Omar Souleyman - Poprask ze Sýrie
20.06.2012 | Nevzdělaný zpívající zedník aktuálně motá půlce světa hlavy lokálním hudebním novotvarem zrozeným z nouze: kde by sebral peníze na řádnou kapelu, takže se od roku 1996 nechává doprovázet hráčem na syntetizátory a elektrifikovaným loutnistou, přičemž bez zřejmého úmyslu tím starý taneční styl dabke zmutoval do maniakálních elektro noise podoby.
Dlouho byste museli vzpomínat, kdy západní popkulturu přepadla exotika doslova ze zálohy tak drtivě. Omar Souleyman se dostal do hledáčku Björk, Pavement, Damona Albarna a magazín New Musical Express ho zařadil na páté místo mezi padesátku největších hudebních novátorů dneška; na milost ho dokonce vzali i naši z world music si utahující publicisté.
Souleyman způsobil na Západě poprask díky pečlivě propracovanému promo amerického labelu Sublime Frequencies a to ne výhradně přes kanály world music: vyjma Gabrielova WOMADU syrský fenomén minul všechny důležité festivaly world music a nenajdete po něm (natož labelu) stopy ani v databázi veletrhu WOMEX.
Šéfové labelu se zaměřili na Glastonbury, All Tomorrow's Parties, Sonar a na další velké evropské a americké rockové akce. Pětačtyřicetiletý Omar Souleyman totiž představuje jejich vůbec kdy první a největší hvězdu, jednu z mála jakou jsou schopni vyslat na turné, takže chytili příležitost za pačesy.
Alan Bishop ( leadr zaniklých Sun City Girls) a Hisham Mayet s desítkami externistů sestavují v americkém Seattlu albové kompilace z kazet, vinylů, archívů a útržků z ulic i rádiových vysílání posbíraných jakýmkoliv způsobem v Jihovýchodní Asii, Severní Africe, na Sahaře a Středním východě. Nabízejí neznámou místní hudbu z hloubi 60. a 70. let i nedávna: popmusic z Thajska, Kambodže, Laosu, Sahelu, Alžíru; rarity, zapomenutosti i totální obskurnosti. Většinou od autorů co už nežijí nebo je nelze vyhledat. Etickým a značně kritizovaným problémem labelu zůstává fakt, že se o to – aby nemuseli nikomu platit za práva – často ani nesnaží; i podle Bishopova vyjádření, skoro vůbec. Mezi aktivní katalogové kapely patří Doueh ze Západní Sahary, nigerští Inerane a turečtí psycho rockeři Hayvanlar Alemi. Tuarežský kytarista Bombino z Nigeru, v současnosti stejně oslavovaný jako Tinariwen se po vydání alba Guitars From Agadez Vol.2 od labelu odstřihl.
V Sublime Frequencies nepracují s hudebníky na běžné produkční bázi: před drahými studii upřednostňují lacinější terénní nahrávky, výrobu dokumentárních filmů, stáčením rozhlasových stanic a sběry po bazarech. Výsledný materiál pouštějí ven minimálně upravený ve formě subjektivně, ponejvíc halabala sestavených kompilací a zvukových koláží. Bez dokumentace, informací o umělcích a místech původu, zato s křiklavými obaly.
Vydavatelství to neubírá na důležitosti, přece jenom v mnoha případech doplňuje důležité kamínky do obecné hudební mozaiky minimálně tím, že na ně upozorní. Považovat ale Sublime Frequencies za „vlajkovou loď nové podoby world music“ je pro zvolený přístup kdy hoši někam přijedu a když se nikdo nekouká, štípnou čísi hudbu a zmizí, až příliš velký eufemismus. S ohledem na systematické produkční snažení world music labelů World Circuit, World Village, Cumbancha či Real World hrubé nedorozumění.
Podobně názor, že Omar Soulemyn reprezentuje syrskou hudbu, notabene na Západě jako první. Za to on nemůže, to má na triku label a papouškující rocková média, kterým zřejmě jména zpěváka Sabaha Fakhriho nebo hráče na citeru qanun Abdullaha Chadeha (bývalý manžel Natachy Atlas) nic neříkají.
Tanec s Björk
Dabke se do Sýrie rozšířilo z Libanonu. Původně vesnický pracovní rytmický tanec usnadňující udupávání po zimě poničené hliněné střechy, se s přidáním nástrojů během staletí proměnil ve zpěvnou záležitost spojenou s improvizovanou poezií ataaba a postupně pronikl do měst. Do hitparád dabke ve formě písní zanesla v 60.letech hvězdná libanonská zpěvačka Fairuz s manželem skladatelem Assi Rahbanim; po nich další a dabke zformovali do trvalé součásti popmusic znějící na Blízkém východě na každém rohu.
Přítomnost básníka na pódium vedle Souleymana může někoho zmást: na svatbách je ale tradicí přímo na místě vychvalovat novomanžele, zanést do textu jejich jména s životním příběhem a od toho jsou poetové, šeptající zpěvákovi do ucha potřebné informace zabalené do veršů. Na evropských koncertech pak cokoliv: Souleymanově arabštině stejně nerozumíme.
Žije na severovýchodě Sýrie v Ra's al-'Ayn, mnohonárodnostním městě na hranicích s Tureckem, daleko od centra dění a mimo turistické trasy: jeho objevitel, producent a hudebník íránského původu Mark Gergis aka Porest ve službách Sublime Frequencies rád vypráví historku, že předním sem dorazili pouze archeologové.
V mládí prodělal Souleyman těžkou oční nemoc, která mu znemožnila chodit do školy. Proto ty silné černé brýle. K hudbě se bývalý zedník a pouliční prodavač dostal náhodou: kamarádi ho jednou vyzvali ať zazpívá a zůstali ohromeni jeho silným, zvučným hlasem. Sebevědomí hvězdy svateb si budoval dlouhá léta a kuriózním způsobem: každý obřad od roku 1996 Souleyman na přání novomanželů natáčel na kazety ( mylně považované za alba). Ty se šířily dál: jako památky na šťastné chvíle i rodinná chlouba: poslouchejte, jak hezky zrovna nám Omar zahrál. Nesčetné kopie posloužily triu jako ideální masivní reklama, v éře You Tube nastavená videoklipy ( skladbu Leh Jani vidělo přes milion lidí a přes klip se k Souleymanovi dostala Björk). Kdo ze svatebčanů a organizátorů společenských party chce v Sýrii a po celém regionu dnes pozvat Souleymana, čeká ho pořadník; lidé a smetánka ho milují. Zatímco syrská hudební scéna citlivá na svůj zahraniční obraz nesnáší: s našimi tradicemi a zvyky váš laciný hybrid nemá nic společného, vzkázala mu.
Ve vzdálené izolaci, v muslimském prostředí, vystavující západním vlivům už z principu stopku, takže podezřívat ho z kopírování je nesmysl, Souleyman intuitivně skutečně poskládal bizarní, zprudka taneční hybrid: z dabke, kurdských, tureckých, íránských, židovských a arménských příměsí; zřetelně také blízký oblíbenému alžírskému a marockému chaabi - městskému popu s klávesami a elektrickými kytarami s kořeny v tradičních stylech, na němž stojí také valná část hudby Rachida Tahy.
V Sýrii najdete hodně svatebních zpěváků a muzikantů, Souleyman ale všechny předběhl: už takhle na místní poměry sofistikované elektronice dodal podtext umění, hudby fungující i mimo svatební veselí. Z těch mála rozhovorů, které nemluvný zpěvák poskytl vyčteme, že nic takového neměl v úmyslu: přivedla ho k tomu konkurence a tím nutnost samplovat další nástroje a zatraktivňovat a zrychlovat rytmy. Tradiční repertoár navíc postupně převážily vlastní skladby. Ne ve všem hledejme Souleymana: bez vkladů dvou mladších, hudebně vzdělaných spoluhráčů by si v Glastonbury nikdy nezahrál.
Kurdský programátor, hráč na klávesové nástroje a producent Rizan Said pracuje pro syrské zpěvácké hvězdy ve studiích od patnácti let. Když ho ke svatebním kšeftům přizval Souleyman, nechyběla mu zručnost, ani potřeba oprostit se od líbivého nasládlého popového dabke s ničím nesrovnatelným techno nářezem. S dvěma Korgy dokáže napodobit orchestr i lacinou diskotéku: sampluje smyčce, qanun, tureckou zurnu, flétnu ney a zvuk bubínku darbouka vytváří prsty v reálném čase na klávesnici, až vám z toho spadne čelist.
Předcházející Souleymanova tři alba zněla extrémně syrově, Haflat Gharbia (The Western Concerts) - záznam živých vystoupení - je ale strčí do kapsy: zařeže se do vás jako cirkulárka, ve vteřině strhne, převálcuje masivní, až neskutečnou energií. Může za to zvuk: producent Mark Gergis doposavad kompletoval Souleymanovy desky ze stovek sesbíraných kazet natočených v primitivních podmínkách na svatbách; ani na ně nesáhl, přiznával neučesanou divočinu. Během prvního koncertního turné po světových festivalech se ale trio v letech 2009-2011 dostalo do styku s kvalitním aparátem, takže proč pohrdnout nabízeným skvělým zvukem. Spousta posluchačů tak vedle hrubého, sugestivního arabského Souleymanova hlasu a technokláves najednou zaregistrovala fascinující, rockově hřmotnou a vynalézavou hru Ali Shakera na elektrickou loutnu saz a bouzouki.
Zájem Björk představuje pro Sublime Frequencies kapitální úlovek: počínaje červnem 2009 kdy se o něm zmínila na NPR Music, nastartovala Souleymanovi reklamní kampaň k nezaplacení. Živenou průběžně zmínkami o budoucí spolupráci vztahující se k jejímu netrpělivě očekávanému novému albu Biophila. Tzv. The Crystalline Series nabízí na čtyřech singlech remixy zpěvaččiných skladeb od Serbana Gheney, Matthewa Herberta a světě div se, Omara Souleymana.
Skladby Crystalline,Tesla a Mawal v dabke verzi a občas se vynořujícím hlasem Björk jsou v ostrém kontrastu s meditativní náladou Biophilie. Snad proto, vedle Syřanovy mimoňské exotičnosti, fanoušky „přírodní ženy“ zaujaly. Nejen je: na Afroportále remixy nazvali „spojením vytvořeným v otáčejícím se hudebně bláznivém nebi“.
Pozornost jaké se Souleymanovi dostalo si bezesporu zaslouží, nárok na daleko větší by ale měli mít Ali Shaker s Rizanem Saidem: ve skladbách perlí především oni dva.
Filmové záběry z natáčení ukazují Gergise s palcem nahoru. Zatím jde vše podle plánu, ale ve vzduchu visí neodbytná otázka: Omar Souleyman a studiové album. Haflat Gharbia se bude jen těžko překonávat.
(2011)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
