Shtetl Superstars & Yiddish Twist Orchestra - Klezmatics nám řekli tohle je vaše hudba, dělejte si s ní co chcete.
20.03.2012 | Zatímco severoameričtí exponenti současné židovské hudby punkeři Daniel Kahn a Geoff Berner jitří rány a z historie jim není nic svaté, Angličan Lemez Lovas provokuje rafinovanějším způsobem: pod pláštěm klezmerpopu dává ironicky co proto imigrační politice Evropské Unie.
Určitě jste na ta dvě jména někdy narazili, přesto věřte, že Lemez Lovas a Jonathan Walton jsou jeden a tentýž člověk. Multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, publicista, organizátor, zakladatel a do roku 2007 člen londýnské skupiny Oi Va Voi.
"Pogues unikající zásadám lidové hudby do ní vnášeli punk, Oi Va Voi ji zase spojují s klubovou taneční scénou a hip hopem , což je pro jejich generaci cosi jako punk a postoj zároveň," napsal o nich DJ Max Reinhard.
Lovaz s jinou dávnou členkou, klasicky vzdělanou houslistkou Sophií Solomon klezmer Oi Va Voi nakopl volnomyšlenkářstvím: v Moskvě a Budapešti studovali ruskou a romskou lidovou hudbu, v Londýně působili jako vlivní dýdžejové, oslovili vážené kantory, arménské, uzbecké i marocké hudebníky.
„Pro nás není židovská hudba muzejní záležitostí, zaprášenou a opatrně vystavovanou. Považujeme ji za pradávnou formu taneční klubové muziky,“ tvrdila tehdy Sophie a Lovaz doplňoval: „Našim zázemím je rock, funky, rare groove, drum´n´bass či hip hop. Cestování, hraní s cizími muzikanty a poslech rozličných překrývajících a navzájem se ovlivňujících hudebních stylů nám pomáhá pochopit, odkud hudba coby součást živoucí kultury pochází.“
U Oi Va Voi - inkubátoru chytrého elektro pop klezmeru - je potkala spousta ocenění, i tak po rozporech o dalším směřování odešli: Solomon k Davidu Krakauerovi, So-Calledovi a Lemez na misi hybatele na první pohled nesourodých židovských proudů vyzývajícího k odvaze nestavět do důsledku na tradici, ale na osobních zkušenostech.
Působí dnes na mnoha frontách. Spoluzaložil a řídí organizaci YaD (Radical Diaspora Culture) zaměřenou na židovskou kulturu, s Yuryim Gurzhim zkompletoval albový manifest nejžhavějších želízek současné židovské hudby Shtetl Superstars: Funky Jewish Sounds from Around The World (2006) zahrnující umělce u nichž se jinakost a výstřednost snoubí s potřebou držet se kořenů: Poza, Boom Pam, Balkan Beat Box, Berner, Kahn, David Gould, Oi Va Voi, Amsterdam Klezmer Band nebo So-Called.
„Idea, že typická židovská skupina dneška pochází z Izraele a hraje klezmer je stejně tak vzdálená realitě jako absurdní. Generace, která přišla po klezmer revivalu 70. let zpívá v jidiš, hebrejsky, rusky a rapuje v angličtině,“ píše na obale Gurzhy, ukrajinský dýdžej a producent zodpovědný za divý taneční východoevropský mejdan Russendisko jaký naočkoval Berlínu později také s mezinárodní kapelou RotFront alias “emigrantski raggamuffin´s”.
S Lovazem od manifestu nakonec přešli k činu: Shtetl Superstars převedli do regulérní kapely a s mnoha hosty natočili příští rok vycházející album A Day In The Life.
Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou vystoupil Shtetl Superstars v redukované komorní sestavě se zpěvačkou Maiyou James (Lovazova sestra), izraelským saxofonistou a klávesistou Yanivem Fridelem, kytaristou Andreasem Terrano z italského přístavu Terst, bubeníkem Olly Blackmanem a anglickým punkovým basákem a tubistou Paulem Tkachenko.
Výborný, roztančený koncert postavený na skladbách z připravovaného alba gradoval i z jiné příčiny. Za pomoci své festivalové „hostesky“ Lucie Redlové si Lemez nechal do češtiny převést jak vtipně podané vysvětlení o čem bude zpívat – „lásce a zklamání“ – tak text refrénu skladby Funny English: „Všude kam přijdu, snažím se prostě zapadnout a říkám děkuji a prosím každému. A když otevřu hubu a snažím se promluvit, smějí se mojí zkomolené češtině.“
Jednoduše jak facka bez dalšího vysvětlování předestřel ústřední téma desky: trable chudého obyvatele pomyslného východoevropského štetlu uprostřed Evropské unie a o tom jak mu tady dávají vyžrat špatný akcent a původ.
Lovaz ale současně se Shtetlem luští rébus uprostřed záhady: ze střípků pamětí, dochovaných materiálů a nezaručených zpráv, evokujících jednu velkou mystifikaci, se v početné kapele Yiddish Twist Orchestra pokouší zrekonstruovat zapomenuté dílo vyšinutého kapelníka Willy Bergmana, podle všeho nejspíš bratrance našeho Járy Cimrmana.
To si zaslouží rozvést. Se svým orchestrem údajně hrával Bergman v 50. a 60. letech v londýnské čtvrti Soho výbušně taneční směs jidiš písní, Karibiku, kubánského mambo, surfujících kytar, ranného rock´rollu a jazzu, kterou nazval der shvitz; podle Lovaze twist jak vyšitý.
Yiddish Twist Orchestra založil a vede s kytaristou Benem Mandelsonem, jedním z nejvlivnějších ideologů a producentů fenoménu world music ( mezitím člen 3 Mustapha 3 nebo Les Triaboliques). Společně se čtyřmi dechaři (Robin Harris, Dave Bitelli, Paul Taylor, Steve Chadwick), rytmikou (Paul Tkachenko, Guy Schalom) a dvěma zpěváky - Natty Bo ze skupiny Ska Cubano a folkař Sam – společně oživují Lovazovu představu o „prvním etnickém rock´n´rollu v Londýně“.
V České republice máme zapomenutého génia Járu Cimrmana. Fiktivní postavu, která Čechovovi doporučila namísto dvou sester tři nebo Eiffelovi poradila jak postavit věž. Promiň, ale z tvého vyprávění vyplývá, že Willy Bergman je takový židovský Jára Cimrman. Akorát, že vymyslel twist. Žil ten člověk nebo jste si ho vymysleli aby mohl vzniknout Yiddish Twist Orchestra?
„No za prvé, nejdůležitější je, že on skutečně existoval. Byl to prý ale naprostý blázen, šílenec. To, že všechno kolem něho vypadá jako fikce je způsobeno tím, že o něm vůbec nic nevíme. No a když o nikom nic nevíš, musíš použít svou představivost. Jediné co o něm známe jsou drobné příběhy nebo vzpomínky jednotlivých muzikantů.“
A jak jste na něho vůbec přišli? A skutečně váš kytarista a guru world music Ben Mandelson byl na jeho koncertě? Všechno to zní jako humorná fabulace.
„V Londýně ve 40. a 50. letech vystupovala řada jazzových bigbandů a v nich hrála spousta židovských muzikantů. O Bergmanovi jsem slyšel od jeho saxofonisty Billy Amstella. To byl mimochodem jeden z nejlepších muzikantů té doby. Já ho potkal tak před pěti lety, ještě než zemřel. A to byl také první člověk, který jméno Willyho Bergmana přede mnou vyslovil. Vyprávěl mě o jeho životním příběhu a paranoidních stavech. Víš, pokud je někdo velmi odlišný, pak je pro něj obtížné zařadit se do společnosti, proto zůstává takový člověk často sám a nikdo ho nechápe. Pak jsem četl vzpomínky jednotlivých muzikantů, no nic moc tam nebylo. Samé drobty. Celý Willy Bergman projekt je objevování toho, kdo vlastně byl. Ben Mandelson nám vyprávěl, jak ho potkal, když byl malý. Šel tehdy na koncert a myslí si, že jeden kytarista ho pozval do backstage.“
Počkej jak myslí si?
„No protože byl ještě dítě a nepamatuje si už jméno. Neví kdo to byl. Jenom odhaduje. Byla to pro něj velká inspirace, protože hrál skvěle, ale nakonec ho z té backstage vyhodili. Takže pořád zkoumáme a snažíme se porozumět, kdo vlastně Bergman byl. Hranice mezi skutečností a fikcí je velmi těžká. Skoro žádné nahrávky po něm nezůstaly, všechno prý zničil. Také nechtěl aby jiné orchestry hrály jeho skladby. Měnil si identitu, jména, politické názory. Takže to má takový cimrmanovský nebo zeligovský charakter, ale postavený na skutečnosti.“
Zelig jako Zelig od Woody Allena co na sebe bral identitu jiných lidí?
„Ano, přesně tak.“
Shtetl Superstars je vlastně dost provokativní název, když vezmeme v úvahu, že žijeme v éře komerčních karaoke soutěží.
„Provokovat – to máme rádi. Vyprovokovat lidi aby víc přemýšleli o židovské hudbě, to je náš cíl. A byl to Yuriy, kdo s tím názvem přišel. Pro mne představuje komentář k tomu, jak si někdo romantizuje starý život ve štetlech. Všude vidí jen Šumaře na střeše.“
Deset skladeb na albu A Day In The Life… vypráví určitý ironický příběh a vypadá to, že ne dost lichotivý ke vztahu Evropy k přistěhovalcům. Nebo je to jinak?
„Ano, album je opravdu satira na evropský strach z přistěhovalců. A naši politici z něho vycházejí jako idioti píšící scénáře měnící se v noční můry. Tvrdí nám, že přistěhovalci zneužívají zákony a naše ženy. Ve druhé úrovni ale album vypráví docela jednoduchý příběh o snu východoevropského přistěhovalce pracovat a žít v Evropě. Zpíváme o jeho obavách, zmatcích a předsudcích, s nimiž se na své cestě setkal. Naštěstí má ale smysl pro humor, takže ty písničky jsou dost veselé.“
K natáčení alba jste pozvali vynikající hudebníky (Ben Mandelson, Uri Kinrot, Alec Kopyt). Bylo těžké je přemluvit?
„Původně jsme Shtetl Superstars vnímali jako rodinný projekt, společnost muzikantů sdílejících podobné názory na židovskou hudbu. A naši přátelé, kteří se k nám přidali během natáčení alba jsou ze stejně rodinně naladěných skupin. Velmi si vážíme toho, že nám pomohli posunout hranice vnímání židovské hudby o velký kus dál.“
Podle vás není oživovat starou východoevropskou židovskou hudbu jednoduché, protože byla dlouhá léta mrtvá a ze starých hudebníků málokdo přežil holocaust. Není to ale také výhoda? Při její modernizaci máte přece volný prostor.
„To je složitá otázka. Záleží na tom, co si představit pod pojmem oživovat. Já jsem nikdy neviděl mrtvolu, která by potřebovala oživující polibek. Hudba přece byla vždycky živá, jenom nebyla chvílemi jako poustevník k nalezení. Můj přístup k židovské hudbě vždycky spočíval ve dvou věcech: naučit se o ní vše co je možné a vzít přitom v potaz jazyk a kulturu, které ji obklopují, což je pro mne velmi důležité. A tohle všechno použít k vyjádření vlastních pocitů společně s hudbou na níž jsem vyrůstal – soul, jazz, rock, klasika, taneční elektronika. Ačkoliv starou židovskou hudbu enormně respektuji, nikdy by se nemohla stát součástí mého „make-upu“, takže ze mne asi nikdy nebude nějaký autentický klezmerin. Nezamýšlím vědomě skládat moderní židovskou hudbu, ale když jsme s Oi-Va-Voi natáčeli album Laughter Through Tears, tak z toho něco takového vzešlo. Pro mne jsou na albu nejcennější samotné písničky, podstata a význam jejich slov. Vždyť hodnota židovské kultury vždycky stála víc na textech než na melodiích. Hudba doprovázela slova. A potěšilo mě, že se nám to s Oi Va Voi podařilo zdůraznit. Považovali jsme se za songwritery a tím, že jsme shodou okolností Židé, nám z toho vyšla židovsky laděná hudba.“
Vaše první album Funky Jewish Sounds From Around The World lze brát za manifest moderní židovské hudby. Nestalo se vám, že by se proti němu ozvali puritáni? Že hip hop, ska, cumbia a elektronika do klezmeru a yiddish songs nepatří?
„Naopak, myslím, že deska vyšla v pravý čas! Kolem nás existuje hodně klezmeru a židovské hudby, mnoho nových čerstvých skupin hrajících tradiční styly moderně a napadlo mě, že ještě nikdo předtím nezkusil ukázat tuhle scénu jako celek. Revival židovské hudby existuje už třicet let, což znamená že je dost zralý na to, aby se stal přirozenou součástí hudební scény. To pro mě představuje velký úspěch. Mladé kapely nemusí cestovat po východní Evropě, s potížemi hledat své židovské kořeny a vyhraňovat se vůči puritánů, protože jsem to za ně udělal s tím albem já, to když jsem ukázal, jak silná je dnes moderní židovská hudba. Zároveň schopná sloučit své DNA s jinými vlivy do skvěle znějícího hudebního hybridu. Takže ano, album se dá brát za manifest židovských skupin hrajících městskou hudbu, které se nesnaží obnovovat staré tradice a vracet k archaickým způsobům hraní. Čerpají z dědictví, ale promlouvají aktuálním jazykem, kterému může každý rozumět. Pro mne je důležité aby se tradiční hudba otevřela jiným podnětům a kulturám, jak jen budou hudebníci schopní přijímat za své nové technologie a myšlenky. Žádná kultura nemůže existovat ve vákuu a ani židovská hudba nikdy nežila v izolaci. Vždyť klezmeři z 19. století přece také přejímali vlivy z Turecka, Ruska, tanga, Cikánů nebo valčíků. Pro dnešní židovské hudebníky to je hip hop, rock, reggae, ska nebo elektronika. Vlivy se mohou lišit, ale proces jejich mísení zůstává pořád stejný.“
V počátku Oi Va Voi jste naznačili rozdíly mezi americkou židovskou hudební scénou a anglickou. Američané stavějí na jazzu a avantgardě, zatímco londýnská scéna na funky, hip hopu, elektronice a popu. Zdá se, že se na tom nic nezměnilo. Američané sice zájem o klezmer rozpoutali, ale mezitím ustrnuli, zatímco Evropané ho vedou do 21. století. Souhlasíš s tím?
„Moc na tu anglickou scénu nevěřím. Mohu mluvit o Oi Va Voi nebo některých muzikantech, ale anglická židovská scéna, no nevím, ta tu nebyla a asi není. Zkrátka nemá takové postavení jako v Americe, kde o něco pořád jde. Klezmer je původně evropská hudba, ne americká. Spousta židovských muzikantů přišla do Ameriky před válkou, jako živoucí tradice. Tu v Evropě historie utnula. V Anglii sice neproběhl holocaust, ale v 30.letech tady fungovaly silné fašistické strany. A fašismus byl kolem dokola ve světě. Židé po válce neměli v Anglii problémy, ale existovalo o nich negativní mínění. Moje babička si například pamatuje na inzeráty ohledně nájmů, kdy bylo v novinách zdůrazněno: žádní Židé, žádní Irové. Do konce 50. let v Anglii běžná situace, i když všechno probíhalo spíš na osobní bázi. V Spojených státech v té době pořádali koncerty, festivaly a letní tábory v okolí New Yorku, kde židovská komunita odpočívala a bavila se. A k tomu hrály klezmerské bigbandy. Tak prostě Amerika žila. To v Anglii neexistovalo. Žádné tábory, zábava, nic. Všechno se odehrávalo uvnitř soukromých domů.“
Američané nemluví tak drsně o politicích, nemají sociální témata a tolik kontroverzní politický humor. Geoff Berner a Daniel Kahn ale pracují v Evropě a sami o sobě říkají, že jsou ožralí rabíni. Samozřejmě s nadsázkou, ale tohle od The Klezmatics nikdy neuslyšíme.
„To máš pravdu, oni jsou opravdu někde jinde.“
Může to nějak souviset s tím, že všechny pogromy na Židy se odehrávaly v Evropě a umělci v Americe proto mají potřebu občas něco balit do krásnějšího obalu?
„No já si myslím, že jde spíš o generační záležitost. Klezmatics představuji dnes už „tatíky“. Lidé jako Frank London a Lorin Sklamberg jsou hlavně encyklopedisté. Bez nich by ale nebyli Geoff Berner, Daniel Kahn ani Shtetl Superstars. Víš, to je moc důležité zdůraznit. Všichni jsme přece poslouchali album Klezmatics: Rhythm & Jews, pro nás to byla obrovská inspirace, opravdu něco velkého. Žádné: „If I Was a Rich Man.“(Lemez zpívá titulní melodii z filmu Šumař na střeše). To album znělo funky a radostně. Klezmatics sice vycházeli z jazzu, ale co se týká sdílení znalostí a „osvěty“, tak jsme na navštívených workshopech od nich slyšeli: tohle je vaše hudba a dělejte si s ní, co chcete. Klezmatics byli první, kteří to jasně vyslovili. Takže je skutečně respektuji, opravdu, jsou to strašně důležití lidé. Patří k tradicionalistům, ale ve skutečnosti pořád cosi zkoumají a přemýšlí. Navíc pořád žijí, můžeš za nimi přijít a na cokoliv se jich zeptat. My také hledáme, zkoumáme, ale nemáme potřebu učit další lidi a taky na nás neleží jejich břemeno vůdců, takže si děláme svobodně cokoli chceme. Dana a Geoffa ovlivnili i písničkáři jako Bob Dylan a Tom Waits, cítili také středoevropský vliv, myslím tím koncept písničkáře s kytarou jako disidenta s politickým postojem. Tohle obdivuji. Ale co se týká Oi Va Voi, měl jsem vždycky rád pop, necítím se jako písničkář s kytarou. Prostě chci dělat věci, co se lidem líbí, takže pro mne ten Danův „drunken style“ moc není, to spíš „funny pop styl“. O to se v Shtetl Superstars snažíme. Jsme také političtí, pokud čteš naše texty mají blízko k anarchii, ale přitom jsou humorné a v jidiš pěkně znějí. Takže někdy lidé zpívají a tančí aniž by rozuměli o co vlastně v textu jde. A to je pro mne ta nejlepší politika. Nemusím tu s mávajícími prapory. Mám rád hudbu, kdy si toho při poslechu a tanci moc neuvědomuješ a přitom se jedná o důležité věci.“
Kdy sis poprvé uvědomil své židovství? Vztah k židovské hudbě?
„Vyrostl jsem v něm. Oba rodiče jsou Židé, matka pověrčivá, otec fundamentalista, navíc se dal ke Svědkům Jehovovým. Chodili k nám a debatovali. Jinde je vyhodili, otec je zval na čaj. Od dětství jsem poslouchal černou hudbu. Sestra co zpívá v Shtetl Superstars byla mou průvodkyní. Jako teenagera mě brala do bluesových a soulových klubů. Mě vždycky world music a hip hop proto splývaly. Spadl jsem do hip hopu když se začaly samplovat desky Jamese Browna. A přešel postupně k jazzu. Například Yusef Lateef to je fakt génius. Krásná hudba v arabském modu. Napsal i knihu pro jazzmany, opravdovou bibli. Čínské a indonéské stupnice z 12 století, skoro žádné akordy, to dělá Lateef brilantně.“
Vzpomínám si, že jsi kdysi zmiňoval inspiraci Asian Dub Foundation a londýnského asijského undergroundu.
„Brala mě i další podobná skupina, Corner Shop, a protože jsem začínal jako dýdžej, hodně jsem poslouchal alba labelu Outkast. Jako první nabízel opravdu vlastní taneční hudbu, žádné kopie. Muzikanti si řekli, jsme britští Asiaté a naše hudba bude britsko-asijská. Pro mne obrovská inspirace, předtím jsem nic podobného neslyšel. Bylo to fakt dobrý a ukázka toho jak přistupovat k židovské hudbě. S jednoduchou ideou: podívej, nejsme tradiční muzikanti, vyrůstali jsme v klubech, tam jsme jako děti chodily, odtud pocházejí podněty, které nás utvářely a tak chceme aby zněla naše hudba, v jejímž středu jsou ale naše kořeny. Takže oni nehráli tradiční hudbu nepatrně ovlivněnou klubovou scénou, ale klubovou hudbu, ovlivněnou asijskými kořeny. Lidem se to líbilo, protože chtěli slyšet to co jim znělo povědomě a ne to co neznali. Tihle kluci to pojali fakt chytře a vyváženě. Z takového modelu jsem vycházel u Oi Va Voi nebo teď u Shtetl Superstars. Hudba ti je nějak povědomá, někde uvnitř slyšíš židovský prvek. Nejdůležitějším zůstává, že se jedná o skladby se silnou melodií a texty, žádné klezmerovské laj laj laj. Spousta lidí mi říká, že se u ní poprvé cítili jako Židé, brali to za své, ale ne ve smyslu náboženství. Proto všechny mé projekty jsou nalézáním židovského a vlastního.“
A co tomu říká židovská komunita v Anglii? Přistupujete k tomu dost volně.
„No předně bych řekl, že lidé poznají pokud to vychází z tebe nebo z trendů. Tradicionalisté které respektujeme, pochopili, že to děláme z lásky. Nemáme v úmyslu se honit za něčím módním. Navazujeme na tradici, skládáme písničky vyprávějící příběhy s hudebním základem naučeným od starších a Klezmatics. Pro mne je to opravdu způsob pokračování tradice, i když se to občas nezdá nebo to tak nezní. Důležitá je pro mne také podstata židovského přístupu, hlavně v textech. Pochop, Židé moc na hudbu nedají, věnují se převážně textům, protože podstata židovství spočívá v písmu a slovech. Když nahlédneš do sebe najdeš ve své duši písmena. V západním pojetí jazyk popisuje věci, u Židů je to naopak, nejdříve přichází slovo a pak teprve objekt. Takže chci dát dohromady text a ten klezmerovský taneční zvuk, aby to spolu pěkně ladilo. V synagogách se čtou texty, má to koncept dotazování, což pro mne představuje hloubku židovské kultury. Přinutit lidi pokládat si otázky. No a pokud to spojíš s tancem, většinou vznikne dobrá skladba.
Myslím, že právě z toho důvodu je naše hudba dost odlišná od populárního balkánsko cikánského pojetí.“
Takže text plný otázek má v židovské hudbě velkou váhu?
Lidé si přitom uvědomí svou individualitu, bohatost a krásu té hudby. Spolupracujeme teď třeba se Sevarou Nazarkhan z Uzbekistánu. Zpívá sice anglicky, ale touží znít asijsky a ve svých textech se zaměřuje na uzbeckou poezii z 15. století. Kdo něco podobného dělá v Anglii? Kdo používá Shakespeara? Nikdo. A ve východoevropské tradici zůstává text v němž se odráží minulost důležitý, proto se ní cítím tak spojený. Speciálně v České republice. Je tu fantastická historie humoru a ironie a velký respekt k textu.
Víš že o nás K.H. Frank prohlásil, že jsme smějící se bestie.
„Výstižné.“
Foto: Yvetta Stránská
Za spolupráci děkuji Dušanovi Svíbovi a Michalu Černému.
Jiří Moravčík
