Emel Mathlouthi - Mým slovem je svoboda a hudbou trip hop
27.08.2012 | Sen protestních zpěváků: být hudebním symbolem revoluce. Procítěný chvalozpěv Emel Mathlouthi o svobodě Kelmti Horra se stal hymnou té Jasmínové v Tunisku, zatímco rapová skladba Rais Le Bled El Generala obviňující tamního presidenta z hladomoru její rozbuškou, podnětem k vyjití do ulic. Nevznikly v revolučním kvasu, ale předtím než tuniský papiňák vybouchl; a po něm ty v Egyptě, Alžírsku, Jemenu nebo Libyji. Zkrátka před Arabským jarem: povstáním řízeným mladými lidmi přes sociální sítě doprovázeném do té doby zapovězenou hudbou z undergroundu.
Kniha skotského hudebníka a vědce Steve Goodman Sonic Warfare: Sound, Affect and The Ecology of Fear popisuje jak sofistikovanými sonickými zbraněmi válčí světové armády. Těžce vyzbrojené autoritářské režimy během Arabského jara ovšem pomohl podrtit v obýváku na koleně vyrobený hip hop.
Z mnoha příčin: jako nositel svobodomyslnosti, generační vzpoury a protispolečenských komentářů nesměl, stejně jako tvrdý rock, předtím do státních médií – tam se hrála pouze hudba pro „šťastný život“ - a jeho veřejné provozování znamenalo vystavit se perzekuování ze strany tajné policie, končící vězením a mučením. Teď se proměnil ve ventil, skrz něhož vyfoukla nahromaděná zloba.
Uvědomme si také, že v muslimském světě má poezie a slovo odjakživa obrovskou váhu, mládež tedy v hip hopu použila tu nemyslitelnější strategickou zbraň své kultury. A konečně: ráno vás něco vytočilo a v poledne už to viselo na You Tube a Facebooku, odkud se zlostná rapovaná beznaděj rozšířila rychleji než lesní požár.
Kombinace DIY a internetu umožnila obejít oficiální média a hudební obchody. Hip hop mobilizoval, přispěl k soudržnosti demonstrujících a zpevnil vztahy mezi arabskou diasporou na Západě, což je případ tuniské písničkářky Emel Mathlouthi žijící v Paříži.
Režimu tak nezbývalo než bojovat na dvou frontách: doma proti demonstrantům a v zahraničí proti sílícímu negativnímu veřejnému mínění ovlivňované exulanty. Revoluce se díky mobilům odehrávaly takřka v přímém přenosu, ale ty nejčerstvější, nejprůbojnější a nejzasvěcenější komentáře probíhajících zvěrstev přinášel hip hop.
„Politická a kulturní svoboda tančily ruku v ruce. Být mladý a naživu bylo blažené, ale možnost mávat hlavou při syrovém zvuku metalu a rapových plivanců do mikrofonu nebo si zabrnkat pár jednoduchých kytarových akordů beze strachu a kompromisů, bylo ještě blaženější,“napsal anglický hudební publicista Andy Morgan v článku Soundtrack To The Arab Revolutions: From Fear to Fury uveřejněném v The Observer. A dodal: raper El General Jasmínovou revoluci v Tunisku určitě nerozpoutal, skladbou Rais Le Bled ji ale pomohl nakopnout. „Rap El Generala také zlomil kletbu strachu a svým kolegům ukázal, že je možné se vzbouřit a přitom přežít,“ uvádí také Morgan.
A zdůrazňuje, že tradiční hudba nebyla hnacím motorem Arabského jara. Podobně jako u nás za komunismu, ji režim mezitím vtlačil do úlohy nekonfliktního doprovodu každodennosti. Na zahraničních festivalech world music bodovala, s mládeží s potřebou mluvit bez jinotajů a jazykem dneška, se ale míjela. I proto, že v mnoha zemích také podléhala přísným muslimským zákonům, určujícím její podobu, čehož zneužívaly i vládnoucí režimy. Všude to vřelo, ale státní televize vysílaly islámské zpěvy a verše z Koránu. Ty soukromé, včetně rádií, se zase musely držet nařízených playlistů. Do těch hudba z disidentského undergroundu samozřejmě nikdy nepronikla. Nedala se koupit ani v běžných obchodech.
Klasická arabská hudba a lidové písně sehrály klíčovou roli při povstáních o nezávislost v 50. letech, představovaly způsob národního a kulturního sebeurčení, v roce 2012 ale jejich vliv pozbyl razantní účinnosti. Tradiční kapely na demonstracích nechyběly, tlučení do rámových bubnů nešlo například na káhirském náměstí Tahrir přeslechnout, morální podporu si mládež během totality a následné vzpoury ale dodávala hip hopem, rockem a popem.
Rapování o mrtvé zemi
Ve zkratce: než se začalo v Tunisku a dalších arabských zemích střílet do lidí, byly nám vcelku volné, zatímco západní politiky těšilo, jak jim to s tamními diktátory klape. To, že tu z chudoby, tuhého režimu a frustrací mladé nezaměstnané generace tvořící většinu obyvatel bublá budoucí povstání za svobodu, lidská práva a volání po demokracii, s muslimským světem dosud nespojované, nikdo nepředpokládal. Snad ani ve snu a nepochybně to netušili ani sami Tunisané. Přišlo to poměrně jako blesk z čistého nebe. „Možná, že elektronická pavučina a sociální sítě měly na kolektivní podvědomí mnohem větší vliv než jsme si doposud mysleli. I samozvaní odborníci jsou z toho zmatení: Během posledních dvou let se toho hodně přihodilo. Znalosti expertů se obecně zakládají na dlouhodobém pozorování a historických poznatcích, které jsou dnes již zcela překonané nejnovějšími nástroji moderní společnosti, to si ovšem odborníci neuvědomili,“ soudí rakouský novinář Robert Misik.
Viděno zpětně, „jarní“ výbuch nastal po dvou zdánlivě nesouvisejících událostech: 7.listopadu 2010 vypustil na Facebook raper El General z města Sfax zuřivý výkřik Rais Le Bled (President, Your Country) a 17. prosince se v jiném městě -Sidi Bouzid - na protest proti úřednické zvůli upálil mladý pouliční zelinář Muhammad Buazízí. Pak už to všechno šlo ráz na ráz: začala Jasmínová revoluce, předvoj Arabského jara.
V Rais Le Bled El General rapoval: „Můj presidente, vaše země je mrtvá. Lidé jedí odpadky. Podívejte se kolem sebe, co se děje. Všude samá mizérie. Mluvím o lidech, kteří trpí jako hladoví psi.“
Během několika hodin se video objevilo na místní televizní stanici odkud ho převzala Al Jazeera. Policie přišla s křížkem po funuse: okamžitě zatípla raperův My Space a mobil, leč skladba se už mezitím roznesla jako neuvěřitelně rychle mutující virus.
Zanedlouho, Jasmínová revoluce právě nabírala na obrátkách a protirežimních demonstrací se účastnily tisícové davy, přiložil pod kotel El General další skladbou: Tounes Bledna (Tunisia Our Country). To už v kramflecích pořád ještě silná policie nevydýchala. 6. ledna vtrhla do raperova domu s rozkazem presidenta Ben Aliho k okamžitému zatčení. Vyslýchala ho spoutaného tři dny a snažila se z něho vymlátit pro jakou politickou stranu pracuje; režim totiž pořád ještě nedokázal pochopit, že tak masové povstání nikdo neřídí, že ho vede anonymní dav naštvaných.
Ten když se dozvěděl o El Generalově zatčení, nasadil k mohutnějším protestům, takže ho policisté raději pustili.
„Strávil jsem tam tři dny, ale přišlo mě to jako tři roky. Šel jsem do rizika o vlastní život a svou rodinu, ale strach jsem nikdy neměl, protože jsem zpíval o realitě,“ svěřil se raper Andy Morganovi.
19. ledna na tryzně za zemřelé pak náhodný účastník zachytil na mobil v davu Emel Mathlouthi zpívající Kelmti Horra. Na You Tube ji sledujeme: samotnou, bez doprovodu, přehlušovanou davem oslavujícím zároveň útěk nenáviděného presidenta ze země. Tklivou píseň s nesmírně naléhavou prostřední částí vzápětí zpopularizovala tuniská rádia, měnící ji v revoluční hymnu.
„Jsem svobodná a mým slovem je svoboda. Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Jsem vítr, který se dotkl ohně,“ zpívá se v ní.
Emel Mathlouthi ale vstoupila do děje daleko dřív: 23. prosince věnovala ve Sfax ke zděšení organizátorů koncert a jinou proslavenou skladbu Ya Tounes Ya Meskina (Poor Tunisia) Muhammadu Buazízímu, a další tři protestsongy navrch. To vyžadovalo pořádný kus odvahy; i tahle zpráva se nesla okamžitě po síti. Emel tehdy byla v Tunisku s malou kapelou na krátkém turné a než k úlevě rodiny stačila v bezpečí odjet do Paříže, policie zrušila její facebookový profil, kam skladby a informace ukládala.
Protestsongy s Trickym
Tuniská Joan Baez, jak se třicetileté Emel Mathlouthi občas přezdívá, žila před revolucí ve francouzském exilu, hrát roli salonní protestní songwriterky ale odmítla. Jasmínovou revoluci si oddemostrovala a odzpívala na místě.
Pak se vrátila do Paříže a natočila a vyprodukovala album Kelmti Horra, které není ani tak deníkem prožitého, jako spíš reflexí Tuniska před pádem autoritářského režimu ozvučenou důrazným elektronickým trip hopem v arabském modu, promixovaným severoafrickými rytmy a majestátně znějícími bubny, lesy klasických i káhirských smyčců, ambientním noise a folkrockem s akustickou kytarou.
„Nechci se zaměřit na konkrétní styl, ale vyjadřovat přirozeně. V mé hudbě se zrcadlí mnoho vlivů, třeba i z filmů Kena Loacha. Mým cílem je vytvořit okolo každé ze skladeb určitou atmosféru a to nejen pomocí hlasu a nástrojů.“
Jako každá arabská zpěvačka neustále na albu střídá polohy, přirovnat ji ke kterékoliv ale není dost dobře možné, snad z toho důvodu, že ačkoliv zpívá v arabštině nebo tuniském dialektu (ve Stranger anglicky), dokáže v sobě probudit i naposlouchanou klasickou teatrálnost, kdy vášnivým sopránem ždíme emoce. Do drtivých elektrobeatů ale i kvílí s nasazením extatického qawwali nebo v arabštině razantně odsekává a vdechuje slova do apelu.
Přirovnání k Joan Baez nejméně sedí v neobyčejném a podmanivém hlase, Emel se k ní hlásí především jako k autorce pravdozpěvných písní, jak Baez krásně popsal Jiří Černý. Emel se zaštiťuje také Dylanem, politicky nekorektním egyptským dervišem Sheikhem Imamem a libanonskou divou Fayrouz. Všemi do jednoho autory s vůlí v hudbě protestovat.
Neovlivnila ji tradiční hudba - otec ji pouštěl odmala Vivaldiho s Mahalií Jackson a Billie Holiday – přestože nám to tak může připadat, to je ale spíš důsledek kulturního původu než vědomého sblížení. Její prvním a dodnes jediným nástroje je akustická kytara, nikoliv loutny. Když začala na tuniské universitě studovat informatiku a matematiku, z klubů kde se hrála klasická arabská hudba sestupovala raději do suterénu: za rockem Metalliky, Nirvány a Led Zeppelin. A po příjezdu do Francie začala spolupracovat s Trickym, dubovými Meï Teï Shô a poslouchat Portishead s Björk.
S kapelou se skromným posazem koncertuje po světě od roku 2006, odkdy také postupně vznikla většina skladeb alba, jejich vyznění ovšem po revoluci za přispění tuniských a francouzkých programátorů přešlo do elektronické a rockové podoby s mnoha akustickými nástroji a nasamplovanými zvuky ulice nebo dokonce projevem presidenta. Dhalem má se sbory středověkou atmosféru a osmiminutová Ethnia Twila (The Road is Long) graduje do pinkfloydovské psychedelie. Co je podstatné a čím se odlišuje od raperů - postupuje jemně, bez agrese; nemá v sobě nenávist, ale teplé světlo.
A před sebou určitě velkou budoucnost.
(2012)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
