Graveyard Train - Country co má v mozku schouleného chřestýše
29.01.2013 | Banja, kytary, dobro, kladiva a řetězy jako bicích, chlapské barytony na pokraji zhroucení, vlkolaci, zombie a vyspávání opice v rakvi. Jinými slovy country z Melbourne lomeno makabrozní pakárna. Přesto se od australské kapely Graveyard Train jen tak neodtrhnete. A pokud začnete s videoklipy, dobře pro vás: vložila do nich veškerou šklebivou ujetost.
To co se běžné country povětšinou nedostává – třeštivého a někdy jakéhokoliv humoru – šestice nabízí v takovém množství, až padá důvod hledat rozdíl mezi tím jestli ze všeho všude proklamovaného alkoholismu nadobro zešílela nebo se Australané jako blázni už narodili.
Jejich písně o horrových monstrech co po barech žerou mladé holky, o umírání a o tom, že nemáme žádné duše a na posmrtný život je tudíž lepší zapomenout, se z australské country scény vymykají. A když se členů kapely zeptáte ke komu by se přirovnali, sdělí vám bez mrknutí oka: Wu-Tang Clan s banjem.
To že k rapu mají Graveyard Train stejně tak daleko jako do protialkoholky pouze potvrzuje s kým máte tu čest. Nicméně pro chycení se co od nich čekat: The Blues Brothers na country tripu, vražedně baladický Nick Cave, ZZ Top hrající punk a k trasmetalově uječené skladbě One Foot On The Grave z nového alba Hollow (Spooky Records) zpěvák a kytarista Nick Finch podal výstižné vysvětlení: jak se gospel potkal se Steve Tylerem a Rage Against The Machine.
Ikona australské country Reg Poole na „vousaté opilce ze záhrobí“ zareagoval okamžitě písní Don't Let Them Murder Tamworth: „Nenechme je zavraždit Tamworth a naši country/ dejte ruce pryč od Tamworth/ pionýři country se v nebeské síni slávy třesou odporem.“
Graveyard Train si se spřízněnými country punkáči Cherrywood, Eaten By Dogs a Cash Savage najali učebnu v jedné škole, žlaby v umývárně prý naplnili pitím a hráli pro nejotrlejší návštěvníky festivalu.
„Jezdíme tam rádi, staří lidé nás nenávidí a vedení se nás snaží vykopnout z města. Tamworth je pro nás jako jít do války, ale vloni jsem tam potkali pár lidí co nosili naše trička, takže zas tak špatné to není,“ řekl zpěvák a kytarista Nick Finch v rozhovoru pro australský magazín Beat.
Jenom proboha žádné písně o lásce, pracovitých lidech a politice
Příběh zrodu Graveyard Train má veškerý půvab hospody: sešli se v ní, popíjeli, jamovali a Finche poprvé napadlo dát dohromady kapelu co by dělala na podiu „velký bordel a hrála horrorovou country“. Najít ty správné členy byla ale tak trochu šťastná náhoda. Zatímco Josh Crawley (banjo, dobro), Beau Skowron (steel) a Matt Duffy (kontrabas) už hudební zkušenosti měli a včetně Finche hráli v mnoha kapelách, Adam Johansen s Mattem Andrewse, co měli tehdy z celé hospody nejvíc naváto, nikdy předtím k hudbě nepřičichli.
Přišli za Finchem, že prý to zní dobře a chtějí mezi ně. Vládli dobrými hlasy a tak jim řekl, hele kluci, potřebujeme jenom hráče na perkuse. Adam se druhý den vrátil se silným řetězem a kladivem co našel v dědečkově stodole a Matt si z vlnitého plechu vyrobil valchu a došel koupit náprstky.
„Zpočátku nás lidi moc vážně nebrali. Banda opilých vousatých iditoů s kladivem a řetězem. To zrovna moc intelektuálsky nevypadalo. Teď máme ale hodně fanoušků a Adam velké svaly. Na koncertě mu každou chvíli upadne dřevěné topůrko a pak na mě řve: koukej mě hned sehnat nový kladivo nebo někoho budu muset zabít. Letěli jsme do Perthu a on si ho zapomněl uložit do kufru. Při vstupu se hned rozezněly poplašné sirény a kluk z letištní ochranky mu říká: copak jsi už sakra viděl aby si někdo bral na palubu kladivo? Takže po přístání jsem mu musel koupit nový, samozřejmě chtěl to nejdražší, takže pak měl zasraný Fender kladivo za 95 dolarů.“
Původní záměr založit normální country kapelu ztroskotal na hlasovém fondu členů – proto zpívají převážně unisono – a demokraticky odhlasovaném rozhodnutí: jenom proboha žádné písně o lásce, pracovitých lidech a politice.
Postavy z béčkovýc horrorů, balady o dětech umírajících v hořícím vlaku z lunaparku a vraždění čarodějnic, zamyšlení nad samotou, že i když veslujete do pekla s partou opilých námořníků jste na to sami, protože s těmi kluky nemáte nic společného. A vůbec přehršle strašidelných a co nejvíc krvvavých příběhů podobných těm s potěšením šeptaným ve tmě u táboráku aby všichni vyjekli v panice že si pro ně přichází mumie, svedly Graveyard Train z cesty a zamýšlená country k bezstarostnému tanci se jim vymkla z ruky.
Jejich koncerty od samého začáku také nebyla žádná procházka rúžovým country sadem. Jasně, ty řetězy a občasné pády z přemíry pití, daleko horší ovšem byly promluvy k lidu: “Počítejte s tím, že všichni co jste tady zemřete.“
Zvěsti o kapele se proto Austrálií rozletěly rychleji než šíp savanou. A pak o ní někdo napsal „horror country“ a už jim to zůstalo; navrch s osvědčením, že Graveyard vymysleli docela nový žánr.
Definici hudební složky si z poslechu alb The Serpent & The Crow (Afterdark Records 2009) a The Drink The Devil & The Dance (Spooky Records 2010) odvodíte lehce: mash-up country, rockabilly, bluegrassu, punku, psychedlie a zaručeně nejvíc Bush ballad (vpravdě hudební symbol Austrálie, jehož poetika silně ovlivnila i Nicka Cavea).
Úspěšná turné po Spojených státech, Kanadě a Evropě a narůstající domácí kult kapelu v divokosti neusměrnily a nezbavily humoru. “Snili jsme si svůj sen o rock´n´rolovém životním stylu a vyšla nám z toho akorát chudoba a neustálá kocovina. Vrátíte se z dlouhého turné a to poslední co chcete udělat je vytáhnout kytaru z futrálu a jít si někam zahrát. Většinou se stočím na gauči do klubíčka, brečím a přeju si kurva jediný: abych pracoval v kanceláři,“ řekl Finch, jinak absolvent filosofické fakulty.
Jsem monstrum bejby a mám oči jenom pro tebe
V loňském roce přišel zlom: dosud akustická kapela rozšířila sestavu o „normálního“ bubeníka Francise Keaneyeho, zelektrifikovala kytary a banja, přidala steel kytaru a zombie nahradily nihilistické texty s tématem smrti, nevyhnutelnosti zániku a prázdnoty. Žádný Friedrich Nietzsche, ale koho by prý pořád bavilo psát o tom, jak „pes žere kočku, kočka žere ptáka, pták žere červa a červ sní nás všechny“.
„Graveyard Train došly monstra“, konstatovali na melbournském portálu Rip It Up, k čemuž Finch přikývl: „Je to tak, už jsem všechna horrorová monstra vyčerpali. Naše nové album Hollow je o lidské existence a hrůzách spojených s tím, že každý musí zemřít, copž je mnohem děsivější než zombie. Jsem zdravý běloch ze střední třídy, mám spokojený vztah, ale mám jediný skutečný velký problém. Jsem zaujatý smrtí, mám z ní obavy a sere mě, že mě předem neupozornili na to, že žádný posmrtný život neexistuje.“
I když i s tím nihilismem je to takové na pováženou, viz dobře míněná rada: „Nebreč když k tobě připlave usměvavý žralok. Chce ti jen pomoc tam, kam stejně jednou všichni musíme.“
A výsledkem ne příliš úspěšné snahy sundat ze sebe nálepku horror country je například i hitová skladba Mary Melody o velké chlupaté příšeře co si v baru vyhlédla mladou dívku aby ji s chutí sežrala: “Jsem monstrum bejby a mám oči jenom pro tebe.“
Tvůrčí taktika vyřádit se, kašlat na rozvážnost ( a být pro spoustu lidí pořád objektem na pár facek) a neuvíznout v davu country alternativců s banjem a kostkovaných košilích, to vše na novém albu Hollow vychází: porovnáte-li ho ale s předešlými, museli byste si sedět na uších, abyste neslyšeli rozdíl ve zvuku; rázné vzdálení se pivem nasáklému DIY.
Zatímco dříve natáčeli na pár mikrofonů doma v kuchyni venkovského domu („na terase hrozila romantika“) nebo roztrkaní po místnostech a řetězového bubeníka přitom postavili do vany, vyhlédnutý producent Loki Lockwood je usadil do jedné místnosti slavného studia Atlantis Sound, kde před nimi natáčeli Nick Cave s Bad Seeds, Things of Stone and Wood nebo Mick Harvey, který tu mimochodem pracuje jako jeden z elitních producentů.
Lockwood to samé ( míchal tu třeba White Stripes nebo Dirty Three), přestože je svázán především s vlastním, na tvrdý rock a underground zaměřeným labelem Spooky Records.
S Graveyard Train vykroutil zatáčku málem do protisměru: vnutil jí své oblíbený tvrdé i surfující kytary, usměrnil dosavadní hráčské rabiátství, přesvědčil, že chytlavé melodie ještě neznamenají komerční polibek smrti a s bubeníkem udal pevný a hutný rytmus. Temnotu vyvážil countryblues s přívalem psychedelie, folkrockového písničkářství a zpěváky, jak z nich dostával úplně všechno, přinutil stát doslova na špičkách. Garážovou kapelu co o sobě prohlašovala že má v mozku schouleného chřestýše vytáhl o minimálně tři patra výš: instrumentálně i songwritersky.
Některé skladby Lockwood zvukově rozkošatěl – apokalyptická The End of The World („ Boží dech není žádný vánek ale pořádně rožhavený vichr“), přidal ekekty – I´m Gone zpívá Finch přes telefonní sluchátko – nezdráhá se použít hammondky, zdůraznit foukací harmoniku a ve skladbě The Doomsday Cult Blues kapelu nejvíc přiblíží Nicku Caveovi.
První setkání s Graveyard Train vás možná dezorientuje: po ruce totiž není žádná škatule, do které by se dali vtěsnat a určitě u nich občas získáte pocit, jestli náhodou spoustu věcí nedělají naschvál. Třeba tohle vstřícnější album. Proto pověst o jednom z nejlépe střeženém tajemství Melbourne už neplatí.
(UNI 2012)
Jiří Moravčík
