R.U.T.A - Už Joe Strummer říkával, že punk je folkem města a folk punkem vesnice.
25.02.2013 | Anarchie po sedlácku: pěkně od plic, s bubenickou kanonádou a houslemi. Jenom u toho musejí prý rychleji mávat smyčcem, protože odbojné rebelské písně z hloubi 19. století převedené do akustického hardcore zpívají největší polští pankáči. „Pokud dojde k překročení určité hranice, lavina hněvu se může ukázat jako nezastavitelná,“uvádí skupina ke svému „kacířskému výkřiku z hlubin povstání feudálního světa, který nezemřel, jenom změnil tvář, takže nic nekončí“.
Kdyby rolnická povstání měla na čele tuhle kapelu, dějiny by zřejmě proběhly jinak. Proti takové ofenzivní punkové anarchii jsou totiž i husitské chorály kratochvílné popěvky.
Utopické hnutí transcendence a anarchie aka Reakční umělecko-teroristickou unii založil a vede Maciek Szajkowski, jinak leader a bubeník světoznámé skupiny Warsaw Village Band a rebelské texty a melodie vybral ze starých polských sbírek. Zatímco doprovod tvoří muzikanti na tradiční akustické nástroje z předních polských skupin, kteří podle svých slov tak zběsile a energicky ještě předtím nikdy nehráli, za mikrofony se postavili zpěvácké punkové a rockové legendy.
Vynikající debutové album Gore vyvolalo v Polsku vlnu obrovského nadšení, ale i zděšení. Někteří politici dokonce R.U.T.A označili za anti-polskou a anti-katolickou skupinu.
Vyděšení také provokativním klipem Z batogami na panów od polského výtvarníka Łukasze Rusinka a sdělením skupiny: „Chceme aby se R.U.T.A nevztahovala pouze k minulosti, ale byla odrazem toho, co se děje dnes.“.
Nechme ale stranou levicový anarchismus uvedený na výtečném albu Gore do historického kontextu universitními profesory, etnografy a jízlivým revolučním doznáním polské morální autority, kaplana Solidarity Jozefa Tischnera: “Ze středu mé duše, z hloubi srdce se dostává hlas: asi zabiju pána. Jasně, vždyť je to snadné. Jedno máchnutí motykou a je to. A zaujmu jeho místo.“
Nástup skupiny R.U.T.A polskou hudební scénu zaskočil: na „tranzovní zvuk“ tradičních akustických kapel z Mazowského kraje je navyklá, bez velkých bubnů a strhujících rytmů se tu zkrátka neobejdou, R.U.T.A ale na ní byla i tak opravdu silné kafe. Před virtuózy na tradiční dřevěné nástroje, saxofony a basklarinet z kapel Orkiestra Rivendell, Mosaic, Maćko Korba a Warszaw Village Band se postavili věhlasní punkoví a hardcoroví zpěváci Paweł Gumola (Moskwa), Robert Matera (Dezerter), Nika (Post Regiment) a Hubert Dobaczewski (Lao Che) a spustili takový nářez, až se ocitli na stránkách prestižních anglických magazínů fRoots a Songlines, v jehož Music Awards 2012 jsou dokonce nominováni na Objev roku.
Aby toho nebylo málo: R.U.T.A vloni odpověděla ještě pádnější, v srpnu vycházející deskou Na Uschod. Wolność albo smierć ( Na východ. Svoboda nebo smrt.), kterou představila i během vystoupení na festivale Colours of Ostrava.
Na otázky odpovídal Maciek Szajkowski.
Warsaw Village Band se pro spoustu českých skupin hrajících lidovou hudbu v moderní podobě stali vzorem. Pro velmi syrové podání, tranzovní bubnování a sympatický názor: oživit dědictví a následně ho uvrhnout do masové kultury, to dokáže každý. Snad žádná z našich skupin nedokázala hrát s takovou energií. Souvisí dravost Warsaw Village Bandu s mazovským krajem, rockovou minulostí nebo jak jste někde uvedl, kontakty s world music na zahraničních festivalech?
Ano, zdá se, že v mém případě rocková minulost a zájem o ten druh hudby i u ostatních rockových muzikantů měla a stále má velký význam. Rock je pro mě vyzařováním divoké a téměř hmatatelné energie. Především mám rád jeho extrémní podoby – hardcore a punk rock. Pokud to jde, chodím na koncerty a vidím, jak se ta hudba mění a rozvíjí. Avšak nejvíce si v rámci rockové scény cením pocitu sounáležitosti, solidarity a přátelství. Neomezeného pocitu svobody, který je třeba si často připomínat a dokonce o něj bojovat. V současnosti panuje i obecný nezájem, se kterým je to také těžké. Rocková scéna je enklávou svobody a ideí a s Warsaw Village Bandem jsme se snažili vše přenést na tradiční scénu, protože mají hodně společného. Už v 80. letech na festivalu Jarocin – v té době největším rockovém festivalu v komunistických zemích vůbec - jsme měli folkovou scénu. Emoce, upřímnost a předaná zpráva, to je to, co spojuje ty hudební směry. Joe Strummer z The Clash říkával, že punk je folkem města a folk punkem vesnice.
V České republice byla lidová hudba za vlády komunistů znásilněná, stala se ideologickým nástrojem moci. Byla z ní odstraněna všechna náboženská témata, nesmělo se zpívat o svobodě, utrpení a rebelii. Mladá generace proto lidovou hudbu nesnášela a staří muzikanti se raději stahovali do ústraní, než by hráli podle komunistických not. Jak to tehdy bylo v Polsku? Zdálo se nám, že to tak tvrdé nebylo.
Situace byla asi podobná. Pamatuji si dožínky na stadiónu Desetiletí (pozn. velký atletický stadion ve Varšavě), kde se tzv. „dožínala“ lidová hudba. Byla součástí systému a estetickým paskvilem. Lidové hudbě bylo velmi ukřivděno, ale třeba v Německu ještě mnohem více, neboť se stala součástí nacistické propagandy, tam byla opravdu zošklivěná celým generacím. Bavil jsem se s muzikanty Corvus Corax a tvrdili mi, že kvůli tomu v Německu nebude ještě dlouhou dobu nikdo německé lidovky hrát a že proto sahají spíše po středověké nebo renesanční hudbě. I když křižáci se teda moc dobře do historie také nezapsali.
Nové album Warsaw Village Bandu Nord je opět velmi energické a pestré, vy jste ale s R.U.T.A. přešel do dalšího patra. Souvisí váš návrat k punku a hardcore s potřebou vyjádřit se k současné politické a společenské situaci hudebně víc radikálně?
To každopádně. V Polsku se těmi tématy folkové skupiny nezabývají. Ale vždyť přece Joan Baez, Bob Dylan a další folkoví otcové, to jsou přece bojovníci. Folk vznikl z nesouhlasu s okolním stavem věcí, je to hudba protestu.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste akustické nástroje díky tak výbušnému tématu tentokrát vyměnil za elektrické kytary, které k punku patří víc než starodávné housle, klarinety a loutny?
V minulém roce jsme s RUTou dali dohromady ad hoc takový projekt – zorganizovali jsme narozeninový koncert pro lidi spjaté s jednou polskou kultovní školou pro společensky nepřizpůsobivé (Školní středisko sociální terapie). Uspořádali jsme pro ně vlastně takovou elektrickou terapii. Hráli jsme na silně rozladěné kytary lidové povstalecké písně z desky „Gore“ jako třeba El Ruta. Ale něco takového jsme udělali jen jednou. Cíleně a s rozmyslem hrajeme na akustické nástroje, abychom přivolali duch té epochy a získali tak specifické a neopakovatelné vyznění naší hudby.
Když jste oslovil přední polské punkové zpěváky nebál jste se toho, že vás odmítnou? S lidovou hudbou asi moc společného nikdy neměli. Nebo je lákalo tak výbušné téma?
Ne. Punk je přece vox populi.
Co vás vlastně přivedlo k nápadu věnovat se výzkumu rolnických povstání a rebelských textů z 16. až 20. století? Bylo to pro vás zajímavé a neprobádané téma nebo způsob, jak se vyjádřit k dnešku?
Vlastně to vzniklo z několika důvodů. Ale asi tím nejdůležitějším byla srážka s lyrikou těch dávných písní. S jejich nepravděpodobnou silou. Měli jsme zimnici už když jsme je četli a při prvním zahrání to bylo, jako kdyby kolem lítaly blesky. U jedné z našich prvních zkoušek byl náš kamarád, režisér Wojtek Majewski. Po několika písních ke mně přišel úplně bledý a řekl: „Maciek, to je otřesné.“
Lidová hudba je sice plná krvavých balad a vražd, ale také plná romantických představ o životě na vesnicích. Vy jdete proti proudu a zpíváte o pomstě, šibenicích, lidské důstojnosti a vyhánění panstva. Dokonce se dotýkáte i úlohy církve. Neobával jste se, že proti vám katolická církev nějak zasáhne? Že se stanete předmětem nedělních kázání jako vyvrhelé?
Kritizují nás fundamentální skupiny. Jedna politická strana nám zkoušela zakázat koncert v Płocku, byla z toho aféra. Ale je s podivem, že kritika, dokonce ta katolická, přijala desku z uznáním. „Gość Niedzielny” (Nedělní Host) psal o současných chybách církve, které připomíná R.U.T.A.
Samostatným dílem je vynikající a srozumitelný doprovodný text alba. Svědčí o vašem hlubokém ponoru do historie. Anarchismus RUTA dáváte do historického kontextu s názory universitních profesorů, etnografů, ale i slovy od kaplana Solidarity Josefa Tischnera. Jeho příspěvek má sice jízlivý podtext, ale zároveň je velmi kontroverzní. Čím vás světonázor této velké osobnosti tak zaujal?
Tischner byl výjimečnou, odvážnou a barvitou osobností mezi přihlouple konzervativním duchovenstvem. Především dnes je vidět, jak v Polsku taková duchovní osobnost jakou byl on, chybí. Je možné říci, že byl v církvi v opozici. Byl moudrým a dobrým člověkem. A měl moc rád folkovou hudbu, především tu z hor. Myslím si, že kdyby žil, určitě by přišel na koncert R. U. T. Y.
Vy jste také vědec a novinář, ale zároveň vybízíte k povstání. Co myslíte, že přijde až boj skončí? Nemáte pocit, že proti zkorumpovaným politiků, bankéřům a systému jsme my obyčejní lidé krátcí?
Nejsem vědec. Spíše pozorovatel světa. Ty písně jsou radikální, vypráví o povstání, ale že by měly vybízet k činům, to ne. Měly své místo v lidové symbolice, byly svým způsobem jako katarze, aby člověk ze sebe dostal léta ponížení, otroctví, využívání a chybějící perspektivy. Wiesław Myśliwski napsal, že se sedlák rodil jako otrok a že celý život ani nesnil o tom, že by se to dalo změnit. Byl odsouzencem bez nejdůležitějšího imperativu života – naděje. Proto zpíval takové písně, byl to jediný způsob, jak mohl zmírnit svoje trápení. Snažíme se ta témata připomínat proto, abychom ukázali čtyři století našich dějin, o kterých se nemluví a nebo se falšují. Zřejmě se nám to podařilo, neboť se o tom v Polsku diskutuje. V novinách vyšlo mnoho článků. Existuje k tomu i divadelní hra „Ve jménu Jakuba Szeli“ („W imię Jakuba Szeli”), která vznikla na základě textů z „Gore“.
The Movement of Utopia, Transcendence and Anarchy aka The Reactionary Terrorist-Artistic Union. Nebojíte se, že ve světě, konkrétně na hudebních festivalech, si toto prohlášení někdo špatně vysvětlí?
Ne, nebojíme, protože už od dávna režimy mluví o teroristech jako o bojovnících za svobodu a když potom jejich sláva upadá, mluví se o nich jako o „povstalcích“ nebo „hrdinech“.
Jedna z recenzí alba Gore má dokonce titulek: budete viset pánové. Jaké máte odezvy od politiků a představitelů moci? A od kolegů hudebníků?
O politicích jsem už mluvil. Kamarádi muzikanti byli většinou plní uznání, i když některé to opravdu dostalo.
Posluchači lidové hudby budou mít s hudbou R.U.T.A asi menší problémy než punkeři. Jak na vaši hudbu vlastně zareagovala punková scéna. Nepřišlo ji divné, že by měla pogovat na hudbu s houslemi?
V jednom z nejdůležitějších polských punkových fanzinů, Pasażeru, jsme měli skvělou recenzi. Autor se tam opravdu dostal do jádra problému. Loni jsme hráli v Jarocině, Basowiszczach a na jiných alternativních festivalech a dokonce ve squatu „Syrena“. Všude byla opravdu skvělá odezva. Pogování na houslovou hudbu není vůbec divné. Musí se jenom rychle máchat smyčcem.
Album Gore má světové parametry. Je to pro vás s R.U.T.A začátek něčeho nového? Jak si vlastně představujete budoucnost skupiny?
V srpnu nám vychází naše nová deska „Na Uschod. Wolność albo smierć” (bělorusky Na východ. Svoboda nebo smrt.) s rolnickými povstaleckými a anarchistickými texty z Ukrajiny, Běloruska a Ruska v překladu polského básníka Jacka Podsiadłęho, na které jsme ještě nekompromisnější. Jinak to ani nejde. A hostuje s námi běloruská zpěvačka Nasta Niakrasava a ukrajinský sbor Hulajhorod a dalších třicet umělců. Znovu nabízíme skoro stodvaceti stránkový booklet s esejemi o selské anarchii od francouzského historika prof. Daniela Beauvoise, našeho Stanisława Łubieńskiego a popis současné situace v Bělorusku, Ukrajině a Rusku od běloruského disidenta Sania. A jsem také zvědavý na české písně podobného ražení, které právě zpracovávám. Možná proto někdy něco společně nahrajeme se skupinou Ahmed má hlad.
(Harmonie, 2012)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
