Banda - Sympatická past na mladé posluchače folkloru
11.02.2015 | O slovenské scéně world music toho moc nevíme. Tamní skupiny v Čechách koncertují zřídka a média je také nijak zvlášť neregistrují. K naší škodě: především bratislavská Banda si naši zvýšenou pozornost zaslouží. Novým albem hraBanda totiž znovu a velmi nadčasově mění povědomí o slovenské tradiční lidové hudbě uzavřené údajně do převážně folkloristických forem.
V neustálém tvůrčím procesu vibrující a otevřenost vůči cizím vlivům přiznávající hudba šestičlenné Bandy představuje jistý paradox: v řadách skupiny působí několik renomovaných etnomuzikologů a vědců zaobírajících se slovenskou lidovou hudbou. Z mnoha případů přece víme, že folkloristé mají tendence chránit tradice před cizími a moderními vlivy. Kam s tím ale na terénního sběratele, houslistu, hráče na strunné nástroje a zpěváka Samo Smetanu, známého také z předchozí spolupráce se zpěvačkou Zuzanou Homolovou. Se svými spoluhráči z Bandy uvádí od roku 2003 lidovou hudbu do daleko širšího a současnějšího kontextu: nebojí se její odvážné aktualizace a používání netypických nástrojů, natož konfrontace se zahraničními podněty, jakkoliv Slovensku nahony vzdálenými. I z názvů alb - Banda jedna (2010) a hraBanda (2014) - navíc nepřímo vyplývá, že skupině je vlastní také "neakademická" hravost a smysl pro humor. Dobrá zpráva pro pořadatele koncertů: vše co na albech slyšíte, dokážou špičkoví instrumentalisté a zpěváci - Ivan Hanula (viola, mandolína, bouzouki, zpěv), Peter Obuch (kontrabas, zpěv), Igor Ajdži Sabo (bicí nástroje, perkuse, zpěv) a Eva Brunovská (zpěv, klávesy) - předvést i na podiu. Patří k nim také cimbalistka, hráčka na heligonku a zpěvačka Alžbeta Lukáčová, odpovídající na otázky.
Pro etnomuzikoložku musí být živé hraní příjemným odreagováním, ale jistě také zdrojem "nových" poznatků.
Mám pocit, že je pro mně praktické hraní úplně zásadní věc ve vztahu k poznání lidové hudby. Stále hledám "vyvážený stav", kdy dokážu poznatky z praxe přenést do vědeckého poznání a opačně. Pracuji v současnosti na plný úvazek jako operní dramaturgyně a vedle toho učím. Snažím se, aby mě lidová hudba prošla rukama a srdcem a já porozuměla, jak se který tradiční interpretační styl hraje a proč v něm platí takové a ne jiné herní mechanismy. V hudbě je to tak, jako se vším: poznávání dává rozlet a platí to jak pro hráče, tak pro teoretiky. Mně muzikologie navádí k obojímu. Je to věda, která by měla být úzce navázaná na praxi a její výstupy by mohly a měly být užitečné také veřejnosti. Mám pocit, že u nás je "hlad" po výsledcích muzikologického poznání, a toho etnomuzikologického zvlášť. Jeho utišení přichází zoufale pomalu… S akademiky je to někdy těžké. Zatím se ve svém okolí setkávám s pozitivním ohlasem na to co dělám. Snad kromě období, kdy jsem působila na Ústavě hudební vědy Slovenské akademie věd – tam byla interpretační praxe překážkou, protože vědec má mít nadhled, neměl by zkoumat sama sebe. Já si to nemyslím, proto dělám to, co cítím a považuju za důležité.
Asi možná špatná otázka, ale dáváte přednost označení folklor nebo lidová hudba? Chápete lidi, kterým folklor až příliš zavání totalitním zneužitím lidové hudby?
Ne, otázka to je velmi dobrá. Vypovídá o tom, jak je folklor vnímaný lidmi, kteří v něm nejsou přímo zainteresovaní. I to je pro mne užitečná informace. Každopádně, folklor je širší pojem než pouze lidová hudba, protože zahrnuje i lidovou slovesnost, tanec a některé dramatické projevy. Osobně používám označení folklorní hudba, lidová hudba, ale nejčastěji tradiční lidová hudba, protože tou se zaobírám nejvíc. Z terminologicky vzatého pohledu by totiž současnou lidovou hudbou mohli klidně být náš Senzus nebo vaši Eva a Vašek, což skutečně nelze vnímat jako to "pravé ořechové". A totalitní zneužití lidové hudby: nevím, na vlastní kůži jsem to nepocítila, protože v roce 1989 jsem byla ještě dítě. Socialismus jsem přežila spíš v donucení malovat mír, kosmos, Moskvu nebo továrny. V naší rodině lidovou hudbu přitom všichni milovali a totalitu nenáviděli. Řekněme, když už mluvíme o zneužití, není mě po chuti institucionální, varietní nebo sentimentální pojímání folkloru. Lidová kultura má totiž mnohem hlubší obsah. Je ale nepopíratelné, že bývalý režim udělal lidové kultuře i folklorismu v mnohém „medvědí službu“. U řady lidí pokřivil představu o tom, co vlastně naše tradice jsou, jakou mají podobu a nač nám jsou. Je na nás, abychom to uvedli na správnou míru.
Z Čech lidová hudba prakticky zmizela. Pokud máme nějakou doporučit, k dispozici jsou pouze na tradice trpící jižní Čechy nebo každého posíláme na Moravu. Jak si na tom stojí lidová hudba na Slovensku? Připadá mě, že jste se jí na úkor urbanizace tak lehce nezbavili jako Češi. A jaký region podle tebe zůstal z velké míry nedotčený?
Hmm. Je pravda, že na Slovensku jevy tradiční lidové kultury přetrvaly a snad ještě přetrvávají mnohem živěji jak v Čechách. Na Moravě se ale ještě také nacházejí lokality, kde by se dalo hovořit o relativně živých hudebních tradicích, jako například Horňácko. V něčem to připomíná Slovensko. Faktem však je, že mluvit o "nedotčenosti" regionů by nebylo správné. Základním znakem folkloru je jeho proměnlivost, variabilnost. Tehdy je živý. Když ho začneme konzervovat, umírá, stává se z něho exponát, který přestává plnit své původní funkce. Když mluvíme o lidové hudbě, tak na Slovensku máme stále kapely, které by se daly označit za "tradiční" s tím, že z jejich strany prvoplánově nejde o intelektuální "zachování starobylého". Takovými jsou například romské kapely Pokošovci z Horehronia a Paľáčovci z Hrochote na Podpoľaní, většina goralských kapel z Oravy, některé muziky z Terchovej, Žoltákovci z Raslavíc na Šariši a mnohé další. Vokální styl se traduje lehčeji a proto také regionů, kde se zpívá skutečně po "starosvětsky" existuje hodně. Z budoucnosti proto nemám strach. Jde o příliš silné hodnoty – nemohou se jen tak ztratit.
Banda a Banda Roots - jaký je v tom zásadní rozdíl? Znamená to, že ve verzi Roots hrajete archaickou hudbu bez příměsi moderny? Že doma necháte bouzouki, klávesy a darbouku?
Ano, je to tak. Hrajeme folklorní hudbu způsobem, jakým si myslíme, že by měla znít. Vyjma bubeníka Ajdžiho Saba jsme totiž všichni folklorní muzikanti a prvně nás spojil zájem o tradiční hudbu a staré herní styly našich regionů. Ne nadarmo se tomu věnujeme i v rámci našich profesí. Já jsem muzikoložka, kontrabasista Peťo je také etnomuzikolog, violista Ivan je absolventem etnologie, primáš Samo pracuje jako redaktor lidové hudby ve Slovenském rozhlasu a zpěvačka Evka patří mezi vyhledávané odbornice na tradiční vokální styly. Takže původně jsme se sice věnovali studiu a hraní tradiční hudby, ovšem zanedlouho nás muzikantské cestičky přivedly k vlastní, volnější tvorbě. V produkci Bandy ale slovenská lidová hudba pořád zůstává alfou a omegou. Snažíme se s ní pracovat s respektem a poznáním a neubližovat jí. Jejím zasazením do jiného hudebního kontextu chceme poukázat na některé její charakteristické rysy, které by jinak možná zůstaly skryté.
V minulosti jste hrála se zpěvačkou Zuzanou Mojžíšovou. Ta se ještě s kapelou Její družina svého času dočkala upozornění, že "hanobí kulturní dědictví a plive na jeho oltář". To už je sice dávno, přesto, změnila se v tomhle směru na Slovensku situace? Dávají už tradicionalističtí puritáni pokoj?
Takové výroky mě přivádějí spíš k jemnému úsměvu než k pocitu křivdy. Tady je potřeba rovnou říct, že my v Bandě nehrajeme folklor a ani se tak netváříme. Tradiční lidová hudba je nám spíš inspirací a dáváme jí úplně novou aranžérskou podobu. Snažíme se ale vycházet z důvěrného poznání lidové hudby, a tomu věnujeme spoustu času a energie. Ti, kteří nás obviňují z "hanobení folkloru" jsou paradoxně většinou sami tvůrci, kteří mají o folklorní produkci vlastní představu ovlivněnou jejich dlouholetým působením ve scénickém folklorismu (a taky ne vždy vkusném). Krom toho na uchovávání tradiční hudby a tance jsou tu folklorní skupiny, ne my. Jde teda o hluboký omyl. Nedávno jedna z legend slovenské choreografické tvorby inspirované folklorem, Bandu nazvala "pastí na mladé" − s tímhle výrokem jsem spokojená. Jinak ale musím říct, že puritánů je v prostředí, ve kterém se pohybuji tak málo, že to vůbec nestojí za řeč.
Banda se nebrání rocku ani jazzu a hraje také "folklor jiných národů". Slovenská lidová hudba vám jako jediné východisko přišla méně atraktivní?
Mám dojem, že nevysloveným pravidlem ve skupině je svoboda v tvorbě a vyjadřování svých názorů, a to nejen hudebních. Nemáme potřebu lpět pouze na té naší, když nás inspirují také hudby jiných národů, v nichž navíc nacházíme paralely se slovenskou. "Lidový" hudební jazyk je do určité míry universální. A v neposlední řadě je naše ansámblová hudba - podobně jako moravská - typická i tím, že nemá perkusivní nástroje. To, co je u jiných národů fundamentálním znakem jejich hudební tradice, u nás jednoduše absentuje. O to propracovanější je ale melodická bohatost a harmonie. Koneckonců uznejte, který národ má jako základ tradičního lidového ansámblu klasické smyčcové kvarteto? Takže už jen tím, že jsme do Bandy zařadili bicí, se nám otevřely nové hudební cesty směřující k hudbám jiných národů.
Například se skladbou Austurias do španělské Asturie? Z vašeho repertoáru poměrně dost vyčnívá. To vás až tolik lákalo zahrát si asturijské tance s cimbálem?
Ne, není to celkem tak. Cimbál byl v našem uvažování asi na posledním místě. Důvodů proč jsme ji zařadili do repertoáru bylo několik: náš bývalý perkusionista Roman Kozák se už léta zabývá keltskou hudbou – v čase, když s námi hrával, měl vlastní kapelu a vedle toho u nás hrál na bodhran a další perkuse. On tu hudbu miloval a proto do Bandy donesl asturijské melodie. Nám se hned zalíbili: jednak na Slovensku máme pramálo ryze instrumentálních lidových melodií a tyhle navíc měly velice zajímavé metro-rytmické členění. To, že cimbál vytvořil se smyčcovými nástroji a bodhranem zajímavou barvu zvuku, představuje vítanou přidanou hodnotu.
V Bandě se sešlo mnoho individualit. Je těžké se dohodnout když někdo například přijde s hip hopem, jako na předešlém albu? Nepřipadáte mě jako někdo, kdo by jásal, že musí hrát skladbu Hady. Nebo jste si naopak scratching a rap užila?
Ano, někdy je opravdu se těžké dohodnout. Považuji ale spíš za pozitivum, že každá písnička musí projít "sítem vkusu" - naším i našich blízkých. Některé písničky se proto rodí měsíce a jiné jsou hotové "na prvý šup". A některé po několika zkouškovém trápení prostě zavrhneme. Na tvorbu fakt není recept. U mně je to tak, že písničky typu Hady beru jako výzvu seznámit se se stylem nacházejícím se doposud mimo můj obzor. Hip hopová píseň je jinak v našem repertoáru solitérem a z naší strany se jedná spíš o recesi. Určitě se nehodláme tvářit, že hrajeme něco, co se nám mentálně i zkušenostmi vymyká. Je to spíš taková laskominka k našemu potěšení a pobavení.
Ve starší skladbě Zahrada váš cimbál zní málem jako perský santur ( druh cimbálu). To je laděním nebo jiným způsobem hraní? A baví vás s cimbálem kličkovat v jiných zvukových soustavách?
Zvuk cimbálu mě baví. Hodně. Nebaví mě ho ale ladit – zotročuje mě to. V písničce Zahrada hraji na standardně naladěný cimbál − namísto paliček obalených vatou ale používám dřívka. Ty vydávají ten cinkavý zvuk. A protože cimbál je nástroj s mnoha tóny, snažím se v některých skladbách hrát v takové poloze, v jaké se hraje na konstrukčně jednodušší nástroje jako je ten můj. Možná proto připomíná v Zahradě santur. V tomhle směru má cimbál veliké výrazové možnosti. Je nutné se mu ale pravidelně věnovat, to je pravda, to bych měla dělat.
Vloni jste mě před natáčením nového alba řekla, že se máme těšit na daleko víc zvukově zajímavých kousků. A že z toho očekávání máš mravenčení v břichu. Album právě vyšlo, je velmi vydařené a chválené, takže jak to cítíte teď?
Děkujeme za uznání. Když mám mluvit za sebe, cítím to jako další mezník v životě kapely. Písničky na druhém albu v mnoha ohledech dozrály – některé jsme nahráli už na první desku a nakonec je nevybrali. Na téhle ale své místo našly. Buď tak jak byly, nebo jsme k nim dohráli další nástroje, případně je mírně přearanžovali. No a samozřejmě, nahráli se písně nové. Na těch pracujeme průběžně. Už teď ale máme repertoár na další album. Prostě jsme s nahráváním pořád ve skluzu. Co je ale dobré, písničky hrajeme na koncertech a můžeme tak prověřit jejich sílu. V téhle chvíli se mi zdá, že potenciál kapely je velký, je potřeba jenom dělat, tvořit.
Za zcela mimořádně vyvedené považuji na novém albu překódování starodávné svatební písně Fijalečka do současnosti. Kontrast kláves a bezklapkového klarinetu drčku, vznosně pohlcující nálada a váš citlivý zpěv. Aranžovali jste ji tak s předpokladem - jak píšete na obalu - že se stane novým hitem slovenských svateb nebo jste jen podlehli krásné melodii?
Chvály Fijalečky mně se železnou pravidelností dostávají do rozpaků. Necítím se být zpěvačkou. Zpěv mám ráda, ale tímhle spíš respektuji společnou filozofii, že zpívat by měl každý člen kapely. Proto je výběr vhodné písně pro mne pro kapelníka Sama nelehká úloha. Dlouho jsem měla pocit, že písničku, kterou jsme nahráli na první album Kahanec jsem nedokázala uchopit tak, jak bych chtěla, a proto se hledala nová. První už nezpívám, ale objevila se Fijalečka. Aranžovali jsme ji tak, jak to přirozeně vyplývalo z její povahy. Proto je potřeba brát texty v bookletu o programové úvaze o novém hitu s nadhledem. Samo Smetana recenzoval jednu písňovou sbírku a tam na Fijalečku narazil. Její zvukovou podobu jsme teda neznali, pouze noty. Hned ale bylo jasné, že je starobylá a krásná. Proto jsem ráda, že jsme ji oživili. Ve svém přirozeném prostředí je totiž už asi dávno zapomenutá.
V podobném duchu se odvíjí také Kura, i v ní zvukem míříte daleko za hranice běžného převzetí tradice, až kamsi k "akustickému artrocku". V obou případech zní Banda velmi nadčasově a originálně. Předzvěst budoucnosti?
Já nevím. Těžko říct. Základní aranžérskou podobu téhle písni dal náš kontráš – violista, mandolinista, prostě multiinstrumentalista Ivan Hanula. Je to svatební nápěv z jeho rodné obce Liptovské Sliače, velice známé pro svou lidovou kulturu. Tuhle silnou melodii, i její stylové autentické zpěvné předvedení, jsme všichni znali dávno. A ten nadčasový harmonický a rytmický průvod zase až tak daleko k tradicím nemá – akorát že ne k našim, ale k těm blíž k Balkánu. Jsem ráda, že v tobě tento dojem vzbudila. Není totiž klíčové znát podrobně všechny inspirační zdroje. Stačí, když zapůsobí síla hudby a její sdělení – právě to je univerzální a nadčasové.
Natočení smutné ukrajinské skladby Zozuľa (Kukačka) není datováno. Její majestátní vyznění a hlavně název dostaly za dnešní situace na Ukrajině ale najednou nový význam. Kukačka v cizím hnízdě.....přemýšleli jste nad tím?
Zozuľa patří k relativně novým písním. Byla mezi těmi, které „se narodily“ po vydání prvního alba. Nevznikla jako odezva k událostem na Ukrajině. Tragické události se tam začaly odehrávat až po tom, co jsme ji měli v repertoáru. Určitě ale dostala nečekaně nový rozměr. Já jsem o kukačce v cizím hnízdě nepřemýšlela, i když, máte pravdu, něco na tomhle podobenství bude. Mně napoprvé spíš oslovil krásný text o nenaplněné velké lásce. Píseň je plná motivů, které jsou nesmírně lidské a rvou za srdce (teda mne ještě pořád).
Předpokládám, že Zozuľu navrhla Eva Brunovská, coby specialistka na vokální styly. Bylo pro těžké se specifickým ukrajinským vedením hlasů vypořádat? Nebo se i na Slovensku zpívá podobně? A co to rytmické groove?
Přiznám se, že už přesně nevím, kdo tu píseň donesl. Já ji znala, protože velice fandím tomu, co dělá ukrajinská skupina Drewo. Jsou to lidé naladěni podobně jako my – mladí etnomuzikologové, hledající a nacházející pravdivou podobu ukrajinské lidové hudby. Ne té oficiální, často kýčové, nýbrž té spjaté se životem a dodnes částečně přežívající na ukrajinském venkově. Jinak je Zozuľa na Ukrajině velice známá a zpěváci z Drewa ji zpívají famózně. Z naší strany proto nešlo o žádnou hudební archeologii. Píseň nám ale byla blízká. Možná i tím vícehlasem, který je na Slovensku také velice rozvinutý a my vícehlasně velice často a rádi zpíváme. S vedením hlasů v písni jsme tedy neměli žádné problémy. Krom toho paralely mezi slovenským a ukrajinským vícehlasem jsou také zjevné. Naším cílem bylo zazpívat Zozuľu pokud možno co nejvíce tradičně a zvýraznit její vokální krásu. Nezabít jí hutným doprovodem nebo komplikovaným rytmem. Proto se nám zdálo, že střídmé nástrojové obsazení, úsporná harmonie a rytmické groove by mohlo být to pravé.
Přiznám se, že "reggae" skladbě Divy a kubánskému refrénu Ojoj moc nerozumím. Banda si tím ale evidentně libuje v nečekané hravosti. Baví vás to hodně?
Samozřejmě. Banda si ráda hraje na jakémkoliv poli. Vidíte, to je to, že víte, jak má znít správné reggae. A to je něco, co my nehrajeme – neumíme to. Hrajeme jenom „slovenské bandovské rege“. Divy je možná druhá píseň, kterou jsme po vzniku Bandy vytvořili. Hrajeme ji pravidelně a lidi ji mají rádi. Je o kontrastu oravského folkloru s něčím, co je veselé a přitom zjevně cizí, exotické. Nic víc, nic míň. A co se týče písně Ojoj, jde vlastně o dva romské nápěvy. Pomalý je halgató a rychlý (ten rádoby kubánský) je vlastně původně čardáš, který hrávali Cikáni z obce Klenovec. Teda písně, které při sobě můžou být, jsou a nás baví.
Až na autorskou skladbu Javor Mikuláša Schneidera-Trnavského a Ferka Urbánka a ukrajinskou Zozuľu jste album poskládali ze slovenských lidovek. Nemáte do budoucna v úmyslu vydat se víc autorskou, ohlasovou cestou, jako například česká skupina Bezobratři? Vždyť například vaše galicijské pojetí Nadeje se od původní slovenské svatební písničky natolik vzdálilo, až ho lze téměř považovat za autorské. Ten nápad s ženským sborem Trnki evokujícím galicijské zpěvačky pandeiretas je fantastický!
Vidíte, to je ta hra! Trnki zpívají absolutně původním, autentickým způsobem. Přesně tak, jak se zpívá na Horehroní odkud píseň pochází. Opět ve vás vzbudila dojem exotických dálek. Ty tam jsou taky – v něčem. Ale zpěv je znovu ten, který jsme chtěli přiznat jako náš, tradiční slovenský. S tím autorstvím máte ale také pravdu – běžně do písniček přimýšlíme (i úplně vymýšlíme) texty, mezihry nebo použijeme text a k němu napíšeme melodii. Je to různé a volné. Do budoucna nechceme příliš plánovat, spíš využívat potenciál, který společné muzicírovaní přináší. Představu máme, ale já ji cítím spíš jako podvědomou, danou společným „naladěním“ na věc. Jednoduše řečeno, pořád máme před sebou dobrodružství objevování muziky i sebe navzájem – a to nás dráždí a inspiruje zároveň.
(Harmonie, 2014)
Jiří Moravčík
