Anglický folk už není nudnou hudbou starých lidí
13.03.2013 | Anglický folk to měl svého času hodně nahnuté. Poslouchali ho jen staří, věrní a otrlí. Od konce 90. let ale england folk music představuje instituci ochotnou si přiznat, že beze změn by zůstala všem jenom pro smích. Otevřela proto „moderní laboratoř a oddělení zahraničních styků“ a bohorovně, bez zděšeného křiku jako třeba kdysi v souvislosti s punkem přehlíží, že kolem ní obcházejí další vetřelci: elektronika, minimalismus, fanoušci Michaela Jacksona a psychedelie.
Kdo ale tu instituci řídí? Prozřelí tradicionalisté? Nedělejme si iluze, ti si dál vedou svou a každoroční výsledky BBC Folk Awards se proto pohybují v mezích mírného pokroku.
Sedí na ně jeden vousatý vtip: kolik z nich je potřeba k výměně žárovky? Tři, jeden šroubuje a další dva vedou vážnou dišputaci o tom, nakolik byla ta stará – tradiční – kvalitnější.
Takže komu patří v anglickém folku díky za to, že je najednou zase ve hře? Mumfords & Sons s Laurou Marling? Ale kdeže, ti nemají s touto scénou nic společného, symbolizují mládežnický trend návratu k přírodě, kdy se jako vhodná hudba ukázaly být folkově laděné písně s akustickými kytarami a banjem za které se rozdávají Grammy.
„Pop music je reaktivní. V éře populárních karaoke soutěží Factor X se lidé vydají hledat jinou hudbu. Takovou, kdy mají pocit, že ji sami objevili. Mumford & Sons vypadají skutečně, příjemně zanedbaně, mazlivě a mají pěkné melodie, ale sorry, nejsou zakotvení v tradici. Možná přijde doba, předpokládám po apokalypse, že jedna z písní Laury Marling skončí v lidovém zpěvníku. Dejme tomu ale raději pár set let,“ řekla Eliza Carthy.
Anglický folk je marginální součástí světové hudební scény, nicméně důvod proč se o něho zajímat hledejme u generace Elizy, která s ním pořádně zatřásla až se na anglický folk začaly sypat nominace na Mercury Prize.
Kdysi se předpokládalo, že „správný“ anglický folkař musí mít dobrý folkový rodokmen, minimálně od čtyřech let se s rodiči toulat po festivalech a namísto detektivek si číst ve sbírkách lidových písní. O zapovězenosti elektrických kytar takový folkař nepochyboval a tradičních kánonů se držel, protože ho k tomu od mládí vedli.
V 90. letech začala nejprve zlobit Eliza, po ní další a když už si to sedlo a „povstání“ překrylo smířlivé přesvědčení proč by koneckonců i anglický folk nemohl být sexy nebo alespoň daleko víc přitažlivější než dosavadní mediální obraz pupkatého chlapa s kytarou, přišel vystudovaný klasik Jim Moray a vedle toho, že takřka nedotknutelné lidové skladby převedl do artrockového modu, vydal sebevědomé proroctví: po mě přijdou další co za sebou nemají vážené rodinné klany a do folku se zblázní bez jakýchkoliv hlubších znalostí jeho historie. Dosavadní příkazy a zákazy sice zmačkají jako papír, ale začnou se dít věci strhávající sebou i mládež s předurčenou folkovou kariérou. A měl recht.
Nová generace folkařů se ani ne tak staví do opozice tvrdému jádru, v jejím počínání nehledejme snahu o jeho dekonstrukci a nikdo z ní nemá v úmyslu vyhodit Cecil Sharp House do vzduchu, vytvářejí spíš často záměrně provokující, minulostí nezatíženou variantu „kontrafolku“, který ale ve finále není ničím jiným, než uctivou poklonou jeho staleté tradici. Tu nikdo z nich totiž nezpochybňuje, přijmout ji bez myšlenky na její přetlumočení do současnosti ale čerství folkaři nedokáží.
I takový Martin Carthy často připomíná, že tu nejhorší věc jakou můžete tradiční hudbě udělat, je ji nehrát a je přitom úplně jedno jakým způsobem. A sám šel příkladem: stal se zásadním členem multikulturních, elektronikou nadupaných The Imagined Village. Carthy je asi ten největší žijící kurátor staleté tradice, gesto které učinil vstupem do Imagined Village, kde navíc hrajou Asiaté, lze od něho proto vnímat jako vlivné a důležité posvěcení proměn anglického folku.
Nedospělí osvícenci ho ale uvádějí do nepravděpodobných kombinací ani ne tak z nutnosti punktovat nějakou revoluci, zkrátka ho vnímají optikou hudby jakou dosud poslouchali: a tím byly rock a popmusic.
Kdo dnes anglickou folkovou instituci řídí tedy není ta správná otázka, protože nikdo takový pochopitelně neexistuje, vypadá to ale, že z bludného kruhu ji nejvíc vyvádějí a v objekt pozorného zájmu mění opravdu hlavně experimentátoři.
A pokud budete pochybovat jestli se u nich ještě pořád jedná o anglický folk, bod pro níže uvedené.
„Chci dělat hudbu pro lidi, kteří předtím folk nikdy neslyšeli, uvést ho v docela nové podobě a zpochybnit to, co si pod ním dosud představovali,“ tvrdí jeden z nich: tanečník z burlesky, sociální antropolog, promotér a výtvarník Sam Lee.
Můžeme mu věřit když víme, že před sedmi lety ještě ani nezpíval? Měli bychom: s letošním debutovým albem Ground of Its Own získal nominaci na Mercury Prize, pozvání na veletrh WOMEX, ocitl se na obálce magazínu fRoots a tím to zdá se nekončí.
Sam Lee: stačí zapalovat svíčku od svíčky
Je to pro anglický folk dosud neznámý a nečekaný moment: vytáhlý židovský kluk ze severního Londýna debatuje na úrovni s kapacitami o hudbě o které přece obdivovatel Michaela Jacksona – ano, Sam patřil mezi ně - nemůže přece nic vědět!
Téma jeho diplomové práce Vztah muže a divočiny, kursy pro přežití v přírodě u Raye Mearse, čuchání k léčivým rostlinám a duchovnímu šamanismu a zájem o písně kočovných Cikánů, je navíc přímá „cesta z města“ do tábora Mumfords & Sons. Všechno je ale jinak. Sam Lee předtím hudbu opravdu nikdy aktivně neprovozoval a po studiu sociologie si namísto kostkované košile navlékl síťované punčocháče a začal tančit v burlesce. Zcela náhodný poslech legendárního zpěváka Harry Coxe a dalších tradicionalistů z východoanglického Norfolku ho ale dostal: “Nedokážu vysvětlit proč. Odlišovali se od všeho co jsem dosud poslouchal. Něco se ve mně hnulo a já se tuhle hudbu chtěl naučit.“
Za transformací introvertního náruživého sběratele rocku a popu v naslouchaného folkaře se přitom skrývá spousta cílevědomé a upřímné chuti do práce, což okamžitě všichni pochopili.
Věhlasný anglický sběratel a propagátor tradiční hudby Peter Kennedy (představte si Alana Lomaxe) by si od nějakého trendaře nenechal třídit celoživotních archív terénních nahrávek, vedení Cecil Sharp House by si Sama Lee těžko najalo k digitalizaci filmových záznamů a prezentaci na festivalech a hlavně, psáno raději HLAVNĚ: Stanley Robertson ze skotského Aberdeenu, zřejmě poslední velký strážce hudební a orální historie oficiálně uznaného kočovného etnika Scottish Gypsies/Travellers by se jen tak nerozhodl ve svém domě čtyři roky před svou smrtí učit nedůvěryhodného mladíka.
Robertson uplatňoval stejně tak náročná kritéria jaká na něho při výuce kladla jeho teta Jeannie Robertson, podle Alana Lomaxe „monumentální postava lidové hudby 20. století“.
Než v roce 1975 zemřela, předala prakticky nevzdělanému rybářskému dělníkovi ústně podstatnou část raritního dědictví komunity, jejíž identita se – podobně jako v celém anglickém folku - skrývá v písních a příbězích.
„Travelleři se s majoritní společností nikdy nestýkali, protože jejich způsobem života opovrhovala,“ napsal Robertson v předmluvě své poslední knihy Reek Roon A Camp Fire, mezi jinými dedikované také Samu Lee. Nemohl najít vhodnější způsob jak naznačit, že porušení zvyklostí cikánských travellerů z jeho strany znamená vlastně jediné: předání pochodně vyvolenému, někomu komu se dá věřit že ji nezadusí, jakkoliv pochází z vně komunity.
Než Robertson v devětašedesáti letech zemřel náhle na infarkt naučil Sama skoro tisíc písní. Netrval na intonaci a výrazu, nekladl důraz na napodobování starých zpěváků, ale na výklad příběhů.
„Seznámil mě s dalšími starými zpěváky. Písně se staly mým pasem do komunity, které hrozí civilizační zánik. Když sedíte s někým, kdo zpívá pět set let starou píseň kterou se naučil od předků a mimo travellerů ji možná nikdo nikdy neslyšel, cítíte se nesmírně privilegovaně. Držíte v rukách vzácnou orchidej kvetoucí jednou za pár let,“ řekl v rozhovoru pro Folk Radio Sam Lee.
Po učitelově smrti pokračuje v Anglii, Skotsku a Irsku ve sběru. Klepe na dveře karavanů, představuje se jako zpěvák starých písní a než mu otevřou, dostává jednoduchý test: zazpívej ten nebo ten příběh a když uspěje, pozvou ho dál. Sbírka se mu proto rozrůstá – má s ní velké plány - a repertoárovou nouzí netrpí.
Mezitím založil v Londýně folkový klub Magpie´s Nest, oceněný v BBC Folk Awards 2010 jako ze všech nejlepší a vloni – coby vítěz v sekci lidová hudba - získal Sam Lee od Arts Foundation deset tisíc liber. Ideální čas na albový debut.
Na Ground of its Own se nestylizoval se do zpívajícího travellera a dost revolučně přeobsadil dosavadní nástrojové priority folku: namísto prý přežitých kytar použil indické harmonium, brumli a banjo. Irský producent Gerry Diver pak samply, housle a do studia přizval hráče na trumpetu, autoharfu, klavír nebo kovový hang. Se značným rozptylem: jazzový improvizátor, klasik, avantgardista, Michael Wright je britská ikona jewish harp, Saul Eisenberg hudební performer, Johnny Bridgwood hraje léta baskytaru pro Morrisseyho, Francesca Ter-Berg na cello klezmer. Než začnete přemýšlet: folkaře mezi nimi nenajdete.
Diver ubírá a zvyšuje jejich nástrojový vklad, pružně s ním kombinuje a vytváří nervní, tajemné a podivuhodně roztřesené zvukové koláže aniž by vymazal to nejdůležitější: pocit, že pořád posloucháte písně.
Nasbírané a obecně známé je Sam Lee zpívá měkkým hlasem bez odklonu od obsahu a nedůstojného vnucování vlastního ega. Následuje slova a emoce tím pronikají na povrch bez nepříjemné přeexponovanosti. Neanglické, dokonce až neevropské hudební vyznění osmi skladeb má původ v Samově přiznané nepřílišné orientaci ve folku a oblibě world music, rád například vyzdvihuje severskou, náladami rozkomíhanou hudbu a umění sibiřských hráčů na khomus, po našem brumli.
Na albu se také střetávají dva světy, jenom zdánlivě oddělené desítkami let: záštita Joe Boyda a zvukový mix Johna Wooda reprezentují mysticismem, hippie mantrami a LSD protknutou vizionářskou éru nástupu Incredible String Bandu, Fairport Convention, Nicka Drakea nebo Pink Floyd (se všemi oba v 60. a 70.letech pracovali) a nekonvenční produkce Gerry Divera dnešek, v lecčems navazující na oba velikány.
Sam Lee tomu – vztaženo i k jeho úsilí - říká „není nutné vymýšlet něco nového, stačí zapalovat svíčku od svíčky“.
Gerry Diver: tradice prošlá mixérem Steve Reicha
Multiinstrumentalista, programátor a producent je Irem do morku kostí. Píchnout ho mezi Angličany by se proto dalo stěží obhájit, kdyby ale nebylo vyhnutí: v jeho londýnském studiu vyprodukované desky pro manželku Lisu Knapp a Naomi Bedford po sobě totiž na anglické folkové scéně zanechaly až příliš zřetelnou stopu. Ne, Diver sem patří: i třeba k dovysvětlení zvukového pozadí Samova alba.
Možná by stačilo uvést, že Diver působil v řadách irské skupiny Sin É experimentující s exotickými příměsi a taneční elektronikou a pracoval pro Laurii Anderson, Alasdaira Robertse nebo Martina Glovera ( Youth) a někomu by snad svitlo, proč ty šumy, nasamplovaní slavíci a s cikánským potulováním se míjející klavír. To by ovšem předtím nesměl Diver odkrýt karty důrazněji: jeho loňské album Speech Project je také fantazijní hrou se zvuky, konkrétně s intonací, frázováním a rytmem lidské řeči.
Při běžném poslechu vyprávění už nežijícího irského akordeonisty Joe Cooleyho ke svému překvapení zjistil „že mluví v B-moll a v rytmu irského jigu“ a do rána jeho hlas zakomponoval do hudebního doprovodu. Během následujících čtyřech let pak s vědomím, že tonové výšky hlasu odvisí od emocí vedl rozhovory s krajany. Martina Hayese se vyptával jaké barvy vidí když hraje, Damiena Dempseyho nechal mluvit o prostoru kde už necítí žádnou bolest a Christy Moora o zkušenostech s účinky bílého světla na podiu. Paddy Moloney vzpomínal na život s The Chieftains, Shane MacGhowan zasmušeně tesknil o irské diaspoře a z archívu vyjmutá Margaret Barry dojemně popisuje matčinu smrt.
Z nahrávek Diver extrahoval klíčové fráze, zrychloval je nebo zpomaloval, přes Loopstation násobil a využíval rytmickou kadenci hlasů: vše vloženo do vzdouvajících se i minimalistických smyčcových stěn, doprovodu flétny, klavíru a ambientní elektroniky způsobem „jako by irská tradiční hudba prošla mixérem Steve Reicha“.
Diver se srovnání s Reichovým slavným albem Different Trains z roku 1988 nebrání, specifičnost Speech Projectu prý ale souvisí s irskou duší. Inu, patriot.
Spiro: jízda v minimalistických smyčkách
Už v půlce alba Kaleidophonica pochopíte, jak to myslel novinář Simon Broughton, když před akustickým kvartetem z Bristolu varoval: připomínají kobru připravenou udeřit.
Jane Harbour (housle), Jasonu Sparkesemu (akordeon, klavír), Alexu Vannovi ( mandolína) a Jonu Huntovi (kytara, cello) trvalo osmnáct let než se jim podařilo vynalézt vysoce toxickou, nezabranitelně útočící experimentální folkovou symfonii dalece vzdálenou běžným představám o tradiční taneční hudbě (english tunes).
Spiro ji hrají, což o to, ale v modu systémové hudby: komplikovaně vrství repetitivní riffy a melodie a nečekaně, v různých intervalech nebo naopak pozvolna mezi nimi obměňují rovnováhu. Spiro nezpívají, nesolují, nepřitahují pozornost k jednotlivým nástrojům, ty u nich srostly do homogenního zvukového masívu. Znějí jako výrazně melodická minimalistická smyčka, jako složitě naprogramovaný elektronický set, v němž nemá ani na vteřinu místo improvizace; vše je pečlivě domyšlené, na zkouškách těžce vydřené a s téměř nelidskou bravurou odehrané.
“Do tradiční hudby jsme absorbovali extázi elektro taneční scény, kterou máme rádi. Není omezená lidským faktorem, se sequencery si můžete dovolit co vás napadne, ale my chtěli dokázat totéž s akustickými nástroji kdy hrajeme všichni dohromady. I ve studiu,“vysvětlila v rozhovoru pro magazín Songlines Jane Harbour.
Už coby jedenáctiletá v Japonsku studovala u proslulého houslisty Shinichi Suzukiho, doma v Oxfordu Bartóka, Stravinského a Brittena. V mládí nedala dopustit na Beatles, punk a King Crimson a v dospělosti na Philipa Glasse a detroitské techno.
“Nejraději bych skládala hudbu, která nemá žádné melodie, pouze riffy a groove,“ přiznává Jane.
Jason s Alexem za sebou mají punkové i rockové zkušenosti a jediný kdo se v mládí pohyboval ve folkových klubech byl Jon, dodavatel tradičních nápěvů. Spiro svou tvůrčí skladatelskou metodu přirovnávají k hrnci: každý do něho něco přidá.
Sešli se v roce 1993 v bristolské hospodě, pojmenovali Famous Five a zpočátku měli baskytaristu. Od té doby ustavičně rozvíjejí svůj jedinečný zvuk. Ten je sice na folkové scéně občas omezoval – to ta bezeslovnost – ale nehodlali na tom tvrdošíjně nic měnit; naopak, nebrali na nikoho ohledy a struktury skladeb ještě víc zašifrovávali do minimalismu.
Živili se skládáním hudby pro divadla, televize a filmy; cestu k uznání si nezametali kompromisy a na jejich dvě ranná alba si už málokdo vzpomene. Pak se skladba Wild Heart objevila v populárním televizním přírodovědném cyklu A Year on Exmoor, natočeném pro BBC Johnny Kingdomem a prvním kdo zbystřil pozornost byl kupodivu Peter Gabriel. Nabídl jim studio Real World a producenta Simona Emmersona (Afro Celt Sound Systém).
Album Lightbox je před třemi lety konečně proslavilo, letošním v dynamice vygradovanějším Kaleidophonica si ovšem řekli o razatní titul: Kronos Quartet anglického folku.
The Unthanks: pocta Antony Hegartymu, horníkům a holubovi
Sestry Rachel a Becky Unthank na podiu vylétnou z bot, nazouvají dřeváky a nohy rozkmitají v tradiční dupáku z rodného Northumberlandu. Poslední dobou je to jeden z mála záchytných bodů k jejich folkovému prapůvodu. Také na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou leckoho z méně obeznámených posluchačů The Unthanks zarazili: s pseudoklasickým, až minimalistickým klavírem, houslemi a kytarou a temné sociální balady s nádhernými hlasy doslova mrazili, až nebylo po koncertě snadné jen tak vstát a odejít.
V profilu skupiny Písně namísto pohřebních věnců, zahrnující i poslední album Last, jsem se v loňském květnovém čísle UNI pokusil naznačit proč a čím si The Unthanks vysloužili tak obrovskou pozornost, bez tušení, jak ještě víc se za pár měsíců z folkové trasy odchýlí ve volném cyklu Diversion.
První album The Songs of Robert Wyatt and Antony & The Johnsons – předloňský záznam dvou koncertů z londýnského kostela Union Chapel – dokumentuje obdiv k intimní tvorbě obou autorů i její naprosto nevšední uchopení se smyčcovým kvartetem, trumpetou a dvěma klavíry. Majestátnost se tu nekříží s intenzitou dvou emotivních hlasů a důvěra v cizí myšlenky a slova s osobním přednesem, Wayttovo politikaření s androgynní něžností Antonyho.
Aranžér Adrian McNally sice vše shazoval – „začalo to jako blbý nápad co nás neopustil“ – nicméně dobře si uvědomoval co to ve výsledku může znamenat, když Rachel s Becky nechá zazpívat Antonyho vyznání You Are My Sister (Becky se publiku se smíchem svěřila, že její přítel to rovnou označil za nechutné). A co teprve srdcervoucí For Today I Am A Boy! Tehdy Rachel dá k dobru vzpomínku na mládí, kdy počítala s tím, že když dospěje do věku staršího bratra, stane se klukem.
„Antony i já jsme byli požehnáni anděly,“ řekl po koncertě Robert Wyatt od něhož nezapomněly sestry zazpívat svou už dávno proslavenou verzi jeho skladby Sea Song a osm dalších. Od Antonyho pak šest z alba I Am A Bird Now a s klavírem hostující Jonny Kearney.
Než se McNally na naléhaní manželky Rachel k sestrám připojil a z Rachel Unthank & The Winterset se stali The Unthanks, neměly o uznání nouzi: za album The Bairns se dočkali nominace na Mercury Prize a dalších významných cen. Následující Here's the Tender Coming a Last – už plně v režii McNallyho – ale zvukově zmohutněla a odvážně vzdalovala běžnému folku.
Uvážíme-li, že nápady nezvládá zapisovat do not a podle svých slov se v nich vlastně moc nevyzná a všechno to za něho dělá houslistka Niopha Keegan, nestačíme se divit, že se pouští do tak náročných projektů: Diversion Vol. 2 The Unthanks with Brighouse and Rastrick Brass Band sloučil na turné skupinu s třicetičlennou dechovkou.
„Jsme stále zvyklí říkat ano prosím k věcem o nichž nevíme jak udělat a teprve později přicházejí starosti jak na to,“ řekl v rozhovoru pro Guardian McNally, ale jasných vodítek ke společnému vystoupení existuje hned několik: očekávání narození syna George (stalo se tak měsíc po koncertě), mládí strávené za zvuků hornických dechovek, nenaplněné přání zahrnout konečně do hudby skupiny „dvacetiletou posedlost Milesem Davisem“ a konečně, a to není snad ani třeba připomínat, The Unthanks na předešlých albech nazpívali víc než dost skladeb s příběhy zakotvenými v hornickém prostředí.
Zkusme to vidět i v souvislostech toho, že dechovky mají v Anglii tradici jako hrom a Brighouse and Rastrick Brass Band se sto třicetiletou historií patří nejen k národním šampiónům, ví se o nich po celém světě. Ačkoliv na folkovou scénu uvedl kdysi ujetou dechovku Brass Monkey Martin Carthy a aktuálně na ní boří sály Bellowhead, McNally docela zariskoval: bujné a robustně znějící dechy si s temnými baladami dokázal představit málokdo, přesto s nimi jejich účinek nakonec umocnily a ne vždy nutně hromovým nasazením.
Skladbu King Of Roma o nejslavnějším závodním holubovi, ale spíš o nebezpečí jaké ptákům během dlouhých přeletům hrozí, napsal v 80.letech Dave Sudbury a v klenot ho proměnila June Tabor. Po sedmiminutové verzi The Unthanks se vzdouvajícími fanfárami trumpet přichází katarze: sláva všem hrdým holubím letkám a věčné zatracení majitelů. To je zkrátka skladba kdy sedíte jako zařezaní, vrchol alba natočeného naživo v sálech a katedrálách Anglie.
Neméně dramaticky podaná Trimdon Grange Explosion (od Tommy Armstronga) vyrazí v pochodovém tempu Armády spásy, přejde však do folkového pohřebního rozjímání nad důlním neštěstím při které v roce 1881 zemřelo bezmála sedmdesát horníků, včetně dětí.
Protipol tvoří čtyřdílná McNallyho suita pro syna (George, Jack Elliott, George II. a Father Song od Ewana McColla s novou, jemně vznosnou hudbou a původním textem: „Další den je pryč synu, zavři oči a jdi spát. Neboj se strašáků. Obři jsou jen stíny na zdi. Nejsou žádní lidožrouti ani zlé čarodějnice jenom zkurvysyni čekající venku.“
Snad na oslavu a s díky za vše, nechal McNally tradiční skladbu My Lagan Love zazpívat Niopha Keegan a Queen of Heart pro basistu Chris Priceho zaranžoval jako by se jí měl ujmout Frank Sinatra, čímž napjatou atmosféru v sále skvěle shodil a dechovce umožnil pořádně si zaswingovat.
Tím úkroky stranou pro The Unthanks neskončily: Diversions Vol. 3 Songs from The Shipyards je soundtrack k stejnojmennému dokumentárnímu filmu Richarda Fenwicka, zachycujícím posledních sto let britských loděnic a života s nimi spjatého. Skupina na říjnovém turné film živě doprovázela vlastními, tradičními i převzatými skladbami (je mezi nimi také Shipbuilding od Elvise Costella).
Nárok na identifikaci s popmusic si nedělají jen The Unthanks přebírající před tím skladby Toma Waitse nebo King Crimson. Nezapomeňme jak se folkovým návykům vzepřel Jim Moray: spolehl se přitom jen na hudbu ze které vyšel a tou nikdy nebyla folková tradice nýbrž výhradně rock a ten zůstal dodnes Morayeho pracovním nástrojem a východiskem. Když se na příznačně pojmenovaném albu The Modern History vrací k oblíbené baladě William Taylor, s bubeníkem Clive Deamerem( Portishead) a basákem Charlie Jonesem (Goldfrap) ji převedenou do podoby zeppelínovského Kashmiru. A naopak: z All You Pretty Girls Andy Partridgeho z kapely XTC udělá infekční folkový hit desky Low Culture. A znovu a totéž: Lindsey Buckingham z Fleetwood Mac zřejmě dodnes kroutí hlavou nad tím, že svou syntezátory obalenou Big Love vlastně původně napsala jako jednoduchou folkovou písničku, tedy alespoň Jim Moray s banjem si to na posledním, pro něho velmi netypickém akustickém albu Skulk myslí.
Lau: folkový ledoborec
Festival Folkové prázdniny navzdory svému názvu folku moc nedává, jedna z organizátorek dokonce tvrdí, že během jeho konání je folk kdesi na prázdninách. Tak docela pravda to ale není: na vedlejších scénách dostává český folk prostor, což je i není dobře. Dramaturg Michal Schmidt totiž bedlivě sleduje anglickou folkovou scénu a jako jediný u nás si už léta troufá přivážet její hvězdy do Náměště nad Oslavou. Nechtěně tím konfrontuje skansenově zakonzervovanou unylost domácí reprezentace se sebevědomím a odhodláním Angličanů.
Když předloni dorazili skotsko-angličtí Lau, předeslal festivalový bulletin že ačkoliv jsou jen tři, připomínají orchestr a na anglické folkové scéně patří mezi totální mimozemšťany; přesto se v anketě BBC Folk Awards stali v letech 2008-2010 nejlepší skupinou.
První předpoklad vyšel: papíry na instrumentální pyrotechniku nedostali Aidan O'Rourke (housle), Martin Green (akordeon) a Kris Drever (kytrara, zpěv) jen tak. Na koncertě klapl i druhý: proti vám si na plné otáčky razí cestu ledoborec, ale za ním, z hluku a ledové tříště se tvoří s minimalismem si tykající barevné zvukové stěny; trio tak vnímáte málem jako trojrozměrný obraz.
Green tomu občas napomohl spuštěním ambientních samplů, nenápadně proudících ale ve spodních vrstvách. Na novém, převážně instrumentální albu Race The Loser se vydraly daleko víc už na povrch: s funkcí plasticky dotvářet zvuk, mírně posouvat děj a nahrazovat absentující rytmiku.
Lau si to to vyzkoušeli na loňském epíčku Ghosts natočeném s londýnským folktronikem tureckého původu Adamem Ilhanem a názoru, že se blíží ke klonu improvizacemi unešených Cream, rockových hlukařů Mogwai a Penguin Café Orchestra, dali zapravdu letos v lednu: na festivale Celtic Connection v Glasgowě odehráli famózní koncert společně s Jackem Brucem.
Lau na přímé tradiční zdroje moc nesází - "Nehrát staré skladby nebylo vědomé rozhodnutí, zkrátka jsme nosili v hlavách tolik vlastních, že jsme je nepotřebovali" - vlivy irských, skotských a anglických harmonií ale naplno nezatracují, jenom je převádějí do složitých, technicky brilantních, originálních skladeb. Vzpomenete si, kdy jste naposledy na folkovém albu uslyšeli pípání jako od Briana Eno sbublané s lehkým trháním strun? Lau svou skladbu nazvali Missing Pieces a trvá osmatřicet sekund. Oproti zdaleka frenetičtějším Spiro trio může spoléhat na obdivovaný zasmušilý hlas Krise Drevera, ozdobu osmiminutové progres-folkové skladby Far from Portland v níž komorní trance rytmus udává elektrošelest.
Lau mají odkud brát – pracovali pro Elizu Carthy, Kate Rusby, Michaela McGoldricka, Lindu Thompson, Be Good Tanyas, Waterson: Carthy, Rogera McQuinna nebo Andy Shepparda – ale protože nesázejí na opakování a ke všemu ten nápad prokomponovat akustické nástroje ještě víc s elektronikou, pozvali si producenta z jiného břehu, což jsme znovu o toho, co dnes moderní anglický folk docela charakterizuje. Američan Tucker Martine produkoval alba Sufjanu Stevensovi, R.E.M., Abigail Washburne, Billu Frisellovi nebo Decemberists a s anglickými folkaři se dosud potkal leda tak někde na pivu, v tom je ale ten fígl: při práci s Lau si mohl dovolit udržet odstup od jejich přirozeného DNA a přitom už tak neobyčejnou hudbu rozdýchat zvukovou emocionalitou.
Bellowhead: prog-folk nebo stádo splašených antilop?
Bellowhead neodpovídají normám, ale co po nich.
Jedenáctičlenný lahodný folkový bigband se smyčci, dechy, akordeonem, banjem, mandolínou a hlasy síly dělostřelecké baterie není zařízením na restaurování tradice a je naprosto zbytečné od něho očekávat soucit s tradicionalismem asi jako od Monty Pythonů smír s britským konzervatismem.
Nekonečně nepravděpodobná křiklavá společnost folkařů, jazzmanů, klasiků a rockerů představuje úchvatný zmetek nepovedeného čarodějnického pokusu sloučit lidové, kabaretní, námořnické a kramářské písně s Brass Monkey, Benjaminem Brittenem, The Mothers of Invention, Pogues, Beatles a chaosem po vzoru Toma Waitse. Bez přidané elektroniky.
Věrohodnost nekonvenčnosti je u Bellowhead přímo spjatá s ochotou ji obhájit: „Nevidíme jediný důvod, proč by nás měli lidé nenávidět za to, že při anglickém folku usínají.“
O zpěvácích a hudebnících – houslista Jon Boden a melodeonista John Spiers – mají v Anglii už dávno jasno: nejlepší folkové duo co paměť neklame. Na vlastních albech zpívají o lidech „kteří pokračují v žití svých životů jako když vyzvánějí zvony“ a ceny za ně už nepočítají. V roce 2004 kolem sebe ale v Bellowhead soustředili podobné typy a vypustili do světa pořádně hladovou saň. Pokud Bellowhead a jejich fanoušky ale něco trápilo, tak ne úplně dokonalé převedení koncertního deliria na desky Burlesque a Matachin. Problému je zbavil až vyhlédnutý producent John Leckie (Pink Floyd, Muse, Radiohead, Stone Roses).
Třeba to napadne i vás, kdo ví, střílí to však do uší: Bellowhead sborovými vokály a značnou dávkou pompéznosti evokují The Queen. Možná to s tím souvisí a třeba vůbec také ne, John Leckie ale nechal Bellowhead nové album Broadside natočit ve studiu Riockfield, kde se Mercury a spol. vzepjali k Bohemian Rhapsody (vznikla tu i alba Coldplay, Oasis a Roberta Planta).
Zase žádné novum: předchozí deska Hedonism vznikla v Abbey Road a stala se zaručeně nejprodávanějším nezávislým folkovým albem všech dob a pokořila komplet kdekoho hluboko do historie. Kupovali ho ale i rockeři s alternativci. To je přece dobrá vizitka pro moderní anglický folk, nemyslíte?
A ta ocenění: podle BBC Folk Awards 2011 suverénně jednička mezi alby a to samé v prestižní anketě magazínu fRoots zahrnující to nejlepší ve světové world music.
Za bezkonkurenční koncertní atrakci považuje Bellowhead Folk Awards také, kapela si vede ale vlastní evidenci: na kolika místech publikum produpalo dřevěnou podlahu; nejvíc si cení festivalu v Towersey, kde nevydržela ani ta vyztužená, speciálně připravená pro prezentaci těžkých Land Roverů.
Ohledně Hedonism létaly poznámky o zázraku který přijde jednou za deset let a co bude dál, tedy jestli vůbec je možné jít dál, když si málokdo dokázal představit co by proto měli Bellowhead udělat. Bác, a je to tu znovu: navíc se evidentně jedná o korunovaný zázrak.
„Co to bylo? Tornádo? Lavina? Stádo splašených antilop? Usain Bolt?,“ napsal Colin Irwin po prvním náslechu Broadside: salv rockových, klasicistních a jazzových blesků a hromů.
Byker Hill zní jako monumentální sborový chorál a vzteklý rockový opus v jednom; hned na úvod Bellowhead dohromady nasazují fakt k těžkému ataku. V následující funky Old Dun Cow o vypité, jako spálená země suché hospodě v niž ze zoufalství štamgasti lížou zbytky whisky z podlahy, kraluje Ed Neuhauser s heligonkou a saxofonové sólo Brendana Kellyho.
Roll The Woodpile Down odstřeluje sbory, Betsy Baker rovněž tak, akorát jakoby ji zahrál minimálně dvěstěčlenný symfoňák a podle Bodena navíc „jako britpop v post-beatlesáckém stylu“.
Fanfárou uvedená Thousands Or More dokládá na co původně mysleli – kabaret Kurta Weilla a Bertolda Brechta – kdyby se jim to ale nevymknulo z ruky a nad The Wife Of Usher’s Well, bombastickým prog-rockem se zlověstnou kytarou, budete asi kroutit hlavou.
„Broadside je první zkouškou nového folkového boomu,“ tvrdí jistojistě Bellowhead. A proč vlastně ne, nebudou na něho sami.
Mary Epworth: žákyně Idy Kelarové a fanynka Beach Boys
Autor těchto řádků zažil v roce 1998 na festivale v belgickém Dranouteru humornou situaci, která se následně ukázala být signifikantní ke stavu na anglické folkové scéně. Eliza Carthy s kapelou si to před deseti tisícovým davem užívala: žíně ji z houslí létaly, díky basistovi jinak křehké skladby překlápěla do zemitého folkrocku. „Máte tady hrozný vedro, nedá se tu dýchat,“ povzdechla si najednou, sundala tričko a zbytek odehrála ke zděšení kolegyně v černé podprsence. Bezprostřední rozpustilost k Elize patří, nikdy se s ničím moc nepárala, kdo ale sledoval stále před okolím hermeticky uzavřený klub folkovým nerdů dusící se vlastní důležitostí, muselo ho napadnout, že svléknutí trika může symbolizovat úsilí jaké už tehdy věnovala tomu, aby v něm pořádně vyvětrala.
Starobylost a její kanonizace přestaly být posvátnou krávou a dosud vžitý názor že úctyhodná tradice zatvrzele trvající na svém status quo rovná se její životaschopnost v 21. století rozmetal postupný nástup Jima Morayeho, elektro-akustických Gadarene, nebo Setha Lakemana.
O víc než dekádu později, v roce 2010, dorazil Ian Anderson, šéfredaktor magazínu fRoots na veletrh WOMEX do dánské Kodaně se samplerem Looking For A New England/ new folk: old roots - albovou inventuru jistot, mládí a nadějí anglického folku – a vydal s ním dost jasné prohlášení: tahle generace s k folku dostává pořádnou oklikou, což se nevylučuje s tím že bychom ji měli věnovat velkou pozornost. A mezi patnáctkou jmen – nechyběli v ní The Unthanks ani Spiro – vyzdvihl Mary Epworth, účastnici vokálních kursů Idy Kellarové a fanynky Toda Rundgrena a Beach Boys. Rocková, dechy a elektronikou oživená skladba The Saddle Song budila zdání výpůjčky z lidového zpěvníku, leč složila ji Mary.
Na debutové album Dream Life chybějící peníze získala až letos, proto ta pauza, mezitím ale spolupracovala s Bellowhead a Marcem Almondem.
S manželem multiinstrumentalistou Willem Twynhamem se zavřeli v Norfolku do opuštěné stodoly předělané na studio a natočili základy. V Berlíně přidali dechy a míchalo se v Los Angeles: Thom Monahan (Devendra Banhart) a Gareth Jones (Einstürzende Neubauten, Nick Cave).
Nenazdvihujte ale obočí, úzké kontakty mezi špičkovými rockovými producenty a anglickými folkaři trvají už delší dobu: proto najednou tak košatý a plastický zvuk alb Bellowhead, Iana Kinga (Adrian Sherwood/ např. Depeche Mode) nebo Setha Lakemana (Tchad Blake/Tom Waits).
Bratrem Mary Epworth je Paul, Grammy a Brit Awards oceněný producent Adele, Florence and The Machine a dalších hvězd. V každém rozhovoru se jí na něho ptají a hledají souvislosti mezi jeho vlivem a vynikajícím albem Dream Life, putujícím do artrockových sfér. A ona trpělivě každému odpovídá: „Kdyby to bylo tak jednoduché jak si myslíte, netrvalo by nám natáčení tak dlouho. Oba děláme rozdílnou hudbu. Vystačíme si s Willem sami.“
Z Dream Life raší typický anglický patos, údery do klavíru, funky dechy a dramatické velkoorchestrální výbuchy se dají odvodit od Petera Gabriela, fantastické navrstvené vokály od přiznaného vlivu Beach Boys a všudepřítomnou, psychedelickou stopu v několika skladbách zanechali ranní Fairport Convention se zpěvačkou Sandy Danny.
Ostatně s Dave Swarbrickem, Bellowhead a Joan As Policewoman se Mary účastnila koncertního holdu The Lady: A Tribute to Sandy Denny.
Úctyhodná skladba Black Doe začne s banjem, pazvuky a éterickým hlasem jakoby z dáli, najednou zavíří bubny a hippiovskou atmosféru na kusy rozřeže boosterová sabattovská kytara a dechaři (hned vás napadne Gabrielův hit Sledgehammer).
Long Gone tím zakotvila ve své mohutnosti v popových 70. letech a neměla by se vám to příčit.
Sweet Boy nasadí do hlavy countryového brouka (a také trochu Everly Brothers). Those Nights a Six Kisses – s elektrickou autoharfou, syntezátory, šumy a vzdušným hlasem Mary – mají prý být pozdravem do České republiky, vzpomínkou na pobyt u Idy Kelarové a vliv který na ní zanechala romská hudba. To tvrdí Mary, vám dá totiž hodně práce něco takového z elektronické magie vydedukovat.
Syntezátory, Beach Boys a prozvuky retra, to není zrovna pro folkaře lákavá představa, zvlášť když všechny Mary napsané a Willem působivě „rozbubřelé“ skladby s anglickým folkem souvisí jen v ozvěnách, akustických nástrojích a surrealistickém, přírodním básnění.
Se svou kapelou Jubilee Band ale Mary Epworth není s folkovou scénou ve při, zvou je na festivaly i do klubů a Dream Life získala recenze v mnoha vlivných magazínech. Částečně za to určitě může vyvolávání folkrockových duchů 60. let, představujících dnes v Anglii docela silný proud, především ale dobře napsané a nepřeslechnutelně podané písně.
Implantace cizorodých tělísek anglickou folkovou scénou vyvolává otazníky, ale hudební publicista Colin Irwin naopak zdůrazňuje, že nedávný strastiplný stav „neskrývaného nepřátelství k národnímu dědictví“ zapříčinila právě absence odvahy a snaha nepustit na své území experimentátory.
„Hláška středoškoláků, nudíš mě jako hudba starých lidí, už proto tolik neletí, přestala mít totiž smysl,“ dodává Irwin.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
