Yasmine Hamdan - Srdce míří k srdci, hlava zůstává vedlejší.
20.01.2014 | Procházku po válce se probírajícím libanonském městě Bejrútu fascinujícím a katarzním způsobem zhudebnil trumpetista Ibrahim Maalouf ve skladbě Beirut. Zatímco on se do rodného města pouze nakrátko vrátil, Yasmine Hamdan tady tehdy trvale žila. Také ona se nyní ve stejnojmenné, ale už vlastní baladické písni s textem libanonského básníka Omara El-Zenniho vyzpívala z deziluze: "Neoblbujte turisty, Bejrút už není Paříží Blízkého východu, já vidím jen zbořeniště, odpady, pouliční bitvy, atentáty, nezaměstnané a beznaděj. Bejrút je prokletý."
V troskách bolestně se probouzejícího města založila s programátorem Zeidem Hamdanem v roce 1997 arabsko-trip hopové duo Soap Kills: vlivné a klíčové mluvčí poválečné generace libanonské podzemní hudební scény.
Období rekonstrukce a vracení se do normálního života prý všechno rozzářily do čista. No teda, řekli si, ta kombinace lesku a hrůzy. A tak jim přišel název Soap Kills (Zabijácké mýdlo) jako ideální vyjádření schizofrenního stavu Beirutu snažícího se vše vyčistit imaginárním propagandistickým mýdlem.
"Začalo to, když lidé konečně mohli přestat myslet na to jak přežít a město pomalu přecházelo do mírového stavu. Tehdy lidé začali v ruinách hledat ducha, atmosféru a ptá se: čím je dnes vlastně Libanon," vzpomínal Zeid, pouhopouhý jmenovec Yasminy.
Libanon, krásná a bohatá země přezdívaná kdysi Švýcarsko Středozemního moře, se do chaosu a neštěstí propadla v 70. letech po skončení šestidenní války mezi Izraelem a arabským světem a s obrovským přílivem palestinských uprchlíků. Libanon rozdělily na válečné zóny zájmy Izraele, Sýrie a Organizace pro osvobození Palestiny, která na jihu země začala budovat doslova autonomní stát, odkud vedla boje proti Izraeli. Hlavní město Bejrút bylo během občanské války trvající od roku 1975 do roku 1991 totálně zničeno a rozbombardováno. A samotný Libanon začal svobodně dýchat až po roce 2006, kdy jeho území opustila poslední okupační vojska a do země se začali vracet první z takřka milionu uprchlíků.
Zatímco politicky je dnes relativně klidná, v hudebním podzemí to už dlouho vře. A nechybí u toho černý humor. „Izraelci začali znovu bombardovat Bejrút, protože se jim zdálo, že je víc cool než Tel Aviv,“ poznamenal zpěvák a hudebník Hamed Sinno z indie-rockové skupiny Mashrou Leila v jemné narážce na to, že ačkoliv moderní hudba z Bejrútu nemá ve světě takový ohlas jako izraelská, není o nic méně zajímavější.
Předloni to dokázala vynikající kompilace Golden Beirut: New Sounds from Lebanon.
Sestavil ji švýcarský etnomuzikolog a novinář Thomas Burkhalter s poukazem na to, že mladá generace čelí frustraci z válek a náboženských krutostí tím nejspolehlivějším způsobem: elektro undergroundem, hip hopem, indie rockem a nově uchopenou tradicí. Umělecká subkultura Bejrútu zahrnovala také filmaře, architekty, výtvarníky a spisovatele, slaďující vlastních kulturních návyky se Západem.
Za názvem Golden Beirut hledejme ironii: v 70. letech, tu skutečně probíhaly zlaté hudební časy, jejichž symbolem se stala například světově proslulá popová zpěvačka Fairuz.
Dnes je jím hudební underground a Yasmine Hamdan.
Za téměř deset let existence vydali Soap Kills tři alba a spolupracovali s mnoha filmaři, hranice libanonského undergroundu se jim ale i přes kultovní statut nepodařilo překročit. Ani ve Francii kam se na čas odstěhovali. Yasmine totiž i přes doporučení producentů a významných vydavatelů tvrdohlavě odmítala - a dodnes odmítá - zpívat v angličtině a programátor Zaid pro změnu namísto se samply pracovat s akustickými nástroji.
"Žila jsem s rodiči v mnoha arabských zemích a je pro mě přirozené zpívat v libanonských, egyptských, palestinských nebo kuvajtských dialektech. Vytvářím tím ve svých písních kontrasty pro intimní spojení s melodiemi a rovnováhu mezi frustrací a potěšením a rytmy," řekla Yasmine.
Na rozdíl od Zaida si Francii oblíbila, takže se tu natrvalo usadila a Soap Kills tím po roce 2006 uložila k ledu.
Žije v Paříži s manželem, respektovaným palestinským filmovým režisérem Elia Suleimanem, který ji seznámil s Mirwais Ahmadzaiem. Producentem a skladatelem Madonny.
Francouzský průkopník progresivní elektro taneční hudby a bývalý člen skupiny Taxi Girl zrovna propadl arabské hudbě.
A protože nestál o své jméno a Yasmine jim oběma přišlo jako Esmeralda z telenovely, tři roky natáčené album Arabology vydali v roce 2009 pod názvem YAS. Vytříbený arabský elektro pop zacílil na mezinárodní posluchače, kritika nešetřila vysokým hodnocením a skvěle dobře dopadly také koncerty. Yasmine se dočkala i nečekané výzvy od CocoRosie: společně uchopit skladbu The Moon Asked The Crow. Vzešla z toho neobyčejná
konfrontace střelených amerických sester, beatboxera, romantizujícího klavíru a vlnivého vokálu Yasmine, která nic bizarnějšího, přitom obdivuhodně přesahového, od té doby na stůl nevynesla, přestože s CocoRosie strávila mnoho měsíců na turné a dalo se v to doufat.
Namísto toho obrátila pozornost k takřka folkově laděným, intimním písním, oproštěných od tepajících techno beatů. Vlastním a převzatým. Měla z čeho vybírat: je vášnivou sběratelkou nahrávek starých arabských popových zpěváků až ze 40. let - Aisha El Marta, Nagat El Saghira, Asmahan, Shadia nebo Mounira El Mehdeyya. A cílenou: zajímal ji nejen osobní život dávno zapomenutých, v západních zeměpisných šířkách neznámých zpěváků, ale především texty, na svou dobu odbojné, liberální, milostně otevřené, nepozbývající humor a nadsázku.
Oboje použila i na svém novém albu Ya Nass (Crammed Disc), kde v autorské skladbě Enta Fen, Again vzdává hold egyptské ikoně Oum Kalthoum.
Tušenou zpěvaččinu potřebu zdůraznit platnost takových postojů a transformaci minulosti do současnosti pomohl dotáhnout do konce producent Marc Collin. Kdo zná jeho skupinu Nouvelle Vague, je už asi doma.
Chlapík co vždycky tvrdil, že "Robert Smith nemůže být nepřítelem Antonio Carlose Jobima a Ian Curtis by si určitě měl co říct s Françoise Truffautem" a prestiž i u nás dobře známých Nouvelle Vague postavil na svérázném převzetí rockových a novovlných hitů a půvabném obdivu k bossa nova, Yasmine přemluvil, aby si akustický folk s kytaristou a spoluautorem několika skladeb Kevinem Seddikim nechali na později.
Zanesl do něho syntezátory a nasamplované bicí, přizval klavíristu Gaëla Rakotondrabea (CocoRosie) a výsledek připomíná dravějšího, popovějšího Briana Eno ve službách 4AD.
Však také hlasově dominující Yasmine uvádí, že často myslí na hudbu Cocteau Twins.
Mít doma režiséra ještě neznamená, že se automaticky uplatníte ve filmu, Yasminina hudba (skládá také pro divadlo) přesto neunikla pozornosti Jima Jarmusche: skladbu Hal se zvukem karkabusů si vyžádal do nového filmu Only Lovers Left Alive.
Koncert Yasmine na festivalu Respect vyzněl oproti albu daleko tvrději: Marc Collin za klávesami, basistka a kytaristka a bubeník nadýchaný elektro zvuk oholili skoro na kost, což nebylo vždycky ke škodě věci. Sama Yasmin - zpívající k docílení efektů i na dva mikrofony - působila sebevědomě a tanečně ladně zároveň. Politické vyznění některých skladeb nám pak dovysvětlila, místy dost nekompromisně, během rozhovoru na pražském festivalu Respect.
Skladbu Beirut od vašeho krajana Ibrahima Maaloufa asi znáte. Ta vaše je ale na rozdíl od té jeho trochu depresivnější, méně optimističtější.
Bože, jak to můžete říct? Není depresivní. Být jemný, citlivý nebo i politický neznamená depresivní. Beirut je v skladbě nazýván květinou a tou by byl, ztrácí ale svoji mladost a čerstvost. Já odtamtud pocházím a vím o čem mluvím.
Takže se Bejrút zase stane Paříží východu?
No to tak nelze říci.
Válka už přece skončila, město prochází rekonstrukcí.
Ano, žije se tu lehčeji, na druhé straně je tam spousta problémů. Na severu jsme měli minulý týden dvacet mrtvých. Na hranicích se odpalují rakety. Bejrút představuje nádherné místo, směřuje správným směrem, ale ve stejnou dobu stojí před řadou problémů – a to je skutečnost – to není o tom být nadějeplný nebo ne. Já odtamtud pocházím, mám v Bejrútu rodinu, sleduji zprávy, jsem s nimi ve styku, sice se o ně celý den už nebojím, ale trochu přece jen ano. A to je důležité – být v kontaktu s realitou. A pokud o ní hovořím, neznamená to, že neobsahuje naději. Ne, vyjasněme si to. Ta píseň Beirut byla napsaná ve čtyřicátých letech. A já ji teď zpívám, protože si myslím, že je velmi současná. Nejsem depresivní člověk šířící depresivní atmosféru o Libanonu, to v mé hudbě není, je v ní naopak život, naděje, láska, sexualita. Spousta věcí, které můžete cítit, když jsem na jevišti nebo to můžete cítit z alba. Je to tam.
Třeba je to zpolitizovaností
Ale vždyť já jsem vždy politická. Jako umělkyně bojuji svými stanovisky. Mám politické, ale i milostné a erotické písně, se kterými zaujímám postoje.
Na kompilačním albu Golden Beirut nebylo moc akustických nebo tradičních písní.
Já je zpívám, zajímám se o tradiční akustickou hudbu a nevím proč se Burkhalter k takovému výběru rozhodl. Hodně tradiční hudbu poslouchám, je to moje vášeň. Arabská hudba je velmi bohatá, sofistikovaná, ostrá, smyslná, nádherná. Jsem napojena na zpěvačky ze čtyřicátých a padesátých let. Máme ale ráda i mužské hlasy a spoustu staré hudby ze všech arabských oblastí. Počínaje Irákem, Kuvajtem, Sýrií, Libanonem nebo Egyptem. Obdivuji také somálskou, súdánskou, mauretánskou, etiopskou a indickou hudbu. Bez ohledu na národnost. U mne je to o pocitech.
A zajímáte se také o jejich životní příběhy?
Někdy, moc toho ale znát nechci. Spíš toužím po tom jen tak snít, představovat si, fantazírovat. Jsme na sebe napojeni, inspirují mne, je v tom cosi mystického. Mám je ráda, nemusím ale vědět kdo jsou netoužím se s nimi bavit. To opravdu nemusím. Raději je poslouchám. Vlastním spoustu nahrávek a to i z dob, kdy ti zpěváci začínali. A to pro mne hodně znamená.
Odmítáte zpívat anglicky
Ano.
To vám ale málokdo porozumí.
A vy rozumíte, když se zpívá anglicky?
No, upřímně, většinou nerozumím.
Tak proč to požadujete ode mne? Proč potřebujete rozumět právě mě? Poslouchám spoustu cizojazyčné hudby, které nerozumím, líbí se mi hlavně hudba, něco co mě vnitřně sděluje. Jestli mě třeba dává naději nebo inspiraci. Mohu u poslechu snít, cítit se lépe, posiluje mě to. Pokud to dovede k tanci, skvělé! Beru to jako organickou výměnu. Srdce míří k srdci, hlava zůstává vedlejší.
Kolik vlastně ovládáte jazyků?
Učila jsem se jich pět a pak také dialekty. Arabské dialekty, protože existuje klasická arabština, kterou se čte a píše. Tu najdete třeba v Koránu. A pak jsou dialekty, kdy záleží na tom odkud pocházíte. Libanonský a palestinský jsou téměř stejné, egyptský se trochu odlišuje, stejně jako irácký. A protože jsem v těch zemích žila, dobře je znám, ovládám jazyky a mám tím přístup k jejich kultuře a hudbě.
Takže někdy rozumíte a někdy se necháte vést srdcem?
Nepotřebuji rozumět, vždy následuji pouze své srdce. Až zítra uslyším někoho z Prahy a bude se mi to líbit, nebudu potřebovat rozumět. Možná je dobré někdy vědět o čem zpěvák zpívá, ale nepůjdu za ním a nebudu se ho vyptávat o čem. Mám třeba ráda Cesarii Evora nebo Sigur Rós a netuším o čem zpívají. To fakt ale pro mě není důležité. Stačí hudba, melodie, hlas.
Proč vlastně nemáte ráda termín world music?
Nevím proč mne tam zařazují a co to znamená. Protože pocházím ze třetího světa, z jiného, odlišného světa? Co to má znamenat? Vždyť vaše hudba je přece také world music. Šoupnou mě do world music protože zpívám arabsky? Když jsem přišla z Bejrútu do Paříže, byla jsem před tenhle termín postavena a vůbec nevěděla co znamená. Nikdy jsem mu neporozuměla. Co znamená world music?
Obchodní nálepku přilepenou na album?
Ano, kategorii. Lidé mají potřebu si vás někam zařadit. Ubíjí mě to, když se mou tak manipulují. Dělali to tehdy všichni a pro mne to byl problém. Je to „crazy“. Jsem sice tmavší než vy, mám černé oči, no a co? A pak ty hranice, checkpointy. Kamkoliv jdu, potřebuji víza a mě to připomíná kategorizování, world music. Strká mě to do klece a svět tím přestává být doopravdy otevřený. Já prostě nedělám world music, jen zpívám arabsky. Tak proč mě tam strkají? Kultura je důležitý most spojující lidi, je ale také politikum. Žijeme v globalizovaném světě s internetem. Potřebujeme si ale zachovat svá specifika, tradice, různorodost.
Evropa má ale v současnosti trochu obavy ze všeho arabského. Má špatné zkušenosti.
Vraťme se do historie. Arabové přece také měli strach, byli kolonizováni Evropou a Západem, existovaly války. Není to jednoduché. I já se bojím radikálů, možná ještě víc než vy, protože pro mne jsou daleko skutečnější. V médiích se jim ale dostává hodně prostoru a tím vzniká jejich síla, protože jich proporcionálně zas tolik není. Jsou pořád v televizi, v rádiu – to je neustálá promotion. A to pro mě představuje problém. Media chtějí mít zprávy, senzace, takže jsou tam pořád k vidění. Realita je ale jiná, arabský svět je jiný. Podobáme se, máme konzervatismus, svobodu, sex, lásku, strach, jsme lidé jako ostatní. Arabská společnost je normální, ovšem její zobrazování už ne. Podívejte se například kdo je hlavním spojencem Spojených států. Saudská Arábie. A kdo nejvíc ve světě podporuje radikály? Saudská Arábie. Je to opravdu komplikované a ani vy ani já na to nenalezneme jednoduchou odpověď. Celý svět se mění. Spojené státy nadělaly po světě hodně špatného a zlého. Napadly spoustu zemí, ublížily mnoha lidem. Takže kdo je lepší? Nevím. Je to v politicích a v politice. Také přece máte spoustu radikálů a pravičáků.
To ano, ale nejsme teroristé a nejsme v televizi.
Jak to můžete říci? Zítra Amerika rozhodne, že jste teroristé a kdo pro vás co udělá? Ten termín se používá na všechno, kdekoli a kdykoli. To je terorismus.
A co teda terorismus je?
Lide s fašismem ve své hlavě. A vůbec nezáleží, jakého jsou náboženství, mohou to být muslimové, křesťané, budhisté, jen se vzdalují od lidskosti. A tito lidé jsou zlem, zraňují, provádějí terorismus. Podívej, třeba když moje země byla kolonizována, napadena cizími zeměmi - mluvím o jižním Libanonu. Patnáct let byl jižní Libanon okupován Izraelem. Každý den miny, bomby, žádné školy, žádné univerzity, fakt hrozný místo. Pak se objevil Hizballáh s penězi z Iránu. Libanon zušlechtil, vybudoval školy, nemocnice, pomáhal lidem a ti, co v minulosti přicházeli ve válce o děti najednou našli smysl života. Problém je, že radikalismu přehlušuje sociální realitu. A tak tomu je všude, bohatí zabíjejí chudé, jsou lidé, kteří se o zbytek světa nestarají. A ten se teď zbláznil. V arabské společnosti máme v současnosti mnoho problémů spojených s korupcí a politickými problémy, protože u nás jsou nerostná naleziště, zdroje ropy, vody a jsme pro všechny velmi důležitou oblastí. A Francouzi, Angličané, Američané by z toho chtěli na Středním východě kus urvat. Ani si nedokážete představit, jak je to komplikované. A do toho hrozné reakce a radikalismus. Otec pochází z jihu a já mluvím o lidech co přišli o nohu, oko, ruku nebo dítě. Po generace žili v hrozné situaci a nevíte proč k tomu došlo, takže my v arabském světě máme problémy, mnohdy se ty problémy řeší špatně, ne všechny, ale některé, žijeme ovšem také ve velmi diskriminované pozici.
Tak raději zpět k hudbě. Když jste natáčela poslední album, chtěla jste ho původně mít více akustické?
Ano, ale také mám ráda elektroniku. To je moje kultura, moje generace.
4AD je vaše generace? Nebo s tím přišel Marc Collin?
Přišlo to přirozeně. Vešli jsme do studia, původně jsem to chtěla mít folkovější s trochou elektroniky, ale výsledná podoba je, jak se to přirozeně vyvinulo.
A příští album?
Ráda bych udělala něco s více nástroji, ale také zůstala minimalistická.
A máte nějakou představu nebo sen, koho byste na albu měla ráda?
Myslíte živého nebo mrtvého?
Raději ty živé
Spoustu, celou řadu – třeba Leonarda Cohena, toho mám ráda. U něho je ale velmi důležité rozumět textům. To je opravdu básník. A jeho písně jsou krásné. Pak nevím, je hodně lidí, co mám ráda, teď si nejsem jistá, koho bych chtěla, ale kdybych si zazpívala s Cohenem, tak pak mohu zemřít.
A jak tomu bylo s Coco Rosies?
To jsou přátelé, jsou inspirující, veselí, talentovaní – to byl inspirující vztah.
A ti co už zemřeli?
Mohammed Abdel Wahab, to je láska mého života, zemřel na konci devadesátých let. To byl neuvěřitelně talentovaný egyptský skladatel a velký zpěvák. Byl prvním arabským skladatelem co míchal arabské a západní nástroje. Wahabavova hudba je tak bohatá a sofistikovaná. Jsou v ní vlivy západu, Asie a přitom to zůstává velmi arabská, autentická. Jeho otec býval šejchem, takže měl přístup ke starému arabskému zpěvu, ten totiž vychází z Koránu. Protože pokud čtete Korán čtete, tak zjistíte, že ten text je melodický a rytmický a tím se naučíte zpívat. Prostě vás to posune mnohem dále k něčemu sofistikovanějšímu. On složil mnoho nádherných písní se smyslnými texty.
A ještě k těm mrtvým - také bych si ráda zazpívala s Ninou Simone.
A fusion?
Moc ji nemusím, ale ráda se setkávám s různými umělci. Skoro nikdy jsem nepracovala pouze s arabskými muzikanty. Víc jsem měla vztah k těm západním. K britským kapelám, elektronice. Chtěla bych s nimi do budoucna něco natočit, vlastně bych toho chtěla spoustu.
Ale ať uděláte cokoli, world music to nikdy nebude…
Nikdy!
(UNI, 2013)
Foto: Yvetta Stránská
Překlad rozhovoru: Michal Černý
Jiří Moravčík
