Tuaregové: kavaleristé Sahary III - Neporazitelná pravda a moc nevědomosti
07.12.2011 | Na závěr o tom jak se Tinariwen vrátili domů, zatímco s obdivem k nim vzhlížející mladí kluci tuší budoucnost už někde jinde. Čím dál o táborů, tím lépe. Otázkou zůstává, nakolik se jim podařilo ze sebe smýt ochranou tuarežskou modř indigo. Rozuměj: to co pochytili od Tinariwen, stařešinů pouštních ohňů.
Čtyři úspěšná alba - The Radio Tisdas Sessions (02), Amassakoul (04), Aman Iman (07), Imidiwan (09) – a spanilá planetární koncertní jízda s několikanásobnou zastávkou v Čechách zařadila Tinariwen k hvězdám world music; nejdůležitějším a nejnaslouchanějším reprezentantům Tuaregů, přestože politice nikdy moc nedali a neměli v úmyslu se do ní zaplétat. Otázky směřující k přetrvávajícím konfliktům v Nigeru a Mali od sebe dodnes odháněli jako mouchy.
Za to k sobě přitahovali pozornost Roberta Planta, Carlose Santany, Damona Albarna, Radiohead s Coldplay, koncertovali s Rolling Stones, hip hopovými Tunng, americkým bluesmanem Taj Mahalem, vystupovali na nejvýznamnějších festivalech a v roce 2008 získali cenu BBC Awards For World Music.
Bez sebemenšího uklouznutí, s deskami nazpívanými v nesrozumitelném jazyce tamashek pronikli daleko za hranice fenoménu world music, i když tam o nich už dlouho panovalo přesvědčení: “World music! Kecy! Slyšíte nějaký rozdíl mezi tím, co hrají Tinariwen a tím co hráli The Who nebo The Jesus and Mary Chain? Pořád jde o rock,“ napsal David Hutcheon v Time Outu.
Jazzový klavírista a bořitel hudebních konvencí Herbie Hancock Tinariwen přizval do albového a filmového The Imagine Project , v němž se představili po boku Jeffa Becka, konžských Konono No.1, malijského hráče na koru Toumani Diabateho, americké skupiny Los Lobos a indické zpěvačky K.S. Chithra.
„Má hudba reprezentuje mou osobnost a charakter. Narodila jsem se v Indii, vyrůstala v Kanadě a žiji v New Yorku. Jsem světoobčanka,“ vysvětlila v tomto časopise zpěvačka a snad jediná skladatelka písní ghazal Kiran Ahluwalia; pokud vám v jejím profilu zapadl vztah k saharskému blues, nic naplat, stane se, albem Aam Zameen: Common Ground už něco takového nepřipadá v úvahu, ani u hluchého: pod zpěvaččiným setkáním ve skladbě Mustt Mustt – díle velkého qawwali Nusrata Fateh Ali Khana – s Tinariwen a jejich mladšími následovníky, skupinou Terakaft, se jako pouštní duny vlní podlaha. Zpěvačka se obrátila na kytaristu Justina Adamse, že ji něco takového vrtá hlavou a koho že by prý doporučil: Tinariwen odpověděl a jako bonus přidal svého gambijského spoluhráče Juldeha Camaru s jednostrunnými houslemi ritti.
Jinak žádný hlavolam: Ahluwalia je vnitřně přesvědčená, že pro obě hudební kultury vlastní rytmické tleskání a forma zvolání zpěváka a odpovědi sboru ji dává příležitost usadit vedle sebe saharské kočovníky a islámské mystiky.
A do třetice přesah Tinariwen: nové, skoro akustické album Tassili natočeném s americkými rockovými hvězdami v produkci Iana Brennana (Ramblin’Jack Elliot, Lucinda Williams).
Kytarista a zpěvák Kyp Malone, ten nejzarostlejší a nejvousatější z indie rockových TV On The Radio, se s Tinariwen poprvé potkal na kalifornském festivale Coachella před dvěma lety. V Ostravě mě o tom vypravoval: “Jamovali v backstage a já nikdy předtím nic takového neslyšel. Hudba z pouště! Víš jak to mám z domova daleko na Saharu? A to jsem vůbec nepředpokládal, že tam jednou budu s Tinariwen sedět s kytarou u ohně. Hrál jsem s nimi až do rána a bylo to pořádně bláznivé, tomu věř. Dohodli jsme se, že nás s kapelou pozvou na WOMAD v Abu Dhabí ke společnému koncertu. Pak mi volal Justin Adams, který tam organizoval sekci Sound of Desert a jestli prý to myslíme vážně. Jasně že jo, řekl jsem mu a myslím si, že se nám ten koncert povedl.“
Tunde Adebimpem, původem z Nigérie, zase anglické novinářce Ruth Barnes z Radia BBC řekl: „Na začátku se koncerty TV On The Radio odehrávaly tak, že jsme na podium pozvali každého, kdo byl v baru. Ne vždycky se jednalo o dobrý nápad. Na WOMADU ale bylo velmi hezké mít možnost pracovat s lidmi, jejichž práci skutečně obdivuji a předem všechno dohodnout.“
Myšlenkami někde jinde
Předcházející album Imidiwan vymýšleli v Tessalite, izolované vesnici v malijské poušti, Ibrahimově rodišti. Cennou přílohou je třicetiminutový autentický film režiséra Jessy Nottola: citlivě, v nahodilých detailech i zapadajícím sluncem zaranžovanými záběry dokumentuje fascinující neuspěchanost každodennosti pouštní oázy. „Žal a úzkost jsou jako červi. Jako válka z mého mládí, které jsem v ní proplýtval,“ zpíval ve skladbě Regret Is Like A Worm ke skupině se na ten čas navracející legendární poet a kytarista Mohammed Ag Itlale aka Japonais.
Nyní, v omlazené sestavě a s věrným francouzským zvukařem Jean-Paul Romannem, se natáčelo u ohně na poušti, v improvizovaném studiu za městem Djanet, na jihovýchodě Alžíru pod světoznámým pohořím Tassili, kolébce života na Sahaře, znázorněném na tisících jeskyních malbách. K Djanet váže Tuaregy totiž nostalgie: v 80.letech se ve městě zastavovali na exilové cestě do Líbye.
Pouštní Tinariwen nosící v sobě potřebu svobody a vnímání času sahající daleko za hranice představivosti běžného Evropana uzavřeného mezi stěnami, znovu usedli k ohni z pradávné přirozenosti i potřeby: stesk po akustickém assouf, důvěrně známém soundtracku jejich ishumarského mládí se prý už nedal vydržet.
„Když hrajeme na podiu, můžete nás vidět, jsme tam, ale naše myšlenky jsou úplně někde jinde. Jsou doma na poušti,“ řekl v rozhovoru albu Tassili basista Eyadou Ag Leche.
„Nemohu se zbavit pocitu, že v posunu Tinariwen k původní akustické estetice se odráží stav stárnutí, zvlášť u Ibrahima, který dává před vším ostatním, dokonce před revolucí a bojem, přednost klidu. Odstěhoval se kvůli tomu z Tessalite do pouštního údolí, nedaleko místa, kde se narodil. Řekl mě, že nemohl ve vesnici chovat zvířata a chtěl si založit stádo koz. Možná to tak je, ale já si myslím, že klid a odloučenost se stává jeho osobním zápasem proti všem, kdo by usilovali ovládnout, zkrotit a zrušit jeho milovaný pouštní domov,“ napsal Andy Morgan v magazínu Songlines.
Asi nejbližší přítel skupiny a její letitý producent by měl být vlastně zatrpklý. O Tinariwen přestoupivší od nezávislého malého labelu World Village k dravému americkému vydavatelství Anti- se dnes už stará někdo jiný. Namísto toho Morgan Tinariwen přeje jen to nejlepší, novou situaci chápe a dokáže ji střízlivě a věcně diagnostikovat. Národ Tuaregů podle něho prochází těžkou zkouškou, podmínky pro přežití na poušti ovládané islámskými teroristy, kteří ji neprodyšně uzavřeli před turisty, tedy důležitým zdrojem obživy, se dramaticky zhoršují. Karavany pašeráků cigaret a benzínu vystřídaly na Blízký východ směřující konvoje džípů s drogami, které do pouště shazují letadla z Jižní Ameriky. Pod územím Tuaregů se nachází uran a ropa a s tím vším si malý národ nedokáže poradit. „Stává se figurkou děsivého děje,“ píše Morgan a Ibrahim dodává: „Tuaregové jsou vystrašení. Bojí se Al-Káidy. Bojí se malijské armády. Bojí se všeho. Nechápou co se stalo, protože jsou jen malý chudý národ uprostřed pouště, jediný, který tu zbyl. Tuaregové nemají schopnost rozumět tomu co se stalo. Kaddáffí jim nepomohl, to oni jemu. Mladí kluci s ním šli bojovat, protože už měli všeho po krk. Neměli ani práci ani budoucnost. A tak si řekli: jdeme bojovat a vyděláme nějaké peníze.“
Tinariwen se už na novém albu Tassili neobracejí pouze na Tuaregy. Vrátili se z cest domů, nechali do písku vpít hořký, nejnaříkavější smutek a nadechli se k obratu, z něhož může vzejít budoucnost: vložili důvěru do rukou amerických rockerů a producentů a s jejich pomocí vyslali na „neworldmusikové“ území echo o tragedii neberoucí konce.
„Co mi povíte, mí přátelé o těchto bolestných časech, ve kterých žijeme. Opustili jste tuto poušť, kde jste se narodili. Odešli jste a opustili ji. Žijeme v nevědomosti, která má moc. Poušť žárlí ale její lidé jsou silní. Když ona vysychá, jinde jsou zelené louky.
Žijeme v nevědomosti. A ta má veškerou moc,“ zpívají hned na úvod ve skladbě Imidiwan Ma Tennam a přidává se k nim kytarista skupiny Wilco Nels Cline.
Sejít ze stezky a potkat Rolling Stones
Tinariwen, zbaveni potřeby stát se zabetonovanou vzdělávací hudební institucí, protože věkem už stojí někde jinde, vykročili dopředu a opatrně ze sebe rovněž sňali břemeno zdánlivě průhledné jednoduchosti kytarového soundu: výfuky neworleánských dechařů The Dirty Dozen Brass Band propojené s naléhavým Ibrahimovým zpěvem v písni Ya Messinagh („pravda je neporazitelná a může vás proměnit v rebela“) věstí slibné začátky.
Tuarežskou scénu, do níž se svět až romanticky zamiloval, snad z podlehnutí novému drsnému africkému příběhu, totiž najednou obchází varovná lidová moudrost: raději všeho pomalu. Tinariwenští mladí následovníci si dříve či později musejí položit otázku a co dál. Nečekaně ohromné vlně tuarežských skupin, někdy od sebe jen stěží rozeznatelných, hrozí nebezpečí, že smete sebe samu; nadbytek vyvolá (pro někoho se už tak stalo) inflaci „magických pouštních kapel v rytmu velbloudích karavan“ hrnoucích se do Evropy za výdělkem a slávou. Koho by rovněž bavilo nechat si na sebe ušít promo bič: další Tinariwen.
Ahmed Ag Kaedi, kytarista a zakladatel skupiny Amanar z malijského Kidalu recept zná: nejlepší způsob jak Tinariwen vzdát úctu, nezapomenout na to co vykonali, je vyhnout se způsobu znít jako oni a zkusit něco jiného: s bicími, klávesami, rockovou přímočarostí jako na debutovém albu Alghafiat (09).
„Tinariwen představují strom tuarežské hudby a my jeho listí a květy. Oni vyšlapali stezku, naší povinnosti je z ní sejít a vytvořit budoucnost,“ řekl Ousmane Ag Mossa ze skupiny Tamikrest.
Název znamená v jazyce tamashek „spojení nebo koalice“ protože členové pocházejí z různých regionů Mali. Loňské debutové album Adagh z trasy saharského assoufu v produkci amerického kytaristy Chrise Eckmana (Dirtmusic, Walkabouts) sympaticky vybočilo: slyšíme rock zasažený afrofunkem, reggae, rapování ve francouzštině, ženské sboristky a kytaristé si berou za vzor Santanu s Dire Straits. Eckman zažehnal další bolest desítek skupin: produkční nezkušenost vedoucí k opisování kruhu. Čerstvá novinka Toumastin si zatím drží rafinovanou linii: tuarežský základ s příměsí rockové klasiky, psychedelie, reggae a překvapivých hostů (slovinský perkusista Blaz Celarec, tusconský klávesista Chris Cacavas). Asi největší hádankou bude pinkflodovsky meandrující skladba Dihad Tedoun Itran s Ousmanovou kytarou a violou Matjaze Sekneho ze Slovinska.
Nechat se vést Zápaďáky ale nemusí u Afričanů vždycky klapnout, než řeknou švec, znásilní je svým egem (viz BOK, nepovedená společná deska Dirtmusic a Tamikrest).
Afropop v 80.letech také vylétl jako Fénix: cokoliv afrického na Západě vzbuzovalo nadšení z exotiky. Pak mu spálili křídla bělošští producenti, nechali drsně zřít k zemi a trvalo dost dlouho, než se z toho Afričané vzpamatovali. Tuaregové odstartovali do vysněného velkého světa bez mezipauzy: nezapomínejme na to, že právě odsud přišla nejsilnější inspirace k tuarežské hudební revoluci; snad každý z kytaristů z rukávu sype jeden angloamerický vzor za druhým.
O jednatřicetiletého Omara Moctara z Nigeru, řečenému Bombino, se tahají titulky - tuarežský Chuck Berry, pouštní Carlos Santana, africký Richard Thompson – což mu situaci u rockových fanoušků moc neusnadňuje: očekává se kytarový solitér na velbloudu, pouštní verze zmíněných celebrit. Skutečnost takové klamavé zjednodušení ale maže. Bombino zřetelně vstřebal hlavně Hendrixovu školu, Knopflerovou zvukomalebnost a Ali Farka Toureho bluesovou střídmost a v Nigeru hrají kytaristé s daleko většími ornamenty a dravěji než jinde na Sahaře, vztaženo například k jeho velkému vzoru Abdallah ag Oumbadougouovi; Bombino neignoruje ani naposlouchané rockery, skladbám dokáže vnutit popově baladickou vřelost a přitom si udržet pouštní integritu.
Životní příběh rodáka z Agadezu, tuarežského centra v Nigeru, nese všechny tinariwenské atributy: mládí uprostřed bojů, exil, povstání, smrt blízkých, hudba jako únik z míst a časů vymknutých z kloubů lidskosti. Kontakty se západní popkulturou ovšem Bombino navázal bleskurychleji: s kapelou Tidawt vycestoval v roce 2006 do Spojených států kde padl do ucha saxofonistovi Timu Riesovi plánujícímu zrovna druhé pokračování kompilace Stones World: Rolling Stones Project II. (vyšla o dva roky později). Tidawt s Keithem Richardsem, Jaggerem a Ronnie Woodem natočili během jamování ve studiu „tuarežskou verzi“ skladby Hey Negrita, což neuniklo pozornosti herečky Angeline Jolie, která si vyžádala Bombina jako speciálního průvodce po Nigeru; tam se pohyboval i libyjský fotograf, dokumentarista a producent Hisham Mayet ve službách americké labelu Sublime Frequencies: na albové trilogii Guitars From Agadez zachytil neznámé nigerské skupiny Inerane a Bombino (odtud informace, že Bombino má na kontě tři, nikoliv dvě alba). Nic o tomhle ale americký režisér Ron Wyman nevěděl, v Agadezu si na trhu náhodou koupil jednu z Bombinových kazet (obsahovaly skladby z jeho prvního, na koleně vyrobeného alba Agamgam z roku 2004) , podlehl té hudbě a hledal tak dlouho, až zpívajícího tuarežského rockera našel. Věnoval mu potom podstatnou část filmu Agadez, the Music and the Rebellion a pomohl natočit debutové mezinárodní album Agadez pro významný label Cumbancha, s nímž Bombino letos skutečně doslova ohromil svět.
Objevil se proto také na letošním WOMEXU jako symbol nastávajících čerstvých proměn tuarežské hudby.
Tam jsme společně s Petrem Koláčekem z Radia Wave s Bombinem natočili krátký rozhovor.
Omluváme se, že začínáme politikou. Ale rádi bychom slyšeli váš názor. Kaddáffí je mrtvý. Existují názory, že ozbrojení tuarežští žoldáci by mohli v Mali a Nigeru rozpoutat nové povstání. Hrozí takové nebezpečí?
„Kaddáfí je mrtev, tak už by neměly být žádné konflikty. Pochopil jsem, že vždy, když Tuaregové v Mali či Nigeru chtěli bojovat, šli za Kaddáfím, pro zbraně. Ale teď už Kaddáfí nežije, tak není, kam jít pro zbraně, dveře jsou zavřené. Pro mě jsou tím zavřené i k novým bojům. Válka v Libyi je zlá věc, stála hodně životů a byla plná násilí, to je samozřejmě velmi smutné, ale to, že padl Kaddáfí, je dobře. Je to dobře pro Saharu, která potřebuje hlavně mír. A těch, kteří stáli za Kaddáfím, bylo jen pár, a to nejsou lidé, kterým se dá věřit. Jde jim totiž jen o peníze. Podle těchto lidí nelze hodnotit všechny Tuaregy, oni nezastupují celou společnost. V každém případě se žádné nové povstání v Nigeru nechystá, nic tomu nenasvědčuje. Ale jak je to v Mali, to vůbec nevím.“
Považujete se za novou generaci ishumar. Jak se odlišuje od té první? Větším voláním po míru a sjednocení?
„Ano. Pokud totiž chceme, aby se něco změnilo, musíme počítat s mladou generací, jen ta může přinést nový pohled. Proto se k ní stále obracím. Budoucnost je v rukou mladých. Starší generace má životní zkušenosti, to ano, ale je unavená a zakotvená v minulosti, která je plná chyb a omylů. Jen mladí mohou skutečně něco změnit.“
Vy jste důsledky povstání zažil. Zemřeli vaši dva kamarádi, musel jste se odstěhovat. V lednu 2010 jste pak oslavil konec bojů velkým koncertem v Agadezu. Jaký to byl pocit hrát pro tisíce lidí?
„Myslel jsem na to, jak to udělat, aby se mír udržel, aby zůstal natrvalo. To je to, co mladá generace v Agadezu potřebuje nejvíc. Předtím byl skoro každých pět let nějaký konflikt, což není normální. Lidé už mají dost bojů, nechtějí válku, ale touží po normálním životě, chtějí pracovat, něco budovat. To byl hlavní pocit v Agadezu, pocit naděje.“
Kytara představuje v hudbě Tuaregů nový prvek. Před Tinariwen na ní nikdo nehrál. A pak se z kytary stala zbraň. Opravdu byly kytary behěm povstání v Nigeru vládou zakázány? Jaký hudebníkům hrozil trest?
„Tehdy byl každý pohyb na poušti nebezpečný. Vojáci neradi viděli, když se Tuaregové shromažďovali. A protože je u nás zvykem, že hudba provází všechny slavnosti, na každou oslavu byli zváni hudebníci s kytarami. Vojáci o tom dostávali od svých informátorů zprávy a mysleli si, že se lidé scházejí kvůli povstaleckým písním. Proto hraní na kytaru zakázali a když s ní někoho přistihli, zastřelili ho.“
Existuje nějaký velký rozdíl mezi Tuaregy z Mali a Nigeru?
„Je to jeden národ, v jazyce máme pár odlišných slov, ale jinak je všechno stejné.“
Za své učitele považujete Abdallah Oumbadougou, Ibrahima z Tinariwen a Ali Farka Toureho. Setkal jste se s Alim někdy? A jak hodně ovlivnil assouf?
„Ne, nikdy jsme se nesetkali a hudbu Tuaregů ovlivnil velice silně.“
Vaši kariéru ovlivnil Ron Wyman. Jak jste se vlastně potkali?
„Seznámil jsem se s ním díky jedné přítelkyni, která má neziskovou organizaci v Niamey. Díky ní jsme se zkontaktovali. Poprvé jsem se s Ronem setkal v roce 2009 v Burkině Faso.“
Vaše nové album Agadez je nádherné. Vaše texty nabádají k mírovému řešení. Aby děti chodili do školy. Aby se život Tuaregů změnil. O čem ještě zpíváte?
„V textech mluvím i o lásce, přátelství a životě. A také o
problémech Tuaregů. O životě v Agadezu a tak. Takhle skládám písničky.“
(listopad 2011)
Poděkování Petru Koláčkovi
a Romaně Kratochvílové, autorce velmi zajímavých stránek o kultuře Tuaregů.
Jiří Moravčík
