Graveyard Train - Country o neexistenci Boha
15.08.2014 | Australané s pověstí hodně divoké koncertní kapely a jasným cílem: jen proboha žádné písně o lásce, pracovitých lidech a politice.
Šest unisono barytonových zpěváků s kytarami, foukačkou, banjem a těžkým řetězem a kladivem namísto perkusí, můžeme brát za odrazový můstek k melbournské alternativní country scéně třaskající robustním humorem na hraně a mixem rockabilly, surfu, punku a bluegrassu. Organizátory Colours of Ostrava samozvaná "banda vousatých opilců" uvedla ihned do pohotovsti a tak se pro letošní rok Graveyard Train stali jednou z největších senzací scény Drive.
Rozhovor ale vznikl ještě před příjezdem Australanů do Ostravy.
Country music je v Austrálii prý velmi populární. Jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi australským a americkým country? Ve stetsonech to zřejmě nebude.
Josh Crawley: V obou zemích je nejpopulárnější mainstreamový country proud a mě to všechno zní úplně stejně. V Austrálii je nejznámější hvězdou Keith Urban a představ si u něho typický americký mainstream. Největší australský country music festival se jmenuje Tamworth a program tvoří převážně Australané hrající úhledný komerční country shit. Ale je tu velmi silná alternativní country scéna, zvláště v Melbourne. Nejsem si jistý rozdíly mezi naší a americkou country alternativou, nehledě na to, že alternativní country z Melbourne obvykle nejde ani označit za country. Spousta kapel totiž bloudí daleko od žánru.
Vidím to živě před sebou. Na festival do Tamworth přijíždějí Graveyard Train a zděšený countryman Reg Poole skládá píseň Don't Let Them Murder Tamworth s textem: „Nenechme je zavraždit Tamworth a naši country/ dejte ruce pryč od Tamworth/ pionýři country se v nebeské síni slávy třesou odporem.“. Vzkázali jste mu něco?
Josh Crawley: Reg je hlupák. Shrnul přesně ty blbosti, které dusí Tamworth. Tito „Lords of Tamworth“ přehlušili jakoukoliv originalitu na festivalu. Každá hudba, která se odklání od tradičního amerického nashvillského country stylu (a řekněme si popravdě že je to ten nejhorší druh hudby) si musí prorazit cestu skrze nekonečné předělávky Bad Moon Rising a Sweet Home Alabama. Vzpomínám si že Reg Poole dokonce nenazpíval cover Sweet Home Alabama od Lynyrd Skynyrd, ale verzi od Kid Rocka. Říkal jsem si, co to kurva je?. Co se týče otázky, myslím, že náš bubeník Dev mu odpověděl na Facebooku výstižně: „Regu, nenech zabít MacDonald´s ty tlustá krávo“.
S tradicionalisty je to všude stejné. Kdyby v České republice někdo založil country kapelu a ohlásil, že nebude zpívat žádné písně o lásce a tulácích, ale o monstrech co žerou mladé holky, také by byl zřejmě vyloučen z "dobré country společnosti". Jak vypadá dnešní alternativní country scéna v Austrálii?
JoshCrawley: Neexistují v ní pravidla a ani by nikdy žádná existovat neměla. Lidé co nás v Austrálii poslouchají, nutně neočekávají, že uslyší příběhy, které se jich přímo týkají. Dnešní svět je ale jiný a nebylo by čestné snažit se předstírat, že máme stejné problémy jako někdo, kdo žil na americkém jihu ve 40. letech. My pocházíme z Melbourne a uvědomujeme si, jaké štěstí nás tím potkalo.
Z té doby ale pochází tradice bush ballads, které vás stejně jako Nicka Cavea prý ovlivnily. Co pro Australany tyhle písně dnes znamenají?
Josh Crawley: Kdysi dávno u nás žili národní celebrity, jako například country zpěvák Slim Dusty, po celé zemi známé pro své spojení s příběhy z australské buše a životem na farmách. Austrálie byla ještě před třiceti lety velmi odlišné místo a jinde ve světě naše farmaření v buši považovali za jediný australský způsob života. Přítomnost taková vůbec není, 90 % z nás žije ve velkých městech. Z toho důvodu si nemyslím, že by Graveyard Train nějak zvlášť ovlivnily bush ballads. Především proto, že my píšeme balady o show pro ďábla.
Říká se, že když chceš něco dobrého vymyslet a najít k tomu správné lidi, máš jít do hospody. Graveyard Train přece také vznikli v hospodě. To musela být pořádná pařba.
Josh Crawley: Popíjeli jsme a pracovali v hospodě, která byla zároveň prodejnou hudebnin. Myslím, že šéf dokonce jednou vyčerpaně řekl, že by vydělal víc peněz, kdyby přestal prodávat desky a věnoval se jenom alkoholu. Ale prodej hudby raději pořád držel při životě. Bylo nám tak okolo dvaceti let a v téhle hospodě jsme se dověděli o muzice hodně moc. A když jsme pak založili Graveyard Train, začlenili jsme do své tvorby většinu toho co jsme tu naposlouchali a co vzešlo z našich nočních chlastacích konverzací.
Řetěz s kladivem jako perkuse, to odpovídá také hospodě. Není to ale někdy nepraktické? Adam Johansen se musí na koncertech docela nadřít.
Josh Cawley: Koho by napadlo, že kapela se stupidním kladivem a řetězem bude jednou hrát na mezinárodní úrovni! Rozhodně by si to neřekla právě tahle kapela. Posledně, když jsme hráli v Berlíně v Dunker klubu, majitel požádal Adama, aby v pauzách když je zrovna nepoužívá, kladivo a řetěz položil raději někam dál od obecenstva. Kdybys tam tehdy byl, pochopil bys proč.
Četl jsem, že Adam se dokonce zúčastnil bubenického workshopu. S indickým hráčem na tabla a dalšími bubeníky. To musela pro něho být přece výzva!
Josh Cawley: Můj ty Bože! Když jsem tuhle otázku četl, musel jsem se začít znovu smát. Ten workshop byla snad nejsrandovnější věc, jakou jsem kdy viděl. Ožralej Australan, který hraje v posraný country kapele, se náhle ocitne na druhém konci světa v kanadském Vancouveru na bubenickém workshopu. Byl tam šíleny hráč na valchu, úžasný drum´n ´bass bubeník ze Švédska, nějací indičtí šviháci a podivín s houslemi, který u toho dupal nohama. Sakra, dodnes nevím, co jsme tam tehdy vlastně dělali. Adam rozhodně nebyl nadšený.
Horor country prý pro vás už skončila. Prý vám došla monstra. Jak dnes vaší hudbě o posmrtném životě a konci světa říkáte? A proč vás láká náboženská symbolika? To je pro country docela nezvyklé filosofické téma.
Nick Finch: Víš, ono existuje jenom pár monster, o kterých můžeš psát a my jsme si uvědomili, že tím nejúžasnějším ze všech je vlastně smrt. Takž na posledním albu Hollow jsme se posunuli víc k psaní o lidech se základní myšlenkou, že jednoho dne stejně všichni musí umřít. Lidé se obracejí k náboženství protože věří ve šťastný posmrtný život, což je pro ně lepší, než přemýšlet nad tím, že ať chceme nebo ne, všichni v podstatě žijeme v hororovém filmu, ve které hrajeme určenou roli do chvíle, než nás potká nějaká zkurvená hrůzná smrt. Naše písně The Sermon a The End of the World odkazují na starozákonní náboženské symboly a v The Doomsday Cult Blues se pokoušíme upozornit na to jak se někteří lidé vyrovnávají s takovou absurditou, jako je posmrtný život. Zatímco hodně country hudby vyzdvihuje Boha, Graveyard Train tvrdí, že žádný Bůh neexistuje.
Nesouvisí vaše témata s tím, že Austrálie byla kdysi trestaneckou kolonií?
Nick Finch: V Austrálii se od dob bělošské kolonizace, se kterou souvisí i trestanecká kolonie, událo spoustu ponurých věcí, ale hrůznou historií se myslím může pochlubit většina států. Vypořádat se s brutální minulostí je jakási součást sdílených okolností lidské společnosti. Každý z nás má předky, kteří dělali hrozné věci, případně na nich byly hrozné věci páchány. Mnoho písní na Hollow bylo víc inspirováno právě těmito tématy než konkrétně australskou historií. Řeknu to takhle, napsali jsme nedávno několik písní zaměřených na australskou historii, které v budoucnu ať raději ale natočí někdo jiný. Některé se týkají právě časů trestanecké kolonie.
Vaše album Hollow znamená docela velkou změnu zvuku kapely. Psychedelie, surf kytary, ještě černější humor. Co bude příště?
Nick Finch: Užíváme si experimentování s nejrůznějšími zvuky a nabourávání očekávání posluchačů Graveyard Train. V určitý čas bychom chtěli natočit album zaměřené na tu strašlivou australskou historii, ale teď znovu míříme do studia nahrát nové EP, na kterém budou dost odlišné skladby ve srovnání s hudbou z dřívějška, i když to samozřejmě pořád budeme my.
Jak se vám spolupracovalo s producentem Loki Lockwoodem ve studiu Atlantis Sound kde nahrává také Nick Cave s Bad Seeds? Nepotkali jste tam Micka Harveye?
Nick Finch: Bylo skvělé ocitnout se ve studiu, ve kterém vznikla spousta našich oblíbených australských alb. Loki je pilíř melbournské hudební scény a dobrý přítel. Spolupracovalo se s ním fakt úžasně. I přes stovky plechovek piva a tisíce cigaret, z nichž mimochodem byla většina Lokiho, jsme v Atlantis tvrdě pracovali sedm dnů. S Mickem jsme se nepotkali, ale jsem si jistý, že jsme použili jeden z jeho zesilovačů.
Máte fantastické videoklipy. Kdo je vymýšlí?
Nick Finch: Máme několik dobrých přátel, kteří nám je natáčejí -Truce Films a Oh Yeah Wow. Obvykle přijdou s nápadem, který se nám zamlouvá. Kromě skladby One Foot on The Grave, tu jsme si vymysleli sami. Je to o ponožkové loutce zamilované do boty. Josh, Adam a Matt ten klip natočili za jediný den a patří k mým oblíbeným.
Na Colours of Ostrava vystoupíte na Drive scéně společně s Slim Cessna’s Auto Club, Great Malarkey nebo David Wax Museum. To je dobrá společnost, co říkáte?
Nick Finch: Sakra že jo! Co jsme tak koukali na festivalový lineup, tak to vypadá, že to bude absolutní paráda. Třeba Goat je jedna z mých oblíbených kapel a protože nikdy nebyli v Austrálii nemůžu se dočkat až je uvidím.
Když už jsme u vašeho vztahu k pivu, víte, že přijíždíte do země kde se ho vypije nejvíc na světě?
Nick Finch: V České republice jsme nikdy nebyli, takže se na návštěvu a koncert těšíme. Na turné jsme zvyklí vypít pořádný dávky piva, takže se trošku obávám, co se stane, až k vám přijedeme. Možná bychom měli popřemýšlet, jestli nenapsat před odjezdem závěť. A taky bych rád všem návštěvníkům vzkázal, aby se během koncertu postavili spíš na levou stranu podia, protože Adam hraje napravo. Nikdo přece nechce dostat do hlavy tím jeho kladivem. Takže se pokuste nezemřít.
(UNI, 2014)
Foto: Yvett Stránská & archiv
Jiří Moravčík
