Jitka Šuranská - Pojďme sloužit lidovým písním
12.01.2014 | Okamžik, na který se dlouho čekalo. Zpívající houslistka Jitka Šuranská vydala své první album Nězachoď slunéčko. V kontextu moravské lidové hudby naprosto nevšední sbírku méně známých písní natočila se slovenským Triem Pacora a mnoha hosty.
Zasvěcení a znalci moravské lidové hudby o Jitce Šuranské vědí od chvíle kdy se spojila s multiinstrumentalistou, zakladatelem byvší skupiny Teagrass a vizionářem Jiřím Plockem: v Hudecké úderce hráli tradiční hudbu z Moravy a Karpatského oblouku syrově a spontánně, jakoby od boku, z okamžitého popudu a neobyčejně jednoduše. Vystačili si pouze s hlasy, houslemi a mandolínou.
Bezmála akustické album Písňobraní působilo v roce 2005 kdy v moravské lidové hudbě vrcholila folkrocková éra jako zjevení. Po právu získalo cenu Anděl a o Hudeckou úderku projevily zájem prestižní zahraniční festivaly world music.
Jitka Šuranská se pak na čas objevila také v řadách folkrockové skupiny Docuku z Valašského Meziříčí a v současnosti, vedle sólových koncertů, ji můžete vidět ve výjimečném dámském triu MDŽ neboli Muzikantky, dámy, ženy. Patří do něho ještě písničkářky Lucie Redlová a Beata Bocek.
Nedávno Šuranská uvedla svůj nový, pro někoho až odvážný projekt. Za doprovod si totiž zvolila elektrokrabičku loopstation, libovolně vrstvící zvuky, které do něho v reálném čase vkládá. „Představuji starobylé příběhy a obrazy zabalené do houslí, jakousi tradici v pohybu aneb jak hudec k loopování došel,“ uvedla Šuranská.
Mezitím ale začala spolupracovat se slovenským Triem Pacora, vedeném fenomenálním houslistou Stano Palúchem.
S moldavským cimbálistou Marcelem Comendantem a kontrabasistou Róbertem Raganem si v Triu Pacora přirozeně - jiní tak dýchají, oni hrají - svobodně a bezprostředně přehazují z dlaně do dlaně jako horký brambor vlastní skladby a variace na jazzové standarty, až zapomenete jestli od nich chcete slyšet swing, blues, šansonové kabaretiérství nebo moldavské a slovenské lidové písničky.
V témže oparu výsostného intuitivního muzikanství vzniklo album Nězachoď slunéčko. Ukotvené samozřejmě na Moravě, proznívají do něho ale i vlivy Balkánu, Blízkého východu, Karpat a osobní vklady hostů korigované nebo naopak rozvířené producentem Palúchem.
V následujícím rozhovoru se dočtete o tvůrčích hádkách, které s Jitkou Šuranskou vedl ve studiu, samotný poslech nicméně odhalí, jak dobře Palúch vycítil, že její křehký, řekněme "starobylý" přístup k lidové hudbě nelze ohýbat a násilně měnit. Zbavit ho přirozeného jímavého patosu a tlačit do jakýchkoliv jí nevlastních experimentů, což neznamená držet se při zemi, nepustit se do jazzování a rytmicky odvázat.
Těmi nezvykle zaranžovanými písničkami a zvláště Jitčiným křehce zemitým hlasem, vás album doslova obejme upřímnou důvěrností, až je vám krásně na srdci. Ostatně, jak praví jedno moudré moravské přísloví, “co není od srdca, k srdcu, nejde k němu”.
Jste členkou zlínské filharmonie, držíte se not a zároveň hrajete lidovou hudbu svobodnou i v tom, že se dá pokaždé zahrát jinak. Netluče se to ve vás někdy?
Když jsem se rozhodla hrát ve filharmonii, přijala jsem tím roli absolutního služebníka vyššího poslání – klasické hudby. Většina děl za to díky Bohu stojí, ale i tak není vždy jednoduché být v takto podřízené pozici. O to víc si po práci užívám jamování v hospodě, u cimbálu, kdekoli mezi lidovými muzikanty. Netluče se to. Filharmonie je víc práce, vlastní tvořivé hraní zase víc zábava.
Jak jste se vlastně k lidové hudbě dostala? Rodina, přátelé, Jiří Plocek, náhoda?
Lidová hudba je odmalička součástí mého života. Doma se zpívalo, světle modrý zpívající trabant s naší rodinou často vesele uháněl krajinou. Do souboru Lúčka u nás v Kudlovicích spolu se mnou chodil dědeček, taťka a bráška. Babička a mamka nám chystaly kroje. Tohle v člověku prostě zůstane.
Později přišly dva významné činitele v mém směrování – skvělá Cimbálová muzika Stanislava Gabriela, jejíž členkou jsem byla deset let a setkání s Jirkou Plockem, který do mého čistě folklorního cítění přinesl nové inspirace a vlivy.
Když jste se ním potkala, přešla jste postupně k hudecké hudbě vycházející ze spontánnosti a improvizace. Bylo to pro vás coby folkloristku snadné? Jiří přistupuje k moravské lidové hudbě přece jenom spíš pocitově než folkloristicky.
Bylo to nové. A samozřejmě jsem se strašně bála hrát jen ve dvou. Bez ochranného štítu celé kapely, na který jsem byla zvyklá, jsem se před publikem cítila jako nahá. Ale právě intimnější fidlerský princip, který mi do života přinesl Jirka, mě vedl k tomu, jak tradiční hudbu cítím dnes.
Lidová hudba dostala od komunistů pořádně zabrat, stala se jedním z jejich ideologických nástrojů. Vám tehdy bylo málo let, ale přišla někdy doma řeč na to, že některé písničky z vašeho rodného moravského Slovácka jinde na veřejnosti, natož v rádiu nikdy nikdo neuslyší?
Opravdu jsem v té době byla ještě dost malá na to, abych chápala, co se to kolem mě děje. Moji prarodiče zakusili zlo nacismu i komunismu, přesto si na život nestěžovali, chodili do kostela a hodně pracovali. A já v souboru? Důležité pro mě bylo, že je folklor kolem mě živý.
Když se rozhlédnete kolem sebe, jak dnešní nejmladší generace podle vás vnímá lidovou hudbu? Má o ní zájem jako ta vaše, která ji možná jako první mohla začít znovu hrát a zpívat v nedotčené podobě?
Občas si říkám, jestli mě mladá generace obecně nebude považovat za úplného exota, který ve století technologií vytahuje starobylé texty a nápěvy. Po koncertech naštěstí chodí pro moje cédéčko všechny generace posluchačů a to mě uklidňuje. A co se týče tradic v mém rodném kraji – tož to su klidná. Přijeďte na hody. Uvidíte v kroji tančit celou vesnici.
Zatímco jinde ve světě, a to jistě sama dobře znáte z festivalu v Rudolstadtu, přistupují k lidové hudbě ne jako k dané, vývojově víceméně uzavřené formě a nedrží se tradičních pravidel, u nás je tomu spíš naopak. Vychází to z podstaty té hudby nebo spíš z konzervatismu muzikantů?
Neberu se za konzervativního hudebníka. Přesto u každé písně důkladně zvažuji, jaké prostředky použít. Být za každou cenu originální a chovat se u toho jako slon v porcelánu není žádné velké umění. Za problém nepovažuji ani tak konzervatismus jako spíše nevkus. Já sama tuto otázku velmi poctivě řeším a na místa jako je Rudolstadt se jezdím učit.
Používáním loopstation jste nedávno sice možná někoho zaskočila, přece jenom od vás znají moravské písničky pouze v akustické podobě. Co vás k takovému rozhodnutí přivedlo? Když pominu hraní s Docuku, s elektronikou jste do kontaktu předtím moc nepřišla.
Ano, loopstation je určitě fascinující hračka pro každého muzikanta. Ale mě k němu přivedla spíše velmi pragmatická potřeba co nejrychleji tvořit. Tak moc jsem potřebovala hrát a zpívat, že už jsem nedokázala čekat na okamžik, kdy se mi podaří postavit fungující kapelu. S loopem jsem soběstačná, ale zároveň si moc užívám přirozeně přicházející spolupráci s dalšími muzikanty.
Dobře, to lze pochopit, ale několikrát jsme spolu hovořili o elektronice, o jejím napojení do moravské lidové hudby. Myslíte, že je takového něco vůbec možné? Mají pro to ty písně "dispozice" ?
Možné je všechno. A je jen otázkou vkusu a citlivosti, jestli to dobře dopadne. Na albu mám z elektronických nástrojů pouze baskytaru Petra Vavříka. Zní tam skvěle, tak tam je. A příště? Uvidíme.
Jak si vybíráte písničky? Dotkne se vás víc hudba nebo text?
Prostě to musí zafungovat. Musím to cítit dohromady. Buď se to děje nebo ne. Kdybych to necítila já, necítili by to ani posluchači. Když mě píseň dostane, zpívám ji.
A konkrétně, jak jste vybírala skladby na album? Hodně z nich patří spíš mezi neznámé a mapují celou Moravu. Prolézala jste sbírky nebo zavzpomínala na mládí, co se zpívalo u vás doma? A je pravda, že jste se obrátila také na doktora Pavlištíka?
Písně ke mně přišly samy. Některé ze vzpomínek, jiné ze sbírek. Když mi píseň začne hrát v hlavě a přijde nápad, vím, že je to ta moje. Když jsem ve zlínském muzeu potkala pana doktora Pavlištíka, svěřila jsem se mu, že si nejsem jistá, jestli dokážu rozpoznat hranici, za kterou bych při úpravách lidových písní neměla zajít. Odpověděl mi: Když to bude mít ducha, bude to správně. Takže na pana doktora a na to, co mi řekl, často myslím. Album má jediný koncept – pojďme sloužit těm písním. Pojďme jim dát, co potřebují, abychom podpořili jejich sdělení. Stylově jsem neměla žádný záměr. Vše se vylouplo jaksi samo, když jsme s producentem Stankem Palúchem všechny písně poslouchali a podle příběhu a atmosféry hledali hudební přístup. Některé písně dostaly bohatší kabát, jiné zůstaly velmi čisté.
Album vám produkoval Stano Palúch. To malinko nedává smysl, tedy pokud přistoupíme na lidové rčení od dvou kohoutech na jednom dvoře. Proč jste se rozhodla zrovna pro Stana?
Však jsme se se Stanem aj pěkně pohádali! Tak jak to má ve správném tvůrčím procesu probíhat. Ne moc, ale k věci. Stanko je ta nejlepší volba pro projekt, jaký jsem zamýšlela. Osobnost, která zná věci, které já neznám, dostatečně moderní a s rozhledem a zároveň člověk s hlubokými folklorními kořeny. Citlivý muzikant…mohla bych chválit dlouho. Volba to byla výborná.
Kvůli čemu jste se hádali? Tlačil vás k něčemu o čem jste nebyla přesvědčená?
Stanovi je opravdu těžké oponovat. Jednak je výškově větší než já (smích) a hlavně je to opravdu velice šikovný muzikant, který prostě ví. Naše neshody se naštěstí týkaly maličkostí. V představě celku jsme byli zajedno.
Pacora do vašeho pojetí zanesla i jazz a funky. To je u vás docela novinka.
Album jsem stylově nikterak neomezovala. Jedině snad v citlivosti vůči písním. Aby v nich zůstalo zachované sdělení. A abychom jej ještě více podpořili a zvýraznili tím, jak k písním přistupujeme.
Takže jazzování spíš přirozeně vyplynulo ve studiu?
Myslím, že volbou mého hlavního hosta – Tria Pacora – jsem dopředu avizovala, že se jazzu nevyhýbám. Zvláště pokud jej hrají muzikanti, kteří cítí i tradiční hudbu.
Měla jste dopředu v hlavě připravené aranže skladeb? Ten rozstřel vlivů - Karpaty, Balkán, jazz - je výrazný.
Dopředu jsem měla pouze jasno v tom, které písně budou na albu v podobě, jak je hraju naživo s loopem. Když se k aranžím přidal host, dotvářeli jsme jejich konečnou podobu spolu. Hodně nápadů přinesl Stano a některé písně jsem vložila plně do rukou Tria Pacora a jen jsem zpívala.
Na albu slyšíme i velké množství nástrojů, které s moravskou lidovou hudbou nesouvisí. Duduk, gajdy, saxofon, kaval, tarogáto, citera.
Citeristu Michala Müllera znám už dlouho. Věděla jsem, co na album přinese a on beze zbytku naplnil mé představy. Marka Pastírika, který hraje na všechny dechové nástroje, jsem neznala. Přivedl ho Stano a já jsem absolutně nadšená.
Léta jste hrávala s cimbálovkou, na albu dominuje ale docela jiný cimbalista. Marcel Comendant připomíná občas nespoutaný živel. Je těžké stíhat jeho okamžité nápady?
Když se člověk pustí do spolupráce s Triem Pacora, musí být připraven na spoustu okamžitých nápadů nikoli jednoho, ale hned tří nespoutaných živlů. Poslouchala jsem, plakala jsem radostí z hudby. A v jedné písni mně tak změnili rytmus, že jsem se ji musela celou přeučit.
Mezi další hosty patří také Jiří Plocek s mandolínou nebo violoncellista Martin Bzirský. Bylo pro vás podstatné, že se jedná o vaše přátele a příležitostné spoluhráči na koncertech?
Patřím k muzikantům, kteří věří, že aby fungovala spolupráce hudební, je zapotřebí i souhry osobní. Takže ano, všichni hosté na mém albu jsou jednak skvělí muzikanti a jednak osobnosti, se kterými se vždy velmi ráda vidím.
Natáčení alba dnes není žádná sranda. Je k tomu potřeba hodně úsilí a samozřejmě financí. Jak se vám to vlastně podařilo zvládnout? A jak jste si to nakonec užívala ve studiu?
Nejvíc jsem si užívala funkci svačinářky. Seděla jsem v režii a poslouchala s otevřenou pusou, jak kluci z Pacory neskutečně dobře hrají, a tak nějak žensky jsem myslela na to, aby u toho nebyli hladoví nebo žízniví. Pocit, že se skutečně děje a zhmotňuje má představa, je moc krásný. Zároveň jsem nikdy v životě nezažila tak silný pocit zodpovědnosti. Když sponzorům říkáš, že dávají peníze na výjimečný projekt, opravdu ti záleží na tom, aby se tak stalo. Děkuju svým sponzorům za důvěru. A velmi doufám, že se jim výsledek bude líbit stejně moc jako mně.
Vystupovala jste na mnoha významných zahraničních festivalech a potkala celou řadu výjimečných hudebníků přesto se nemohu nezeptat: jak se vám nedávno hrálo před finskou skupinou Värttinä?
Jak se mi hrálo? Moc dobře nakonec. Bála jsem se hrozně. Že publikum naladěné na Värttinä nebudu zajímat. Přeci jen sama holka s houslemi, když se očekává show. No a byl to zatím můj nejsilnější koncert v řadě těch, které jsem sama odehrála. Publikum bylo fantastické. A Värttinä? Moc fajn banda, samozřejmě jsme se v zákulisí potkali a vzájemně si poděkovali za koncert. Jsou to sympaťáci.
Aktuálně teď hrajete ve triu s Lucií Redlovou a Beatou Bocek po názvem MDŽ a vůbec vás předtím bylo na pódiích víc vidět s ženami. Tím se nabízí otázka, proč jste se při natáčení alba spolehla výhradně na muže?
Má to být nějaká genderově cílená otázka? Když se ptáte, musím se pousmát. Jedinou ženou v tvůrčím týmu je Magdalena Říčná, která vytvořila grafický návrh obalu a namalovala speciálně pro něj akvarel. To je pravda. Ovšem není to záměr, protentokrát to tak vyšlo. Není všem dnům a albům konec.
Z prvních ohlasů na album i nadšení na koncertech je zřejmé, že jste uhodila hřebík na hlavičku. Moravskou lidovou hudbu jste sice pojala výjimečným, náročnějším, přesto sdělným a osobitě upřímným způsobem. A co dál? Přemýšlíte například o vlastní nebo ohlasové tvorbě?
Momentálně se snažím sebe a své debutové album představit posluchačům. Jezdím, potkávám se s lidmi a hraju pro ně. O další tvorbě sice přemýšlím, ale nemyslím si, že něco vymyslím. Přijde to samo. Mezi lidmi, s muzikanty, s houslemi v ruce.
Na festivale Folkové prázdniny si v Náměšti nad Oslavou podávají dveře zahraniční hudební osobnosti. Ostatně tam jste se potkaa i s Triem Pacora. Pokud by vám mohl dramaturg Michal Schmidt splnit přání, koho by jste si přála aby příště pozval a přitom jste dopředu mohla počítat s tím, že si s ním budete moc zahrát?
Ano, mám svůj sen. Michal Schmidt totiž uskutečňuje na Folkových prázdninách nádherný princip. Účinkující, pokud mohou, zůstávají na festivalu více dnů, setkávají se a večer u ohně spolu jamují. Wolfgang Meyering uspořádal na Windros Folk festivalu v německém Schwerinu totéž, s tím rozdílem, že kromě vlastních koncertů a večerních jamů bylo úkolem nás účinkujících připravit hodinu a půl dlouhý společný koncert. Každý z nás přinesl dvě písně a tři dny se tmelil orchestr v mezinárodním složení. Radost, která vznikla ze společné práce, byla obrovská jak na straně nás muzikantů tak na straně publika. Myslím, že ten projekt je hoden evropské pozornosti a mým snem je uskutečnit ho i u nás v České republice.
(Harmonie, 2013)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
