Rango - Tranz súdánských otroků
20.03.2012 | Je to zvláštní pocit dívat se na jeden ze dvou exemplářů dřevěného xylofonu na světě, zvlášť když ho rozeznívá poslední žijící hráč. Názvy pro hudební styl a nástroj jsou totožné: rango. A oba mají na kahánku. Manažér stejnojmenné egyptské skupiny na festivale v německém Rudolstadtu vysvětlil proč k tomu došlo: motá se kolem nich totiž až příliš mnoho duchů a magie.
Kdyby ale jenom duchové, na pokraj totálního zániku přivedla unikátní xylofon přivezený do Egypta ze Súdánu v 18. století skutečnost, že doprovázel tranzovní léčební obřad zar: ortodoxní islamisté nad mystickým kultem vyhlásili fatwu nutící nakonec egyptské úřady k nepřímému zákazu. Ačkoliv se bez rango nikdy neobešla svatební hudba, staří hráči bohužel postupně vymírali a noví se k výuce pod hrozbou persekucí neměli, což mělo na rango rovněž devastující vliv.
Za to, že nástroj fyzicky ještě existuje vděčíme truchlícím manželkám: traduje se totiž, že v rango se ukrývají duše všech kdo na něho kdy hráli a tak ho vdovy léta uchovávaly často jako jedinou památku na své muže. Než se do dřeva zakousli červotoči a skončil v ohni.
Zbývající dva po dlouhém hledání našel v roce 1996 egyptský muzikolog, hudebník, filmař a manažér Zakaria Ibrahim, ředitel El Mastaba Center for Egyptian Folk Music v Káhiře.
Ibrahim centrum založil v roce 2000 jako poslední možnost uchovat pod tlakem civilizace a víry navždy se ztrácející tradiční hudební kultury.
„V moři egyptského popu a bez podpory nemají šanci. Staří lidé vymírají a mládež o nich už nic neví. Chci to změnit,“ řekl mě v Rudolstadtu Ibrahim.
Znovu jsme se potkali na podzimním veletrhu world music WOMEX v dánské Kodani, kde převzal cenu Roskilde Festival Charity Society udělovanou projektům podporujícím vzdělávání mladé generace v tradičních hudebních formách.
Zakaria Ibrahima (ročník 1952) odmalička přitahovala hudba vibrující jeho rodným městem Port Said založeným v roce 1859 během stavby Suezského průplavu. Psal o ní knihy, natáčel filmy, ale nakonec se rozhodl, s vědomím, že když to neudělá on, tak snad už nikdo jiný, vrátit ji její původní význam. Vytáhnout ji hrobníkovi z lopaty tím, že přemluví staré hudebníky v důchodu k návratu na scénu.
V roce 1989 objevil veterány ze skupiny El Tanboura, se kterými během nedávné egyptské revoluce hrával na náměstí Tahrír hudbu nazvanou podle lyry simsimiyya.
Jak už to tak bývá, když nikdo netuší kde se na světě vzal, zvukomalebný nástroj provází řada lidových legend: po staletí lyra uklidňovala vody Rudého moře, záhadné sirény s ní sváděly milence a tvar prý vychází z krunýře nešťastné želvy plavající po Nilu do vnitrozemí až tak daleko, že nakonec skončila na talíři hladového muzikanta.
V polovině 19. století se lyra objevila v Port Said a přivlastnily si jí mužské kavárenské skupiny suhbagiyya, které předtím zpívaly extatické súfijské chvalozpěvy damma za doprovodu bubnů. Když v roce 1956 propukla suezská krize, hudba simsimiyya se částečně proměnila v protestní protiváleční písně – nedávná přítomnost El Tanboura mezi statisícovým revolučním davem má tedy svou logiku.
Ibrahim vede i další skupiny rozdílných stylů a nejrůznějších regionů: Bedouin Jerrycan Band, NobaNoor, El Wazery nebo El Baramla.
Úschovna duší
Pradávný původ svatební hudby rango a obřadu zar lze podle Ibrahima jen stěží dohledat, míří do Súdánu, Etiopie a snad i Zanzibaru. Zato dobu kdy se začaly proměňovat do nynější podoby určit dokážeme: když v roce 1820 obsadil vládce Egypta Muhammad Alí sever Súdánu, nařídil zemi odvádět clo ve formě otroků a vojáků sloužících v egyptské armádě. O čtyřicet let později, se zvýšenou poptávkou po bavlně, přišla další vlna nevolníků ze Súdánu.
Paralela s africkými otroky ve Spojených státech je na místě: i ti súdánští si sebou vzali svou hudbu a nástroje, nevzdali se zvyků, ceremoniálů, rituálů a božstev. Súfijský mysticismus a núbijské lyrické písně zakořenily v milionové súdánské diaspoře: obřad zar pomáhal ženám v krutých podmínkách léčit frustrace, rango roztančila svatby a slavnosti nevázanými černošskými rytmy.
Rango můžeme přirovnat k západoafrickému balafonu, má však jiné ladění, hraje se na něj čtyřmi paličkami a už od pohledu se od sebe liší: ozvučnice balafonu tvoří kulaté vysušené tykve, u rango mají falický zakroucený tvar, až to šéfredaktora magazínu Songlines přivedlo na myšlenku, jestli by skupinu nemohl sponzorovat výrobce kondomů.
Odkud pocházejí ty zvláštní tykve, zeptal jsem se pana Ibrahima.
„Z jedné rostliny, co ale neroste v Egyptě, pouze v Súdánu. Pokoušel jsem se jí najít, ale zatím jsem neuspěl. A nahradit ji nelze.“
Takže potíž, další spočívá v tom, že rango dnes už nikdo nedokáže vyrobit tak, aby se docílilo potřebného rituálního zvuku. Naději oživil anglický odborník na africké xylofony a jejich stavitel Jamie Linwood: předal Ibrahimovi dvě dokonalé kopie rango, znějící údajně dost hodnověrně. Nastaly ale jiné problémy: rango postrádaly jakékoliv duše.
„Představují most mezi reálným a záhrobním světem a dávají mě velkou sílu,“ vysvětlil poslední žijící hráč, dvaašedesátiletý Hassan Bergamon El Nagger.
Bez nich je to pane Ibrahime skutečně značný problém?
„Přesně tak. My tomu věříme. Rango je uctívaný rituální nástroj, pečlivě chráněný a když se na něj nehraje, musí být neustále přikrytý.“
Potvrzeno: když během koncertu Bergamon sňal zelenou přikrývku, úcta jakou mu hudebníci prokazovali se nedala přehlédnout.
A co Bergamon, opravdu zůstal posledním hráčem?
„Posledním a jediným. Když v 1967 odešel z Ismaila do Caira, někteří staří hráči ještě žili, on však pak hrál víc na lyru tamburu, protože to vynášelo víc. Poslední mistr zemřel v roce 1975, jmenoval se Abas Mastora. Pak už nikdo na rango nehrál, ani Bergamon. Mě trvalo dva roky, než jsem objevil poslední dva staré kusy. Pak jsem teprve přemluvil Bergamona k návratu.“
No ale pro vás jako manažera, to je docela risk, mít jediného hráče na dva nástroje.
„Jistě, máte pravdu. Snažím se aby se to naučil jeden člen skupiny.“
A jde mu to?
„V tom asi nebude problém, ale nezná tradiční repertoár. Vyjma Bergamona ho neumí skoro nikdo a nový neexistuje. Dnes to nikoho moc nezajímá. Bergamon by to rád někoho naučil, ale není koho. Snažíme se zachovat tradici, pokoušíme se učit na rango hrát mladé muzikanty, ale ti v tom moc velkou budoucnost nevidí. Koncertujeme, pracujeme na publicitě o nástroji a doufáme, že všem naše úspěchy dodají odvahu ke hraní.“
Woodoo s whisky
První novodobá zmínka o rango padla v dokumentárním filmu egyptské televize El Rango – Tarh El Nil o hudbě na březích Nilu natočeném začátkem 90. let. Starý hráč na lyru v něm vzpomínal na Bergamona, což tvůrce, včetně scénáristy Ibrahima překvapilo: všichni měli zato, že tradice nadobro zmizela a všichni mistři jsou na pravdě boží.
Vyhledal Bergamona a když po velkém úsilí dokázal sehnat dva sto devadesát let staré nástroje, domluvili se na sestavení skupiny.
Bergamon se narodil v egyptském městě Ismailia ale jeho předci pocházejí ze súdánského národa Dinka, proslulého pěstováním dobytka. Protože matka patřila do dlouhé linie prominentních zpěvaček zar, od obřadu se odmalička neodtrhl. Dokonce prý pamatuje, když se namísto dnešních sladkostí a pálení kadidla obětovala duchům zvířata, včetně krav a ženy se máčely v jejich krvi. Hudba ho fascinovala, na rango ale mohli hrát pouze dospělí muži, takže se na něj učil potají a do strýcova pokoje lezl po provazovém žebříku. Ten nakonec v obavě, že synovec opustí školu a stane se z něho hudebník drahocenný rodinný nástroj zničil.
„Dal bych tehdy přednost tomu, aby mě zabil,“ vzpomínal Bergamon na 60. léta, kdy v Káhiře už aktivně působilo jen několik mistrů. Tlak na kult zar přestával být únosný a tím víc se dotýkal hráčů na rango, kteří v obavách, aby se uživili na svatbách se nástroje zbavovali a přecházeli na lyry.
Proč zar tolik leží islámským fundamentalistům tolik v žaludku? Už z podstaty islámské víry, kdy všechno leží na bedrech Nejvyššího, tedy i léčba nemocí. A pokud ho někdo zastoupí, všechno je špatně. Dokonce hodně špatně jak víme z historie.
Vážená zpěvačka a ceremoniářka zar Sheikha Zeinab, která v Rudolstadtu vystoupila s Bergamonem uvádí další důvody: “Zar dnes vadí náboženským televizním kanálům, cítí že jim ženy, které obřady provozují berou práci a tak o nich prohlašují že jsou čarodějnice spolčené s ďáblem. Ženy s problémy se na ně obracejí, utratí přitom spousty peněz a času, ale nakonec se vrátí k zar, přestože jeho účinkům předtím nevěřily.“
Zar údajně – a mysleme si o tom své, stejně tomu neporozumíme - pomáhá ženám trpícími psychickými problémy, depresemi, neplodností, vztahy s muži, manželskou krizí, pohlavním zneužíváním nebo neléčenými zlomeninami.
Léčivý obřad usmiřující zlé duchy mající všechna ta trápení na svědomí, se v principu neliší od pizzica z italského Salenta nebo lile marockých Gnawů: postižené ženy tančí na rytmicky se stupňující, stále víc hypnotičtější hudbu až do chvíle kdy přestanou ovládat tělo, upadnou do tranzu a v naprostém fyzickém vyčerpání padnou k zemi. A zlí duchové jsou pryč.
Zar má všechny znaky synkretického náboženství, jako candomblé z Brazílie nebo kubánské santeria a proto se mu někdy říká súdánské voodoo. Kult si uchoval africkou animistickou spiritualitu, ale zároveň přijal i prvky z islámu, jeho mystických odnoží a křesťanské a židovské vlivy.
„Islámští duchové vyžadují bonbony, arašídy, mletou kávou a čokoládu, zatímco křesťanští jablka, whisky a pivo. Pro každého jsou určené jiné písně. Yawra Bey je král muslimských duchů, Lady Racosha dětských a Red Djinn vládne všem křesťanských duchům v Súdánu,“ říká Sheikha Zeinab.
Pokud jde o zvířecí oběti, spokojí se i s rozbitým vajíčkem, což zpěvačka se skupinou převedla v Rudolstadtu ve chvíli, kdy koncert přešel do fáze zar.
Na jedné straně rango a šestistrunná, barevnými provázky a stuhami bohatě zdobená lyra tanbura z faraonských časů s níž prý staří Egypťané vyprovázeli mrtvé do záhrobí, na druhé zpěváci a perkusisté schopní dostat se do neuvěřitelných extatických rytmů.
Živě si představit jak uchvátí a zacloumou tělem ženy během obřadu není moc těžké když na podium vlétne tanečnice opásaná mangor – chřastící perkuse s malých kozích kopyt – a kluk v nádherném ceremoniálním kostýmu s pavími péry a pustí do divokého pružného tance s výskoky. Za moment, už převlečený do „civilu“ pochodoval jako salutující voják a zpíval.
„Po okupaci Egyptem mnoho Súdánců skončilo v armádě, jako otroci, daleko od domova a ty písně jsou o touze k návratu domů. A když skákal? Bergamonův národ Dinko je proslulý tancem okolo dobytka, který se snaží zkrotit tím, že skáčí do velké výšky,“vysvětlil Ibrahim.
A jak vůbec vidí budoucnost rango? „Bude těžké ho v Egyptě dostat z undergroundu. Zatímco zar s perkusemi a lyrami jsou pro společnost přijatelné, přítomnost nástroje naráží na předsudky. Lidé ho považují za symbol černé magie.“
Potvrzuje to i vzpomínka anglického producenta Michaela Whitewooda zastupujícího skupinu v Evropě: když v Káhiře vešli do studia a technici uviděli, že sebou nesou rango, zděsili se a okamžitě se od Whitewooda nechali ubezpečit, že když budou mít sebemenší potíže se zlými duchy, musí jim zaplatit očistný obřad.
Foto: Yvetta Stránská & archiv
Jiří Moravčík
