Bezobratři - Nepouštíme se do vod, v nichž bychom se evidentně utopili
16.08.2014 | Na otázku kdo z tuzemských hudebníků má ambice uspět ve světě odpovědělo první showcase českých skupin Czech Music Crossroads pořádné v rámci letošního festivalu Colours of Ostrava pro zahraniční odborníky. Tajný tip tu ale byl předem: šestičlenná brněnská skupina Bezobratři. A výsledek? Pozvání hned na několik evropských festivalů.
Klíč k pochopení její výjimečnosti neleží doma: vzorům ke kterým je možné ji přirovnat u nás totiž moc nenajdete, to spíš v venku, například u Poláků, sbírajících vavříny po celém světě. V Británii by Bezobratry scéna anglického folku – což je tamní teritorium pro tradiční hudbu – zase oslavovala jako modernisty, na které tu také drahně let čekali. Poláci ani Britové už nevytěžují prolistované zpěvníky a pokud ano, zaměřují se většinou na texty a poezii. Přišli na to, že přihlásit se k hudebnímu dědictví, nemusí nutně znamenat donekonečna obehrávat staré písně: po způsobu předchůdců nebo folkrockově, což současná generace považuje za podobně omezující archaismus jako dávná pravidla, upřesňující "správný" přístup k tradici. Starobylé, časem prověřené a dodnes platné zlidovělé příběhy vyprovázejí do nových časů s vlastní akustickou ohlasovou hudbou i Bezobratři: navrch s autorskými skladbami Jiřího Vesky.
Nové album Desátý den trní je přirozeně odvozeno od moravsko-slovácké tradiční hudby, od přesvědčivého vztahu, který k ní jednotlivé členy odmala poutá, od upřímného obdivu k jejím hodnotám, melodiím, poezii a krásám. Bezobratři ale připomínají, že trvat na zažitém nástrojovém obsazení je přežitek: hrají na akordeon, kontrabas, zdvojují housle s violou, buší do afrických a irských perkusí. V sólových i sborových hlasech znějí kongeniálně netradičně tradičně a nelze neslyšet, jak, i když bezpochyby nezáměrně, do svého zvuku vstřebali ozvěny současného světového nového folku.
Neomezují se ani moravsko-slováckým regionem: texty z Bosny, Srbska nebo Ukrajiny přitom zhudebňují příslušně povědomě; hned vás napadne, že by odtamtud mohly pocházet. Bezobratři překračují hranice s lehkostí a vstupují tím do obecnějšího pseudotradičního prostoru, v němž prvotní inspirace představuje nakonec pobídku k jinému, nedogmatickému uvažování nad lidovou hudbou a jejímu uplatnění na dnešní moderní hudební scéně.
Pro spoustu posluchačů jste world music z Moravy. Směrem do zahraničí je to asi správně, ale u nás doma si tím nejsem moc jistý, nevystihuje to váš osobitý a originální přístup k lidové hudbě. Takže world music z Moravy, nebo jak se vidíte vy sami?
Pavel Císarík: Nejsme moc kamarádi se škatulkami, proto ani nevnímáme naši hudbu jako součást nějakého širšího kontextu soudobé hudební produkce. Většinou říkáme, že naše písně jsou netradiční hudba inspirovaná lidovou poetikou. To je asi nejpřesnější vyjádření našeho aktuálního hudebního projevu. Pojem world music je různými lidmi velmi odlišně vnímaný a v naší zemi relativně mladý a ještě ne úplně vymezený. Pokud tedy budeme chápat tento pojem jako hudbu vycházející a inspirující se ve folkloru (a teď jsem záměrně nepoužil výraz „lidová hudba“, protože to v našem případě už dnes taková pravda není, používáme především lidové texty a částečně lidové nástroje, hudbu už ne) za použití nějakých nových prvků, pak ano, mohli bychom být world music. Rozhodně to pro nás není důležité. Jsme Bezobratři a hrajeme hudbu tak, jak ji cítíme, jak se nám líbí, jak nás naplňuje a jak podle nás vyjadřuje emoce, které v sobě nesou texty, jež nás oslovily.
Jan Běťák: Ani já to škatulkování nemám moc rád. Myslím si ale, že v naší muzice je pořád nějaká forma „lidovosti“ dost hluboce zakořeněna, a vlastně na ní kapela stojí - koneckonců všichni máme s lidovou moravskou nebo slovenskou muzikou osobní zkušenost. To, že ji děláme jinak, po svém, a že k ní přistupujeme tvořivě a např. i domýšlíme nové melodie, nemusí ještě nutně znamenat, že už to není „lidová“ hudba. Pro mě ten pojem vyjadřuje spíš určitou bezprostřednost, ryzost, upřímnost v emocích, nestrojenost. A o to se snažíme a cesta k tomu vede hlavně hledáním nějakého vnitřního souznění s určitým lidovým textem či melodií, s náladou či pocitem, který v nás vyvolává. Jestli to spadá do šuplíku s world music, pak proč ne?
Folkově laděná skladba Kdyby sem já věděl z alba dost vyčnívá. To byl úmysl? Nebo začátek jiné cesty, čehosi, co jste nakonec odložili stranou?
PC: Určitě se nejedná o novou cestu, od které bychom nakonec upustili. Nechceme se ničím omezovat. Kdyby sem já věděl je jedna z našich posledních písní a je pravda, že se od ostatních liší už například použitím kytary, Jankovým civilním pěveckým projevem a melodií. Zároveň je to však stále naše dílo, a my si libujeme v lidových nástrojích, takže zde slyšíme jakoby z dálky např. fujaru, místo kytarového sóla, které se v té písni nabízelo použít. Zazní vybrnkávání na housle a atmosféru podporuje rytmická grumle. Na desce jsme skladbu použili jako úvodní, objeví se v ní i název alba Desátý den trní. Považujeme ji za klenot lidové poezie, který stojí za to dál literárně zkoumat. Chtěli jsme už od prvních taktů v posluchačích vzbudit dojem, že jsme prošli nějakými změnami.
JB: Ona se ta píseň liší už i tím, že její text je původem z Čech. Vždycky jsme chodili pro písně spíš na Východ, tohle je výjimka. Takže jiné hudební zpracování a jiný zvuk souvisí i s tím, že na nás i samotný text zapůsobil jinak, snad trochu „bluesově“. S kytarou ta písnička vznikla a fujara v kombinaci s akordeonem ji úžasně zvukově posunula.
Když se vrátím k té nové cestě, leccos přece už naznačila na předchozím albu Bezobav vaše vlastní skladba Lieskovskú dolinú. Co vás nyní k výhradně autorskému pojetí tedy přivedlo?
PC: Novou cestou máte asi na mysli použití nové vlastní hudby ke starým lidovým textům. Přivedla nás k tomu především svoboda v tvoření. Při probírání se hudebními sbírkami jsme neustále naráželi na krásné písně, avšak melodie k nim nás v ničem neoslovily, neinspirovaly. Tím nemyslím, že by melodie nebyly hezké, naopak, mnohdy byly natolik silné, že by byl hřích do nich zasahovat, ale nechtěli jsme tu píseň jen zahrát nějak postaru nebo dát jí pouze nový moderní kabát. Chtěli jsme k materiálu přistoupit tak, aby všechno, co v nás atmosféra této poetiky vyvolává, vycházela z nás a nemuseli jsme se v ničem omezovat, tedy ani původní melodií. Proto jsme také nejvíc vycházeli ze sbírek lidové poezie, bez not.
JB: Je to přesně tak, na druhou stranu, ta „svoboda v tvoření“ má svoje úskalí. Dovedu si představit, že po čase se můžou z vlastních hudebních nápadů stávat schémata, do kterých se člověk chytí jako do pasti nebo naopak svoboda začne přerůstat v nějakou bezbřehost.V případě netradičního zpracovávání lidových textů či písní je to myslím těžké dvojnásob a upřímně obdivuju hudebníky nebo kapely, kterým se daří posunovat tento žánr dlouhodobě dopředu.
Zhudebněné lidové texty, ohlasové vlastní písně, to je dost tenký led, protože většinový posluchač, který není schopen rozeznat rozdíly, si stejně řekne, aha, další moravské lidové muzicírování.
PC: No když to takhle podáte, tak to asi tenký led bude, my jsme to tak ale nevnímali. Věděli jsme, že ohlasové texty Jiřího Vesky, s nimiž jsme se rozhodli pracovat, jsou doopravdy skvělé, za tím si stojíme. Řekl bych, že se zpracováním těchto písní jsme měli nejméně práce, chci říct, že nás k nim téměř hned něco samo napadalo.
JB: Vlastně jsem na to odpověděl částečně už v minulé otázce. Taky to nevnímám jako bůhvíjak tenký led, nicméně souhlasím s tím, že ublížit lidové písni nebo textu je strašně snadné, a přiblížit se jí vlastní tvorbou může být dost ošidné. Zní to dost jako fráze, ale myslím, že pokora je v lidové nebo lidovostí inspirované hudbě jedna z nejdůležitějších vlastností muzikanta. Velmi často zjišťujeme, že méně je více a že v jednoduchosti je síla. Kdo tyto hesla vymyslel, asi musel být muzikant.
Skladby z vás vyhřezly jako láva nebo šlo o postupný proces?
PC: Všeobecně byl vznik alba hodně dlouhodobý proces. Na některých písních jsme pracovali opravdu dlouho, třeba dva, tři roky, některé vznikly za dvě či tři zkoušky. Je to opravdu různé. I v současné chvíli máme rozpracovaný materiál, ke kterému se přerušovaně vracíme už několik let. Každá písnička si hledá svůj čas, kdy do nás zatne svůj drápek, který už potom nepustí.
JB: To jsou vlastně dvě otázky v jedné. Vznik melodie, která je dílem jednoho z nás, a hledání výsledného tvaru a aranže písně, jsou dvě různé věci. Mám-li mluvit za sebe, tak většina melodií vznikla dost rychle, často jsem v sobě delší dobu nosil nějaký lidový text a jednoho dne to prostě nějak naráz vypadlo. Ale následná kolektivní práce na aranžích a hledání výsledného tvaru, to už byl spíš delší proces. Jak říká Pavel, pár písní bylo sice hotových docela rychle, s některými věcmi jsme se ale dlouho trápili a několik písní nakonec ani do nějaké finální verze nakonec nedospělo. Pokud dokáže něčí nápad obstát hned na začátku a dokáže výrazně oslovit i ostatní v kapele, bývá většinou zbytek snazší a jde to jaksi víc samo. Jak už se o písni začne příliš přemýšlet, je s ní často hodně trápení. Což ale nemusí nutně znamenat, že se z ní nepovede udělat krásnou věc. Je to trochu taková alchymie a proces vzniku těch písní je pro mě osobně strašně zajímavý.
Nelze se nezeptat: měli jste před sebou nějaké vzory, nutkání se k někomu přiblížit, inspiroval vás někdo?
PC: Já osobně stále obdivuju zejména polskou scénu – Orkiestra Św. Mikołaja, Dikanda, Transkapela, Joanna Słowińska, Kapela ze wsi Warszawa (i když po odchodu Maji Klescz a Wojciecha Krzaka už mě tolik neoslovují). Jsou to však mé osobní lásky. Nemyslím si, že bychom se jimi v nějaké velké míře inspirovali. Někteří z našich členů je ani pořádně neznají. Na každou píseň hledáme řešení především sami v sobě, je to většinou naše společné dílo, proto nám některé písně také zaberou tolik času. Nikdo u nás nemá autoritativní přístup, nikdo nerozhoduje, jak bude která píseň vypadat. Je to hledání a nacházení společné cesty.
JB: Jistě jsou kapely, které nás svou muzikou hlouběji oslovují (a nemyslím, že jsme v tom v kapele nějak jednotní), ale pokud tam nějaké ovlivnění je, tak je to určitě nevědomý proces. Občas, když třeba nějaký kratší hudební motiv začneme dál rozvíjet, svede nás to k nějakému „mustru“, k melodii či harmonickému postupu, který trochu zavání něčím, co už někdo někde použil (většinou ani nevíme kdo a kde a je to spíš jen pocit). Naštěstí, většinou jsme schopni ten proces včas zarazit a říct si, že tudy cesta nevede.
Ani nota navíc, žádná vata, každá skladba představuje docela odlišný hudební obraz. Jak hodně vám pomohl producent Broněk Šmíd?
PC: On by to sám o sobě neřekl, ale já tvrdím, že nám Broněk pomohl dost výrazně a myslím si, že nebýt jeho, asi by ta deska vypadala úplně jinak. Vděčíme mu za mnohé. Ve studiu jsme strávili docela dost času (na rozdíl od práce na Bezobavu), a to částečně i proto, že některé písně, zejména ty nejčerstvější, nebyly úplně dotažené, když jsme je přišli točit. Broněk nám vždy poskytl dobrou radu, jak vyřešit to, co mohlo fungovat lépe. Největší zásluhu ale má v emočním vyznění každé písně, snažil se nám pomoci především v nasazení, dynamice. Občas nás směroval i v patternech pro perkuse, zejména v písních, kde jich je hodně (Jedenáct panen usnulo, U súsedů za dveřama).
JB: Ano, Broněk nám pomohl velice. Tím, že nás ponoukl k víceméně živému natáčení, které myslím nahrávce hodně dodalo, tím, že s námi dotáhl některé aranže (např. zmíněný nápad s fujarou v písni „Kdyby sem já věděl“ vyšel právě od Broňka), a hlavně tím, že má neobyčejnou schopnost vcítění se do našeho způsobu projevu a do atmosféry jednotlivých písní. Práce s námi měl určitě dost, ale věříme, že to byla občas i radost. Pro nás určitě.
S albovým tématem lásky a smrti zřejmě souvisí vaše temnější, smutnější, podprahově až bolestná hudba, vycházející hlavně z houslí. Vás by nebavila obvyklá „folkrocková radost nad hudebním dědictvím“?
PC: Folkrocku se nesmlouvavě vyhýbáme, protože bychom tento typ hudby prostě neuměli dělat. Nehrajeme a nikdy jsme nechtěli hrát taneční hudbu, která zvedá davy ze židlí pomocí všem známých lidových melodií. Bylo by pro nás hrozně těžké zapasovat i jen bubeníka, pokud by to zrovna nebyl Igor Ajdži Sabo, který fantasticky spolupracuje se skupinou Banda z Bratislavy. Nechceme se pouštět do vod, v nichž bychom se evidentně utopili.
JB: A k těm houslím - jestli je v těch smutných baladách cítit v jejich zvuku bolest, tak jsem moc rád, že se mi atmosféru těch písní podařilo aspoň trochu podpořit. Já si čím dál víc uvědomuju, že housle jsou nástroj, který dokáže velice přirozeně přenášet emoce hráče do zvuku. Když hraješ, tak vlastně fyzicky dost intenzivně vnímáš jejich chvění a vibrace - je to jako další kus tvého těla (pokud tedy jsi s tím nástrojem technicky aspoň trochu zadobře).
Mordy, války a nešťastné lásky, lze to od vás vnímat jako druh vyjádření k současnosti? Nebo jako formu úniku od toho nějak se k ní vyjadřovat? To není výtka, pouze pokus dobrat se podstaty vašeho rozhodnutí ke vší té baladičnosti. Nebo u vás naopak existuje nějaký skrytý podnět?
JB: Nějakou angažovanost v tom nehledejte. Je to myslím daleko prostší. Já se třeba do baladických či smutnějších příběhů vcítím mnohem snadněji než do nějakého „ric pic bum“. Málokdy mě napadají durové melodie. Ostatní to zase mají postavené jinak, ale to je myslím nějaká osobnostní záležitost, a je to určitě dobře, že v kapele jsou zastoupeny různé povahy. Nebylo v tom žádné rozhodnutí, že odteď budeme hrát smutné a baladické věci, prostě se jich pár sešlo a přišly nám silné, tak jsme je dotáhli. Ale já tu desku zase tak temně necítím a přijde mi vlastně docela pestrá.
PC: Láska, smrt, zločiny, válka – to jsou přece nadčasová témata prodchnutá celými dějinami lidstva. Týkají se každé historické epochy. Jde o archetypální záležitosti, s nimiž se každý člověk setkává ať už přímo, nebo zprostředkovaně celý svůj život. Nejde o žádnou pózu nebo snahu uniknout či reagovat na současnou dobu. Funguje to tak přece ve všech uměleckých oblastech, zejména v literatuře a výtvarném umění. Nás oslovují dávné příběhy, protože stejně tak dobře by to mohl být děj odehrávající se v současnosti a s nímž by se mohl setkat každý z nás.
Texty z Balkánu a Slovenska mají tu baladičnost podpořit? Nebo naše sbírky už jsou prolistované? Tedy ty známější.
PC: Ze Slovenska jsme čerpali odjakživa, protože valná většina z nás byla odkojena tamějším folklorem, a to ať už hudebně nebo třeba tanečně. Balkán přišel náhodou. Nedá se v tom nalézt žádná hlubší myšlenka. Prostě jedna cesta do antikvariátu, objev jedné chorvatské sbírky a už to bylo – tak se zrodila nejprve Povela je Jela a mnohem později potom Uz polje ruža procvala. S ukrajinštinou to bylo jinak. První takový text k nám doputoval od Jirky Vesky, který v těch místech strávil nějaký čas a daroval nám svou píseň Aj, naše selo. Potom jsme se zamilovali do ukrajinské kapely Dakha Brakha a začali objevovat krásu tamější tradiční hudby. Ne že bychom před tím tuto kulturu nesledovali, ale myslím, že především setkání s touto kapelou bylo spouštěcím mechanismem, abychom „hrábli“ někam jinam než do domácí kuchyně. Úplně náhodou k nám tak po čase doputoval text písně Červona kalina. Co se týká našich sbírek, tak je stále co objevovat, ale zdroje se zmenšují. Snižují se šance na objevení něčeho, co nikdo nepoužil a zároveň natolik silného, aby nás to svou poetikou oslovilo. Měli jsme obrovskou radost, když jsme v knihovně objevili výbor z lidové poezie od Vladimíra Holana a Františka Halase s názvem Láska a smrt. Oni sami si dali obrovskou práci s hledáním v dostupných domácích sbírkách a vybrali ty texty, v nichž oni sami spatřovali nějakou literární hodnotu a použili je, byť pouze třeba kvůli jediné metafoře v jediném verši, jak sami uvádějí.
Kdo je váš kamarád Jiří Veska? Považuji ho za neobyčejný skrytý talent.
JB: Jura je taková poetická čistá duše, původem z Valašska. Dneska už žije v Ostravě, ale známe se vlastně ze studií v Brně. Co ho znám, tak skládá neobyčejně krásné (a nejen ohlasové) písničky. Řada z nich pak zlidověla mezi jeho spolužáky a kamarády. Jura zpívá, hraje na harmoniku a občas je ke slyšení v Ostravě (nebo i jinde) na ulici. A skrytý talent to určitě je - doufám, že brzo dozraje čas, a pustí sám něco do světa...
Sborové zpěvy. Všechny vaše práce, nikdo vám neradil? A proč jste nenechali víc zpívat Kláru Císarikovou, z jejího podání Uz polje ruža procvala doslova mrazí.
PC: Sborové zpěvy byly už od našeho vzniku velkou devízou. Někteří z nás prošli jak působením v různých pěveckých sborech, tak zpíváním vícehlasých písní, které jsou typické např. pro některé slovenské oblasti – Horehronie či Terchovou. Myslím si, že tyto zkušenosti se nám hodily při vymýšlení vícehlasů v našich písních. No a Klárku bychom samozřejmě rádi nechali zpívat víc, ale v průběhu přípravy této desky se nám narodily dvě děti a naše hlavní zpěvačka už tedy nemohla docházet pravidelně na zkoušky. Klárka s námi nadále koncertuje, avšak do vzniku nových písní může zasahovat pouze na víkendových soustředěních, kterých je podstatně méně než zkoušek.
Jedenást panen je vaše další uhrančivá skladba. Kde se ve vás bere takový smysl pro odehrání beznaděje, tragična?
PC: No to je otázka spíš pro Janka, kde se to v něm bere. Prostě to z něj tryská proudem.
JB: Co k tomu říct. Asi se po tomto rozhovoru půjdu opít, abych zahnal množící se pochybnosti o smyslu své tragické, beznadějné existence.
(Harmonie, 2014)
Foto: Yvett Stránská & archiv
Jiří Moravčík
