Buffy Sainte-Marie: Songwriterka pod dozorem FBI
12.08.2015 | It´s My Way! Celoživotní mantra kanadské písničkářky indiánského původu je konečným důsledkem toho, proč na ní svět občas zapomněl. Jasně že neprávem: prosadit se po svém způsobu, bez ústupků, i za cenu, že ji svého času považovali za hrozbu Spojených států, ale bylo vždy součástí jejího neobyčejného životního příběhu. Nedávno vydala po šesti letech nové album Power in the Blood a vás s pusou dokořán napadá jediné: zmínil se někdo před Buffy že ve čtyřiasedmdesáti letech má právo na zpomalení?
Na scéně newyorské Greenwich Village platila v 60. letech po boku Boba Dylana a Joan Baez za stěžejní osobnost: obdivoval ji Leonard Cohen i Neil Young a za svou mentorku považovala Joni Mitchell. Vystudované doktorce filosofie táhlo teprve na čtyřiadvacet, když debutovým albem It´s My Way! nasadila v roce 1964 v Americe zdaleka nejkontroverznější tón: na protiválečnou skladbu Universal Soldier, indiánským lamentem Now That the Buffalo’s Gone, tvrdou obhajobu práv původních obyvatel a podporou nátlakových indiánských aktivit nebyl tehdy rozhodně nikdo připravený.
Buffy Sainte-Marie se narodila se v kanadské rezervaci národa Cree snad v roce 1941, protože rodný list se nedochoval. Vždy se řídila vlastními instinkty: takže když ji adoptivní američtí rodiče tvrdili, že s indiány je už ámen a asimilace do bílé společnosti je pro ní ten nejlepší způsob jak se zbavit iluzí, zaseklo se to v Buffy jako v hodinách a při hledání vlastní identity přestala věřit všemu, co se o indiánech dosud dočetla v knížkách nebo viděla ve filmech. Neřadí se k hudebním hvězdám pochodujících v průvodech za práva indiánských národů se zaťatými pěstmi: přednost dává podpoře neziskových organizací, vzdělávání mládeže a osvětě s důrazem na narovnání historických pravd, což se odráží jak v její hudbě, tak ve spolupráci s autory nových školních osnov.
Buffy se vždy vzpouzela obrazu kavárenského folkaře: odmítla roli "malé indiánské dívky nutící nás ze soucitu plakat" a svým oslnivě přímočarým songwriterstvím nastavila zcela nové standardy. Třeba tím, jak svůj politický aktivismus dokázala propojit s mainstreamem: hitové skladby ji navíc z rukou trhali Janis Joplin, Elvis Presley, Neil Diamond nebo Donovan; balada Up Where We Belong ( zazněla ve filmu Důstojník a gentleman) napsaná Buffy společně s bývalým manželem Jackem Nitzschem v podání Joe Cockera a Jennifer Warnes získala Oscara i Grammy.
President Lyndon Johnson nechal Buffy Sainte-Marie od konce 60. let sledovat FBI, zanesl ji na černou listinu pro stát nebezpečných umělců, zasadil se o to, aby její skladby nevysílala rádia a když si lidé chtěli koupit desky stále populárnější zpěvačky, měli smůlu, po cestě se vždycky nevysvětlitelně ztratily. Bylo ji to divné, mediální ticho a propad prodeje nicméně přikládala neúspěchu experimentálního alba Illuminations, na kterém v roce 1969 použila elektroniku. Dnes je považováno za průkopnické dílo.
Patřila k prvním, kdo si v roce 1984 pořídil počítač, což pro ni prý představovalo dar z nebes. "Najednou jsem na jednom přístroji mohla skládat, psát a malovat digitální obrazy, protože šestnácti miliónům barev nelze odolat," uvedla Buffy, dnes také respektovaná výtvarná umělkyně s doktorátem v oboru digitálního umění. Možnosti počítače a internetu pak využila ve vzdělávacím programu online propojujícím indiánské školy roztroušené po amerických a kanadských rezervacích.
Pro Buffy je příznačné, že se v hudbě nikdy nikam nehrnula: pokud uznala za vhodné věnovat se společenským aktivitám, klidně se z hudební scény na několik let stáhla. S albem Coincidence and Likely Stories se v roce 1992 triumfálně vrátila na scénu. Většinu skladeb přitom složila doma na Havaji na počítači, což platí i pro vynikající Running for the Drum (2008) s hostujícím Taj Mahalem a singlovým trhákem No No Keshagesh.
Novinka Power in the Blood pohltí i posluchače kterým Buffy dosud unikala: vibrujícím hlasem, energií, naléhavými bojovými i milostnými texty a souběhem popu, rocku, blues, country, elektroniky a intenzivních rytmů obřadu pow wow - symbolu kulturní jednoty a síly severoamerických indiánských národů.
Album přesvědčivě otevírá It’s My Way, dokládající, že zpěvaččino stvrzení "tohle je můj styl" na platnosti nepozbylo.
Padesát let staré skladbě se dostalo čerstvé podoby a nositelka Řádu Kanady, nejvyšší hudební ceny Juno a spoustu dalších ocenění, zahrnující také čestné doktoráty z mnoha světových universit, se zdá být v neuvěřitelné formě. Podstatné pro ní zůstávájí texty: vzteklé, sžíravé, politicky neúprosné, ale i lidsky očistné. "Pořád mě fascinuje myšlenka napsat skladbu trvající pouhé tři minuty obsahující universální myšlenku, jejíž sdělení by jinak vydalo na čtyřset stránkovou knihu," tvrdí Buffy, vracející se v pow wow nářeku Uranium War k tragickému osudu přítelkyně Any Marie Aquash, indiánské aktivistky zavražděné v roce 1975.
Všechny skladby napsala Buffy sama, až na tři: Power in the Blood si vypůjčila od Alabama 3, Sing Our Own Song od UB40 a Orion je její společné dílo s Jackem Nitzschem.
Je fantastické
poslouchat, jak Buffy nadále vzdoruje kategorizaci, jak si dokáže držet odstup
od laciných proklamací a naopak natěsno souznít s moderním sogwriterstvím
absorbujícím elektroniku.
"Je to dar. V 60.letech se mě lidé ptali, jak můžeš tak mladá psát s takovou moudrostí? A dnes je zase zajímá, jak ve svém věku můžeš psát s takovou svěžestí."
(2015)
Jiří Moravčík
