Ludovico Einaudi & Canzoniere Grecanico Salentino: Jak najít společnou řeč v tranzu
26.12.2015 | Italský skladatel a klavírista Ludovico Einaudi na albu Taranta Project zúročuje spolupráci s festivalem La Notte della Taranta a skupina Canzoniere Grecanico Salentino s novinkou Quaranta završuje čtyřicetiletou kariéru. V několika momentech společně: důvodem je závratně tranzovní tanec pizzica z jihoitalského regionu Salento, odkud pocházejí také Nidi D´Arac.
Tancem se v Salentu po staletí léčilo kousnutí pavoukem tarantulí, jehož jed člověku neublíží. Představoval spíš zástupný problém: negramotným rolnickým ženám symbolizoval těžké deprese, manické psychické stavy úzkosti a sexuální a sociální frustrace. Pohanský rituál, jehož původ sahá až do starobylého Řecka, nevykořenila ani katolická církev. V Salentu se léčebný tarantimus za pomocí tance praktikoval do 50. let minulého století. K "uštknuté" ženě byla přivolána kapela, zahrnující hráče na housle, akordeon, kytaru, mandolíny a rámové tamburíny. Postupně rytmicky gradující tanec tarantované ženy přivedl do tranzu, vrcholícím katarzním zhroucením. V nastávajících moderních časech muzikoterapeutickou pizzicu nahradili lékaři a vše nasvědčovalo tomu, že tarantismus nadobro končí. Jenomže se ukázalo, že pizzica dokáže úspěšně léčit i dnes: ideálně totiž funguje na pocity provinční malosti, obavy z budoucnosti a ekonomickou krizi. Tarantimus přešel do neotarantismu - vyhranění se "proti globalizaci, kulturní uniformitě a ničení kulturních rozmanitostí."
Znamenalo to obrovský nárůst zájmu o pizzicu a vedle tradičního pojetí i její uvedení do současného hudebního kontextu.
Pizzica dnes proto představuje hudební fenomén a malé salentské městečko Melpignano hostí od roku 1998 během festivalu La Notte della Taranta (Noc tarantule) každoročně na sto padesát tisíc návštěvníků.
Salentští provinciální skepsi překonali s ohromnou dávkou znovunabyté hrdosti nad svou nikde jinde neexistující tradicí a kosmopolitním přístupem. Vedle toho, že se spousta pizzica kapel dokázala výrazně uplatnit v zahraničí - především skupiny Canzoniere Grecanico Salentino a Nidi D´Arac - organizátoři festivalu (nadace svazu přilehlých obcí) svěřují závěrečný megakoncert renomovaným kurátorům. Letos se jím stane rocker Phil Manzanera (Roxy Music) a před ním se dirigentské taktovky ujali Daniele Sepe, Joe Zawinul, Stewart Copeland, Goran Bregovič a podvakráte Ludovico Einaudi. K dispozici mají stovky regionálních muzikantů zastupující všechny generace a volnou ruku: do koncertu se pravidelně zapojují hudebníci odjinud a pizzica se tak mísí s dalšími hudebními žánry a kulturami. Například: Buena Vista Social Club, Rokia Traoré, Joji Hirota, Noa, The Chieftains, Angelique Kidjo, Taraf De Haïdouks a samozřejmost představují hudebníci z celé Itálie.
Regionální investice do festivalu podtržená filosofií, "když se nemůžete světa dočkat, pozvěte si ho domů", se bohatě vrátila: kulturní turismus nabral na obrátkách a znovuzrozená pizzica dnes představuje důležitou položku v salentském potažmo italském hudebním vývozu.
Z malijské pouště do Salenta
Ani dvojnásobná návštěva Ludovica Einaudiho v Praze jeho uhranutí pizzicou neodhalila: skladatel spojený s minimalismem, současnou klasickou a filmovou hudbou o ní nemluvil a protože se ho na salentský tanec ani nikdo nezeptal, společně s dalšími Einaudiho průniky do vzdálených hudebních teritorií zůstal v rovině konstatování: "Experimentuje také s world music". Zřejmá, leč dál nerozpitvávaná připomínka skladatelových alb Diario Mali (2003) a La Notte Della Taranta (2010). A také I Giorni z roku 2001, ozvěnou počátku Einaudiho africké odyssey: cestoval tehdy po Mali a v roce 2003 se dokonce aktivně zúčastnil legendárního Festival in the Desert v malijské poušti; společně s Robertem Plantem a Justinem Adamsem, nicméně vystoupil tady s hráčem na koru Ballake Sissoko, s nímž pak natočil Diario Mali.
Odtud plyne,
proč organizátoři salentského festivalu vybrali za kurátora závěrečného
koncertu v letech 2010 a 2011 Einaudiho. Rodák z Turína to prý bral za výzvu, i
příležitost, nechat se do tarantismu zasvětit od možná nejpovolanějšího: Mauro
Duranteho, leadra skupiny Canzoniere Grecanico Salentino.
"Přátelství s Mauro mě přivedlo k salentské hudbě. Před touto zkušeností jsem si myslel, že jsem kluk ze severní Itálie, teď už část mého srdce patří Salentu. Mauro se stal se mým konzultantem a encyklopedistou. To s ním mě hned napadla spousta inspirací odchylujících se od Salenta a mířících do jiných kultur. Dávných, současných, populárních i klasických," řekl Einaudi, vyzývající ke spolupráci Mercana Dede z Turecka, řeckou zpěvačku Savinu Yannatou, rumunské Taraf De Haïdouks, salentskou reggae kapelu Sud Sound System, Ballake Sissoko a Justina Adamse s Juldehem Camarou. Zaznamenáno na albu La Notte Della Taranta. V téhle sestavě vyjeli koncertovat po Evropě a mezitím se průběžně scházeli ve studiu. Novinka Taranta Project zachycuje obě varianty a energii živého vystoupení jim dodal konečný mix, objednaný Einaudim u Garielova studia Real World.
Ballake Sissoko, turecký elektroderviš Mercan Dede, Juldeh Camara a italští Canzionere Grecanico Salentino patří od roku 2010 ke kmenovým členům Einaudiho mezinárodního ansámblu. A Justin Adams? Ten přece nikdy neodolal kontaktu s hudbou dosahující úrovně tranzu. Aby nedošlo k mýlce, je proto načase s tím tranzem ubrat: albem sice cloumají ostré rytmy, do nadpozemských říší vás ovšem nezatáhnou. Einaudi, mimochodem fanoušek Pink Floyd a Radiohead, což je dobré vědět, extatismus tolik vlastní salentskému tanci dostává do rovnováhy s epickou rozmáchlostí klasiky, lidové tradice reinterpretuje způsobem zkušeného tůrce náladově pompézních kompozic. S přizváním symfonického Roma Film Orchestra uvádí posluchače ve skladbách Choros a Introductio Ad Regnum Tarantulae do až hédonistického rozpoložení; stavu omámení ze souznění "vyššího" a "vesnického" umění.
Ani opakovaný poslech Einaudiho neusvědčuje z citového vydírání: má vše pod kontrolou, slouží kráse ze své hlavy i jejímu salentskému ekvivalentu. Autor těchto řádků nezná playlist Einaudiho pražských koncertů, pokud by na nich ale ve stejném složení odehrál desetiminutové Preludio Nar-I Seher (rozvedená skladba Mercana Dedeho), standing ovation by zřejmě nebral konce. Z alba hodně vyčnívá: romantický klavír, flétna ney, arabsky kvílející housle, nálož afrických perkusí a trylkování kory se od Salenta důrazně odstřihly. Nazzu nazzu zapsal do not Einaudi, jinak ji ale mají plně v rockové režii Adamsova kytara, Juldehovy jednostrunné housle ritty a kdo zpívá s větším nasazením - on nebo salentská hvězda Alessia Tondo - nechť posoudí každý sám. Tonio Yima / Rirollala - už i skladatelské dílo té samé dvojice - nemá daleko k energii jejich skupiny JuJu, pouštní blues nakonec ale přejde s Canzoniere do pizzici. Ta prýští ze všech pórů alba Tarant Project a hluboká poklona před Einaudim, jak pizzicu dokázal s tolika výjimečnými hosty propojit, aniž by popřel její expresivní jedinečnost, vášnivost a odevzdání se strhujícím rytmům a emocím.
Píseň pro africké uprchlíky
Canzoniere Grecanico Salentino platí v Salentu, i dál ve světě, za instituci neotarantismu: už jen ta čtyřicetiletá historie skupiny, to přece není samosebou.
"Nikdo nezní jako oni a soupeřit s nimi v intenzitě si dovolí málokdo," napsala Elizabeth Kinder v recenzi na nové album Quaranta. Svatá pravda, stejně by je v neúprosných rytmech a vášnivosti hlasů nikdo nepřemohl. Sedmičlenná skupina patří zároveň k největším koncertním trhákům dneška.
Canzoniere dávno
neléčí z "pavoučího jedu", vymítají dnešní démony: neklid doby, vztah
k životnímu prostředí, absence komunikace a tíživý, katastrofě se blížící
problém afrických přistěhovalců. Nádhernou skladbu Solo Andante (One Way) s textem spisovatele Erri De Luca proto
zaštítila organizace Amnesty International
a videoklip natočil slavný italský režisér Alessandro Gassman.
Canzoniere v roce 1975 založil spisovatel a hudebník Rino Durante, dědeček současného leadra, zpěváka, houslisty a hráče na tamburínu Mauro Duranteho. Tomu žezlo v roce 2007 předal otec Daniel a s pochopením pozoroval, jak syn kompletně omlazuje sestavu. Dosavadní vichr tím zintezivnil na instrumentálně vokální tornádo, lahodící okem díky jedné z nejlepších salentských tanečnic Silvie Perrone.
"Mým cílem bylo proniknout na mezinárodní scénu při zachování respektu k salentské tradici coby zprostředkovatele naší komunikace se světem," popsal Mauro Durante. Albem Pizzica Indiavolata začala v roce 2012 spanilá jízda kapely po světových akcích a bez špetky pochybností se jí od té doby klanějí odborníci.
Dobře, členové
se narodili s vrozenou dispozicí udolat jakéhokoliv tanečníka nebo mu naopak v
nečekaném okamžiku podtrhnout nohy srdceryvnou baladou, podstatná pro ně ovšem
zůstávají sociální témata a i přes neporozumění salentského dialektu griko
tušíme a z překladů víme, že pořádně pichlavá.
Třeba hned v úvodní smutné, přitom vznešené skladbě Tienime Tata o nuceném opouštění rodných míst a stěhování za prací.
Ludovico Einaudi přispěl s Taranta - o tom jak tanec ruší vzdálenosti mezi lidmi a povznáší život - a nevědět, že to napsal zrovna on (klavír skoro nevnímáte), nenapadlo by vás to: hlas Alessia Tondo a nasazení kapely vzbuzuje totiž dojem, jako by šlo doslova o život. No TAP nepatří do commedie dell'arte, s doprovodem albánské dechovky Fanfare Tirana to tak sice zní a dojem humoru navozuje i zpěvákova komická dikce, když ale v každé druhé sloce dává důraz na "no tap", zapátráte a je po srandě: TAP neboli plynovod Trans Adriatic Pipeline vedoucí z Ázerbájdžánu by měl v budoucnosti protnout nedotčená přírodní území Salenta, na což obyvatelé nehodlají přistoupit.
Deset nových a tři starší skladby se skupina rozhodla uvést bez studiových filtrů: natáčelo se proto naživo, akusticky, v olivovém háji za městem Lecce, kde se prý nejlépe nesla třeba silná píseň Mara L Acqua, připomínka tradice polyfonního salentského zpívání.
Pak nezbývalo, než vše dostat na album, s čímž poprvé v historii skupiny vypomohl zahraniční producent: Ian Brennan, zkušený americký tvůrce alb Billa Frisella, Richarda Thompsona, Lucindy Williams nebo Tinariwen, s nimiž za album Tassili získal v roce 2012 Grammy.
Na otázky odpověděl Mauro Durante.
Volba producenta Ian Brennan je překvapení. Vybrali
jste si ho proto, že podobným způsobem natáčel alba s Tinariwen a Malawi Mouse
Boys?
Ano, obdivovali jsme přírodní zvuk, který Ian pomohl Tinariwen v pouštní Tassili zachytit bez dalších dotáček. Nechtěli jsme, aby naše album znělo studiově, toužili jsme po živém bezprostředním zvuku. Chtěli jsme se spojit s naší zemí, hlínou a kamením a cítit se u toho svobodně. Ian nám nemluvil do výběru skladeb, požadoval po nás hlavně abychom mu předvedli svou nejdivočejší polohu. Trval na přirozenosti a živém nahrávání celé skupiny, včetně zpěvu. Podílel se také na konečném mixu a masteringu.
Když vám otec v roce 2007 předal kapelu, kompletně jste změnil a omladil sestavu. Pak jste se stal vlivnou osobou festivalu La Notte della Taranta a Canzoniere Grecanico Salentino proslavil ve světě. Jaký je to pocit být ústřední postavou moderního revivalu pizzica?
Obdivuji hudbu své země, vyrůstal jsem "uvnitř" Canzoniere a pizzica poslouchal odmalička. Představuje obrovskou část mého života. Neztratit spojení se svými kořeny považuji za velmi důležité a když pizzica pronikla na mezinárodní scénu, sledoval jsem to samozřejmě s pýchou a nadšením.
Ludovico Einaudi vás moc chválí, považuje vás za svého učitele pizzicy. Kde se v něm vzala láska k hudbě ze Salenta, vždyť on přece pochází ze severu Itálie?
Ludovico vždycky poslouchal ohromné množství hudby, to je o něm známé. Pokud vím, k naší tradici ho poprvé přivedlo studium u experimentálního skladatele Luciana Beria, který mu předložil spoustu etnografického materiálu ze Salenta a u Lodovica tak probudil nebývalý zájem o tarantismus. Brzy se to o něm rozneslo, takže mu organizátoři festivalu svěřili roli Maestro Concertatore. To už jsem s ním spolupracoval a mohl sledovat, jak do naší tradice proniká stále hlouběji a jak jí doslova propadl. Myslím, že to pro něho bylo velké dobrodružství. Stali se z nás blízcí přátelé a jakoukoliv práci s Ludovicem miluji. Považuji ho za výjimečného člověka a hudebníka. Dostalo se mu daru vytvářet harmonie jak v hudbě, tak v týmu lidí se kterými spolupracuje na svých projektech.
To od Einaudiho pochází váš zájem o hudbu z jiných kultur?
Ano. Stejně jak on si myslím, že hudba a tanec dokážou odstranit jakékoliv vzdálenosti, představují velmi přímé a zřetelné vyjádření identity. Příležitost setkávat se s hudebníky z celého světa je pro mne neuvěřitelně inspirující.
Justin Adams tvrdí, že je ochotný zúčastnit se jakékoliv hudby, která přivádí lidi do tranzu. Jak si podle vás užil hraní pizzicy?
Především chci říct, že to oba s Juldehem strašně bavilo! Justin má velký cit pro hudbu, dokáže okamžitě a lehce podlehnout jakékoliv hudební atmosféře. S Juldehem se stali důležitou a efektivní součástí celku. Najít s nimi v tranzu společnou řeč nebylo vůbec nic těžkého.
Je za novodobým zájmem o pizzicu pocit ztráty salentské identity? A dojem kdysi odstrčeného hudebního regionu?
Oživení tradice je výsledek mnoha faktorů. Za nejdůležitější považuji, že svět začal vnímat krásu a atraktivitu naší hudby. Svou roli sehrály také sociální aspekty a s tím odstrčeným regionem máte pravdu. Pizzica je dnes pro Salento opravdu symbolem jeho identity a cestou jak se v globalizovaném světě cítit jedinečně. Přispívá k tomu, že festival La Notte della Taranta je dnes největší akce svého druhu věnovaná salentské kultuře a prezentaci hnutí neotarantismu. Cítíme se šťastní a poctění, když se do naší hudby a kultury zapojili nejlepší světoví hudebníci.
Pizzica jsou vlastně tři druhy tanců: pizzica
tarantata, pizzica pizzica a pizzica alla scherma. V Salento se pořád hrají
všechny tři?
Terapeutická pizzica tarantata přestala existovat, protože rituál taranta ztratil na významu. Má charakter taneční a koncertní hudby a její vyznění se naprosto změnilo. Dnes vylezete na podium odehrát show, ne léčit. Zbývající dva styly v Salentu určitě naleznete v původní podobě, u nich se na podstatě spontánního lidového tance nic nezměnilo. Samozřejmě, už nejsou spojeny s konkrétním děním jako v minulosti, doba se změnila, ale pořád patří mezi oblíbené části naší tradice.
Skladba Mara L Acqua připomíná tradici polyfonního zpěvu ze Salenta. Tato tradice je stále živá?
Jedná se o jednu z nejznámějších forem tradičních písních ze Salenta a pořád tady můžete slyšet úžasné vokální soubory starších zpěváků. Existuje také mnoho vynikajících nahrávek.
Solo Andante se dotýká tématu afrických emigrantů. Trápí tenhle problém také Salento?
Jedná se o obrovský problém! Nejen Lampedusy, Sicílie nebo Salenta. Vůbec nejde pouze o Itálii, je to mezinárodní tragedie. Považuji za neuvěřitelné, že i dnes mohou takhle každý den umírat lidé. Máme povinnost se o ně postarat, jinak ztrácí smysl, abychom Evropu nazývali komunitou. Neměli bychom zapomínat, že jsme všichni potomci emigrantů.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
