Kompromisy naředěný Omar Souleyman
26.12.2015 | Další exotická květina co po přesazení do sterilní západní půdy uvadla. Není divu: divoká svatební hudba z Levante neměla na novém albu Wenu Wenu proti sofistikované produkci Kierana "Four Tet" Hebdeneho prakticky žádnou šanci.
Pokud už po prvních minutách poslechu propadnete pocitu, že tohle se Souleymanovi snad ani nemělo přihodit, nezapomeňte, že si o to koledoval (nebo říkal?). Sám zřejmě učesané album popírající jeho předešlou originalitu vnímá jako výhru, a nejhorší na tom je, že ještě hlasitěji to za něho vykřikují ti, co do něho investovali, zdravý rozum v tom ale hlavně vidí naplnění Havlíčkova epigramu o Vaškovi, co by neměl s chodit s pány na led.
Nevzdělaný zedník ze syrské vesnice pronikl do západního světa před sedmi lety a vybuchl tu jako granát: tak syrově neotesané syntezátorové dabke předtím ještě nikdo neslyšel. Dostalo se nám vysvětlení, že posloucháme svatební hudbu, jejíž kouzlo vychází ze zadání: za málo peněz hodně muziky.
Texty Souleymanovi napovídal během vystoupení básník, Rizan Said z korgu a samplů doloval zběsilé techno-disko
rytmy a melodické linky, zdrsněné elektrifikovanou loutnou saz Aliho Shakera,
napojenou na nejrůznější efektové krabičky. Z nouze originální, intuitivně v
reálu často vymýšlená svatební hudba představuje dokonalý novodobý hybrid: z tradičního
levantského tance dabke, kurdských, tureckých, íránských, židovských a
arménských příměsí; blízký oblíbenému alžírskému a marockému chaabi - městskému
popu s klávesami a elektrickými kytarami s kořeny v tradičních stylech.
Na Souleymanovu produkci existovaly pořadníky a novomanželé za nejcennější svatební dary považovali kazetu s nahrávkou; ve zprudka taneční hudbě se totiž zpívalo o nich, tak jak to dle instrukcí zašeptal do ucha přítomný básník. Zvěsti o extatických svatbách se s kazetami (mylně považovanými za regulérní alba) brzy rozšířily do okolních států: Souleyman rozvášňoval nejen doma v Sýrii, zvali ho do Saudské Arábie, Turecka (kde dnes s ohledem na situaci v Sýrii žije), Jordánska nebo Libanonu. Pro svou propagaci dokonale využil You Tube: záznamy ze svateb sice zpočátku zamýšlel jako reklamu, obrovský úspěch je ale postupně proměnil v regulérní hudební videa s milionovou sledovaností. Ve vrcholné fázi objevil Souleymana producent a hudebník íránského původu Mark Gergis ve službách Sublime Frequencies. U amerického labelu s obskurním katalogem a nevalnou pověstí vyšla Souleamynovi čtyři alba: první tři poskládal Gergis z kazet, předloňské Haflat Gharbia tvoří záznamy z evropských koncertů. Strategie labelu od začátku mířila se Suleymanem do rockových vod: obskurní, valivé, ale také dost monotónní technopopové dabke se na worldmusikové scéně nesetkalo s bůhvíjak příznivým přijetím, oproti podobným novotvarům například z Afriky, působilo až příliš prvoplánovitě, ostatně jeho prvotním krédem přece nebyl umělecký záměr, ale roztančení svatebčanů. A pikanterie k dobru: když kdosi zřejmě nepříčetný navrhl Souleymana na velvyslance syrské hudby, zdvihla se v Sýrii a mezi konzervativci poměrně silná vlna nevole - "syrská hudba s tímhle odpadem nemá nic společného".
Sublime Frequencies s Gergisem se podařilo nevídané. Souleyman se stal hvězdou festivalů Glastonbury, All Tomorrow's Parties, Primavera a dalších rockových monstrakcí. Kdyby jen to: přihlásila se k němu vlivná mainstreamová média, Damon Albarn a korunu "syrskému techno zázraku" nasadila Björk, která s ním natočila několik remixů skladeb ze své alba Biophilie.
Koncertní album válcovalo rytmy, hrubým Souleymanovým hlasem a famózní hrou Aliho Shakera; důvodem proč Haflat Gharbia v magazínu fRoots označili v dobrém slova smyslu za "extreme world music noise terror". Producent Gergis triu na na turné umožnil zahrát si konečně na pořádný aparát, takže každý mohl najednou slyšet, jak důležitou roli v té hudbě má vedle syntezátorů Shaker, evidentně připravený svůj potenciál dál rozvíjet. Komu by přece nelichotila klišovitá, leč příjemná přezdívka "Hendrix sazu".
Dobrý start, napadne vás, ale kam s tím na "neviditelnou ruku hudebního trhu" spojenou se Souleymanovoou naivitou a neskrývanou touhou po západním úspěchu: Shaker dostal padáka, Sublime nahradil label Ribbon Music (Laura Marling, Django Django) a k produkci v londýnských a newyorských studiích byl vyzván Four Tet.
To by ještě nemuselo znamenat malér, příkladů kdy se západní producenti dokázali dostředivě semknout s "nepravděpodobnými klienty" známe z nedávné doby dost: poslední alba Bassekou Kouyateho ( Howard Bilerman), Rokie Traore (John Parish), Bombino (Dan Auerbach) nebo Tinariwen (Ian Brennan) předčila očekávání právě skrze citlivou, neegoistickou produkci a všechny do jednoho bez jakýchkoliv kompromisů umělecky posunula o patro víš; nechme stranou, že k nim přitáhla pozornost dalšího publika. O to se nepochybně snažil i Souleyman s novým vydavatelem, ale kontraproduktivně, protože výsledkem na albu Wen Wen pravděpodobně přišli o značnou část stávajících příznivců nutně se ptajících: a divočinou naspeedované dabke jste jako zahodili proč? Zaveďte do studia nespoutanou hudební jednotku navyklou pracovat v reálu před lidmi s básníkem po boku - to přece nemůže naplno fungovat.
Předem vám dá práci přijít na vklad Four Teta - pochopitelně mimo role zaručené lidolapky. Pokud Said nezačal "umělečtět", tak producent nejspíš plnil funkci čističe syrovosti. Stačí přece první poslech a nezapochybujete: někdo se hodně snažil Suleymana naservírovat novému publiku v obroušenější podobě. Neuvědomil si přitom, jak tím na povrch okamžitě vyletí handicap, skrytý doposud za strhující taneční energií: veškerá hudba, úplně každý nástroj - rámové bubny, darbouka, flétny - vycházejí ze syntezátoru; to co stačilo a vlastně muselo stačit svatebčanům, najednou ještě víc působí umělohmotně. Úsměvně vyznívá historka jak prý bývalého zedníka do newyorského Brooklynu, kde se zvukovým inženýrem Tony Maimone ( Pere Ubu) natáčel základy přeposílané pak mailem do Londýna, přišel Four Tet jednou dokonce krátce pozdravit. Taková pocta, chlubil se v jednom rozhovoru Souleyman!
Björk Souleymanovu frenetickou techno výstřednost pochopila, jejich spolupráce měla synergické proporce, nynější distributoři ale zjevně usoudili, že mainstreamové publikum by něco takového nestrávilo, takže "milovníkům orientálního spiritismu" raději naservírovalo sterilní dupárnu.
Kdo by si nevzpomněl na jednu z prvních reakcí při
Souleymanovu příjezdu do Evropy: "Chybí
tomu už jen blikající diskokoule." Názor tehdy rozčiloval razantním
odmítnutím, bez možnosti dát Syřanovi šanci, dnes má podle všeho platnost proroctví.
Recenzi na Haflat Gharbia jsem kdysi uzavřel otázkou: co přijde, až Omar Souleyman vstoupí do studia? Odpověď známe: kompromisy naředěné Wenu Wenu.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
