Hugh Masekela - Na svět jsem přišel nahý a hudbu dostal darem
20.03.2012 | Na jednom koncertě prý zatroubil a pak se chrapláckým hlasem dotázal kamaráda Luise Armstronga na nebesích: co ty nato? Kdepak odpovědi, té se samozřejmě nedočkal, nicméně publikum zařičelo pochopením. Příběh o tom, jak Satchmo poslal do Afriky šestnáctiletému klukovi jednu ze svých trumpet vešel do dějin. Tam ostatně patří i největší žijící africký jazzman Hugh Masekela, který se v České republice poprvé představí na festivale Colours of Ostrava.
Když na loňském veletrhu WOMEX přebíral cenu za celoživotní dílo, ještě než vešel na podium, přítomní už stáli a tleskali. Bez musu, s potřebou vzdát mu úctu.
Poděkoval jak je jeho zvykem – s nadhledem a moudrostí pamětníka co nikdy neztratil kontakt s dneškem.
A s humorem: “Rád bych zcela upřímně poděkoval vynálezci gramofonu. Jako dítě jsem nevěděl, že v gramofonu je reproduktor, ale myslel jsem si, že to je kouzelná krabice, v níž žijí všichni ti výborní muzikanti, a ve svém životě jsem měl štěstí, že jsem se nakonec do toho jejich světa dostal a mohl s nimi žít. ”
Na rozdíl od většiny z nich bez možnosti objevit se třicet let doma:“Chtěl jsem se v roce 1964 vrátit, ale Harry Belafonte mě řekl: s tvou prořízlou pusou tě hned zavřou.“
Masekela proti jihoafrickému apartheidu v exilu nesmiřitelně bojoval, a nejen proti němu. Už podstaty rebelského naturelu: dráždil politickými názory, jízlivými komentáři a cílenými provokacemi.
Na obale alba The Emancipation Of Hugh Masekela se například nechal v roce 1966 vyfotit jako Abraham Lincoln – do půl těla, „jako negr v cylindru a vousy“ – v upomínce na sedmnáct let starou událost: fotografie Louise Armstronga na titulní straně magazínu Time těsně po jeho prohlášení Králem Zulu na tradičním neworleánském masopustním karnevalu Mardi Grass hodně konzervativních Američanů vyděsila.
A když z Masekely sovětští soudruzi tahali vyjádření, jaké zážitky si odnesl z koncertování v Moskvě, kam s Paulem Simonem zajeli v roce 1989 v rámci turné Graceland, zpražil je:“Ty nejostřesnější. Universitě Patrice Lumumby, kam chodí studenti z rozvojových zemí říkají vaši ctihodní občané Zoo, v luxusním hotelu Rossiya mě pokojská pro barvu kůže odmítla uklidit, ale cédéčka s mojí černou hudbou ukrást nezapomněla.“
Trubka od Armstronga
Hugh Masekelovi bude letos třiasedmdesát let. Rodák z hornického města Witbank (dnes eMalahleni) teenagerský věk prožil v nejtužším apartheidu ve škole, na níž učili Oliver Tambo, pozdější vůdce Afrického národního kongresu a ctihodný anglický arcibiskup Trevor Huddleston; oba nejbližší spolupracovníci Nelsona Mandely.
Nezvladatelný Masekela v roce 1950 uviděl film Young Man with A Horn o jazzovém trumpetistovi Bix Beiderbeckovi a zašel za ctihodným otcem: „Když mě pomůžete sehnat trumpetu, polepším se a už nikdy nebudu na vašich hodinách rušit a utíkat do města krást.“
Stalo se a Masekela ve čtrnácti se spolužáky založil kapelu Huddleston Jazz Band; první stupeň k budoucí kariéře.
Arcibiskup na svého studenta nikdy nezapomněl a když ve Spojených státech v roce 1955 vydal knihu o své misi v Jižní Africe Naught For Your Comfort, zmínil se jednomu novináři o Masekelovi. Ten mu doporučil aby s příběhem zašel za Armstrongem, že ho to určitě bude zajímat.
„Seděl po koncertě unavený na židli, ze rtů mu kapala krev, ale po mém vyprávění ožil a okamžitě navrhl, že mladému kolegovi daruje jednu ze svých trumpet. Poslal jsem ji do Jižní Afriky a jako vzpomínku mám fotografii na níž Hugh skáče radostí,“ vzpomínal Huddleston.
Masekela tehdy vystupoval s mnoha místními tanečními kapelami, jeho trumpeta, ale také křídlovka, postupně nabíraly na hráčské a zvukové originalitě: dokázal se vytroubit do výšek, kam před ním nedosáhl nikdo. Jako skladatel měl z desek a rádia důkladně naposlouchaný americký jazz – od neworleánského po swing a bebop – miloval Armstronga, Ellu Fitzgerald, Sarah Vaughan, Billie Holiday, ale nejdůležitějším zdrojem pro něho byly tradiční styly národů Xhosa, Zulu, Swazi, Sotho nebo Tswana a z nich rašící novodobá jihoafrická městská hudba: marabi, kwela, mbaqanga.
Pozornost na sebe Masekela strhával i jako vynikající zpěvák, ovšem právě díky tomu se dostával do velkých problémů s režimem: texty gospelů, pracovních písní a protestsongů z dělnických čtvrtí skrytě, častěji spíš otevřeně, reflektovaly drastičnost apartheidu a ponížení původního černošského obyvatelstva živořícího a vražděného v bantustanech.
„Vyrostl jsem na ulici a skládal písničky o tom, co se na nich dělo. Hudba zněla odevšud. Stačilo ležet doma v posteli a přišla za vámi oknem.“
Během práce na muzikálu King Kong, prvním svého druhu v němž hráli výhradně černošští umělci, se Masekela seznámil se svou první ženou, zpěvačkou Miriam Makeba. Po návratu z nesmírně úspěšného celostátního turné, natočil Masekela se skupinou The Jazz Epistles pro změnu první černošské jazzové album, ale namísto slávy přišla v roce 1960 ledová sprcha: masakr v Sharpeville s devětašedesáti mrtvými. Dav lidí tehdy protestoval proti nutnosti nosit identifikační dokumenty, tzv.pass books.
„Pamatuji jak jsem stál hodiny nahý ve frontě a čekal až se mě úředník podívá do zadku a pak vydá pass books, který mě znemožňoval se volně pohybovat mimo vyhraničenou oblast. Když vás chytli, měl jste kulku v hlavě ani jste nestačili mrknout okem. Po masakru vláda zakázala shromáždění víc jak deseti lidí, takže s koncerty byl konec. Já měl jít do vězení za úmyslné zničení dokladů. Miriam už byla rok ve Spojených státech a odtud mě s Harry Belafontem a Trevorem Huddlestonem na poslední chvíli stačili zařídit útěk do Londýna,“ vzpomínal Hugh Masekela.
V Anglii se ho ujal houslista Yehudi Menuhin s jazzovým saxofonistou Johnem Dankworthem a zařídili mu studium na prestižní The Guildhall School of Music. Moc se tu ale neohřál: Makeba s Belafontem a Dizzy Gilespiem jednadvacetiletého jihoafrického jazzmana přetáhli do New Yorku na Manhattan School of Music.
Takže se konečně setkal s Armstrongem. „Louis nikdy nedospěl, až do konce života zůstal hravým dítětem, které nikdy nezapomnělo na to že pochází z New Orleans. Bez něho bychom ještě dnes nosili na hlavách napudrované paruky.“
Chodil po večerech jamovat s County Basiem, Johnem Coltranem a Charlie Mingusem; pravými kmotry se mu ale stali Dizzy Gilespie s Cannonball Adderleyem: oba tehdy naladění na africkou vlnu. K tělu si ho pustil také Miles Davis, zmiňující se o Masekelovi – po svém - ve své autobiografii: “Pokaždé když jsem ho viděl, říkal jsem mu ať skládá vlastní africké skladby nesnaží se nás napodobovat. Pak hodně poslouchal moji hudbu a začal hrát ještě líp než předtím.“
Tlustý afrobeatový obláček ze kterého nejde spadnout
S Miriam se vzali hned po skončení Masekelových studií v roce 1964 a vše nasvědčovalo tomu, že je čeká rodinná zářivá kariéra: ona získala Grammy a svět ji znal z legendárního antiapartheidního projevu na půdě OSN, jemu průlomové album The Americanization of Ooga Boogamu produkoval Tom Wilson (Bob Dylan, Simon & Garfunkel, Frank Zappa).
Za dva roky se ale rozvedli a nadělali ve Spojených státech víc politické než hudební paseky, shodou okolností zpočátku ze stejných pohnutek: za práva Afroameričanů.
S radikálními Černými pantery se každý z nich identifikoval po svém. Makeba se provdala za jejich vůdce Stokelyho Carmichaela a pod tlakem FBI ze Států utekla. Masekela hrával Panterům i na protestních shromážděních proti válce ve Vietnamu stále agresivnější fúzi jazzu, funky a soulu, což mu vyneslo pozvání na kultovní festival Monterey Pop po boku Hendrixe, Ravi Shankara, Janis Joplin, Otise Reddinga, The Who a dalších hvězd z úsvitu hippiovského léta lásky.
Nahrával s Byrds, Bobem Marleym, Paulem Simonem, vyprodal Carnegie Hall, s životním instrumentálním hitem Grazing In The Grass ( album The Promise of A Future) se dostal v roce 1968 na vrchol americké hitparády a obdržel za něj Grammy; zkrátka Masekelovi „to jelo“ jako po másle. Přízeň bohů si ale draze vykoupil: za hvězdné manýry, alkoholové a drogové ekscesy skončil málem ve vězení, ve vlastním domě ho zmlátili ho policajti, úřady mu rušily koncerty.
Vůči k apartheidu se pokrytecky stavějící americké vládě si navíc nebral sebemenší servitky. Když mu ministerstvo zahraničí nabídlo aby vycestoval do Afriky a navštívil také Jihoafrickou republiku, vzkázal presidentu Johnsonovi: “Kde se ve vás bere ta kurevská odvaha ptá se mě, jestli chci vidět svou zemi? Udělte mě americké občanství, zajistěte svobodu mým krajanům a tlačte na jihoafrickou vládu aby zrušila apartheid.“
Tím Masekelova hvězdná dráha v USA skončila a v roce 1974 raději odjel do Guineje (tam už žila Miriam Makeba) a odtud do Nigérie, kde si padli do oka s o nic menším rebelem Felou Kutim, podle Masekely „tím nejzábavnějším a nejšťastnějším člověkem jakého poznal“.
Geniální Kuti ho zkontaktoval s fantastickou afrobeatovou kapelou Hedzoleh Soundz se kterou Masekela ve vrcholném tvůrčím rozpoložení vydržel pět let.
„Hrát s nimi bylo jako ocitnout se na velkém tlustém obláčku, ze kterého nešlo vypadnout,“ řekl v roce 1973 po vydání v Lagosu natáčeného alba Introducing Hedzoleh Soundz.
Z turné po Spojených státech se vrátili s I Am Not Afraid - majstrštykem pozlaceným skladbou Stimela (Coal Train).
Na koncertech dodnes Masekelou uváděnou dramatickou vzpomínkou na tisíce mrtvých jihoafrických a zahraničních horníků. Buší do kravského zvonce a navozuje „děsivý zvuk prokletého uhelného vlaku“ svážejícího dělníky do zlatých dolů v okolí Johannesburgu připomínajících ze všeho nejvíc peklo. V nečekaném okamžiku pak vysokým hlasem děsivě zařve, až vám vstanou všechny chlupy.
Masekela svou afro-jazzovou hudbu neustále konfrontoval s dobou; nechával se bez zábran svádět popem, reggae a hip hopem. Získal snadno rozpoznatelný autorský rukopis a jeho trubka připomínala impozantní válečnou polnici. Nekázal jazzové evangelium pro vyvolené, sytil hladové taneční parkety, kličkoval mezi klubovou scénou a stadiony. Vzal na sebe břímě průkopníka, u intelektuálů svou upřímností ale vzbuzoval paniku. Modlil se za černé i bílé a chválu od sebe odháněl: „To není moje hudba, dostal jsem ji darem. Na svět jsem přišel nahý. Nic si do života nepřinesl. Moje babička vždycky říkala, když jsi se narodil, znal jsi úplný hovno. Neměl jsi peníze, kde spát, neuměl chodit a mluvit. Všechno jsi dostal.“
Entertainer s kostí v nose
Jihoafričané Masekelovy světové úspěchy pozorně sledovali a silné zpětné vazby se mu od nich dostalo na vánoční svátky v roce 1980, kdy s Miriam Makeba po dvou dekádách exilu vystoupili nejblíže domovu: v Lesotho se na ně přišlo podívat pětasedmdesát tisíc lidí.
Přivedlo ho to k rozhodnutí založit v botswanském městě Gaborone, od hranic Jihoafrické republiky coby kamenem dohodil, mobilní nahrávací studio a vést hudební školu. Po čtyřech letech Masekelovu základnu kde pracoval s novou kapelou Kalahari přepadlo jihoafrické speciální vojenské komando a v jeho nepřítomnosti zmasakrovalo čtrnáct lidí, včetně těch nejbližších.
Přesunul se do Londýna, odkud vysílal těžkou antiapartheidní kanonádu: obrovský hit Bring Him Back Home představoval nekompromisní výzvu k propuštění Nelsona Mandely a hymnu mnoha protestních akcí.
Na té nejvelkolepjejší – oslavě sedmdesátých narozenin Nelsona Mandely na londýnském stadionu Wembley – před šesti sty miliony lidí planety u televizních obrazovek ale 11. června 1988 zazpíval s Miriam Makeba jinou skladbu – Soweto Blues připomínku studentské demonstrace v johannesburgské čtvrti v roce 1976, při niž policie postřílela dvacet dětí (následující mohutná vzpoura už stála životy bezmála šesti set lidí).
Mezi Stingem, Dire Straits s Ericem Claptonem, Peterem Gabrielem, Simpl Minds, Stevie Wonderem a plejádou hudebních a hereckých celebrit z pokryteckých důvodů chyběl Paul Simon, což mohlo těžko někoho překvapit. Rok předtím totiž vydal pro hudební historii zásadní, umělecky nezpochybnitelné, Grammy a dalšími cenami ověnčené, leč pro někoho kontroverzní album Graceland.
Notabene za podpory Harry Belafonteho a Quincy Jonese a za účasti Miriam Makeba, Ladysmith Black Mambazo, desítek jihoafrických muzikantů a Hugh Masekely. Někteří západní ochránci lidských práv a lidé z Afrického národního kongresu z Graceland dostali lidově řečeno psotník. Simonovo porušení kulturní blokády Jihoafrické republiky považovali za nepřijatelné, Masekela proti nim ale tvrdě vystartoval: „To je naše zem a naše hudba a vy nám nemáte co radit.“
Podpořil ho i senegalský zpěvák Youssou N´Dour, hostující na albu se členy své kapely Etoile de Dakar: „Politici hudbě nerozumějí.“ A nesmyslnost celé causy uzavřel nakonec sám Nelson Mandela, když po pádu apartheidu pozval v roce 1991 Paula Simona do Jihoafrické republiky: “Proslavil naší hudbu po celém světě a za to mu patří dík a ne odsouzení.“
Že vášně ale nepominuly potvrdil film Under African Skies režiséra Joe Berlingera který Simona doprovázel s kamerou během loňského výročního koncertu Graceland v Johannesburgu. Vyptával se pamětníků i přímých aktérů a i po těch letech to bylo názorově tak napůl. „ Když někdo tvrdí, že Simon natočil revoluční album, měl by také dodat, že to byl zároveň chybný politický krok,“ řekl Dali, syn Olivera Tambo.
Graceland - první „worldmusikové“ album – a následující turné Masekelu zviditelnily, což humorně okomentoval: „Hudební byznys potřebuje kategorie. A tak jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že prý hraji world music.“
Především se ale mohl vrátit po třiceti letech domů. A vzal to opravdu z gruntu: dobrovolně se podrobil protialkoholické léčbě.
Na německém Africa Festivale ve Würzburgu o tom Petrovi Dorůžkovi na tiskovce řekl: „Já jsem hodně chlastal, šňupal kokain a kouřil trávu jako to dělá většina muzikantů. Měl jsem dost silný organismus, nic mě nezdolalo, vypil jsem tři lahve a neopil se. Jednoho dne jsme se ale vzbudil a řekl si: jestli s tímhle neskončím, umřu. Také jsem věděl, že pokud se chci vrátit do Afriky, měl bych jít příkladem. Promarnil jsem čtyřicet let svého života, i když jsem byl během té doby dost aktivní. Ale možná, že mi to jen tak připadalo, protože ve skutečnosti jsem byl opilý.“
Píše o tom podrobně i ve své autobiografické knize Still Grazing: The Musical Journey of Hugh Masekela (2004) napsané s novinářem D. Michaelem Cheersem. Nezapomněl na první léta v New Yorku, setkání s Armstrongem a Milesem Davisem, na to jak ho David Crosby seznámil s LSD, na tahy s Felou Kutim a úspěch svého na Broadwayi uváděného muzikálu Sarafina.
Doma uspořádal Masekela čtyřměsíční, dopředu vyprodané turné Sekunjalo a s manželkou a dětmi se usadil na farmě. „Jsem vděčný za každý den co jsem tady, neberu totiž život za něco samozřejmého.“
V roce 1998 založil neziskovou organizaci MAAPSA věnující se hudebníkům závislým na návykových látkách. „Pokud vám pomáhá vystřízlivět člověk, který si prožil stejné problémy, pochopíte o čem mluví. Alkohol a drogy náš velký národ pořád ničí.“
I ve svých třiasedmdesáti letech zůstává Masekela aktivním „mladým lvem“ a pro Jihoafričany i zbytek světa představuje autoritu s vysokým uměleckým a společenským kreditem.
S počtem nových nahrávek je sice trochu na štíru, nepřestává ale koncertovat, i když v Evropě se objevuje už vzácněji.
S velmi kvalitním albem Phola (02) se na Masekelu sesypala doslova smršť cen, jakoby se všichni předháněli ve smazávání dluhů vůči němu, jeho to ale nechalo klidným: „To je od vás hezké, ale těmi pravými hrdiny v Jihoafrické republice jsou lidé, kteří obětovali své životy abychom tu dnes mohli být. Mluvte raději o nich, mě kurva vynechte, já se válel v Americe.“
Masekal se nad jihoafrickou moderní hudbou vznáší jako polobůh a těžko se našel někdo, kdo by to dokázal zpochybnit – vždyť ji pomáhal vytvářet. Mohl by si užívat důchodu a sázet jednu desku za druhou s variacemi předchozích úspěchů a pořád by bylo co poslouchat. Kam s tím ale na něho, reje kolem sebe na všechny strany: „Je důležité vědět odkud pocházíte a kam chcete dojít a jestli nebudete naslouchat starým lidem, pohltí vás MacDonalds, Microsoft a MTV, bezbožná trojice globální a pro nás cizí kultury. Apartheid tu naši systematicky ničil, protože věděl, že nás tím velmi zraňuje. Když jsem žil v Americe, nikdy jsem nepřestal mluvit zulsky a věřit ve své tradice. Vyprávěl jsem lidem naše dost kruté příběhy a oni se rozplývali: to je tak malebně mystické jako ty o Artušovi a rytířích od kulatého stolu. Hovno mystické, řval jsem na ně, to všechno je pravda. Mladým dnes přijdu k smíchu. Říkají, že jsem posedlý minulostí a měl bych nosit jako naši předci v nose kost.“
Masekela, podobně jako mužský sbor Ladysmith Black Mambazo, proto začal pracovat na koncepčních albech s cílem přitáhnout americkým hip hopem a západní popmusic zaujatou jihoafrickou mládež zpět k vlastní tradici. Na v zulštině nazpívané Jabulani (Nebojte se být šťastní) zařadil ztrácející se svatební písně, znějící kdysi dlouhé dny před obřadem po okolí, protože obsahovaly cenné rady novomanželům. Ve skladbě Sossi například nevěstu přátelé varují, že nastávající je až příliš velký intelektuál, není s ním sranda a co je nejhorší, neumí tancovat. „Neschopnost tančit byla v předměstských čtvrtích vždycky známkou demence a signálem k vyřazení ze společnosti,“ vysvětluje Masekela, nasazení své jazzové fusion tentokrát o dost zmírňující.
Na WOMEXU to byla jiná: s novou výbornou kapelou (však ji také nechával velký prostor) napálil do lidí strhující nálož jazzového funky, až i ty největší taneční konzervy zahodili židle. Křídlovkou spíš jen mával, ale když do ní fouknul, mělo to grády. Zpíval, vyprávěl a koulel očima skoro jako Armstrong a dokazoval, že patří k největším žijícím jazzovým entertainerům Afriky.
(2012)
Foto: Ivan Prokop & archiv
Jiří Moravčík
