Sahel Sounds: dílo gerilového etnomuzikologa
26.12.2015 | Jak Princemu a Purple Rain v Sahelu chyběla barva. Mobilní telefony jako nahrávací studia, uložiště a obchody v jednom. Pouliční elektro party Balani show pod dohledem rodičů. Americký producent Christopher Kirkley na svém labelu Sahel Sounds zachycuje a zprostředkovává aktuální západoafrické DIY hudební dění vzdálené všemu, co jsme dosud z Mali nebo Sahelu slyšeli.
Americký bloger považující se za gerilového etnomuzikologa, přijel do západní Afriky v roce 2009 původně sbírat tradiční kytarovou hudbu. Nakonec ale propadl novému fenoménu: nahrávkám z mobilních telefonů, jejichž paměťové karty plní funkci MP3 přehrávačů a uložišť originálních skladeb natočených v laciných domácích studiích doslova na koleně nebo v mnoha případech zachycených přímo na mobily. Lidé si skladby mezi sebou vyměňují, obchodují s nimi a hudba se tak dnes v nepřeberném množství po Sahelu šíří po mobilní síti - internet není potřeba. Proto třeba první co islámští extrémisté během války na severu Mali pod přísnými smrti zakázali, byla hudba z mobilů. Dobře si totiž uvědomovali nebezpečnou neomezenost novodobého sahelského hudebního kanálu.
Kirkley
po návratu domů blog proměnil v label Sahel
Sounds a nahrávky
vydal na dvou kompilacích Music From Saharan
Cellphones.
Přiznal se přitom, že daleko větším oříškem než technická
kvalita pro něho znamenalo pátrání po autorech skladeb. Paradoxně nesložitěji
se dostával k tuarežskému kytaristovi a zpěvákovi Mdou Moctarovi z Nigeru, dnes
hvězdě labelu Sahel Sounds a tvůrci soundtracku prvního hraného tuarežského
filmu.
Natočený v jazyce tamashek maže naše vnímání Tuaregů spojovaných takřka výhradně s hudbou určenou k rebelii. Za rockovým zvukem Mdou Moctara, který zároveň hraje ústředního hrdinu, si klidně dokážeme představit i milostný příběh. A také že ano: Akounak Tedalat Taha Tazoughai je volně inspirován třicet let starým romantickým filmem Purple Rain s Princem v hlavní roli.
"Žádný kalašnikov, ale mobilní
telefony, motorky a kytary," uvedl Christopher Kirkley, adaptující s
francouzským režisérem Jerome Fino původní Princeho příběh do tuarežského
prostředí. Bez sexu, drog, násilí na ženách a jiných západních výstřelků, v
muslimské společnosti zcela nepřijatelných. A naopak: těžko si představit, že
by Prince na obvinění ze zbabělosti svému sokovi odsekl "bůh ví, že nemám
strach, protože lev se nikdy nebojí".
Problém nastal také s překladem Purple Rain do jazyku tamashek: Tuaregové totiž nemají slovo pro fialovou. Kirkley to vyřešil s humorem a doslovný překlad zní: Rain the Color of Blue with a little Red in it.
Film natočený během osmi dnů v okolí nigerského města Agadezu měl v lednu premiéru v americkém Portlandu a následně byl uveden v Marseille, kde Mdou Moctar s kapelou nahrál hudbu.
Moctar patří do generace mladých tuarežských kytaristů posouvajících nabroušený pouštní rock do afropopovější podoby s využitím kláves, elektronických bicích a vokálního programu Auto tune. Nikdy se nezapojil do žádného tuarežského povstání: popularitu v Agadezu získal především hraním na svatbách. Ve světě se poprvé uvedl na kompilaci Music from Saharan Cellphones a následujícím albem Anar.
Zatím poslední Kirkleyho objev - tuarežský songwriter Abba Gargando - pochází z malé vesnice nedaleko malijského Timbuktu a podobně jako Moctar patřil k žádaným svatebním muzikantům. Před islámskými fundamentalisty z Timbuktu utekl do Mauretánie, kde dva roky žil v utečeneckém táboře. Tam po nocích, prý potichu, aby nikoho nevzbudil, natáčel své syrové lo-fi skladby na mobil, vycházející teď na albu.
Válka
malijské hudebníky poměrně tvrdě zasáhla: lidé si je už často nemohou finančně
dovolit, takže ze svateb, křtin, slavností a oblíbených nočních klubů je
vytlačují daleko lacinější dýdžejové. Mezi nejpopulárnější malijská sousedská
setkání patřily donedávna taneční party balani s hráči na dřevěné balafony: i
ty ale od 90. let vystřídali kluci s laptopy, udržující taneční napětí samply
perkusivních rytmů zvonivého griotského balafonu. Tradiční balani se tak na
ulicích Bamako proměnilo v elektronickou pouliční taneční Balani show, remix žánrů a kultur, zahrnující zpěv přes Auto tune,
samply bubnů, kvílení laciných syntezátorů a nově také rapery a vklady z
afrobeatu, highlife nebo Latiny.
"Kterýkoliv víkend, hlavně v pátek
večer, jdete po Bamako a slyšíte rytmicky intenzivní elektro hudbu vyřvávající
z masivních soundsystémů. Kolem v originálních, rychlosti 170 BPM přizpůsobeným
sestavách, tančí mládež a protože balani show se odehrává většinou nedaleko
domů, kde bydlí, rodiče mají o svých potomcích dokonalý přehled," vysvětlil
Kirkley, vydávající jednomu z nejpopulárnějších aktérů pouličních party DJ
Sandjimu album 100% Balani Show. 
Jiří Moravčík
