Master Musicians of Jajouka na záchranné misi
17.11.2014 | Tranzovní obřadní hudba z marocké vesnice Jajouka má už delší dobu na kahánku. Vyvolení hráči vymírají, mladá generace odmítá podstoupit náročný proces výuky a tak Bachir Attar, dědičný vůdce Master Musicians of Jajouka, vyhledává léta pomoc mezi západní avantgardní a jazzovou smetánkou. Zaplést se do tak fascinujícího, z pohanských časů pramenícího příběhu s možností zahrát si se "čtyři tisíce let starou rock´n´rollovou kapelou" mu odmítne málokdo.
Album The Road To Jajouka (Howe Records) nevzniklo z dalšího přetlaku Attarových ambicí, má charakter charitativního poslání: výtěžek z prodeje půjde na zdravotní péči pištců z Jajouky a založení hudební školy. Produkoval ho Billy Martin, bubeník Medeski Martin & Wood. Vlastními skladbami a remixy tradičního základu přispěla skutečná elita: John Zorn, Marc Ribot, Bill Laswell, Flea, Lee Ranaldo nebo Ornette Coleman a Howard Shore, na jehož labelu Howe records album na sklonku loňského roku vyšlo. Do hry se hodlal zapojit také Lou Reed, ovšem zasáhl osud.
I tak, bez zpochybnění jejich uměleckého kreditu a tvůrčího nasazení, kdo se hodlá nechat odstřelit jednou z nejstarobylejších rituálních tradic planety v autentické podobě, nechť album dopředu bere především za exkluzivní výpověď nakolik ovlivnila západní umělce, než za příležitost k iniciaci.
Neslyšící UNESCO
Hudba z Jajouky prokazatelně vyšla z pohanských časů. Vesnici ležící v marockém pohoří Rif založil rodinný klan Attar a všichni muzikanti pocházejí výhradně z něho. Pouze jim jediným náleží právo hrát hudbu z Jajouky a strážit její tajemství.
Attarimu ji podle legendy daroval božský Bou Jeloud – napůl muž, napůl koza - a má především milosrdné vyznění, oslavuje sžití s přírodou a vesničanům zajišťuje zdraví a úrodu. Ta, kterou je později naučil a barakou požehnal mystik Sidi Ahmed Sheikh, léčí pomocí súfijských technik a kolektivní psychoterapie duševní šílenství. Vedle hudby používají Attari od té doby i jiný Sidiho vzácný dar: speciální dýchací techniku umožňující mnohahodinovou hru na dvojité dřevěné flétny ghaita, vytvářející s rachotem bubnů tebel mečivě naříkající uhrančivost hudby z Jajouky.
Jestliže je dnes Attar nucený proti všem daným pravidlům nabírat nové členy nejen mimo rod, ale i vesnici, je zřejmé, že konec unikátní světové tradice se spíš blíž, než vzdaluje. Umění se totiž předává z otce na syna. Učení začíná v raném věku a mladí adepti mají jedinou funkci: hrát s neposkvrněnou duší emocionálně působivou, katarzní hudbu komunikující s mrtvými, poskytující požehnání a hojící nemocné. Zapovězena je jim práce i školní vzdělání. Na konci studia, odolní hrát v šíleném tempu po několik dnů a nocí, jsou jmenováni Mistry. Attariové sice ochraňují sultánský testament ze 14. století, zaručující jim respekt okolí a osvobození od manuální práce, ovšem píše se 21. století, samotnou hudbou se v regionu nikdo neuživí, po analfabetismu také nikdo netouží a tak mládež utíká studovat a pracovat do měst, zatímco zbylé stárnoucí mistry sužují nemoci a strach z dávné předpovědi: “Až jednou utichnou nástroje Master Musicians of Jajouka, přijde konec světa.“
Bachir léta žádá o vyslyšení u marockého krále nebo UNESCO, zatím ale marně, pozornosti se proto dožaduje od veřejnosti a spřízněných uměleckých osobností.
Pohanští hippies v New Yorku
Koncem 50. let se do marockého přístavu Tanger za Williamem S. Burroughsem nastěhovali američtí beatníci, evropští umělečtí bohémové a narkomanští ztracenci z celého světa. Lákala je nejen proslulá tangerská Interzóna - "nádherně zvrácená verze ráje" - v níž se dal sehnat velmi kvalitní hašiš, ale i marocké svobodomyslné, sladce exotické klima, umožňující všemi možnými způsoby postupovat výpravy „do vnitřních světů lidského vědomí“. Americký avantgardní skladatel a spisovatel Paul Bowles tu napsal existencionální knihu The Sheltering Sky a s anglickým básníkem Brionem Gysinem seznámili s Jajoukou Burroughse, čímž se z něho prý stal navěky „pokorný a okouzlený milenec“ magické hudby, zanesené i do jeho vrcholného díla Naked Luch. Burroughs přenesl informaci k Brianu Jonesovi a Micku Jaggerovi z Rolling Stones; ten prý jen nevěřícně vyhrkl: “Pohanští hippies kýmsi zanechaní na této planetě.“ V roce 1968 pak Jones během obřadu ve vesnici natočil sedmihodinový záznam: základ alba Brian Jones Presents the Pipes of Pan at Joujouka (71). Připisuje se mu na vrub, že v nedostupných horách dosud hermeticky ukryté transcendentální hudební tajemství se s ním provalilo do celého světa a stalo se jednou z nejuhrančivějších prvotních nahrávek world music.
Přítomnost saxofonisty Ornette Colemana na albu The Road To Jajouka není náhodná: ve třiasedmdesátém roce ve vesnici strávil celý týden, hodně tu natáčel (desku Dancing In Your Head uzavřel "divočinou" Midnight Sunrise), jamoval a několikrát se sem v průběhu let vrátil. Teď pomyslně ve skladbě Jnuin: srážce Colemanova freejazzu, Bachirovy o nic méně nepříčetné ghaity a bubeníků.
Jnuin (džin) přezdívali “El Hadj” Abdesalamu Attariovi, od kterého po jeho smrti v roce 1981 převzal vedení Masters Musicians of Jajouka syn Bachir.
Neměl to lehké: staří muzikanti jeho právo zpochybňovali hlavně věkem - Bachirovi nebylo ani dvacet. A co teprve, když mužům, co sotva překročili hranice vesnice, oznámil, že má v úmyslu pokračovat v otcových kontaktech se Západem, ale na rozdíl od něho nehodlá čekat až za nimi slavní lidé přijedou, nýbrž se jim vydá vstříc. A tak Masters Musicians of Jajouka postupně vyráželi na západní koncertní turné.
Bachir se v roce 1989 oženil s americkou fotografkou Cherie Nutting a usadil v newyorském Downtownu. Tehdy začal Attariho nejradiálnější popkulturní protipohyb vůči zděděné tradici: zadal si s hudbou Arto Lindsaye, Davida Allena a Billa Laswella; s Elliotem Sharpem a Maceo Parkerem natočil dvě sólová alba Next Dream (92) a In New York (94) a v naprosté důvěře se nechal vést manželkou, ujímající se role producentky, manažerky, propagátorky a spoluzachránkyně umění Pištců z Jajouky.
Neobsadila se do ní náhodou: Maroko měla pod kůží a byla jedinou ženou, které se po smrti manželky naprosto otevřel Paul Bowles. Třináctileté blízké přátelství skončilo až spisovatelovou smrtí v roce 1999 a knihou Yesterday’s Perfume: An Intimate Memoir of Paul Bowles (2000), koláží osobních, až intimních fotografií a Bowlesových esejů.
Vzdělaná Cherie Nutting intuitivně se v Západním prostředí dosud pohybujícího Attariho znovu nasměrovala k Rolling Stones: v Tangeru zorganizovala sessions, z něhož vzešla skladba Continental Drift na album Steel Wheels. Oku oficiální fotografky Masters Musicians pochopitelně neunikla filmařům vyloženě nadbíhající kombinace starobylosti a hudební imaginace Jajouky těsně provázaná s tangerskými beatniky, takže ji "vnutila" režisérům Bernardo Bertoluccimu ( The Sheltering Sky) a Davidu Cronenbergovi (Naked Lunch).
Také zkontaktovala manžela s Billem Laswellem: s Masters pak natočil album Apocalypse Across the Sky on Axiom (1992) a zanesl je i do soundtracku filmu Lost in Translation.
Kdeže by Cherie mohla zapomenout na apoštola world music Petera Gabriela: ve studiu Real Worlds s producentem Tchadem Blakem dotáhla do konce desku Jajouka Between the Mountains (95).
V témže čase si nekompromisně a kontroverzně dovolila sáhnout na památník: s Philipem Glassem přemásterovala ikonickou Jonesovu nahrávku, původní obal marockého malíře mohameda Hamriho ( synovce “El Hadj” Attariho) nahradila vlastní fotografií a nový název dostalo i album - Brian Jones Presents The Pipes Of Pan At Jajouka. Vedle fotografie může někomu záměna jednoho jediného písmena přijít až malicherná, nicméně Cherie se i tím tvrdě vymezila vůči konkurenční skupině Masters Musicians of Joujouka, založené kdysi Hamrim na protest proti najímání hudebníků z okolních vesnic. Obě jsou spolu ke škodě věci dodnes v neústupné při.
„Rozdělení Master Musicians vnímám jako tragédii, jako důkaz toho co nastane, když se hudba z rozvojových zemí dostane do soukolí popbyznysu,“ popsal výstižně situaci německý znalec islámské kultury Arian Fariborz.
Po 11. září 2001, kdy se Bachir vrátil do Jajouky, nastal pro Pištce další zlomový okamžik: s guru londýnského asijského undergroundu natočili album The Master Musicians of Jajouka with Talvin Singh a vstoupili tím do elektronického věku.
Ribotem roztočená zeměkoule
Cherie se s Attarim v roce 1996 rozešla, manažerský post ale neopustila. Album The Road to Jajouka tedy nepředstavuje nějaké hudební násilí, nýbrž pokračování umanuté snahy Cherie uvést Master Musicians do kontextu moderní hudby, a tím ji podle ní zviditelnit. Nicméně ani s vědomím nezbytné potřeby osobního moderního výkladu protagonistů se jeden nevyhne otázce, jestli by to občas nechtělo ubrat na avantgardních ambicích a neriskovat ztrátu orientace v tom, co ještě lze považovat za původní zdroj a co už je pouze jeho svéráznou newyorskou variací. Míře nejistoty, kterou neodstraní ani tak velká jména napojená na záchranný projekt, odpovídají rozpolcené pocity z některých skladeb.
"Tranzovní hudba z Jajouky má halucinogenní vlastnosti a přikláním se k názoru, že kdyby někdy utichla, země se přestane otáčet okolo slunce," napsal ve velebícím duchu do předmluvy režisér Jim Jarmusch. Jenomže jak s takovým doporučením naložit, když namísto tranzu hned na úvod skladby Hand of Fatima posloucháme spíš meditaci Medeski Martin & Wood s Marcem Ribotem na banjo, do které Martin nasamaploval Bachirovu flétnu a vyprávění z filmové fikce Jajouka, Something good comes to you, natočené Ericem a Markem Hurtado z avantgardní elektronické skupiny Étant Donnés. Turntablista DJ Logic s bubeníkem Mickey Hartem si Baraka nudně ukradli pro sebe, Djebala Hills zní díky indické zpěvačce Falu, Zornovu freejazzovému saxofonu a Fleovým basovým groove výtečně, ale na Jajouku byste bez předchozího upozornění nehádali. To až u Boujeloudia Magick, "kytarové básni", do které Lee Ranaldo namixoval dřevěné bubny, píšťaly i zvukové stěny Sonic Youth. Marná sláva, Jajouku navštívil a také se z toho už v roce 1997 vypsal - viz kniha Moroccan Journal: Jajouka Excerpt.
Nejvíc se rozmáchl oscarový skladatel Howard Shore: The London Philharmonic Orchestra zní s Masters jako zvuková masa, přesto, kdyby Al’Aita zazněla spíš v jejich předchozích setkáních - filmy Naked Lunch a The Cell - dávalo by to větší smysl a neevokovalo útržkovitou předehru z většího díla.
Za nejpovedenější a nejnaléhavější intervenci za Jajouku lze považovat Ribotovu rockovou psychedelii Into the Rif.
Se spřízněným smyčcovým Sirius Quartetem a baskytaristou Shazhad Ismaileym (Zorn, Tom Waits, Laurie Anderson) neobracejí pozornost k sobě, ale za přispění Masters hledají cestu k veřejnosti.
Ribot přiznal, že kytaru dotáčel v jiném studiu a s Bachirem se předtím jen potkal. K delší řeči ale budou mít tohle léto dost příležitostí: dohodli se, že ještě s Martinem, DJ Logicem, Ismaileym a několika vesnickými muzikanty vyjedou na turné.
Dává to smysl, záchranné misi mají velet ti nejlepší.
Foto: Yvett Stranska
Jiří Moravčík
