Salif Keita - Tanec na rozloučenou?
24.04.2013 | Mali, donedávna vzor západoafrické demokracie, je v rozkladu, na severu země dokonce hrozí muzikantům smrt a Salif Keita zve s Philippem Cohen-Solalem z Gotan Project na taneční parket. Zbláznili se? Připadají si jako kapela na potápějícím se Titaniku? Ne, album Talé natočili v loňském roce a sebemenší tušení k jaké katastrofě se schyluje neměli ani hosté: Bobby McFerrin, Esmeralda Spalding nebo Manu Dibango.
Aktuální dění dobíhá Keita během rozhovorů: “Ti, kdo na severu zakazují hudbu, nejsou praví muslimové, ale vrazi, bandité a drogoví dealeři.“
Ze všeho nejvíc ale musí vysvětlovat, jak to myslel, když zároveň oznámil, že Talé (Příběh) má být posledním albem jeho kariéry. Tady si dost protiřečí: jsem unavený, chci odejít do ústraní tvrdí, přesto každého zve na světové turné naplánované na rok 2013.
A dodává: „Naše kultura nepřipouští, aby člověk provozoval toto povolání až do smrti. Žiju v muslimské zemi, kde se stále věří, že zemřít jako hudebník znamená zahynout ďábelskou smrtí. Když zemřete, mohou zahodit vaše tělo. Nikdo vás nepřijde pohřbít, možná kromě vaší rodiny, protože hudebník si to prý nezaslouží“.
Aby odpověď dávala větší smysl, připomeňme, že Keita má šlechtický původ a tím, že se dal na hudební dráhu porušil pravidla poměrně přísného kastovního systému, na jehož nejspodnějším žebříčku stojí hudebníci a kronikáři grioti. Ačkoliv své rozhodnutí vztahuje Keita k muslimské víře, nepochybujte o tom, že tím naráží na fakt, že hudbu smějí v Západní Africe provozovat pouze grioti a pokud se k tomu odhodlá šlechtic, zadělává si tím na pohrdání své rodiny a kasty. A toho si fenomenální zpěvák Salif Keita užil víc než dost i z jiného důvodu: narodil se jako albín, což v Mali v tom lepším případě představovalo exkomunikaci ze společnosti, v horším rozsudek smrti.
V srpnu mu bude čtyřiašedesát let, zas tak starý tedy není aby to musel zabalit a tak se zdá, že zpěvák s občasným sklonem k samolibosti spíš zase podlehl náladě nedoceněnosti. A v takových chvílích, jak víme z minulosti, se dokáže postavit pořádně na zadní.
„Chtějí po mě abych se konzervativně držel tradice, ale já už toho mám po krk,“ prohlásil Keita a kývl na nabídku francouzského programátora Philippa Cohen-Solala.
Vyprávějí přitom tu samou zkazku: než se poznali, doufali, že jeden druhého přesvědčí k výrazně tanečnímu albu a zaskočilo je, že vlastně oba mysleli na to samé. Jedná se o dost nepravděpodobné setkání, ale těmi se to na současné globální scéně jen hemží. Ostatně Keita i Solal jich za sebou mají také požehnaně.
Chameleonství: nejlepší způsob jak žít
Životopis Salifa Keity všichni dobře znají, vystoupil dvakrát na festivale Colours of Ostrava a každý si ho určitě přečetl od shora dolů. A našel v něm zpěvákovu vlastní charakteristiku: chci být chameleón jako David Bowie.
Keitovi se dá snadno vyčíst, že se občas rád vlamoval do dveří nepříliš jiskřivých fúzí, před úplnou bídou zachráněných fenomenální hlasem, v jeho diskografii ale najdeme několik alb, která si v souvislosti s Talé není od věci připomenout.
Už na prvním přelomovém Soro v roce 1987 novátorsky propojil tradici s rockem, jazzem, funky a klávesami Jean-Philippe Rykiela a nasměroval ji na cestu moderní africké hudby. Z té doby také pochází jeho donekonečna citovaná věta: „Směs tradičního a moderního, to je naše budoucnost. Ne pouze v Africe, ale všude. Je to zároveň nejlepší způsob jak žít.“
Na Grammy nominované album Amen (1999) produkoval Joe Zawinul a mezi výtečnými západoafrickými muzikanty se objevili Carlos Santana s Wayne Shorterem. Dodnes si spousta Keitových příznivců ale není jistá, jestli ho zrovna tyhle kapacity neujazzovali přes míru.
Poprask způsobil vyvzdorovanou deskou Sosie: šansonové hity Michele Legranda, Serge Gainsbourga, Jacquese Higelina nebo Léo Férrea převedl Keita do disco-afro popových verzí; na syntezátory narouboval dřevěné balafony s korou a puristé ho za to málem hnali k soudu. Vyšla v roce 2001 u neznámé dánské charitativní společnosti Mellemfolkeligt a Keita se k ní už nějak zvlášť nehlásí.
Ještě předtím ohromil do osobních vzpomínek pohrouženým, rockově dravým albem Papa: k další nominaci na Grammy mu určitě pomohla i sestava hudebníků svolaná kytaristou Vernonem Reidem (Living Colour), kdy hráč na koru Toumani Diabate doslova exceluje vedle americké cellistky Moniky Wilson a legendární malijský balafonista Kélétigui Diabaté dřevěně zvoní do Rykielových kláves a varhan Johna Medeskiho.
Keita příležitostně spolupracoval také s klavíristou Corneliusem Claudio Kreushem, saxofonistou Ronem Blakem, Davidem Lindleym nebo japonským avantgardista Ryuichi Sakamoto.
Často přijímaná tvrzení, že bez Západních spojek nemohou Afričané uspět, Salif Keita rozmetal dvěma úchvatnými, skoro akustickými alby Moffou a M'Bemba. Oproštěný od civilizačních manýr se na nich vrátil k nejhlubším kořenům malijské hudby a jeho Zlatý hlas z Mali sálal emocemi jako nikdy předtím. A pozor: Moffou se prodalo přes čtvrt milionů kusů.
Nikdo tehdy nepochopil proč ho - údajně na přání své dcery a úspěchu předešlého singlu Madan od Martina Solveiga - nechal zremixovat mladým evropským dýdžejům, ale to je právě ta Keitova nevyzpytatelnost: v nepravý čas podlehnout lákavé, dopředu nepromyšlené nabídce. S albem Moffou Remixes si v očích pravověrných uškodil, až moc zavánělo lacinými penězi a může být rád, že na něj raději všichni zapomněli.
„Jsem černý, ale má kůže je bílá. To je rozdíl, který mě dělá krásným. Jsem bílý, ale má krev je černá. Miluji to,“ zpíval před třemi lety nejznámější africký albín na albu La Différence věnovaném na podporu kampaně zamezující honu na „bílé černochy“; rituálnímu zabíjení albínů. Nové i předělané staré skladby zdobí účast kytaristy Billa Frisella, trumpetisty Ibrahima Maaloufa, cellisty Vincenta Segala nebo baskytaristy Jannicka Topa, bývalého člena avantgardní Magmy.
Dokupy všechna ta jména muzikantů dosvědčují, že se nejenže Salifův přístup k hudbě neustále mění, ale dokáže, často k naprostému překvapení svého okolí, vždy vyhmátnout silné osobnosti z rozdílných žánrů a docílit toho, aby mu pomohli naplnit jeho vize, byť jsou jejich kontury rozkmitané a mají zpočátku nejasné zadání. Například elektro taneční album. A otázka nezní, proč o to požádal Solala, ale spíš jak se zrovna on k tomu nachomítl.
On, Pařížan a leader tria Gotan Project co vybudovalo most mezi argentinským tangem s akustickými nástroji a dubem a opar odvěké melancholie spojené s tangem rozfoukala hypnotickými elektrobeaty. Jejich sofistikovaná, decentně pulsující hudba klade důraz také na vizuální a výtvarnou složku, což i při značné fantazii nemá s africkými rytmy, natož malijskou tradicí přece vůbec nic společného.
A tango s americkou country a bluegrassem? To je přece také recept na katastrofu. A nebylo málo těch, co něco takového před Solalovým odjezdem do Nashville předpovídali. On si však najal místní esa natočil v roce 2008 akustické country album The Moonshine Sessions zpestřené pouze dvěma úlety: Dancing Queen (ABBA) a Pretty Vacant (Sex Pistols).
Jako hudební konzultant před Gotan Project pracoval Solal s režiséry Tavernierem, Michalkovem a Larsem Von Triersem a na taneční scéně se objevil po boku elektroprůkopníka Pierre Henryho, ale nikde ani stopa po Africe nebo alespoň náznak.
Do Bamako za Keitou prý dorazil cíleně: se vzpomínkou na album Remain in Light, na kterém newyorští Talking Heads s Brianem Enem nechali v roce 1980 oslnivě protéct vzrušivě střemhlavé africké a arabské rytmy a předběhli tak dobu.
Zatímco Talking Heads používali samply, Solal se mohl spolehnout na Abou Cissoko (ngoni), Mamane Diabateho (balafon) a další malijské muzikanty co do nepřemožitelného afrofunkového úprku nasadí s akustickými nástroji; jistí si tím, že po nepravděpodobném dojití sil je nahradí Solalova elektronika, francouzský bubeník Cyril Atef nebo izraelská baskytaristka Hagar Ben Ari.
Vzbuzuje-li to ale ve vás dojem, že zrovna elektronika určuje ráz alba, budete vedle. Za její pospojovaností s akustickými nástroji stojí úplně stejný přístup, jaký Solal praktikuje u Gotan Project: jedna složka neválcuje druhou, jsou obě důležité a syntetika musí být s dřevem v interakci. Spustit elektro tuc tuc pro Solala neznamená, že kůží potažený buben djembe začne působit jako anachronismus a pípání syntezátorů by mohlo nahradit velebné zvonění sedmistrunné lovecké loutny simbi. Nebo by snad podkresu vokální improvizace dvou géniů – Keity a Bobby McFerrina ( ten ústy „zařídil“ i bicí) - ve skladbě Simby slušel víc neosobní stroj?
Simby stejně jako poklidný duet Chérie s’en va s Esmeraldou Spalding z řítivě tanečního alba vyčnívají a za pilotní singl tvůrci zvolili C’est bon c’est bon – klon afrofunku s jamajským dubem a londýnským raperem Roots Manuva. Natty tepe v syntezátorovém disku s loutnou ngoni (!) a Keitova sedmiletá dcera v ní čtyřmi jazyky zpívá: miluji tě.
Tassy, příběh malijské ženy truchlící po synovy popraveném ve Spojených státech, nese nádech salsy a proto v ní hrají dva Kubánci: klavírista Piti Cabrera a basista Frank Rubio.
Album pro nevhodnou dobu
Tak to je jasné: i ten nejsebekatarznější tanec Malijčanům všechny ty nastalé strašlivosti z hlavy načisto nevyžene a jinde bude Talé vnímáno jako popový ústupek.
Lidé v Západní Africe nacházejí v hudbě odpradávna vodítko a nejvyšší důležitost ji přikládají v časech válek a krizí. Co si mají počít nechtějí slyšet z druhé ruky od nedůvěryhodných politiků, ale od griotů.
Keita ke kastě nepatří, slova proslulého hudebníka však měla v Mali vždycky obrovskou váhu. Nikdy sice nebyl svědomím národa, politikům ale dokázal zostra vynadat. Teď se rozhodl pro roli opatrného diagnostika, což je, pravda, strategie příznivější pro mírovější dobu než v předvečer možné války. A když, vlastně bez prvotního úmyslu, alarmuje Mali do tance aby na chvíli zapomnělo, mohlo by mu to nakonec s „albem mimo realitu“ projít. Tanec v jeho zemi prorůstá do společenských reakcí, pomáhá léčit frustrace a beznaděj a navíc: i občasné Keitovy kritické vzkazy na albu nepostrádají obecnou platnost.
„Stali se z nás sobci, každý myslí jen na sebe. Přátelství, příbuzenské a sociální vazby stojí na penězích dělající z nás otroky,“ srší Salif Keita ve skladbě Talé a přizvukuje mu k tomu kamerunský saxofonista Manu Dibango.
Jestli se opravdu jedná o Keitův poslední tanec se teprve dozvíme, protože je dost možné, že svůj záměr přehodnotí. Se všemi muzikanty se totiž ocitl v situaci, jakou Mali od 12. století nepoznalo: zákaz hudby.
„Mali by bez ní přestalo existovat, pro Malijčany je to pořád nejdůležitější zdroj informací a hudba často jediná věc, která jim stojí za to aby žili,“ prohlásil Manny Ansar, ředitel legendárního Festivalu v poušti konaném od roku 2001 nedaleko města Timbuktu, v němž dnes islámští fanatici boří posvátné hrobky současně s nadějí na brzký mír.
A na něco takového hudebníci v Mali, i ti, co raději žijí v zahraničí, určitě zareagují. A věřte tomu, že s největší pravděpodobností mezi nimi bude i Salif Keita.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
