskou nahrávkou roku 2015 a téhož ocenění se dostalo skladbě Maria da Vila Matilda o ženě reagující na opakované brutální napadení manželem tichým pláčem. „Ještě jednou na mě vztáhneš ruku a budeš litovat,“ zpívá Elza za všechny brazilské ženy, a od ní to zní zvlášť varovně, vždyť něco podobného na vlastní kůži zakusila.

Dcera Luise Armstronga a život s fotbalistou

„Elza je anděl apokalypsy,“ tvrdí brazilský módní guru Leo Belicha a ani v nejmenším nepřehání. Narodila se v roce 1937. Vyrostla ve slumu Ria de Janeira v rodině pradleny a dělníka v továrně na mýdlo, kam nastoupila v jedenácti, kde ji znásilnil o deset let starší muž, kterého Elze vnutili za manžela.

Ve dvanácti porodila první dítě a než v jednadvaceti ovdověla, další tři; z toho jedno zemřelo na podvýživu, další dala k adopci. Těsně po svatbě se s vidinou výdělku přihlásila do populární talentové soutěže Radia Tupi. Ve špatně padnoucích sandálech a laciných šatech vypůjčených od matky nakráčela na pódium, kde se jí zaskočený moderátor Ary Barroso s úšklebkem zeptal: „Z jaké planety jsi k nám děvče dorazilo?“ Ponížení by se v rozesmátém sále dalo krájet, přesto malá holka sebevědomě odsekla: „Z hladové planety.“ Dozpívala a zkoprnělý Barroso jenom hlesl: „Dámy a pánové, nová hvězda je na světě.“ Nemýlil se. Přes kluby, hotelové bary a vystupování s mnoha orchestry se Elza Soares postupně prozpívala do první ligy a v roce 1960, už v pozici superstar samby, vydala první album. Koho jiného proto poslat reprezentovat zemi na fotbalové mistrovství do Chile než Elzu: setkala se tu s Louisem Armstrongem, jenž ji prý láskyplně nazval svou dcerou, a „blíže“ se seznámila s brazilským fotbalovým géniem Garrinchou, národem milovaným stejně jako Pelé. Naneštěstí ženatým, takže když to prasklo, v Brazílii propukl obrovský skandál. Prudérní společnost vztah Garrincha a černošské zpěvačky odvádějící otce od početné rodiny nevydýchala: začalo to nadávkami, pokračovalo kamením, přešlo k napadení na ulici, výhružkám smrti a skončilo drsným zásahem vládnoucí vojenské junty: takže nuceným útěkem do Itálie. Elza prý vztahu nikdy nelitovala, věřte ji ale: světoznámý fotbalista rozumu zrovna moc nepobral, zatímco jiní vydělávali miliony, on se plácal v dluzích a největší životní paradox Manuela Franciska dos Santose pak představovala jeho přezdívka Garrincha: střízlík. Sice po malém ptáčkovi, pro těžkého alkoholika přesto absurdní.  S Elzou se vzali a fotbalistova alkoholická spirála přešla k násilí: před televizním vystoupením manželce vymlátil zuby a během autohavárie, kdy řídil našrot, zahynula jeho matka. I na hřišti to s ním šlo z kopce. Za všechno přitom podle nenávistně bezohledných Brazilců mohla Elza. Bránila se otěhotnění, Garrincha (už otec deseti dětí) si i tak vymohl syna. Nevyhnutelný rozvod manželů na pokraji finančního krachu, kdy od hudby odstřižené Elze z nejhoršího pomohl zpěvák Caetano Veloso, přišel v roce 1982. Rok nato fotbalista s darem od Boha, který mu však zapomněl nadělit na rozumu, podlehl cirhóze jater. A jejich syn se o tři roky později zabil v autě. To už Elza nedala: opustila Brazílii, koncertovala po Evropě a Spojených státech a domů se vrátila až v roce 1995. Na výsluní se vracela postupně: šla na to dokonce přes retro disko sambu. Když ji londýnské rádio BBC nominovalo na zpěvačku tisíciletí a za fantastické album Do Cóccix até o Pescoço se skladbami Caetana Velosa, Chika Buarqueho nebo Jorge Benjora získala v roce 2002 nominaci na Grammy, Brazilci zpěvačce, odmítající stárnout, a hubatě upřímné stran práv černochů a homosexuálů („nejlevnější maso na trhu je černé“), odpustili. Pasovali ji na Královnu samby.

Elza Soares

Dirty samba s atavistickým řevem

Na koncertech sedí na vyvýšeném trůnu, nikoliv z důvodů titulu: před lety spadla z podia, prodělala několik vážných operací a s pohybem je na štíru. Pod ní se nad kytarami a klávesami sklánějí mladí muzikanti a na Elzin stařecký zpěv roubují doprovod, který vlastně nevíme kam zařadit. Je totiž vším, jen ne „dlouhonohou taneční sambou“ a míjí se také s Elziným předešlým hip hopovým obdobím nebo bossa novou. Přes extrémní rytmickou rozsekanost, afrobeatovou dechovou sekci, melu disonance, elektronoise a punkové syrovosti, s nimiž kontrastují jemné smyčce, mutuje do podoby, kdy se na ní stáváte závislým, prahnete po vyústění a mezitím nepřestáváte obdivovat, jak přirozeně do sebe avantgardní „dirty samba“ zapadla se škrábavým vrčícím hlasem, přirovnávaným kdysi k „atavistickému řevu jeskynní ženy“.

 

„Myslím, že si Brazílie tak odvážnou desku zaslouží. Může sloužit jako inspirace pro další umělce. Cítím se jako upír sající novou krev, a když vidím reakce mladého publika, chce se mi vstát a tančit,“ uvedla Elza Soares.

Brazilská alternativní hudební scéna má několik specifik, jedním ovšem vítězí: vzrušujícím multikulturním dialogem uprostřed elektrizující kolize nápadů a odkazů, umožňujícím kdykoliv a jakkoliv skluz do samby, bossa novy, mangue beatu nebo tanečního forro s novodobou elektronikou, rockem a funky. S přístupem, který popsal Petru Dorůžkovi saxofonista Thiago França ze skupiny Metá Metá: „My se nedržíme žánru, od škatulek utíkáme. Když zjistíme, že se něčemu příliš podobáme, hned se vydáme opačným směrem. Hledáme věci nezařazené, vyhýbáme se těm dříve použitým.“

Členové kapel Metá Metá, Passo Torto a dechová sekce afrobeatových Bixiga 70 se na albu podepsali nejvíc: noisovými kytarami a upravenou violou třeba nedostižně vládne Kiko Dinucci, pilný dodavatel několika skladeb, psaných jinak Elze na tělo opravdovou brazilskou bohémou: José Miguel Wisnik, Joana Barossi, Fernanda Diamant nebo Douglas Germano. Tematicky portrétují současnou Brazilii: navzdory turistickým průvodcům popisujícím docela něco jiného, neskrývají nelichotivou ekonomickou situaci a setrvávající rasismus. Na to Elza slyší a přidává vlastní: násilí na ženách a transgender komunitách.

„V dešti karnevalových konfet nechávám svou bolest, snad vyprchá jako slza na asfaltu,“ zpívá Elza a pokud tušíme, že ji těsně před natáčením zemřel vážně nemocný syn, poetika získává další rozměr.

„Album je o tom, že nikdy není pozdě začít znovu a jinak. Beru ho za pronikavé a efektní znovuzrození, za nový začátek Elzy,“ řekl její kamarád Caetano Veloso. A ta mu v úvodní skladbě odpovídá: „Chci zpívat až do konce, nechte mě zpívat až do samého konce.“

Jiří Moravčík

Foto: archív

Odkaz na Myspace.comWWW odkaz

Zpět