Dudu Tassa & al-Kuwaity - Znovuprobuzená hudba z Babylonie
28.08.2012 | Zprávy od navrátilců z festivalu Babel Med v Marseille nepřeháněly: iraq´n ´roll izraelského zpěváka Dudy Tassa fakt láme kosti. Sdílíme s ním zároveň rehabilitační příběh architektů novodobé irácké hudby naplněný arabsko-židovskou nenávistí, ponížením a pokusem vymazat jména Dudova strýce a dědečka – Saleha a Daouda al-Kuwaity - z historie.
Izraelská rocková hvězda Dudu Tassa je kanón střihu Rachida Tahy nebo marockého elektronika U-Cefa. Ani Tassa svému publiku cestu ke sto let staré hudbě nezkomplikoval složitostmi: přes sóla hráče na loutnu oud Yair Dalala a s nasamplovanými akustickými al-Kuwaity mu ale nenápadně podsunul respekt k její mistrovsky vytříbené instrumentální a melodické nadčasovosti.
Shlomo al-Kuwaity, Salehův syn, se o získání úcty a pozornosti k otcově umění také snažil: nasbíral na sedm set skladeb a vydal na třech albech. Ani izraelská mládež, možná že zrovna ona obzvlášť, ale do antikvariátu nechodí, zájem o hudbu al-Kuwaity jejím překódováním do současnosti probudil proto až Tassa: s popovým nádechem i nekompromisním elektrorockem, samply, reggae a v arabštině ostře řezaným hlasem v němž podobně jako u Tahy nepátráme po obsahu slov, ale vnímáme ho jako další z nástrojů. Pojistil se i přizváním izraelských mainstreamových hvězd: zpěvačky Yehudit Ravitz a rockového singwritera Barry Saharofa.
Dudu Tassa má na izraelské scéně po osmi albech a natáčení s Jonny Greenwoodem od Radiohead silnou pozici hitmakera, přesto mu přičtěme body za statečnost: zpívat i dnes v „jazyce nepřítele“ kus odvahy vyžaduje a shodlo se na tom docela dost izraelských recenzentů vynikajícího alba Dudu Tassa & The Kuwaitis namíchaného z autorských a „rodinných“ skladeb.
První signál, že vracet v Izraeli do oběhu arabskou hudbu al-Kuwaity nemusí nutně znamenat odmítnutí, nebo dokonce jitření arabsko-židovských problémů, vyslal Tassovi film Na konci světa uhněte doleva z roku 2004. V nadšeně, a to i mezinárodně, přijatém snímku režiséra Avi Neshera o 60. letech ve stále se utvářejícím židovském státě státu, provázených nejednoduchým sžívání emigrantů z rozdílných kultur, symbolicky zazněla skladba al-Kuwaity v Tassově rockové verzi. Fanoušci ho podrželi a chtěli víc. Dokumentarista Gili Gaon k nim patřil a rozhodl se v loňském roce natočit filmový příběh al-Kuwaity převyprávěný Tassou.
Nazval ho: Iraq´n ´roll. Ale, řečeno obráceně: není to jenom iraq´n ´roll.
Nejenom něco, ale úplně všechno
Židovská komunita pobývala na území Iráku dva a půl tisíce let. Pod dobytí Jeruzaléma Židy do babylonské říše rozkládající se na území dnešního Iráku odvlekl král Nebukadnesar II. Žili tu sice jako na houpačce, kdy období blahobytu střídaly kruté pogromy, nicméně „vychováváni k vyjednávání, úpěnlivým žádostem, výkupnému, protestům, ale ne k boji“ si vždycky trpělivě počkali na lepší časy.
Ve 20. letech minulého století patřili v Iráku mezi bankovní, vědeckou, lékařskou a společenskou elitu. Na střet s Mein Kampfem a nástup nacistické ideologie ale národ Krista, který se podle britského spisovatele Israela Zangwilla stal sám Kristem, nebyl připraven.
„Za čtyři tisíce let se Židé nesetkali s protivníkem, který by požadoval ne něco či většinu jejich majetku, ale všechno, ne pár nebo třeba i hodně životů, ale všechny, až do posledního kojence,“ uvedl historik Paul Johnson k nastalému holocaustu.
Připomíná také „nejzásadnější a nejtragičtější chybu“ Britů v Palestině: schválení do funkce Velkého jeruzalémského muftího Amína al-Husajního: fanatického führera arabského světa, za pobytu v Německu spolutvůrce Konečného řešení židovské otázky. Al-Husajní rozesel po Arábii obludný antisemitismus a Irák nasměroval k fašismu. Židé se od 30. let v zemi ocitli znovu nad propastí a nic na to nezměnil ani konec II. světové války: sionismus v Iráku uzákonili jako hrdelní zločin. Vznik Státu Izrael v roce 1948 eskalovalo pronásledování Židů ve všech arabských zemích. V den jeho vyhlášení – 14. května – se zároveň rozpoutala První arabsko-izraelská válka, kterou sice nový stát vyhrál, zároveň byl ale nucen postarat se o židovskou komunitu podléhající na celém Blízkém a Středním východě neúnosné diskriminaci a persekuci.
Nastal obrovský exodus logisticky řízený izraelskou vládou. Během Operace Ezdráš a Nehemjáš bylo například v letech 1950-52 leteckým mostem z Iráku do Izraele přepraveno na sto dvacet tisíc íránských Židů; prakticky celá komunita.
Byli mezi nimi také Saleh a Daoud al-Kuwaity: jako všichni, i oni museli doma nechat veškerý majetek, v jejich případě také nástroje a svou hudbu. A to doslova.
Ukradená hudba
V roce 1930 prý v Bagdádu napočítali dvě stě padesát tři muzikantů, z toho jen tři arabské. Zbytek tvořili Židé: dominantní roli si zajistili vypracovanou hudební výukou ve speciálních školách, určených především nevidomým, které než by nechali žebrat na ulicích, naučili hrát na nástroje. A protože osmanský sultán muslimům důrazně doporučil stranit se světské hudby, vzniklé vakuum obsadili Židé; těm byla hrozba Alláhova hněvu celkem volná.
Bratři Saleh (1908) a Daoud ( 1910) se narodili v Kuvajtu v rodině irácko-židovského obchodníka Ezra Erzoniho. Do Bagdádu se odstěhovali v polovině 20. let. Předcházela je pověst geniálních mladých hudebníků, posvěcená nebývalou přízní kuvajtského emíra a mnoha v Iráku mezitím velmi populárními nahrávkami.
Zatímco Daoud vynikal ve hře na loutnou oud a zpěvu, houslista Saleh dával přednost skládání. Do své inovativní hudby zanesl jako zcela první a naprosto překvapivě arabské mody maqam, naposlouchané evropské vlivy a nezvyklé nástroje – violoncello, citeru quanun nebo flétnu ney.
V Bagdádu bratři nejprve vystupovali ve výlučně mužských kabaretech, ale po příchodu Britů se do nich odvážily i „hudební prostitutky“ a tak doprovázeli zpěvačku židovského původu Salima Pasha, největší star tehdejších let. Když pro ní Saleh složil okamžitě proslavenou skladbu Gelbach Secher Jalmud (Your Heart is a Rock), začali se na něho obracet další zpěváci, dokonce i legendární egyptská diva Umm Kulthum, čímž mu vysekla poklonu jako hrom: ještě nikdy předtím nezpívala jiné než egyptské skladby. Její dvorní skladatel a zpěvák Mohammed Abdel Wahab také zůstal v Bagdádu o měsíc déle, jen aby mohl každý večer trávit s al-Kuwaity.
Bratři se svou kapelou koncertovali na královském dvoře, vystupovali v soukromém panovníkově rádiu a Sahel složil většinu hudby pro nejrůznější dvorské příležitosti, včetně korunovace. V roce 1936 je ministr školství vyzval k založení rozhlasového státního orchestru, sestaveného až na bubeníka ze samých židovských hráčů. Sahel ho vedl devět let a poslouchaly je pravidelně miliony lidí. Oslovili ho také divadelníci s filmaři. Saleh zkrátka udával směr íránské hudby, vytvářel její moderní podobu.
Pak musel v roce 1951 nastoupit do letadla a o všechno čeho s bratrem dosáhl ze dne na den přišel. Zůstalo mu jen pár fotografií a zlaté hodinky s královským věnováním.
Na bagdádské letiště za Salehem přijel osobní posel kuvajtského emíra se vzkazem: váš odchod nebude jen hroznou ránou pro íránskou a kuvajtskou hudbu, změní se celý váš život. On ale na návratu do země zaslíbené trval.
Zachránil si tím život, z bohatého a nesmírně vlivného umělce se však obratem stal druhořadý občan a jeho umění hudbou nepřítele. „V Iráku se ho pokusili zničit protože byl Žid, v Izraeli ho nikdo nechtěl slyšet, protože v něm viděli Araba,“ řekl Shlomo.
Kdysi hrál Saleh pro krále, na předměstí Tel Avivu, kde provozoval malý obchod, se musel spokojit s občasným pozváním na svatby nebo Bar Mitzvah. Sešupem na společenské a umělecké dno to ale neskončilo, nejtěžšího až do smrti nevstřebaného ponížení se Salehovi dostalo z Bagdádu: jeho jméno podepsané pod obrovským kvantem stále obehrávané hudby a mnohými vykuky přivlastňované, v rámci „kulturní očisty“ z nařízení Saddáma Husajna odstranili; zmizelo i z učebnic a knih, úplně odevšad. Salah jako autor přestal existovat: celá jeho tvorba byla státní nacionalistickou propagandou označena za lidovou.
Podle izraelského novináře Lyn Juliuse si máme představit, že by Simon s Garfunkelem poslouchali v rádiu A Bridge Over Troubled Water a nějaký halama tvrdil, že písničku složil on. Bez možnosti dovolat se spravedlnosti.
Bratrům bylo nakonec umožněno hrát v izraelském rozhlasu, ale s omezeným dosahem: kdo by v těch letech taky poslouchal arabskou hudbu. Aby se uživili, cestovali po celé zemi za podřadnými kšefty, stále víc znechucení, tím, co se jim v novém domově přihodilo
„Milovali Irák a způsob, jakým byla arabská hudba démonizovaná je velice bolel. Myslím si, že kombinace jejich izraelského odmítnutí a uvržení do ghetta přivedla otce k zákazu, aby kdokoliv z jeho potomků a celé rodiny studoval hudbu nebo se ji věnoval. Když jsem si v létě vydělal nějaké peníze a přišel za otcem, že si chci koupit kytaru, řekl: můžeš, ale já ti ji rozlámu. Dudu má štěstí, že už jeho dědeček nežije, i on se Sahelem souhlasil,“ řekl v projevu Shlomo při stém výročí narození otce.
Daoud zemřel v roce 1976 a Saleh tím ztratil podle rodiny úplně vůli k životu; navíc onemocněl. Za bratrem odešel o deset let později.
Bez minulosti není budoucnost
„Kdybychom za mého mládí poslouchali al-Kuwaity, byly bychom na nejlepší cestě stát se sociálními vývrženci. Vzpomínám si, že jako dítě jsem křičel na rodiče, aby vypnuli rádio, protože jsem nechtěl, aby sousedé věděli, že doma posloucháme arabskou hudbu. Nebyl jsem sám, týkalo se to celé mé generace. Kulturu Izraele určovali přistěhovalci z Evropy a Ruska, arabští Židé do ní nepatřili ,“ vzpomínal světoznámý izraelský hráč na loutnu oud Yair Dalal, jehož rodiče přišli z Iráku.
Také režisér Gili Gaon mluví o výmazu židovské kultury z islámských zemí v počátcích státu Izrael, což se podle něho postupně mění: „Duda Tassa není jediný, mládež hledá alternativu a vlastní identitu.“
Původně chtěl natočit film o al-Kuwaity, ale moc materiálů se po nich nedochovalo, musel by vařit z vody. Proto se rozhodl prezentovat příběh bratrů očima vnuka. Zachytil ho jak se složitě učí arabské texty, proniká do hudební struktury a nechává si radit od posledního žijícího člena al-Kuwaity – flétnisty Alberta Eliase.
„Bylo pro mě velmi zajímavé pozorovat, jak se Duda do té hudby a ponořuje, prochází jedinečným procesem, v němž je náhle spojený s historií o kterém toho předtím moc nevěděl. Yair Dalal podstatu té cesty ve filmu hezky popsal: bez kulturní minulosti, nemáte kulturní budoucnost,“ řekl Gaon.
S kamerou navštívil malý skromný byt na předměstí Tel Avivu kde bratři žili a značný prostor dal rozhovorům s Dudou, jeho matkou Carmelou Tassi a Shlomem. To je na filmu promítaném v Izraeli i Spojených státech bezesporu nejcennější: nemluví k nám přitom ublížení lidé, ale upřímní zájemci o rehabilitaci jména a hudby al-Kuwaity.
Kdo by se totiž měl postarat o rodinné stříbro, když ne oni.
Kompilace Give Me Love: Songs Of The Brokenhearted, Baghdad, 1925-1929 vydaná před čtyřmi lety na labelu Honest Jon´s Damona Albarna nebo loňská Shbahoth: Iraqi-Jewish Song From the 1920's od Renair byly sice remasterovány v londýnském studiu Abbey Road, boklety nabízejí mnoho informací a fotografií, dokonce rozhovory s pamětníky a zvládají uvést poslouchače do historických souvislostí, mezi desítkami „nejlepších a nejslavnějších“ židovských muzikantů a zpěváků Bagdádu ale al-Kuwaity hledáte marně.
Po pádu Husajnova režimu se jména židovských umělců, včetně bratrů, mohla začít znovu vyslovovat, vymotat se z tak složitých vztahů ale není pořád jednoduché: jedná se o druh sporu, v němž nestačí lusknout prsty a vyslat pár omluv. A ne určitě mu, my Evropané, rozumíme, protože jestli něco postrádá, tak černobílost.
Ve filmu Iraq´n ´roll to dokládají dva okamžiky: záznam z irácké televize z roku 2003 uznávající vklad al-Kuwaity do národní kultury a naopak protesty obyvatel Tel Avivu během slavnostního pojmenování jedné z ulic po bratrech. Stačilo málo: mezi hebrejský a anglický název vsunout arabský.
(2012)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
