Docuku - Jak s Idou Kelarovou "podocukatět" Sušilovu sbírku
23.11.2013 | Zůstali jen samí chlapi, cestu za horizont běžnosti jim nakonec ale stejně ukázala žena: producentka Ida Kelarová. S manželem Dezideriusem Duždou pomohla valašskomeziříčské kapele v sobě objevit nebývalý potenciál: především sborový zpěv. A pokud měli Docuku v úmyslu nazvat své třetí album Ide o duši, lze z toho odečíst vděk za další cennou radu.
Folkrock, napřímo nebo ohlasově pracující s moravskými lidovými písněmi, to už je nějaký čas známý model: vlámat se s ním do vnímání současné hudbou přesycené generace není ovšem nic snadného. Ta má buď unešení z Čechomoru a jeho klonů už dávno za sebou nebo se s takovým folkrockem nikdy nepotkala, protože ji přišel vyzpytatelný a texty "o lubování švarných dívčin" směšně archaické. Zájem se také přesunul ke kapelám typu výborných kladenských Zrní: folkrocku vztaženého slovníkem a tématy k dnešku, s hudebními anténami nasměrovanými do zahraničí.
Jak v této konkurenci mohou uspět Docuku nevzdávající se od roku 2002 potřeby valašských lidových kódů a čerpající nyní ze sbírky cudného kněze Františka Sušila? Velmi dobře: a body za odvahu si zaslouží i za laxní přístup k světu zkratek, alternativ a úporných snah vyčnívat za každou cenu. Svůj "staromilský" folkrock totiž nadále neředí elektronikou ani exotikou, vystačí si hlavně s akustickými nástroji a namísto baskytary hraje Pavel Hanuštiak pořád na kontrabas. Spolu s Kristiánem Lambertem (housle) a Danielem Pšenicou (viola) přišli z folklorní scény a tvoří tak simbiotický protipol rockerům: zpěvákovi, kytaristovi a mandolínistovi Jiřímu Buksovi, akordeonistovi Romanu Vavříkovi a bubeníkovi Karlu Mikušovi.
Zdařilým albem Kdybych já věděl (Indies Happy Trails) pulsuje energie - "když docuku, tak domrtě" - ta se však dá od kapely čekat, podstatnější je co se odehrává v jejím vzdušném víru. Ony to jsou vlastně detaily (víc v odpovědích), ale dohromady vytvářejí jiskřivý zvuk Docuku.
Jiří Plocek o tom píše na obale: ženský element. Bývalé členky kapely Lucie Redlová a Jitka Šuranská. Teď Markéta Irglová a producentka Ida Kelarová. Čím jsou pro vás - nyní výhradně chlapskou kapelu - ženy důležité, inspirační, potřebné?
Karel Mikuš: Je to jako v životě, co má přijít to přijde. Lucka stála již u zrodu kapely, Jitku jsme si vyhlídli pro její hudební kvality, Markéta a Ida to byly nepředpokládané a šťastné shody okolností. Každopádně jakási esence ženskosti je vlastně v celém folkloru a muzice obecně, bez ní by to ani nešlo, tomu se nejde ubránit.
Přizvání Idy Kelarové je asi největším překvapením alba. Kdo kohjo oslovil, které straně přišla taková spolupráce přínosná?
Jiří Buksa: Začnu od konce. V době, kdy Docuku začalo interně řešit natáčení třetího alba, což bylo ještě ve formaci s Jitkou, Martinem a Luckou, jsme fungovali už nějakých osm let. Natočili jsme dvě alba a zjistili, že materiál, který se rodí pro album třetí je znovu postaven na stejných základech, principech, “algoritmech“. Milan Kuchynka ( Negativ s.r.o.), který v té době měl desku vydávat, prohlásil, že se mu materiál líbí a jde do toho, ovšem jen tehdy, pokud mu předložíme jméno sedmého člověka. Producenta, který mu zaručí, že třetí album nebude zase stejné, jako ta dvě předešlá (Meziřečí (2004) a Domrtě (2007). Chtěl člověka, který do toho vnese svůj prvek a nás tak nějak trochu “vykolejí“. Od těch dob se mnoho změnilo a těch jmen bylo na stůl vyloženo mnoho. Ovšem najít někoho, komu bychom se opravdu svěřili do rukou, dali mu právo veta a věřili, že vytvoří něco nového, ale zároveň bude ctít značku Docuku, bylo neuvěřitelně náročné. Vždy bylo nějaké “ale“ a pokud nebylo, dotyčný nemohl, nechtěl nebo si netroufal. Když jsem si u výčtu těch jmen kdysi mimoděk u nějaké večeře posteskl své matce, Evženii Dudíkové – Buksové, že jsme ve slepé uličce, velice se podivila nad tím, že mezi těmi lidmi nebyla žádná žena. A zároveň od boku vypálila jméno Idy Kelarové. Hned mi docvaklo, jak je to geniální spojení všeho toho, co chceme. Rockerka, folkloristka, zpěvačka, učitelka, báječná žena a navíc člověk žijící romskou kulturou a muzikou, ke které také tíhneme. Kapela neměla námitek, zavolali jsme Idě, vyměnili si nějaké emaily, domluvili se na návštěvě u ní doma, kde si nás vyslechla a k našemu překvapení, si s námi ihned plácla! Troufám si říci, že Ida s Dežkem od nás nic závratného, nového nepochytili, to ani nebyl účel. Důležité je, že my jsme mohli sát jako houby a že bylo co!
Paní Ida si ráda vede svou. Když se podílela na produkci a úpravách skladeb "nevyučovala vás"? Myšleno v dobrém, je přece jenom o generace starší. Co jste od ní vlastně očekávali?
Jiří Buksa: Očekávali jsme posun, jiný přístup a vnesení do projektu kousek sebe sama. To se myslím nakonec přesně povedlo. Respektovala nás a naši tvorbu. Některé věci nechala úplně bez povšimnutí, říkala: ,, Hele, to jste vy. Do toho nemá smysl vrtat, to si nechte tak, jak to je, to je hotové, pojďme dál.“ Ale zaměřila se, tak jak jsme doufali, na ty klidnější, baladičtější věci. Ida je muzikant přes duši. Umí vyzpívat pocit, náladu, smutek, radost a chtěla, abychom se o to pokusili i my. Dežko je borec s úžasným uchem. Je to muzikant od pána Boha. Střílel nám vícehlasy od pasu na míru, volal na nás za chodu jiné akordy, upravoval harmonie, učil nové postupy a chody, bylo pro mě zážitkem jej sledovat a vychutnával jsem si to. Ida stála tak jakoby nad tím vším, dohlížela a ve finále to učesávala a dbala právě na tu duši a náladu té písně. Však také jeden z návrhů na název alba byl – “ Ide o duši!“
Takhle to chlapům z Docuku ještě společně možná nikdy nezpívalo. Píseň Nedobře, je vyložená nádhera. Práce paní Idy?
Jiří Buksa: Přesně. Tandem: Kelarová, Dužda. Tedy ona se ta píseň prakticky v zásadě nezměnila. Melodie, slova, její struktura, vše zůstalo. Ale zpomalili to, některé plochy vyčistili od “přebytečných“ nástrojů, aby pak následně jiná místa dostala větší naléhavost, když se ty nástroje připojí. No a sbory? „Ty máš toto, ty toto, ty to zazpívej tak, áááá, vidíš? Ladí to, že? Tak pilujte kluci.“ Ten svůj kánon tam slyšela od první zkoušky. Moc jsme to nechápali, ale když ho tam pak střihla ve studiu, rychle jsme pochopili, on tam prostě měl být.
A hostující Markéta Irglová? Hitovka Holubí s dnes celosvětově známou písničkářkou nebo patriotství rodáků?
Jiří Buksa: Nevím, jestli hitovka. To je silné slovo. Tu písničku jsem dělal jako duet s Luckou. Zpívali jsme to spolu. Lucka pak odešla a píseň se na chvilku ocitla v šuplíku s nápisem – Ty, co bez Lucky nemají smysl. Ale pak jsme ji oprášili a zjistili, že to ten text unese, i když jej budu zpívat sám. Když potom Markéta byla na svátky doma ve Valmezu a doslova za běhu jsme se domluvili na spolupráci, byla tato věc první, která mě napadla, že ji pošlu k poslechu. Píseň Rodiči byl experiment, ale nakonec osobně se mi líbí snad ještě víc, než Holubí. To, že je z Valmezu a že se známe a potkáváme na akcích, na ulici a na koncertech je zásadní. Má nás ráda a my ji. Je “naša“. Nebyl to kalkul. Chraň Bůh! To bychom zavolali třeba Heleně Zeťové.
Neuvést zdroj melodií a textů byl záměr? To je dost zásadní pochybení. A proč vás zaujala zrovna Sušilova sbírka?
Jiří Buksa: Je to opravdu Sušil, komplet. Ve většině písní doslovný. Sem tam jsme tomu nepatrně pomohli, ale rozhodně nic zásadního. Máme z toho docela respekt. Tedy krom písně Hi. Tu jsme se zamilovali díky folklornímu sdružení Sľuk. Jen jsme si ji dovolili trochu “podocukatět“. Jako i Vězeň ska. Sloky jsme nechali jak byly, jen jsme jednu z nich poupravili a použili jako refrén. Pracuji s ním od začátku. Proč? Vždy tam najdu skvost, který mě svou dokonalostí a silou dostane.
Tématika textů nemá velký rozptyl: láska, smrt, vojna. Nemají v sobě žádný provokativní náboj. Nelákalo vás se ale nějak "odbojně" vymezit dnešní rozhárané době?
Jiří Buksa: Nevím, nikdy jsem to tak nebral. Možná námět na pro další desku. Listuji si a hledám. Když mě text osloví, podkreslím jej motivkem, který ve mně ten text evokuje. Pak je na kapele, jaký tomu dá kabát.
Nechci vám nic podsouvat, ale nedá mě to, protože to tak slyším: fantastický akordeon Romana Vavříka je podle mne silně ovlivněný anglickým folkem, nejvíc asi akordeonistou Martinem Grenem ze skupiny Lau. A co si představit pod názvem báječné skladby Pajukarokodan?
Jiří Buksa: Jaj, tak tady nevím. To je vyloženě Romanova věc, těžko mluvit za něj. Je to člověk otevřený všemu. Je to holt muzikant! Chodí po světě s “našpicovanýma“ ušima a naslouchá. Nevíme co konkrétně jej ovlivnilo při tvorbě této skotsko-valašské instrumentálky. Ale ať to bylo cokoliv, díky za to! Jinak Pajukarokodan je bájný tvor žijící v divoké valašské přirodě již od dob Keltů. Proto ten anglosaský akcent. Myslím, že ta píseň je jeho běh po krásných Beskydech. Karel o něm dělal kdysi i nějakou seminárku, chystá na toto téma v brzké době po některém koncertu i besedu a je se na co těšit. Některé jeho činy má i zdramatizované, je to bomba! Roman by k tomu právě měl hrát jako podklad na harmoniku a já na vozembouch.
Karel Mikuš: Obří vajíčka Pajukarokodana o velikosti přerostlé dýně jsme objevili ve smrkovém podrostu při jarním soustředění na kopci Bražiska u Valmezu. Tím jsme potvrdili kryptozoologům jeho existenci a složili na jeho počest stejnojmennou, oslavnou píseň.
Píseň Chudoba - je opravdu skvělá, ale vadilo by vám, kdybych v ní slyšel kousek Nohavici a Radůzy? I ten akordeon a gradace s bicími... Co nebo kdo vlastně Docuku dnes nejvíc inspiruje? Co rádi posloucháte ze světa?
Jiří Buksa: Děkuji a nevadilo. Nicméně myslím, že ani jeden ze jmenovaných umělců neměl na vznik této písně vliv. Zrovna v tomto případě bych to viděl spíše asi na francouzskou krásku z úžasným hlasem ZAZ. Která možná ovlivnila atmosféru té písně. Ale jinak máme všichni rozstřel od Zappy až po Lakatoše. Třeba přímo ve studiu jsme si na dobrou noc před spaním pouštěli se smyčcovou sekcí slovenské Bijjouterriere. Energické,vtipné, sexy, odporučáme!
Jiří, tyjsi album autorsky i při úpravách Sušila prakticky ovládl. I po těch leteche je znát, že jsi začínal u bigbítu a určitě musíš mít rád art rock.
Jiří Buksa: Je to rozdíl, tvořit si něco do vlastní pusy. Člověk si to posadí tak, aby se v tom cítil co možná nejlépe, nejjistěji. Jestli to tak i působí navenek, tak jsme moc rádi. Paradoxně jsem začínal u cimbálu, bubny s kytarou přišly o něco později. Pár ryze bigbeatových projektů. Pak už se to ale mísilo a proplétalo vzájemně. Ale z rocku je jednoznačně už léta Pearl Jam ta srdeční záležitost, která uvnitř tepe a neutuchá.
Držíte se svého zvuku, příliš neexperimentuje, nezdůrazňujete řazení k world music používáním "exotických nástrojů". Nelákalo vás někdy tuhle hranici vaší danosti překročit?
Karel Mikuš: Myslím, že se kapela posunuje s tím, jak se změnili interpreti. Každý si do kapely přinese svůj uzlíček zkušeností, dovedností , instrumentální vybavenosti a posouvá tím aranžmá a celkový sound k jakémusi pomyslnému průsečíku. Kristián Lambert – housle, Danek Pšenica – viola i Pavel Hanuštiak – kontrabas jsou v podstatě ryzí folkloristi a možná ani netušili, že si v budoucnu zahrají s rockovými bicími. Snad je dnes vidět, že se tím všichni přirozeně bavíme a nehledáme za každou cenu mainstreamové proudy nebo uměle naimplantované postupy. Kam ale půjdeme dál, to se teprve uvidí, kdybych já věděl.
Dát najevo úctu rodičům jako vy na úvod a konec alba, to není dnes zrovna obvyklé. Někomu by to mohlo přijít patetické, pro vás ale asi rodiče a to co vám dali znamená hodně.
Jiří Buksa: Píseň - Rodiči vznikla jako poslední z celé desky. Je to přesně ten případ, o kterém jsem už mluvil. To je život. Na ten text jsem musel narazit. Nalistoval jsem jej v době, kdy bych byl bez rodičů a rodiny vůbec, absolutně ztracen. A to myslím tak, jak to říkám. Není v tom nic víc, nic míň. V tu chvíli nebylo co řešit. Mluvil a mluví za mě a snad někde třeba někomu pomůže vyjádřit to, co si neuvědomil, že by říci měl nebo na to nenašel ještě odvahu. Nesmíme na ně zapomínat a pokud to jen trochu jde, užít pokory. Je to jednoduché jak facka. Jako ta písnička. …,,za Vaše chování, za Vašu lásku, maměnko, tatíčku, svatý obrázku.“ ….. Děkujeme.
(2013)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
