Isaya - Sexy Kalamity Jane z Provence s hlasy ostrými jak kudla
15.08.2014 | Nebezpečně svůdné sestry Jessicu a Caroline Jeandon alias Isaya se u nás poprvé představili na Drive scéně festivalu Colours of Ostrava.
Sledovali jsme přitom jistou anomálii: dvojčata z francouzské Provence přimknuté ke countryrocku, blues a gospelu zpívají s doprovodem autoharfy a kytar výhradně anglicky. Na tom by snad nemělo být nic divného, hudební svět je přece už dávno převrácený na ruby, na Provence je to zvláštní ale docela dost. Ve středověku se tady nacházelo historické území Oksitánie, proslulé tradicí bardů zpívajících v oksitánštině, jazyce francouzskou vládnou odsouzeném k zániku. A zatímco pařížským centrem ponižované a vysmívané Bretani kdysi vtiskl novou hrdost Alan Stivell, kulturu starobylé země Oc a oksitánštinu od poloviny 80. let oživuje agilní hudební scéna v Marseille. Skupiny Dupain, Massilia Sound System, Kanjar Oc, Lo Còr de la Plana, Moussu T e lei Jovents nebo Sam Karpienia nemají žádné obrozenecké ambice stavějící na protivném folklorním manýrismu. V duchu marseillského kosmopolitismu nechaly bardskou tradici splynout s hip hopem, reggae, nedalekou severní Afrikou a Středomořím, všechny do jedné ale zpívají převážně v oksitánštině. Bluesrocková dvojčata zamilovaná do Janis Joplin, Melanie, Arethy Franklin a Carterovic rodiny se svou angličtinou mezi ně proto ani náhodou nezapadají. Jedou si po vlastní originální trase.
Vaše album jsem si přivezl z festivalu Babel Med. A doma pak nechtěl věřit tomu co poslouchám. Moc mě to k Marseille a Provence nesedělo. Proč jste se rozhodly zrovna pro takovou hudbu?
My jsme vždycky poslouchaly starou americkou hudbu: Johnnyho Cashe, Otise Reddinga, Arethu Franklin nebo Janis Joplin. Od útlého věku jsme se doslova koupaly v bluesových a folkových melodiích a textech. Vlastně jsme si to ani nevybraly – ta hudba si vybrala nás. Navíc, jsme součástí generace, která má odmalička skrze média přístup takřka k celému světu. A my si vše jen přepsaly do svého vlastního hudebního jazyka. A tak vznikl náš „šamanský folk“.
Vaší hudbu jsem popsal: Sexy Kalamity Jane z Provence s hlasy ostrými jak kudla. A slyším v ní irské vlivy a freakfolk. Co vy na to?
Hahaha! Naprosto souhlasíme! Ještě bychom přidaly vliv zaklínacích zpěvů amerických indiánů, který našim skladbám dodává na šamanské atmosféře.
Omlouvám se za otázku, kterou asi dostáváte často, ale informací o vás není v České republice moc. Můžete popsat svou cestu k hudbě?
Vždycky jsme zpívaly. Už od útlého věku, od nějakých pěti let. Na profesionální úrovni se naše kariéra začala odehrávat v šestnácti, kdy jsme podepsaly smlouvu s velkým labelem E.M.I. France. Od té doby jsme spolupracovaly s řadou profíků. Když nám smlouvu zrušili, byly jsme úplně svobodné a měly možnost se věnovat nejrůznějším projektům. Zpívaly jsme v lokálních bluesových, folkových a funky skupinách, osm let vystupovaly na ulici a kolemjdoucím přitom prodávaly cédéčka. Isaya je záležitostí až posledních čtyř let a fungujeme pod labelem Make Me Prod. Dovedly nás k němu dva hlavní důvody. Za prvé, chtěly jsme se vrátit ke kořenům, zase začít zpívat a skládat. Za druhé, lidé z Make Me nám umožnili se profesionalizovat a pracovat s producentem Bertrandem Montandonem na strašně zajímavých věcech. Předskakovaly jsme třeba spoustě provařených kapel - Toto, UB40 nebo Matthieu Chédidovi - a vyjely na turné po Francii a pak po celé Evropě.
Hrály jste i po barech?
Jasně, s revival kapelami Mammaz a Blue Mary. Na playlistě jsme měly samá velká bluesová a funky jména. Objely jsme snad všechny bary na jihu Francie a občas si vyrazily do ulic.
A taky do světa. Jak se to odrazilo ve vašich textech?
Zcestovaly jsme celé Thajsko a pak Spojené státy. Naše texty a melodie to v sobě mají, to je jasné – smutky ze vzdálených a nenaplněných lásek, životní facky a škobrtnutí, všechny tyhle banální příběhy ze života. Pro nás je ale motiv cestování důležitý hlavně v jiném smyslu. Spousta lidí nám říká, že skrze naší hudbu můžou cestovat, což je pro nás obrovský kompliment. Snažíme se posluchače na koncertech unést hodně, hodně, hodně daleko od jejich každodenního tady a teď.
Prý jste byly na turné s La Grande Sophie na ostrově Réunion. Líbily se vám tamní bluesové písně maloya?
Neslyšely jsme jich dost na to, abychom si dokázaly udělat názor. Co ale můžeme říct, že na Réunionu jsme překvapivě nezažívaly žádný stres před tím, než jsme vylezly na pódium. Cítily jsme se tam extrémně dobře.
Manu Theron a Lo Còr de la Plana jezdí do České republiky často a budou také letos na Colours of Ostrava. Známe od nich historii oksitánské hudby a tradice Provence. Jaký máte vztah k téhle scéně? Spolupracujete přece s Emmanuelem Reymondem ze skupiny Dupain.
Emmanuel je náš oblíbený kontrabasista! Je to obrovský profesionál, jeho zkušenosti jsou pro nás moc důležité. Jinak známe všechny skupiny z regionu, práci Manu Therona nebo Sama Karpienia hodně respektujeme. Zrovna tihle dva se totiž ve své tvorbě vyjadřují velmi upřímně a autenticky. A spolupráce s nějakým oksitánským bardem? To není špatný nápad, díky za něj!
Manu Theron nemá moc v lásce Paříž a zbytek Francie. Jak to vidíte vy?
Náš postoj je neutrální!:-)
Existuje v Provence alternativní folk country scéna? Nebo jste jen vy a skupina Gaïo?
Ale kdepak, folková scéna v Provence není mrtvá, pořádně žije! Například takoví Oh Tiger Mountain s jejich undergroundovým folkem a spousta dalších. Navíc se tu etabluje nastupující generace, která hodně experimentuje s popem, rockem a elektronikou. Provence je doslova líheň talentů!
Je pravda, že váš název je výsledek rozhodování mezi Isaiah Edwardsem a Izaiášem? První byl přece alkoholik a druhý starozákonní prorok, takže ke komu se váš název víc vztahuje?
Podívejme, vy jste si nás ale pěkně prolustroval! Ve skutečnosti to bylo tak, že jsme nejdřív chtěly spojit naše dvě ženské osobnosti s nějakým mužským jménem. Caroline byla jednu dobu závislá na seriálu Little House on the Prairie a tajně zamilovaná do jedné z postav – Isaiah Edwardse. Takže s tím názvem přišla poprvé ona. Nějakou dobu na to jsme narazily na příběh smrti proroka Izaiáše a dost nás to zaujalo, protože ho nechali rozříznout pilou na dvě přesné poloviny. To v nás samozřejmě zarezonovalo, protože jsme dvojčata. Nás taky přece někdo rozříznul na dvě poloviny:)))) Chci tím říct, že s názvem Isaya se absolutně ztotožňujeme v historickém i symbolickém slova smyslu.
Když si prohlížím vaše fotografie, říkám si, jestli náhodou nejde o rozdílné dvojice. Na jedné vypadáte jako temné sexy dračice, na druhé jako schovanky z kláštera a na třetí sedíte s velkými klobouky na křesle a vypadá to jako z nějaké starého filmu. Vás baví móda a stylizace?
Přesně tak! Milujeme převracet různě věci a nechávat se unášet tím, co se zrovna kolem namane, co nám kdo nabídne. Zatím jsme vždycky spolupracovaly s fotografy a stylisty, kteří věděli, jak dát vyniknout temné stránce naší věci, ale zároveň nepotlačit ten aspekt „hodných, i když trochu divných holčiček“. Na obalu jednoho z našich alb se odkazujeme na dvojčata z filmu Shining Stanleyho Kubricka. Teď máme zase spíš fázi šamanek a čarodějnic, ale hodňoučkých, jak jinak!
Obecně máme rády obrazovou image, protože nám pomáhá vyvolávat různé pocity a oslovovat lidi. Pořád vymýšlíme nové věci a bavíme se u toho. Ideálním formátem je pro nás videoklip.
Akustické kytary, perkuse a autoharfa. Má to něco společného s June Carter nebo spíš s PJ Harvey?
PJ Carter... nebo June Harvey!
Letos s vámi budou na Colours z Francie také ZAZ, Shaka Ponk, Guillaume Perret, Les Tambours du Bronx nebo Winston McAnuff & Fixi. Znáte se s někým? A co takhle uspořádat v Ostravě francouzský mejdan?
Známe Shaka Ponk, společně jsme natáčeli jeden díl francouzského televizního pořadu Taratata. A Caroline a kytarista Shaka Ponk chodí ke stejnému tatérovi. Také ostatní kapely velmi respektujeme. A francouzský večírek? S radostí! Ale také bychom moc rády potkaly nějaké lidi od vás!
(Full Moon, 2014)
Foto. Yvett Stránská & archiv
Jiří Moravčík
