Lisa Knapp: Připouštím, že je to méně obvyklé, ale já prostě ráda zkouším nezvyklé věci.
11.12.2013 | Lisa Knapp patří mezi nejprogresivnější osobnosti anglické folkové scény. Drží se přitom slov spisovatele Milana Kundery: “Není potřeba být lepší než předchůdci, ale snažit se zahlédnout to, co jiní ještě neviděli, a říci, co jiní ještě neřekli, zaslechnout, co jiní ještě neslyšeli.“ Není divu, že její nové, po sedmileté přestávce vydané album Hidden Seam, boduje v prestižních anketách world music a folku o nejlepší nahrávku letošního roku.
Debutem Wild and Undaunted vybídla v roce 2006 přeladit na "modernu" i její zaryté folkové odpůrce. Tak nečekaný a přirozený talent pro rozvedení druhdy prostých písní do opojných zvukových obrazů nemohl nikomu uniknout.Také Hidden Seam (Navigator Records) představuje dokonalou antitezi folkového tradicionalismu. Vyvážení jeho lepší stránky a progresu zaštiťují dva kurátoři: legenda Martin Carthy a producent Gerry Diver.
S prvním se neopouštějí ideály folkové písně, s albem se tak dokážou identifikovat posluchači, kteří na téhle formě trvají; druhý je ale zároveň třídí: minimalistický pulz, smyčce, šumící moře, elektronika a do litanie zhudebněná předpověď počasí konzervativcům nutně zní jako umíráček folkových jistot. Zdůvodněný přívlastek antifolk pak dosahuje naplnění ve vypjatých pasážích, kdy Lisin hlas evokuje mňoukání Björk.
Jako vždy, když nám unikají souvislosti a mylně by nás to mohlo svádět k myšlence, že obrozenectví anglického folku už nezná meze, je dobré ukázat na pravého autora, čímž se leccos vysvětlí. Lisin irský manžel Gerry Diver působil v experimentální skupině Sin É, pracoval pro Laurii Anderson a producentsky stojí také za zvukovou originalitou desky Ground Of Its Own, s níž naprosto - a nejen Angličany - ohromil loni svět Sam Lee.
Diverovo sólové album Speech Project (2012) je také fantazijní hrou se zvuky, konkrétně s intonací, frázováním a rytmem lidské řeči. Při běžném poslechu vyprávění už nežijícího irského akordeonisty Joe Cooleyho ke svému překvapení zjistil „že mluví v B-moll a v rytmu irského jigu“ a do rána jeho hlas zakomponoval do hudebního doprovodu. Během následujících čtyřech let pak s vědomím, že tónové výšky hlasu odvisí od emocí vedl rozhovory s krajany. Martina Hayese se vyptával jaké barvy vidí když hraje, Damiena Dempseyho nechal mluvit o prostoru kde už necítí žádnou bolest a Christy Moora o zkušenostech s účinky bílého světla na podiu. Paddy Moloney vzpomínal na život s The Chieftains, Shane MacGhowan zasmušeně tesknil o irské diaspoře a z archívu vyjmutá Margaret Barry dojemně popisuje matčinu smrt. Z nahrávek Diver extrahoval klíčové fráze, zrychloval je nebo zpomaloval, přes Loopstation násobil a využíval rytmickou kadenci hlasů: vše vloženo do vzdouvajících se i minimalistických smyčcových stěn, doprovodu flétny, klavíru a ambientní elektroniky způsobem „jako by irská tradiční hudba prošla mixérem Steve Reicha“.
Takového manžela nelze ignorovat, zvlášť když spolu léta tvoříte jasně zakotvené umělecké duo, od kterého se předpokládá nic menšího, než další razantní folkové prohlášení. Ono se to ale lehce řekne, folkové: skladba Seagiver z alba Hidden Seam se se smyčci, cellem Johnny Hennessey-Browna, klavírem a bubny vzedme jako mocná filmová epopej a zasáhne vás dramatičností, tajemstvím úspěchu Kate Bush.
Už druhý odkaz k tak výrazně nezaměnitelné ženské persóně nikomu nepodsouvá myšlenku na kopírování, dokládá spíš, jak silně Björk s Bush na ženské folkové scéně odblokovaly strach z nutkání i na nepatřičném místě se rozmáchnout, nechat v sobě i v hudbě rozvířit emoce a obyčejnou píseň proměnit ve strhující mnohovrstevnou záležitost.
Ještě jedna analogie ke Kate Bush: pamatujete jak na albu Aerial zhudebnila Ludolfovo? S refrénem 3.1415926535 897932
3846 264 338 3279?
Lisa Knapp sáhla po jiném fenoménu, ale ryze britském: Shipping Forecast (Předpověď počasí pro námořníky) vysílaná na BBC Radio 4. Odříkávaná jména oblastí, informace o síle větru, stavu moře a bouří ve své kompaktnosti slov a rytmu přednesu zní Britům jako smyslná i uklidňující poezie; dokonce jako ukolébavka, alternativa prášku na spaní. Irský básník Seamus Heaney o předpovědi napsal sonet, Danny Boyle vložil úryvek do slavnostního zahájení olympijských her Londýně a před Lisou jej použili i Radiohead, Jethro Tull a mnozí další. Když se stanice kdysi s ohledem na modernější prostředky rozhodla vysílání zrušit, zvedlo se v Británii takové rozhořčení, že od nápadu raději rychle ustoupila.
Lisin Shipping Song s autoharfou podloženou programátorem Oliverem Chererem (Dollboy) zakomponovaným samplem záznamu rádiových zkoušek amerického námořnictva sedativních účinků nedociluje, má impozantně gradující atmosféru, přestože se v něm jen zpívá: "Viking, North Utsire, South Utsir, Forties, Cromarty, Tyne, squirly showers, cyclonic eight…"
Cesta Lisy Knapp k anglickému folku nebyla přímá: dceru londýnských hippies tvaroval hip hop s tvrdým rockem. Nynější úspěchy ale potvrzují názor, že pokud dnes na této scéně někdo hodně vyčnívá a tím ji udává směr, přišel k tradici oklikou nebo ji dostal z náhody darem - jako Lisa.
Když v roce 2008 vystoupila na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, nastala příležitost se jí osobně zeptat na cestu od Led Zeppelin, hip hopu a drum´n´bass k anglické tradici. Odpověď nezněla překvapivě: „Objevila jsem folkovou hudbu někdy ke konci dospívání ve sbírce desek mé kamarádky. Ta obsahovala docela dost buditelských nahrávek jejích rodičů ze 70. let - Steeleye Span, Fairpot Convention, Shirley Collins nebo The Cheiftains. Hned jsem šla a všechny si je koupila, doma je od rána do večera poslouchala a stávala se postupně závislou. Uvědomila jsem si také, že spoustu anglické folkové hudby obsahují dětské říkanky a popěvky a ty já si jako dítě zpívala strašně ráda.“
A co jste v nich, třeba po Anne Briggs nebo Martinu Carthymu, objevila nového? Toužila jste se odlišit, vnést do nich svou osobnost nebo tu hudbu představit v originálním moderním světle?
„Věřte mi, je úžasné objevovat lidovou hudbu. Nedokážete si představit tu radost, když pro sebe objevíte úplně neznámou písničku a dostanete chuť ji lidem přednést ve vlastní verzi. Když mě některá z nich upoutá, může to být z mnoha rozdílných důvodů. Někdy třeba jen proto, že se mi líbí, jak ji zpívá někdo jiný, spíš ale, že mě k sobě jako magnet přitáhnou slova a melodie. Ráda pak sama na sobě pozoruji, čím mne dokážou inspirovat. Není to ale o tom, že bych do té písničky musela nutně vložit vlastní osobnost, případně ji totálně předělat. To prostě vyplyne samo, ta písnička si sama řekne o to, jak bych s ní měla naložit. Ráda objevuji odlišné struktury a zvuky a pohrávám si s různými nástroji, takže je pro mě přirozené, že tyhle věci zahrnuji do své hudby. Připouštím, že je to méně obvyklé, ale já prostě ráda zkouším nezvyklé věci.“
Něco podobného jako je album Hidden Seam proto v současnosti od jakéhokoliv anglického folkaře neuslyšíte. V titulní skladbě například Lisa přejde od minimalistického plynutí k víření bubnů a glassovských smyčců a v rytmický nástroj se promění i její hlas nasekávající text do souhlásek. Manželova hra s lidskou řečí tak pokračuje.
Vynikající album demonstruje kompoziční přístup a multiinstrumentální samostatnost manželů. Vyjma hostů - Martin Carthy, Kathryn Williams, Alasdair Roberts nebo bubeník Pete Flood od skupiny Bellowhead - celé album natočili sami, aniž by sáhli po obvyklých "folkových" nástrojích, k jakým patří housle nebo kytary. K elektronice naopak přiřadili zvonkohry, dulcimer, autoharfu, pedal steel kytaru nebo citeru guzheng čínské virtuózky Zi Lan.
Lisa Knapp v Náměšti vyprávěla, jak se po vyjití prvního alba musela občas štípat, jestli se jí ten všechen ohlas, co se kolem nahrávky a její osoby rozpoutal, vlastně nezdá. Ti, ke kterým nově vzhlížela - třeba vážená zpěvačka Shirley Collins nebo Watersons:Carthy - ji s otevřenou náručí prý přizvali mezi sebe a povzbuzovali k ještě větší odvaze.
Když se měl konat slavnostní koncert na počest už nežijící obdivované folkařky Lal Waterson, přišel za Lisou Martin Carthy a požádal ji, aby se ho zúčastnila.
Uhrančivá skladba Black Horse představuje na albu pokračování Lisiny vzdávání úcty Lal, i tradičním hodnotám anglického folku, nicméně v osobitém podání.
"Pojedu v bílém, protože mě patří den, zatímco tobě noc," zpívá Lisa a přidává se k ní Marry Waterson, dcera Lal, a skotský písničkář James Yorkston.
Nedávný strastiplný stav anglického folku zapříčinila podle hudebního publicisty Colina Irwina absence odvahy a úporná snaha nepustit na své území experimentátory.
„Hláška středoškoláků, nudíš mě jako hudba starých lidí, už ale tolik neletí, přestala mít totiž smysl,“ tvrdí Irwin a jako zářivý příklad někoho, kdo se na změně vnímání anglického folku podílel, uvádí Lisu Knapp.
(2013, pořad Čajovna, stanice Vltava)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
