Pekko Käppi - Kosti mrtvého muže
15.08.2014 | Ten, který se nikomu nepodobá
Na veletrhu Womex pořádají aktivní země rauty spojené s koncerty. Za nabídkou národních kulinářských specialit nezůstává pozadu ani hudební menu, jenomže loni to Finové buď nezvládli nebo tím něco sledovali. Zkrátka těsně po tom, co si hosté nabrali na talíře vybrané lahůdky, spustil na podiu Pekko Käppi a bylo po hostině: namísto toho většina přítomných stála s otevřenými pusami a co chvíli bylo slyšet cinknutí příborů upuštěných z vyjevení na zem. Z pohledu na potetovanou máničku v extázi s lyrou jouhikko ozdobenou lebkou a pod náporem hudby, přítomným Milanem Pálešem z vydavatelství Indies Scope opatrně přirovnané k nejodvázanější rané brněnské alternativě. Než i jemu došlo, že Pekko Käppi se vlastně nikomu a ničemu nepodobá a označení neofolk věří snad jen ten, kdo ho kdy prvně vyřknul. Možná už ani on ne. Zadrhává v mnoha směrech: v trumfování jestli strašidelnější a skřípavější drone zvuk vydá programátor a basista Nuutti Vapaavuori, kytarista Tommi Laine nebo Käppi, nerozpakující se do finsko-karelské tradiční hudby natěsnat psychedelii, krautrock, mručivou tíseň ze Sibiře nebo dokonce ozvěny podivného countryblues. Jouhikko prohnané přes efekty a zesilovač Marshall zní jako motorová pila a Käppi pankáčsky skřehotavým hlasem zpívá kruťácké severské mytologické příběhy, před kterými je dobré uchránit děti.
Jedná se vlastně o druh ospravedlnění katolické církvi: ta jouhikko pálila na hranicích jako ďáblův nástroj, podněcující v podaných hříšné myšlenky. A kdyby teď slyšela Käppiho, nikdo by se ji nemohl divit. Jakoby už ve středověku předpokládala, kam to dospěje. Jouhikko je lyra o dvou nebo třech strunách z koňských žíní (dnes nylonových), jakýsi mezičlánek mezi kantele a houslemi, hraje se na ní smyčcem a vydává intenzivní syrový zvuk.
Käppiho hudba nemá ostré hrany, ostatně neměla je ani brněnská alternativa, je ale svázána starobylými pohanskými tradicemi, které sice v 21. století ohýbá dle potřeby, ne však natolik, aby je popřela jako nejsilnější zdroj inspirace pro nelimitující poznání tvůrčí svobody. Jako už v mnoha nedávných případech, máme co do činění s muzikantem, který se k tradiční hudbě dostal značnou oklikou; snad proto na její pravověrnosti nelpí. Kytaristu a obdivovatele dřevního amerického blues Pekko Käppiho k ní přivedli, ano, čtete správně, Grateful Dead. Během studijního pobytu v USA s nimi v řadách fanouškovských Dead Head jezdil po turné a čím dál víc si prý uvědomoval, že ho přitahuje lidová hudba. Po návratu se o ní pokoušel ještě s mandolínou, ovšem vadilo mu "až moc strun a not". Ke spokojenosti došel v univerzitní knihovně, kde objevil obrázek jouhikko: málo not a hodně dronů. Nakonec na universitě v Tampere vystudoval etnomuzikologii a s dalšími hráči se podílel na oživení zájmu o zapomenutý nástroj používaný už jen v zapadlých vesnicích. Do oběhu lyru vracel v mnoha, často experimentálních skupinách, nejtradičněji s Jouhiorkesteri (The Horse-Hair Orchestra).
Alba Pekko Käppiho a jeho skupiny K:H:H:L: by snad šlo považovat za výstřednost, pokud by ovšem Jos ken pahoin uneksii (2007) a Vuonna '86 (2010) nedosáhla na nejvyšší finské hudební ceny a loňské Rammat jumalat nebylo nadšeně vítáno jako archaické boogie. Sám Käppi ho ale popisuje jako "kosti mrtvého divokého koně" a vztahuje se na něj i jedna recenzentská rada jak ho poslouchat: vcítit se do role šamana sjetého po houbičkách.
(UNI, 2014)
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
