Ibrahim Maalouf - Pocta ženám
26.12.2015 | Hudební vesmír libanonského trumpetisty se nadobro vzdáluje nekonečnu a jeho dvě nová alba - Red & Black Light a Kalthoum - překonávají všechny představy o nadčasovém, žánry nesvázaném post-jazzu.
Pro Ibrahima Maaloufa stále platí, co kdysi prohlásil: „Hudba není něco co existuje, je to něco co teprve vzniká. Bez pravidel, omezení, hranic.“
Moderní jazz se
Maaloufovi stal východiskem k chytré reakci na globální podněty: jedinečně
inovativně odposlouchává inspirace z tradic Blízkého východu, elektronické
scény, popu, artrocku a opírá se o vše, čím je pro něho klasická hudba.
Terapeutický soundtrack střetu dneška s minulostí rozpíná čtyřpístovou
trumpetou, přizpůsobenou modum arabské
hudby: dokáže uchvátit citem pro meditativní melodii, energickou
valivost přecházející v katarzní erupci a patří k mistrům efektně vystavěných
nálad. Nebrání se líbivosti. Jazzový puristé se na něho proto občas dívají
skrze prsty, prý až příli nadbíhá většinovému publiku, ale zapomínají, že
Maalouf dokázal k modernímu jazzu spontánně přitáhnout pozornost posluchačů,
kteří se mu jinak vyhýbají. Třeba album Red & Black Light se leckterým může stát ideálním
úvodem.
Představuje Maaloufovu osobní poctu ženám: podle něho mají na chod současnosti zásadní podíl a nutí nás nepouštět ze zřetele podstatné životní pravdy. Na druhém albu už je konkrétní: sklání se před velikostí egyptské zpěvačky Oum Kalthoum, zůstávající i čtyřicet let po smrti nejvýznamějším hlasem arabského světa. Umělkyní, pro jejíž obrovský význam a vliv na společnost, se na Západě těžko hledá přirovnání. Americká etnomuzikoložka Virginia Danielson, autorka zpěvaččina životopisu, si pomohla symboly: máme si představit kombinaci jazzové nadčasovosti Elly Fitzgerald, důstojnosti a politické váhy Eleanor Rooseveltové a masové popularity Elvise Presleyho.
Slavný egyptský herec Omar Sherif to shrnul z arabského pohledu: "Ona se každé ráno znovunarodí v srdcích sto dvaceti milionů bytostí."
Maalouf si troufl na hodně: jazzově instrumentálně uchopil její legendární lyrickou skladbu Alf Leila wa Leila (Tisíc a jedna noc) z roku 1969. Skutečně ale riskoval?
Oum Kalthoum (1898 nebo 1904 - 1975) proslula neuvěřitelným uměním improvizace: byť se rozhodla zazpívat dvě nebo tři běžně dlouhé skladby, koncert se v interakci s kapelou a publikem běžně natáhl na několik hodin. A to je přece parketa jamujících jazzmanů, tedy i Maaloufa.
V arabské hudbě, vždy těsně spjaté s poezií, existuje kouzelné slovo tarab. Do západního jazyka nepřeložitelné, v jádru ale vyjadřuje stav posluchačovy euforie, nejhlubší možnou emocionální reakci na hudbu. I v tomto případě najdeme mezi Ibrahimem Maaloufem a geniální zpěvačkou těsnou spojitost: tarab jako prvořadý cíl.
Maalouf konfrontuje klasické symfonie s jazzem a popkulturou: po Michaelovi Jacksonovi a Rihanně, se na albu Red & Black Light popasoval s Beyoncé a její skladbou Run The World (Girls).
Egyptská diva Kalthoum zase jako první ve 40. letech našla se svými dvorními skladateli precedens pro spojení lidových a náboženských tradic s poezií, a systém arabské hudby maqam prolnula s moderními západními vlivy.
Maalouf dílo skladatele Baligha Hamdiho s klavíristou
Frankem Woestehoem rozdělil na sedm částí a text Morsi Gamila Azize
přetransformoval do zvuku své trumpety a newyorské jazzové kapely: Scott Colley
(kontrabas), Mark Turner (saxofon), Francks Woeste (klavír) a Clarence Penn
(bicí).
"Už ve své době zněla skladba jako kompromis mezi arabskou tradicí a západní orchestrací. Tahle umělecká vize je i pro mne způsob, jak hudebně dokázat, že arabská kultura zůstává kompatibilní se západními kódy, aniž by popírala svou původní identitu," uvedl Ibrahim Maalouf.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
