Robert Plant & Sensational Space Shifters - Hlas Led Zeppelin se vrátil.
15.10.2014 | Zvrásněný věkem, zato s nabytými zkušenostmi mocnější a uhrančivější než kdy předtím. Pětašedesátiletý aristokrat rockové historie se dnes s kapelou Sensational Space Shifters dotýká prapodstaty blues v druhu vědomí, že tím lze odemknout nejrůznější hudební vesmíry.
"My všichni si půjčujeme z hudby celého světa. Když mluvím o world music, vím že jsem ve své podstatě jen zloděj s postříbřeným jazykem," prohlásil Plant v roce 2005 na veletrhu Womex.
Odvrácená strana stárnutí zpěváka, kterému prý ve čtrnácti letech ukradl srdce legendami opředený americký černošský bluesman Robert Johnson, má proto daleko pestřejší výraz než by se u něho kdokoliv před lety domýšlel. Se Sensational Space Shifters zpívá zeppelínovskou klasiku, vlastní skladby i americké country blues a zní to jako gravitační masa rockové psychedelie, griotských eposů ze západní Afriky, anglického folku a bristolského trip hopu.
Nositel Řádu britského impéria a několika Grammy už podle svých slov netouží po slávě a penězích. Svobodně si užívá hudebního dobrodružství.
Plantův vztah ke kořenům blues a americké good time music se v uplynulých letech provrtával do těch nejspodnějších pater. S kytaristou Justinem Adamsem odjeli v roce 2002 mezi Tuaregy na festival do malijské pouště, kde mu mu velký kytarista ALi Farka Touré připomněl to, co Plant už dávno tušil: „Tady kolem se narodilo blues.“
O pět let později se usadil v Nashville a s královnou bluegrassu Alison Krauss v produkci T-Bone Burnetta natočil nádherné album Raising Sand, naplněné ideou bezešvého sbratření nenazdobeného country, blues a rocku - nahrávku o níž nebylo jasné, jestli vyvěrá z intuice, potřeby pohladit posluchače a sebe nebo něčeho mezi tím. Zatímco s Alison věkem vzdálené milence pouze připomínali, s folkrockovou písničkářkou Patti Griffin svůj zčistajasna nalezený vztah odevzdali osudu a do služeb skupiny Band of Joy, v níž hrál také kytarista Buddy Miller. S velkým ohlasem přijatou stejnojmennou deskou a koncertním turné ale Plantův průzkum Ameriky v září roku 2011 skončil, stále víc si tu připadal jako pouhý host.
Vrátil se sem: v Bílém domě z rukou presidenta Baracka Obamy převzal s Jimmy Pagem a John Paul Jonesem vyznamenání Kennedy Center Honors za zásluhy o americkou hudbu. Obama tehdy uvedl: "Říká se, že Led Zeppelin zaprodali svoji duši ďáblu… No tak chlapi, že je to tak? Jiné vysvětlení pro váš bezbožný talent přece neexistuje. Až budete v pekle, bude lidská rasa uctívat vaše nebeské jamy až do posledního dne.“
Loni Peter Gabriel oznámil, že na festivale Womad představí Robert Plant novou kapelu Sensational Space Shifters. Novinář Nige Tassel se při té příležitosti zeptal: proč stále visíme na každém Plantově zpívaném slově, proč i po čtyřicetileté kariéře tak dychtivě očekáváme jeho nové nahrávky? A sám si odpověděl: pro jeho přesvědčivě jedinečný hlas, schopný se napojit na každého posluchače a pro setrvalou zvědavost a neuhasitelnou žízeň zkoumat hudbu, ať už v Africe nebo Apalačských horách.
Anglického kytaristu Justina Adamse Plant přizval do skupiny Strange Sensation, se kterou vystoupili na Colours v roce 2006.
S Adamsem se cítil jako ryba ve vodě: oba znali marocké gnawa, klasickou egyptskou a berberskou alžírskou hudbu a ze všeho nejvíc milovali prastaré americké blues. Po rozpuštění Strange Sensation kontakt se svým dvorním kytaristou ale neztratil. Adams se mezitím dal dohromady s gambijským griotským zpěvákem a hráčem na jednostrunné housle riti Juldehem Camarou a když je Plant poprvé uslyšel hrát, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
Jejich nelítostný tranz dával hlavě dovolenou, kořistnicky kradl tělo a vymknul ho z prostoru rozdivočelým punkrockem, který shodou okolností měl hodně společného s gambijským pralesem.
Už pod názvem JuJu - s jedním z nejlepších anglických jazzových bubeníků Dave Smithem a Plantovým bývalým baskytaristou Billy Fullerem - pak na albu In Trance objevili v roce 2011 nejasnou hranici mezi západní Afrikou, psychedelií a pozbytím pudu sebezáchovy.
Odvázanější partu by Robert Plant ve Velké Británii nenašel, k završení konceptu Sensational Space Shifters k ní ale přizval ještě dávného spoluhráče, kytaristu Skin Tysona, a programátora a klávesistu Johna Baggotta, známého z řad Massive Attack a Portishead. A občas s nimi zpívá i Patty Griffin.
Koncertní recenze se vzácně shodují: Plant s kapelou neztrácejí čas s nostalgií a těžkotonážním zvukem, v němž nově zní také elektronika, si publikum nakládají na lopatu jak se jim zachce. Mají přitom v rukávu dvě silná esa: repertoár sestavený převážně ze skladeb Led Zeppelin a Juldeha Camaru, který Black Dog, Babe, I'm Gonna Leave You, Whole Lotta Love nebo Rock and Roll dodává s kvílejícími riti další dimenze.
(2014)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
