The Eagle Rock Gospel Singers
20.01.2019 | Chceme se s lidmi dělit o hudbu, která je může pozvednout a zároveň donutit klást si otázky.
Pro domácí příznivce gospelu, ve většině případů vážně se tvářící a duchovně založené, bude zřejmě poslech alba No Glory americké skupiny The Eagle Rock velkým překvapením. Zpívá ji to jako The Mamas and The Papas a do mixu rockového gospelu a alternativního country vkládá, jak v rozhovoru tvrdí bubeník a leader skupiny Will Wadsworth, přístup legendárních The Staple Singers: přivézt gospel do barů a klubů - tedy do míst, jejichž návštěvníci do kostela nevkročí, jak je rok dlouhý.
V České republice si gospel na experimenty moc nepotrpí. Nechtěli byste našim zpěvákům vzkázat, že gospel není svatá kráva?
Rád bych řekl, že gospel je hudba pro každého, bez rozdílu. Příběhy, o kterých zpíváme, můžete brát fakticky nebo jako fikci, na tom vlastně vůbec nezáleží. Gospel, ať už naživo nebo ze záznamu, si můžete užít tak jako tak.
Co znamená v USA dnes gospel? Jaké formě se dává přednost a je pořád vnímán jako duchovní, kostelní křesťanská hudba?
Gospel je
dnes v USA živou formou, a to ve stovkách kostelů ve velmi různorodých
oblastech. V některých se rozvíjí spíše styly první poloviny 20. století, které
se točily kolem jmen jako Sister Rosetta Tharpe, Mahalia Jackson nebo Swan
Silvertones. To jsou zároveň jména, která nejvíc inspirují nás – snažíme se dál
nést pochodeň jejich odkazu. Jinde se pak popularitě těší modernější přístupy,
jako třeba ten, který vyznává Kirk Franklin. I k takovým umělcům chováme
nezměrný respekt. V různých oblastech se daří různým stylům, často to souvisí i
s odnoží křesťanství, ke které se člověk hlásí. Gospel je sice primárně
považován za spirituální hudbu, ale i světská společnost ho uznává jako cool
formu umění – mimo jiné právě proto, že jeho kořeny sahají k blues, country a
folku.
Začínali jste jako skupina přátel zpívající staré gospelové písně. Kdy přišel ten zlomový okamžik vstoupit na světskou půdu a použít rockové elektrické kytary, blues a country?
V gospelu proběhla „elektrifikace“ už docela dávno. U nás konkrétně jsme s elektrickými nástroji pracovali v podstatě od počátku, hned zkraje jsme taky měli bicí a rytmické nástroje. Gospelu se věnovalo hodně bluesových, country a folkových umělců počátku 20. století. Popularizaci těchto žánrů, včetně gospelu, přispěl rozmach nahrávek a jejich šíření někdy ve 20. letech minulého století. Hra na elektrické nástroje tak byla organickou součástí žánru dlouhá desetiletí, ani my jsme tak tenhle aspekt nikdy nenahlíželi jako nějakou svatokrádež.
Americká zpěvačka Kaia Kater říká, že americana byla „stvořena z žebra country hudby“. Co pro vás znamená, když vás někdo zařadí do škatulky americana a co si vlastně máme pod americana v Evropě představit?
Asi bude férové na úvod říct, že americana je velmi široký, skoro až vágní, matoucí pojem, který především pomáhá nahrávacím společnostem prodávat hudbu. Ve skutečnosti se do něj ale vejde vše od country, přes blues, folk, bluegrass, gospel, počátky soulu i rock’n’rollu. My s touhle nálepkou v zásadě nemáme problém, ale pokud už nás někdo chce někam zařadit, řekl bych, že jsme indie rockový mix gospelu, soulu, country, blues a folku. Chápu ale, že smáznout to americanou je prostě jednodušší.
Krásné hlasy Andrea Chita a Kelsey Nicole Lee u vás svádějí k přirovnání k The Mamas & The Papas. Myslíte, že to má něco společného s Kalifornií? A vadí vám takové přirovnání?
Právě naopak! Byla to skvělá kapela. Asi by nás spíš mrzelo, kdyby to srovnání nikdy nezaznělo, s ohledem na to, že jsme rocková kapela se sborovým zvukem.
Gospel – radostný rámus pro Hospodina – uvádíte s rockem do 21. století. Není to návrat k časům, kdy Sister Rosetta Tharpe, které se říkalo Kmotra rock’n’rollu, ovlivnila Elvise a Boba Dylana a gospel vytáhla ven z kostelů?
Rosettu zbožňujeme, stejně tak spoustu jejích současníků, patří mezi ně Blind Gary Davis nebo Mahalia Jackson. Naši tvorbu pak vidíme jako výslednici jejich odkazu a všeho, na čem jsme vyrostli my – od Bowieho, přes Talking Heads, Wilco a spoustu dalších.
Jak hodně čerpáte inspiraci k textům z Bible? Vaše rozhodnutí „roztáhnout křesťanská křídla“ přece obsahuje spoustu pro někoho možná nepříjemných otázek. Jak na ně reaguje křesťanská Amerika?
Pops Staples z gospelové skupiny The Staple Singers kdysi prohlásil, že jeho cílem je přinést gospel do barů a klubů – tedy do míst, jejichž návštěvníci do kostela nevkročí, jak je rok dlouhý. V řadě ohledů je nám jeho přístup inspirací, chováme k němu hluboký respekt. O tom, že spousta lidí je na křesťanství alergická, není pochyb. Naším úkolem je ale především bavit, oslavovat, podělit se s lidmi o hudbu, která je může pozvednout a zároveň donutit klást si otázky. Považujeme se za jedny z mnoha aktérů dialogu o tom, co to znamená být člověkem a doufáme, že skrze hudbu dokážeme splatit dluh lásky a vděčnosti, které nám právě hudba – koncerty i nahrávání – daly. Americká křesťanská populace je velmi různorodá, co se interpretace Bible týče, na území Spojených států existuje nesčetně církví a jednotlivých odnoží. Nám se od všech vždy dostalo jen a jen vřelého přijetí, ať už naživo nebo v komunikaci online.
Promiňte, ale nejde se nezeptat, vy o tom přece musíte vědět nejvíc: jak se dnes žije v USA umělcům v éře Donalda Trumpa? V Evropě třeba stoupá počet extrémně nacionalistických stran s vyloženě rasistickým podtextem, které se k Trumpovým názorům hlásí a tvrdí, že jeho recepty na život a uprchlíky jsou jim blízké a umělci proti nim ale ostře vystupují.
Jsme apolitická skupina. Každý z nás má svůj osobní politický názor, jako skupina necháváme ale politická stanoviska jiným. Vyjádřím se tedy jen k tomu, jaké je to v současné Americe pro hudebníky, kteří se otevřeně hlásí k víře. Často se potýkáme s předsudky nebo diskriminací jen proto, že hrajeme gospel. Někteří lidé si křesťanství a priori spojují s bigotností, tunelovým viděním světa, nenávistnou rétorikou a spirituálním elitářstvím, stejně tak jsme často házeni do jednoho pytle s konkrétními politickými hnutími. Takový stav věcí považujeme za nešťastný a snažíme se, aby naše písně a živá vystoupení mluvila sama za sebe, proti těmto předsudkům. V tom, co děláme, spatřujeme jistý moment univerzální katarze – univerzální v tom smyslu, že je tu opravdu pro všechny, bez ohledu na názory nebo životní styl.
Alynda Lee Segarra tvrdí, že umělci by se měli radikalizovat. Cítíte se na to? Vaše hudba přece není určená jen k zábavě, má výrazný humanistický přesah.
Mám pocit, že jsme vlastně odjakživa byli radikální. To, co zpíváme v barech, klubech nebo na festivalech je vlastně, minimálně tady v Severní Americe, dost kontrakultura. A v Los Angeles to platí dvojnásob.
Mezi své inspirace řadíte také bluegrass a jižanské blues. Rhiannon Giddens v posledních letech otevřela téma afrických kořenů této hudby a její historii, která byla v mnoha případech považována za výhradně bělošskou a zapomínalo se na její africký původ. Jak téma afrických kořenů americké hudby vnímáte vy?
Vždy jsme se k africkým nebo afroamerickým hudebním kořenům silně vztahovali, dodnes jim vzdáváme hold, často na ně odkazujeme. Afroamerický vliv na americkou hudbu, chcete-li americanu, byl a je naprosto zásadní. Řekl bych, že máme vůči Afroameričanům obrovský dluh – to oni nám vyšlapali cestičku v řadě uměleckých oblastech, v hudbě snad ze všeho nejvíc. Zbožňujeme nahrávky z terénu, které shromáždil například Alan Lomax a jemu podobní. Jde o záznamy písní, jak si je Afroameričané zpívali při práci na polích, ve vězení nebo třeba v kostele. Ve velké oblibě chováme také neworleanský styl hry na bicí a dechové nástroje, styl, který přinesla raná jazzová éra, stejně jako staré blues a gospel, které s ním existovaly v naprosté symbióze. Afroamerická hudba vyvolává údiv i proto, že v sobě má takový kus světla, upřímnosti, vzdoru a síly. Nikdy nás nepřestane inspirovat.
Téma vašeho alba No Glory jste popsali dost jasně: „Pokud bych to album měl shrnout jedním slovem, byl by to ‚vzdor‘. Snažíme se poukázat na to, že svět nám slibuje všemožné cesty k sebenaplnění, vnitřní klid a mír se ale rodí z věcí, které nelze vidět.“ Ale pokud by vás někdo požádal, abyste to víc rozvedli, co byste mu řekli?
Je čím dál jasnější, že člověk může dojít skutečného naplnění jen skrz nehmotné záležitosti. Většina z nás prahla nebo stále prahne po respektu, uznání vrstevníků, obdivu davů, penězích, slávě, hmotných statcích, moci apod. Důvod je prostý – myslíme si, že díky tomu budeme někam patřit. Ukazuje se však, že žádná z těch věcí nepřináší dlouhodobé uspokojení. Mnohdy je tomu právě naopak. Při práci na posledním albu jsme se soustředili právě na to, abychom skrze hudbu zdůraznili právě toto poselství – že musíme hledat za hmotnými věcmi, hlouběji, abychom si dokázali uvědomit, že jsme součástí něčeho většího.
Mezi své inspirace řadíte také bluegrass a jižanské blues. Rhiannon Giddens v posledních letech otevřela téma afrických kořenů této hudby a její historii, která byla v mnoha případech považována za výhradně bělošskou a zapomínalo se na její africký původ. Jak téma afrických kořenů americké hudby vnímáte vy?
Vždy jsme se k africkým nebo afroamerickým hudebním kořenům silně vztahovali, dodnes jim vzdáváme hold, často na ně odkazujeme. Afroamerický vliv na americkou hudbu, chcete-li americanu, byl a je naprosto zásadní. Řekl bych, že máme vůči Afroameričanům obrovský dluh - to oni nám vyšlapali cestičku v řadě uměleckých oblastech - v hudbě snad ze všeho nejvíc. Zbožňujeme nahrávky z terénu, které shromáždil například Alan Lomax a jemu podobní - jde o záznamy písní, jak si je Afroameričané zpívali při práci na polích, ve vězení nebo třeba v kostele. Ve velké oblibě chováme také neworleanský styl hry na bicí a dechové nástroje - styl, který přinesla raná jazzová éra - stejně jako staré blues a gospel, které s ním existovaly v naprosté symbióze. Afroamerická hudba vyvolává údiv i proto, že v sobě má takový kus světla, upřímnosti, vzdoru a síly. Nikdy nás nepřestane inspirovat.
Téma vašeho posledního alba No Glory jste popsali dost jasně: „Pokud bychom to album měli shrnout jedním slovem, byl by to “vzdor”. Snažíme se poukázat na to, že svět nám slibuje všemožné cesty k sebenaplnění, vnitřní klid a mír se ale rodí z věcí, které nelze vidět.” Ale pokud by vás někdo požádal, aby jste to víc rozvedli, co bystu mu řekli?
Je čím dál jasnější, že člověk může dojít skutečného naplnění jen skrz nehmotné záležitosti. Většina z nás prahla nebo stále prahne po respektu, uznání vrstevníků, obdivu davů, penězích, slávě, hmotných statcích, moci apod. Důvod je prostý - myslíme si, že díky tomu budeme někam patřit. Ukazuje se však, že žádná z těch věcí nepřináší dlouhodobé uspokojení. Mnohdy je tomu právě naopak. Při práci na posledním albu jsme se soustředili právě na to, abychom skrze hudbu zdůraznili právě toto poselství - že musíme hledat za hmotnými věcmi, hlouběji, abychom si dokázali uvědomit, že jsme součástí něčeho většího.
(pro UNI)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
