The Chieftains - Náčelníci na oběžné dráze
20.06.2012 | S vesmírnou píšťalou a částečně znovu pospolu slaví irští veteráni 50. let existence. Čekalo se opulentní album pro rozptýlení narvané prominentními hvězdami, jakési rekapitulující chvalme Pána před důchodem. Namísto Madonny nebo Toma Jonese ale lišácký náčelník Náčelníků Paddy Moloney na radu amerického producenta T-Bone Burnetta překvapivě oslovil nejmladší potěr ze současného country, bluegrassu a rockové a folkové nezávislé scény. Důchod se tím pádem odkládá a příjemné album provází vtipná hláška: tak příště nashle u hip hopu.
Dudák Paddy Moloney, žák národního buditele Seána O’Riady, v 50. letech irské tradiční hudbě, která se tehdy provozovala pouze na vesnicích a v Dublinu byla pro smích, vtiskl zcela novou podobu: po staletí nahodilé muzikantské jamování, kdy píšťaláci, dudáci a houslisté hráli hlavně na sebe, stmelil do skupiny s mušketýrským řádem: nejprve všichni pospolu za jednoho, teprve pak jeden nad všemi. Novátorsky upravil staré melodie, dodal jim moderní aranže a harmonické postupy, ale psal i vlastní skladby, k nerozeznání od lidových. The Chieftains předběhli dobu a ta se začala řídit tím, jak oni pískali, ačkoliv coby nezpěváci měli v začátcích nesmírně silnou konkurenci: doma hospodsky odvázané The Dubliners a za velkou louží Clancy Brothers s Tommy Makemem.
Irsko na skupinu zareagovalo až tehdy, když s debutovým albem The Chieftains v roce 1962 uspěla v rádiových pořadech anglického dýdžeje Johna Peela, bezpříkladného odvahy co neznámé irské instrumentalisty pouštěl mezi hity Beatles a Rolling Stones.
Tím, že vzali za svou lidovou hudbu a přesvědčili mladé publikum, že i ona, stejně jako rock, dokáže být sexy, nepopíchli jenom své irské následovníky, nalinkovali budoucnost také Alanu Stivellovi z Bretaně a anglickému folkrocku.
“Nepochybujte o tom, že bez The Chieftains a jejich fantastického přijetí mezi mládeží by Fairport Convention někdy dostali odvahu dělat něco podobného,“ prohlásil kdysi jejich kytarista Richard Thompson.
V revolučním hudebním kvasu 70. let ale přišly na The Chieftains problémy: stále bankovní a poštovní úředníci, létající koncertovat do Spojených států, kamarádící se Paulem McCartneyem a komikem Peterem Sellersem, nově posílení o harfeníka Dereka Bella, se museli rozhodnout jestli zůstanou za přepážkami nebo dají přednost z jejich pohledu riskantní kariéře muzikantů. Legendární koncert z března 1975, kdy vyprodali a do varu uvedli šest tisíc lidí v londýnské Albert Hall ale Náčelníky přesvědčil: svlékly klotové rukávy, připravení v roli profesionálů přijímat pocty. Magazín Melody Maker je vyhlásil kapelou roku – nechali za sebou i Led Zeppelin – za účast na soundtracku ke Kubrickově filmu Barry Lyndon získali Oscara, za album The Cheiftains 7 nominaci na Grammy a když přijel v roce 1979 do Dublinu papež Jan Pavel II., zahráli mu před milionem lidí.
Ani to ale hráče na píšťaly Seana Pottse s flétnistou Michaelem Tubridym ve skupině neudrželo; vystřídali je zpívající bodhranista Kevin Conneff a bývalý člen Bothy Bandu a Planxty, Matt Molloy s flétnou. S houslistou Seánem Keanem, zpívajícím bodhranistou Kevinem Conneffem a Moloneym tvoří The Chieftains dodnes.
Služba oprásklým Amíkům
Hrají stejně dlouho jako Rolling Stones nebo Beach Boys a jsou takřka nedotknutelní. A i když se do nich občas zaryje nějaké ostré recenzentské pero, The Chieftains představují takovou kamennou instituci, že se od ní odrazí jako od Čínské zdi, po které v roce 1985 v revolučních uniformách mašírovali za zvuků dud. Tam si tehdy náčelník Náčelníků Paddy Moloney poprvé usmyslel, že to světu s irskou tradiční hudbou pořádně natře.
Šel na to od lesa: na mnoho tím pádem komerčně nejúspěšnějších alb skupiny angažoval hvězdy – od Vana Morrisona po Dianu Krall - a vyzýval ke společným koncertům Luciana Pavarottiho i Michaela Jacksona, nicméně The Chieftains tím ke vzteku pravověrných fanoušků usadil do role pouhých doprovazečů.
Tohle „hraní druhých houslí popovým hvězdám a oprásklým Amíkům“ skupinu a irskou tradiční hudbu proslavilo po celé planetě, zároveň jí ovšem ubíralo čas na „průkopničení.
V historii The Chieftains představují kompilační alba za účasti popových ikon rozporuplné téma, které ale Paddy Moloney vždycky ustál a i ty nejzarputilější kritiky odzbrojil argumenty. „Nedomnívám se, že bychom museli dělat velké kompromisy a naší hudbu ředili. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl poznat tolik zajímavých lidí a najít společnou hudební řeč s muzikanty v Číně, Španělsku nebo Americe. Irské hudbě to bezpochyby pomohlo“, řekl Colinu Irvinovi z fRoots.
Líbivá neokázalost podkuřující většinovému publiku se u něho přitom nevylučovala se vkusem a kvalitou. Nešetřil cukrem, ale sladil s mírou. Od hvězd, nemajících s irskou hudbou vedle ryzího obdivu jinak nic společného, se Moloney nikdy nenechal zamotat do vlezlosti jdoucí přes čáru. Nedémonizoval je, ale nenápadně vykolejil a přizpůsobil svým vlastně sympatickým marketingovým cílům, z nichž pro popularizaci Irska dokázal vytěžit maximum.
Období keltománie vrcholící na konci 90. let oprávněnými obavami odkud a především od koho ještě zazní irská hudba – symbolem trendovního nevkusu se u nás stal Miroslav Donutil – The Chieftains nejprve nakopli svým nejprodávanějším albem The Long Black Veil (Sting, Tom Jones, Marianne Faitfull, Sinead O´Connor), vzápětí ale fanoušky s náhle v sobě objevenou keltskou krví zklamali. Na dějiny budující přelomové desce Santiago (získali za ní Grammy a zabodovali v mnoha anketách world music) hráli totiž převážně „bezejmenní vesničané“ ze španělské Galicie, sousední Asturijci a s Ry Cooderem dokonce zavítali i na Kubu. Irská diaspora tehdy Moloneymu ležela hodně v hlavě: výborné album Fire in the Kitchen natáčené v kanadských provinciích s nejpočetnější skotskou komunitou na světě ale keltomaniaci také odzívali, takže se jim Moloney honem rychle zase vloudil do přízně sbírkou milostných irských písní Tears of Stone s hlasy Joni Mitchell, Mary Chapin Carpenter, Joan Osborne a The Corrs.
Na loňském majstrštyku San Patricio ale Moloney dokázal, že i v dvaasedmdesáti letech nepozbyl nic ze své umanutosti: k trpkému příběhu irského praporu Sv.Patrika zmasakrovaného během mexicko-americké války se na rozdíl od Mexičanů irská strana až do roku 1997 nehlásila a ve Washingtonu o něm nechtějí slyšet dodnes – americké vojáky líčí jako prachsprosté vrahy.
S Ry Cooderem Maloney na album přizval Lilu Downs, Lindu Rondstat, herce Liama Neesona a desítky famózních Mexičanů; těšil se ze všech, z jednadevadesátileté zpěvačky Chavely Vargas nejvíc.
Nejdřív Bon Iver s Lisou Hannigan, potom Frank Zappa
Na americké půdě se Paddy Moloney zdržuje už hodně dlouho. Máme také v živé paměti, kolikrát se nechal slyšet, že zásnuby The Chieftains s americkým country nemají charakter nahodilosti, ale pokračování příběhu jejího zrození u něhož asistovali irští přistěhovalci s hudbou Zeleného ostrova.
Clancy Brothers se také na rozmezí 50. a 60. let ocitli na správném místě a ve správnou dobu: v newyorské Greenwich Village zrovna Bob Dylan pokládal základy moderního folku, který bratři Clancyové okysličili irskou zemitostí.
K americkému příběhu se The Chieftains poprvé přihlásili v roce 1991 vánočním albem The Bells of Dublin: s Jacksonem Brownem, Ricky Lee Jones, Nanci Griffith nebo Marianne Faithfull.
Během natáčení Another Country o rok později už Evropany vynechali úplně a doprovodili výhradně country hrdiny: Emmylou Harris, Willie Nelsona, Ricky Skaggse, Cheta Atkinse. Za deset let na album Down the Old Plank Road: The Nashville Sessions o generaci mladší Alison Krauss, Patty Griffin, Gillian Welch, Bélu Flecka, Lyle Lovett a otce bluegrassu Earl Scruggse.
Totéž zopakovali s deskou Further Down the Old Plank Road, takže letošní nápad producenta T-Bone Burnetta je logickou sázkou na americkou jistotu.
Paddy Moloney si nechal dva měsíce na rozmyšlenou: o indie scéně nic nevěděl a současnou hudbu už dvacet let neposlouchá, prý je hrozná.
„Nabyl jsem dojmu, že všechno dobré se z ní ztratilo. Řekl jsem tedy Burnettovi, co by mě doporučil, která z těch podle něho dobrých skupin by se hodila vedle The Chieftains. Poslouchal jsem nahrávky a zůstal ohromený. Najednou jsem se s těmi melodiemi vrátil do 60. let, ke Clancy Brothers,“ vysvětlil Moloney změnu názoru.
S hosty ve věku svých pravnuků ještě nikdy nepracoval, nechtěl být prý za protivného dědka, cestu k nim si musel nalézt. Jeho šarmu, zvukům dud a píšťal ale stejně – jako všichni léta předtím - mladí folkaři podlehli. Nebylo to ani těžké: The Chieftains za to pořád ještě dokážou vzít.
Bon Iver tklivě zpívá krvavou baladu z Apalačských hor Down In The Willow Garden původem ale z Irska, ženské supertrio Pistol Annies se nechalo přesvědčit k oblíbené Come All Ye Fair and Tender Ladie známé od Joan Baez nebo Peter, Paul & Mary pod názvem Little Sparrow a fantastičtí Carolina Chocolate Drops s dravým hlasem míšenky Rhiannon Giddens si to v Pretty Little Girl s The Chieftains rozdají ve strhujícím hudebním zápase. Letos Grammy oceněné písničkářské duo The Civil Wars pro The Chieftains speciálně složilo „irskou“ skladbu Lily Love a bluegrasoví Punch Brothers si nechali vnutit The Lark In The Clear Air, zatímco indiefolkaři The Decemberists trvali na Dylanově ranné skladbě When The Ship Comes In a The Low Anthem na klasice School Days Over od Ewana MacColla.
Už vloni se irská písničkářka Lisa Hannigan na Colours of Ostrava zmiňovala, že ji Moloney pozval k natáčení; ona je opravdu dobrá zpěvačka, ale proč se tolik stylizovala do hlasu Sinéad O´Connor ve vzdušné My Lagan Love, lze jen těžko pochopit. Asi to od ní odkoukala na jejím starším albu Sean-Nos Nua a je dost možné, že i The Secret Sisters: Peggy Gordon ale až příliš rozcourali.To taková Imelda May, rovněž Moloneym speciálně z Irska vyžádaná, se do toho opřela s rockabilly vervou bez zábran, tak jak to umí.
Paolo Nutini ze Skotska sice bourá anglické žebříčky a jezdí turné s Rolling Stones, tady se ale moc nepředvedl.
A tím, celkem vzato ničím ohromující, ale milé album končí. Tedy kdyby tomu tak bohužel bylo: závěr totiž Moloney nezvládl, zřejmě v narozeninovém opojení.
Kdo zná koncerty skupiny, ví, že hrají delší instrumentálku v níž na každého z členů čeká velké sólo, odměněné bouřlivým potleskem na otevřené scéně, jako když fotbalista odchází před posledním hvizdem ze hřiště. Instrumentální skladba The Chieftains Reunion ale připomíná spíš apendix, nehledě na úmornou jedenácti minutovou délku.
Důvody producentského nesoustředění známe: ke zbývající čtveřici se po letech na Moloneyho přání jednorázově přidali Sean Potts s Michaelem Tubridym a z vesmírné stanice americká astronautka Cady Coleman – no, neprodejte to.
Než Candy odletěla na misi, daroval ji Moloney dvě staré flétny, ona jim pak vloni z vesmíru poslala video, jak na Sv.Patrika pluje v beztížném stavu, hraje na ní a vyznává se k obdivu ke kapele. Úryvek potěšený Moloney použil ve skladbě The Chieftains na oběžné dráze. Tam se podle svých slov i on sám dostane, když se mu podaří najít v archívu Franky Zappy nahrávky ze společného jamování, kterého se před sedmnácti lety zúčastnili také tuvinští Huun-Huur-Tu.
(2012)
Foto: Yvetta Stránská & archiv
Jiří Moravčík
