Kaia Kater & Leyla McCalla - Old-time music pro klavír celo a moog
12.11.2016 | Na přiblížení obou písničkářek afro-karibského původu si vystačíme s jednoduchým konstatováním: obě jdou po stopách zpěvačky a banjistky Rhiannon Giddens ze skupiny Carolina Chocholate Drops. Někdy po stejné cestě, nejčastěji po vlastní. Se společnou startovací základnou: old-time music ze Severní Karolíny.
Afro-americké trio Carolina Chocolate Drops upozornilo na nedostatek v americkém hudebním dějepisu: někdo do něho totiž zapomněl zanést kapitoly o string bandech z podhůří Apalačských hor vedených dávno před nástupem old-time music černými hráči. Béla Fleck zase Američanům, a některé s tím docela překvapil, z historie banja odstranil většinové přesvědčení o bělošském vynálezu nástroje, jehož původ sahá jednoznačně do Západní Afriky. Na platnosti pozbylo také pravidlo, že old-time music a bluegrass patří výhradně bílým a minuly rovněž časy, kdy bluesman Otis Taylor nakráčel do černošské střední školy a děti si mysleli, že snad zešílel, protože co mají přece černoši společného s banjem?.
Dvaadvacetiletá
kanadská písničkářka s banjem Kaia Kater může rovněž zájmem o apalačskou hudbu
leckoho mást: afro-karibským původem, rodištěm v Québecu a žitím v Torontu. První banjo dostala od slavného Mitche
Podolaka v jedenácti letech, navzdory tomu, že se dosud učila na klavír. S
banjem se zpočátku necítila "ve své
kůži", pak uviděla filmový dokument Bély Flecka Throw Down Your Heart
uvádějící spoustu předsudků ohledně nástroje na pravou míru a uvědomila si
hlubší spojení s banjem, že ho zkrátka asi nedostala náhodou. Nakonec od
třinácti let americkou hudbu studovala v Severní Karolíně a Západní Virginii a
mezi její učitele patřili Rhiannon Giddons,
Dom Flemons a skvělí bluegrassoví hráči.
Považuje se za
eklektickou tradicionalistku a vlastní skladby umísťuje na hranici mezi Pete
Seegerem a Kendrickem Lamarem. Aby jí prý bylo rozuměno: old-time music
nepřestává respektovat, pokud se ale nechtěla stát jen další v řadě, musela si
k americké tradici najít vlastní moderní přístup. Na debutovém albu Nine Pin
třeba příklonem k jazzu, folku, sacred harp a nezvyklému doprovodu trumpety,
kontrabasu, kytary, violy a dokonce syntezátoru moog. Tam kde s aranžemi
tápala, pomohl kanadský písničkář, multiinstrumentalista a producent Chris
Bartos.
Kaia Kater tíhne k temnější poezii, nepíše proto vzrušivě rytmickou hudbu, bližší jí jsou vláčnější tempa, odpovídající albové koncepci zacílené na lidské osamění v digitálním světě, rasovou nesnášenlivost a otrokářskou minulost. "Nepředstavujte si ale, že se stavím do pozice když černá holka, tak rasové otázky, píšu i o lásce, i když, pravda, trochu smutné lásce," tvrdí Kaia Kater, na svůj věk dívka s pozoruhodným literárním rozhledem a skladatelským umem.
Ať už je to tím,
že má Leyla McCall haitský původ, nebo čistě proto, že žije v multikulturním
New Orleans, kde pro sebe uprostřed haitské komunity objevuje své kulturní
kořeny, čímž její hudba získává na barevnosti, z kolonky běžné písničkářky
spolehlivě vypadává. Na prvním místě
udivuje neobvyklou hrou na cello: hodně perkusivní, proloženou pickingem,
nejvíc prý instinktivní, jakoby úplně odhodila letité klasické vzdělání a
upřednostnila rady kanadského cellisty Rufuse Cappadocia. S davem nejde Leyla ani s oduševněle
konejšivým, přesvědčivým hlasem, kterým
ale ve třech jazycích - angličtině, francouzštině a kreolštině - nehladí po
srsti. Už pro zvolená témata: na debutu zhudebnila poezii z haitského období
amerického černošského básníka Langstona Hughese dotýkající se otrokářské éry,
nově čerpá z historických poznatků muzikologa Gage Averilla, autora knihy A Day
For the Hunter, A Day For the Prey, ze které si vypůjčila nejen název, texty
alba částečně kopírují i Averillovy poznatky
o haitské emigraci do Spojených států a
politické dějiny Haiti, prvního svobodného státu v Latinské Americe vedeného
bývalými otroky. Její půl na půl autorská a tradiční hudba je svého druhu symbióza
tradice haitských trubadúrů doprovázejících se od 18. století na banjo a
přenesená do Louisiany, neworleánského jazzu, cajunu a nezapomínejme, že Leyla
nějaký čas strávila ve skupině Carolina Chocolate Drops.
Její vůdkyně
Rhiannon Giddens se k Leyle připojuje i na novém albu: ve skladbě Manman, vypůjčené od haitského
protestního písničkáře Manno Charlemagne.
Úvodní skladba A Day for the
Hunter, A Day for the Prey jde i přes historický odkaz podprahově naproti
aktuálnímu dění: v zoufalství haitských uprchlíků odplouvajících kdysi do Států
před vojenskou diktaturou na vratkých lodích můžeme spatřovat osud dnešních
syrských imigrantů."Někdy se na
světě cítíte jako lovec, jindy se z vás stává kořist, " zpívá Leyla.
(pro Vltavu)
Jiří Moravčík
