World Music - Malý průvodce světem world music

Jim Moray - Nová kapitola Maršála zvuků

04.07.2017 | Kdo je v anglickém folku brán za největšího rockera? Záleží na osobním vkusu, ankety ale mluví jasně: Jim Moray, šokující v roce 2003 debutem Sweet England a vyhlášeným manifestem: nacházet v tradičních písních to, na co před ním všichni zapomněli a obrazoborecky propojovat s rozmáchlým artrockem, k čemuž se před ním nikdo neodvážil. S novým albem Upcetera otevírá novou kapitolu: začaly ho zajímat kompoziční postupy Steve Reicha a Michaela Nymana; a portugalské fado, aby toho nebylo málo.


Co u jiných bereme jako projev bláznovství, rozběh hlavou proti tradicionalistické zdi, u Moraye vyznívá jako promyšlenost, dlouhodobá strategie. Vyhází přitom z přesvědčení, a historie mu dává za pravdu, že anglický folk představuje víceméně druh hudby pro "informované", takže se ho vždycky snažil předkládat způsobem nevyžadujícím předchozí hluboké znalosti. A cílil u toho na mladou generaci a především na posluchače, kteří podobně jako on o anglický folk, jak sám říká, zakopli náhodou.

Přezdívali mu Maršál zvuků a stal se průvodcem bludiště temných a nervních lidových písní popírajících v jeho uchopení takřka své kořeny.

Na předchozích albech si absolvent klasické kompozice a obdivuhodný multiinstrumentalista počínal s nikým nesrovnatelně, naprosto originálně. S mellotronem, elektronikou a symfonickým orchestrem předváděl puristům a méně odvážným jak lze krvavé balady rozehrát s daleko větším, až divadelně exponovaným napětím. Osvojil si také akustický zvuk, přestože i v něm se s vynalézavým instinktem dokázal odstřihnout od zavedených jistot.

Loňský rok vyhlásil za nový začátek: spoluzaložil výbornou folkrockovou kapelu False Lights, dlužící prý inspiraci jak Fairport Convention tak Radiohead, a vydal s ní album Salvor. Na podzim pak uvedl vlastní Upcetera, na němž sice bouří rock, dechová a smyčcová sekce, přesto zní zdaleka odlišněji než všechna předchozí.  "Představuje pro mne úplně novou kapitolu," svěřil se Jim Moray loni na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde vystoupil s False Lights a našel si čas na rozhovor pro Čajovnu.

 

Jim MorayPo Sweet England  jste se později věnoval spíš akustické hudbě, ale teď  hrajete ve folkrockových False Lights a zase se zvukově blížíte k artrocku. Takže toho rockera máte pořád v sobě?

Na to se celkem těžko odpovídá. Myslím, že neexistuje jednoznačná odpověď. Víte, nejsem skladatel nových písní, zpívám převážně tradiční a každé album představovalo reakci na to předešlé. Pokaždé se přitom snažím jednotlivé ingredience poskládat do nového receptu. Nedržím se předem promyšleného rozhodnutí, nechávám na životě a práci kam mě posunou. K rocku jsem se vrátil i z toho důvodu, že v roce 2013 uplynulo deset let od vydání Sweet England. Odehrál jsem s ním tehdy několik koncertů a hned se pustil do práce na novém albu, takže něco ze Sweet England určitě volně přešlo do Upcetera. Nostalgie ke mě moc nepatří, ale když člověk někam ve své kariéře dojde, proč by se nemohl ohlédnout nazpět. K rockovému zvuku mám blízký vztah. Ve False Lights nás spojuje věk a britská kytarová hudba 90.let. Je ohromné se podívat zpět a uvědomit si, jak moc se toho změnilo. Nemohu mluvit o zbytku Evropy, ale v Británii tehdy nikdo nevěřil vzedmutí zájmu o folk u mladých, co s tradiční hudbou neměli nikdy nic společného. A vidíte, dnes u nás existuje spousta kapel podílejících se na folkovém oživení. Třeba výborní Stick In The Wheel, původně  elektronici a pankáči. Já se ani tak nevracím ke stylu Sweet England, jako spíš k své původní myšlence pojmout folk rockověji. V podstatě vstupuji do druhého kola. 

 

Na albu máte dvě vlastní skladby, ale s historickými tématy a zbývající jste našel v archívech. Neměl by folk víc reagovat na současný svět?

Určitě se k tomu schyluje. Asi víte, co se u nás děje v politice. Brexit a tak. 90% mladých okolo třiceti let s ním nesouhlasila.  Patřím mezi ně, zůstal jsem v šoku a fakt se stydím za to k čemu došlo. Najednou cítím, že tohle není moje země. Podle mne bude hůř a hudebníci, tedy i folkaři, na to musí reagovat, alespoň v to doufám. Folk je sice ze své podstaty neagresivní, za poslední  léta se ale v politice udály věci, které lidi nadzvedly, vláda a úřady se chovají autoritativně a vyvolávají nenávist. V Británii dorostla generace cítící se jako občané Evropy a teď se dozvěděla, že by na to měla zapomenout. Folkaři se dosud nijak nevyjadřovali, stáli dost mimo, ale i oni patří k naštvaným. Pokud nevstoupíš do debaty, půjde pořád o jednostrannou záležitost. Proto musíme o tom začít psát písně. Spousta věcí v brexitovské kampani se podobala té trumpovské v Americe. Být zase velikou, silnou zemí. Obě kampaně stály na nesplnitelných slibech a nepravdivém obrazu země. Folková hudba by mohla připomenout chyby z minulosti a pomoci zdůvodnit, proč a kam jsme se dostali. Stavět hranice, izolovat se, to ne, jedná se opravdu o hroznou myšlenku. Pokud člověk žije v relativním blahobytu, je velmi jednoduché zapomenout, odkud pochází. Starší lidé se rozhodli pro něco, co my, teenageři a třicátníci nechceme. Zodpovědnost je teď na nás, musíme se k tomu nějak postavit.

 

A závěr, jak jste to myslel s tím fado?

Líbí se mě na něm, že dokáže popsat, co se mi odehrává v hlavě. Fadista nevnímá co se děje v kapele, nezajímá ho ani tolik doprovod, soustředí se na publikum. Líbilo by se mi udělat Childsovy balady jako fado, stát se víc vypravěčem příběhů – být více propojen s posluchači. Tak to dělá v Anglii snad jedině jen zpěvačka  June Tabor. Moje velká inspirace, i když se jí trochu bojím.

Foto: archiv

Jiří Moravčík

Odkaz na Myspace.comWWW odkaz

Zpět