Rita & Mark Eliyahu - Abrahámovi hudební děti
26.06.2014 | Po izraelské půdě, do níž je vetkána velká část historie lidstva, kráčel Mojžíš, Ježíš i Mohamed. Kolébka všehomíra se v roce 1948 proměnila ve Stát Izrael: extrémně rozmanitý kulturní kotlík, dodnes naplňovaný židovskými imigranty z celého světa, navyšující už sám o sobě pestrý hebrejsko-arabský kolorit o další odstíny. Izraelská hudba proto stojí na nebývalé různorodosti: zpěvačka Rita se narodila v Íránu, hráč na kamanche Mark Eliyahu v Dagestánu a skupina Alaev Family dorazila do Tel Avivu z Tádžikistánu.
“Židé, muslimové, křesťané, my všichni jsme děti Abrahámovi," tvrdí marocký zpěvák Emil Zrihan, kantor ze synagogy v izraelském Askhelonu. Jeho slova, ale za hranicemi moc neplatí: arabskému světu zůstává Izrael trnem v oku a zřejmě nejvypjatější vztah má země v současnosti s Íránem.
"Neposílejte bomby, pošlete mě," obrátila se na politiky nepřímo zpěvačka Rita v narážce na nebývalý dopad jejího posledního alba Our Joys: doma i v Íránu. Nejúspěšnější a nejslavnější hvězda izraelské popmusic, přezdívaná Izraelská Madonna, si od politiky dosud držela odstup a svůj názor vlastně nezměnila ani teď, rozhodnutí poskládat album z tradičních písní svého mládí a nazpívat je převážně v perštině, ji ale neočekávaně usadilo do samého středu vyostřeného izraelsko-íránského konfliktu. Nicméně v roli stavitelky hudebního mostu mezi dvěma národy a v kontrapunktu k harašení zbraněmi.
Aby rozruch okolo alba dával smysl, je nutné uvést, že Rita Yahan-Farouz se narodila v roce 1962 v Teheránu a s rodiči utekla do Izraele během islámské revoluce v roce 1979.
Za přáním natočit perské "worldmusikové" album nehledejme u dvaapadesátileté popové ikony a matky dvou dcer žádný pragmatismus, ani naivní politikaření, nýbrž nostalgii: chuť urovnat si v hlavě otázky identity skrze písně slýchané v mládí od matky.
I přes svůj takřka nedotknutelný domácí status Rita zariskovala. Copak obchodní neúspěch, ten by asi zpěvačku která prodala přes milion alb moc netrápil, nemohla ovšem tušit, jak její neskrývaný obdiv k perskému dědictví přijmou posluchači v Izraeli. "Dokonce i moji přátelé, když jsem jim sdělila k čemu se chystám, mě od toho odrazovali. Ty chceš vážně zpívat v jazyce Ahmadínežáda, který chce vymazat Izrael z mapy?. Řekla jsem jim, tak za prvé, perština není pouze jeho jazykem, on představuje pouze malý bod v úžasné perské historii. A za druhé, je mi to jedno, chci to udělat. A kdybych tím do zdi mezi Izraelci a Íránci udělala jen škrábanec nebo malý otvor, stojí mě to za to", svěřila se zpěvačka.
A jako už tolikrát v minulosti se prokázalo, že hudba nezná hranice ani nemá přirozeného nepřítele, tím se proti vůli posluchačů vždycky stávají náboženští a političtí inkvizitoři. Album se jím navzdory stalo přes noc obrovským hitem: v Izraeli a k její neskrývané radosti také v Íránu a po celém regionu. Hrálo se na pirátských stanicích a v undergroundových klubech, íránští fanoušci pomocí sofistikovaného software obcházeli přísné kontroly islamistického režimu na internetu a deska se pod jiným jménem a názvem v Íránu potají prodávala na černém trhu. Emailovou schránku má dodnes zaplněnou pochvalnými a nadšenými dopisy od íránských fanoušků, ochotných podstoupit ty nejtvrdší tresty, jen aby ji mohli spatřit na koncertě.
Tradiční perskou hudbu by od popové ikony asi nikdo nečekal, možná ani nevzal, takže Rita ukolébavky, balady a svatební tance převedla do popové a rockové podoby. Album má navíc výraznou středomořskou a romskou příchuť. A do doprovodné kapely přizvala excelentní izraelské muzikanty: členy skupiny The Alaev Family, mistrovského hráče na perské housle kamanche Marka Eliyahu a na produkci se podíleli Ami Rice s Ran Almaliahem z rockové izraelsko-marocké skupiny The Mind Church.
"Svět mohou změnit jen snílci. Moje země má napjatý vztah s íránským vedením. Zdůrazňuji vedením - ne s obyčejnými lidmi, přesto jsem se divila, jak nadšeně mé album přivítalo. Úspěch dokonce v Íránu přitáhl pozornost médií, která se - bez jakéhokoliv náznaku cynismu - na něho začala odkazovat jako na symbol naděje a míru. Neovládám jazyk politiků, ale tady na půdě OSN zapískám svou motlitbu a budu doufat, že ji uslyší také v Íránu," pronesla Rita před světovými politiky v New Yorku, kam ji pozval generální tajemník Ban Ki-moon. Dokonce došlo k neočekávané situaci: jinak distingovaní politici a hosté se při balkánsky energické skladbě Shah Doomad pustili do divokého tance.
Původní kulturní kořeny tvůrců jsou pro současnou izraelskou hudbu stylotvorné: vytvářejí a tvarují její ojedinělou pestrost, navyšují její tajemství a díky nim od sebe dokážeme odlišit jednotlivé hudebníky, ačkoliv tvoří jeden národ. Virtuóz na perské svislé housle kamanche Mark Eliyahu vám nepřijde jako typický židovský hudebník, pravdu budete mít ale jen napůl: narodil se v Dagestánu, autonomní republice Ruska, v komunitě horských Židů, kteří na Kavkaze žijí od časů babylonského zajetí a tudíž se považují za jeden ze ztracených izraelských kmenů. Tisíciletá izolace horským Židům pomohla si uchovat unikátní kulturu a zvyky. Přečkali toho v hodně, dokonce antisemitské tažení Sovětů, ovšem narůstající chudoba a islámský džihád z poslední doby jejich stěhování do Izraele uspíšily. Mark se narodil v dagestánských horách v roce 1982, za sedm let ale jeho otec zavelel k odchodu a dnes žijí v Tel Avivu.
Piris Eliyahu patří k respektovaným etnomuzikologům, hudebníkům, skladatelům a syna vedl k hudbě odmalička.
"V teenagerském věku jsem hrával rock a elektronickou taneční hudbu. Táta mě seznámil se svými oblíbenými kapelami King Crimson, Genesis a Nirvánou, ale zároveň jsem poslouchal, jak studenty učí na loutnu tar a postupně pronikal do tradiční hudby," vzpomínal Mark. V šestnácti odjel na Krétu za Rosem Dallym, aby se naučil na tureckou loutnu saz a pokračoval do Ázerbájdžánu, kde absolvoval dvouletý mistrovský kurs na kamanche u dnes už nežijícího velikána Adalata Vazirova.
Učňovská léta nám dají smysl, když posloucháme Markova alba: tradiční kavkazská a perská hudba se na nich artrockově rozmachuje, elektronika násobí atmosféru i rytmy a zvuk kamanche a louten vůbec nepřipomínají fakt, že pocházejí ze starověku. K dokonalé představě o Markově hudbě poslouží jistě informace, že patří k letitým elitním spoluhráčům izraelského hitmakera Idana Raichela, s nímž natočil celou řadu úspěšných alb. Podobají se také vizuálně: oba nosí pod turbanem dlouhé dredy.
Mark Eliyadu jede po dvou kolejích: s otcem se věnuje tradičnější formě, sám současnější. Komponuje hudbu pro filharmonie, taneční představení, zkontaktoval se s muzikanty z Brazílie a nastoupil do kapely zpěvačky Rity.
Markovo poslední album Sands lze opět považovat za průsečík jeho tvůrčího nasazení. S otcem složili většinu skladeb otevřených akustice, ale i zvuku postaveném na elektrických kytarách a klávesách. Vyváženě do nich vložili starobylou duchovní hloubku předků i spontánní angažmá v moderní izraelské hudbě.
Na albu se podílelo mnoho vynikajících instrumentalistů a zpěváků a Mark Eliyahu na něj zařadil také vznosně jímavou skladbu Ballad Of The Weeping Springs ze stejnojmenného filmu izraelského režiséra Benny Toraty, pro který nejen složil hudbu, ale také si v v něm zahrál.
Jossef a Avram, byli dva přátelé a vedoucí tradiční skupiny Jarní symfonii. V den, kdy ji měli poprvé na veřejnosti odehrát, došlo k autonehodě na které měl vinu Jossef. Dva spoluhráči zemřeli, jeho žena ochrnula. Jossefa odsoudili a když se vrátil z vězení, na hudbu zanevřel, otevřel si hospodu a utápěl se v depresích. Po dvaceti letech na jeho dveře zaklepe Avramův syn. Otec prý umírá a prosí ho, aby odehráli Jarní symfonii. Jossef se rozhodne poslední přítelovo přání splnit, shromáždí žijící i nové spoluhráče a Jarní symfonii uvedou. Film získal mnoho izraelských Oskarů a recenzenti se shodli na tom, že vedle strhujícího příběhu mu vévodí také nádherná hudba Marka Eliyaha.
(2014, Vltava, Čajovna)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
