Susheela Raman - Qawwali v psychelické krajině
13.02.2015 | Britská zpěvačka indického původu nasadila na novém albu Queen Between tři těžké kalibry: pákistánské qawwali, rockovou psychedelii a knihu Zlatá ratolest. Spadne-li vám čelist, nestyďte se za to. A pokud s vámi tanečně zacloumá, věřte, že se jedná o přirozenou reakci na naprosto strhující hudební amok v řádu extatického qawwali. Susheela Raman k němu od roku 2001 dospívala postupně, že ho napne do takové intenzity, předpovídal ale málokdo.
Předpoklad největšího perského mystického básníka Rúmího, že "tranzovní duchovní hudba skrývá tajemství odvěké smlouvy mezi Bohem a lidmi", částečně znehodnotilo její zanesení na západní hudební scénu a proměna z duchovní roviny na čistě zábavnou. Namísto spojení s Bohem a léčebného hledání vnitřního smyslu se tak maximálně stáváme součástí divokého koncertu, po jehož skončení si dáme na baru panáka a vyjdeme do noci vstříc novému pracovnímu dni.
Žádná tragédie to není, tvrdí Susheela Raman, ani nutkavá potřeba současných tvůrců s trance music pracovat: odráží se v tom prý zdravé kolektivní vědomí. I když sama připouští, že "překlad" tak výsostně duchovních tradic do západní kultury je velmi choulostivý proces, u kterého je nutné dodržovat míru.
„Kultura musí být neustále v procesu transformace.
Držím se hudby mých předků, ale nejsem posedlá myšlenkou autenticity. Pracuji
se starými poklady, ale používám nástroje a zvuky dnešní doby,“ vysvětlila ideu
předchozího alba Vel. S dostředivostí
černé díry do sebe s radžastánskými zpěváky a muzikanty vtáhli posvátnou
indickou tradici bhakti, energii nad lidské chápání, rock a, teď už to víme,
zárodky alba Queen Between. Jak ho popsal manžel Sam Mills: londýnská post-rockoá
psychedelie sežehnutá radžastánskou pouští a vedená duchovním žárem
pákistánského qawwali.
Rodiče jednačtyřicetileté zpěvačky pocházejí z indického státu Tamil Nadu, jenomže ona v Londýně vyrůstala na poslechu Velvet Underground a Jimiho Hendrixe a Sam Mills vystudoval antropologii a býval kytaristou post-punkové skupiny 23 Skidoo, takže jejich hudba stojí na kulturní diversitě, nábožensky smířlivém synkretismu a nadžánrovosti.
V Indii a Radžastánu strávila léta studiem zpěvu, historie a klasické hudby, nicméně poslední dva roky se přesunula do pákistánského Lahore, protože ji pohltilo qawwali - jedna z nejextatičtějších hudebních forem planety.
Súfisté, islámští mystici, si na problémy zadělali od samého začátku, a to hned dvakrát: tvrdili, že s Bohem lze splynout i během života, ne až po něm, a k témuž účelu využívali tranzovní hudbu se zpívanou milostnou poezií. Pro islamisty něco nepředstavitelného, pro ty ortodoxní rovnou důvod si na súfisty tvrdě vyšlápnout, což trvá dodnes. Qawwali je hudební složkou súfismu: extatické zpěvy vrcholí naprostým vytržením, "kdy se oproštěním od smyslového vnímání, vůle a myšlenek súfi odpoutá od hmoty a prožívá ztotožnění s Bohem a rozplynutí se v něm“.
Na světovou scénu uvedl qawwali fenomenální pákistánský zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan: ten co dokázal v lidech zapálit v oheň šílenství, aby je nakonec opustil ve stavu klidu, míru a radosti. Pavarotti Východu ovládal festivalové davy a desky mu vydával Peter Gabriel. Až do své smrti v roce 1997 si za to vokální eskamotér od tradicionalistů vyslechl své: a kdyby súfismus představoval druh církve, čekala by Nusrata nepochybně exkomunikace. Duchovní hudbu se nerozpakoval napojit na elektroniku, nechal ji zaznít v tanečních klubech a v hollywoodských filmech. Qawwali se díky němu stalo základem londýnského asijského undergroundu a pasovalo na jeden z nejpopulárnějších stylů world music, což se odrazilo také v Pákistánu, kde od roku 2008 firma Coca-Cola financuje nesmírně sledovaný hudební televizní kanál Coke Studio. Přenáší živé koncerty tradičních i moderních muzikantů, vystupujících zvlášť i dohromady ve fascinujících fúzích. Mezi všemi má výsostné místo qawwali a zahraniční posluchači se tak díky Coke Studiu dozvěděli i o ženské nástupkyni Nusrata - zpěvačce Abidě Parveen. Jediný ústupek islámským fundamentalistům provedlo studio když odstranilo titulky anglických překladů mystické poezie zpívané zásadně v perštině, které paradoxně stejně málokdo rozumí. My na těch verších nic závadného nespatřujeme, naopak, jejich mírumilovnost je nám blízká, ovšem kam s nimi na fundamentalisty - polít čerta svěcenou vodou u nich vychází nastejno.
“Boha nenajdete v mešitách. Bůh není v Písmu svatém, ani v modlitbách. Bůh není na březích Gangy, cesty poutníků jsou marnost. Strhněte mešity, strhněte hindské chrámy, strhněte vše co se dá zbořit, ale nezlomte srdce žádnému člověku, protože v něm přebývá Bůh, ”zpívala například Abida Parveen verše súfijského básníka Baba Bulleh Shaha (1680-1757).
A uhranout se velkým mystikem nechala také Susheela Raman. Ve skladbě Karunei, těžce zasažené Millsovou psychedelií a elektronikou veršům ale rozumíme: jako převážnou část alba, duchovní litanii nazpívala anglicky.
"Pokud bych měla album popsat, řekla bych, že je především o hlasech a písních, ale ty se rozkládají ve velmi dynamické a psychedelické krajině. Existuje na něm hodně spojnicí s qawwali, ale zvuk je naprosto unikátní, sleduji svůj vlastní hudební kompas, netrvám na náboženském pohledu ani na tradičním doprovodu, vždyť namísto v perštině zpívám anglicky," uvedla Susheela.
Odmítla klasickou doprovodnou skupinu qawwali - tzv. party - složenou ze sedících, rytmicky tleskajících zpěváků a hráčů na harmonium a bubínky tabla a doplnila ji francouzským cellistou Vincentem Segalem, Millsovou tvrdou kytarou a klávesami. Základ party ale přece jenom zachovala: tvoří ji světoznámí Rizwan-Muazzam Qawwali, synovci Nusrata Fateh Ali Khana, patřící mezi největší žijící qawwali zpěváky.
"Když spustí, je takřka nemožné, aby vás nesmetli přílivem emocí. Qawwali s nimi jde nekompromisně rovnou na věc," tvrdí Susheela, nucená vysvětlit část textu masivně rytmické súfijské skladby Sharabi, kterou ji Rizwan podsunuli, to když se v ní pasuje na akoholičku: také Rúmí prý běžně používal víno jako metaforu a Sharabi proto nelze považovat za pijáckou píseň, symbolizuje hledání zvláštních druhů duchovních zkušeností, na kterých se nakonec stáváte závislými.
V Corn Maiden vytáhne do drtivého útoku s radžastánskými mistry: virtuózem na bubny nagara Nathu Lal Solankim, zpěvákem a hráčem na morchang (jew harp) Kutle Khanem a tablistou Aref Durveshem. S Millsem rozjedou takový rockový tranz, až ze sebe doslova smyslů zbavená zpěvačka dostává jen výkřiky "dance, dance, dance".
Úkolem qawwali zpěváků není publikum zmasakrovat, na tom by asi s tak drtivými rytmy nebylo nic složitého. Několika hodinové produkce ho mají postupně odpoutat od reality, uvést do stavu pozměněné mysli - tehdy dochází k osvícení - a následně měkce postavit znovu na zem; uložit šťastné do" měkkého polštáře".
Na podobné dynamické sinusoidě se pohybuje i album Queen Between: skladba Sajana ohromuje zklidněností, však se jedná o milostné vyznání, a pevnější písňovou formou, ovšem zrazují ji emotivní hlasy a kytarová sóla, takže s vámi nakonec stejně zamává.
Nebezpečná je i titulní Queen Between, třeba i z toho důvodu, jak se její psychedelii - "něco mezi fantazií a skutečností" - podřídilo Segalovo zničehonic frenetické cello.
Závěrečná dvanáctiminutová Taboo má děsivou atmosféru, není jednoduché ji slovy popsat, protože se v ní snoubí mystika s psychedelií a zřetelně i s čímsi pohanským. Skončí a ty údery do bubnů a vypjaté vokály vám v hlavě ještě půl dne stimulují prapodivnou představivost, hlavně když si vzpomenete na záhrobní zpěvaččin hlas, žádající abyste se nedotýkali země.
K Taboo i
některých dalším skladbám na albu Susheelu Raman inspirovala četba knihy Zlatá
ratolest (The Golden Bough), napsaná v roce 1890 skotským antropologem Jamesem
George Frazerem. Je považována za zásadní srovnávací dílo magického myšlení, obřadních
rituálů, mýtů, zvyků a posvátných tradic mimoevropských národů, mezi něž patří
také súfismus a tabu na něho uvalené ortodoxií.
A pro zajímavost: ve Zlaté ratolesti listoval také Jim Morrison, další zpěvaččin favorit z mládí.
V téhle sestavě svou údajně šílenou vizi spojení Západu s qawwali úspěšně testovali na koncertech nejprve v Pákistánu a Indii, loni se pak přesunuli do Londýna, kde album během tří dnů natočili. K dokončení jim pomohl i crowdfunding, protože chtěli zůstat umělecky naprosto nezávislí.
Dali i koncerty v Royal Festival Hall a tehdy jeden z diváků poznamenal: "Natáhla ruku k nebi, dotkla se Boha a začala zpívat."
(Harmonie, 2014)
Foto: Yvett Stranska
Jiří Moravčík
