Tuaregové: kavaleristé Sahary II. - Krystalické svádění Tinariwen
28.10.2011 | Středa 31. srpna 2008. Tripolis dobyli rebelové, Kaddáfí je mimo hru, ale také k nenalezení. Na obou stranách fronty se objevují masové hroby. Západ s Čínou se staví do fronty na ropu. Co bude s Libyjí netuší ani ona sama a nikdo také nedokáže odhadnout, kolik hněvu padne na hlavy Tuaregů.
Kaddafím veřejně deklarované schopnosti tuarežských žoldáků bojujících na jeho straně pouštnímu národu na image totiž moc nepřidaly, ale to už jsme si vysvětlili v minulém díle. Právě teď vycházející akustická deska Tassili skupiny Tinariwen s hostujícími americkými rockery, ale otevřeně – a jako doposud - vyzývá k míru a klidu: válek, povstání a poníženi si prý Tuaregové užili už dost. Je čas vrátit se k meditacím na poušti: k hudbě naděje, krásy a lásky.
Tinariwen její tradiční podobu přenesli do 21.století v pozměněné verzi. Přidali do ní elektrické kytary s rockem, zpívané poezii a eposům uchovávajícím historii národa vtiskli status úderných písní: omezili jejich délku, obecná pouštní a milostná témata vynuceně zaměnili za výzvy k boji, později k semknutosti. Upnutí k jazyku Dylana a Marleyho a potřebě šířit svou hudbu rychlostí požáru: i skrze své nástupce a následovníky. Tinariwen se nedrali do popředí, do centra pozornosti, nestáli o slávu, i když na ně spadla jako spásonosný déšť z nebe, hráli pouze písně s latentní přítomností dvou revolucí: povstalecké a hudební. Tou druhou přes jazykovou bariéru a rozvinutou v relativní izolaci nečekaně zaujali Západ.
Poprvé jsem skupinu slyšel v roce 2002 na festivale v Rudolstadtu, kde v zákulisí proběhla zajímavá debata o tom, jak vlastně zní tuarežská hudba. „Odteď jako Tinariwen,“ konstatoval vizionářsky jeden německý novinář.
Ve vzduchu ale visela ještě jedna, nevyřčená otázka: kdo jsou vlastně Tuaregové? A pokud Tinariwen v uplynulé dekádě potkala zasloužená celosvětová sláva, svezl se s ní také k dobru věci zájem o tajemný, v knihách spíš romanticky popisovaný pouštní národ. Drsný, traumatický válečný příběh provázející Tinariwen nám zároveň odkryl dost úděsnou perzekuci a destruktivní utrpení Tuaregů, podněcující a podnítil k jejich dalšímu zkoumání.
„Informací o skutečném životě Tuaregů není mnoho. Proto věnuji tyto stránky historii, kultuře i současnosti tohoto pozoruhodného národa, jehož způsob života a pohled na svět může být pro naši uspěchanou civilizaci zajímavou inspirací,“ píše na úvod svého odborně a zajímavě koncipovaného webu věnovaného Tuaregům Romana Kratochvílová z Prahy.
Vydala se za nimi do Mali, navštívila legendární festival v poušti a sleduje také dnešní aktuální dění v Libyji.
Odráží se v současné tuarežské hudbě probíhající konflikt v Libyji a kontroverzní, nicméně vysvětlitelná účast Tuaregů na něm?
„Na nic jsem nenarazila, myslím že ne. Je to ještě živé, neví se, jak to dopadne a hlavně si myslím, že to Tuaregy moc nezajímá, protože nejde o ně. Oni sami mají ke Kaddáfímu různorodé postoje: někteří k němu vzhlížejí jako k dobrotivému otci Tuaregů, jiným se hodí jeho dolary, pro další je jen mazaným darebákem. Těm pár tisícům, co za Kaddáfího bojuje, jde hlavně o peníze (o hodně peněz) a ostatní to chápou jako jejich individuální akci, ne že by Tuaregové jako celek podporovali Kaddáfího. O postoji a situaci libyjských Tuaregů mi není nic známo, žádné informace nepronikají. Ale jak jsem Tuaregy poznala, řekla bych, že je jim Kaddáfí taky putna, že si prostě žijí v poušti (je jedno, jestli spadá pod Libyi, Niger či jiný stát) za určitých podmínek, podle všeho v Libyi spíš lepších, a jestli dojde konflikt až do pouště a podmínky začnou být zlé, prostě se sbalí a přestěhují kousek dál, za hranice.“
Do jaké míry ovlivnilo moderní tuarežskou hudbu využití elektrikých kytar a kontakty se Západní rockovou hudbou? A jak tuhle revoluční proměnu vnímají Tuaregové?
„Moderní éra začíná s příchodem elektrické kytary do jejich hudby. Tu Tuaregové z Mali a Nigeru poznali až v exilu v 80. letech v Alžírsku, kde objevili „svět“ a západní kulturu v podobě audiokazet a tím tedy i kytaru, jak akustickou, tak elektrickou. Zřejmě za to opravdu může „parta“ mladých Tuaregů v Tamanrassetu, kteří se bezprizorně poflakovali po městě (byli nezaměstnaní - ishumar) a tesknili po domově, zalíbila se jim západní muzika a chtěli ji hrát taky, tak si sehnali kytaru a skládali podobné písničky, po svém, o svých problémech a pro sebe. Díky tomu, že jádro té party tvořili nadaní muzikanti (Tinariwen, Terakaft, Takrit N'Akal) a jejich skladby později, když vypuklo povstání, hrály „spikleneckou“ roli (popisovaly, co se děje a vyzývaly k mobilizaci a boji, prý dokonce obsahovaly informace o tom, kdy, kde a co), tak se bleskem rozlétly po všech místech v poušti a samozřejmě se staly velmi populárními a jejich autoři hrdiny. To pokračovalo i po skončení povstání a protože nová generace, chtěla být jako oni, vznikly další skupiny, zkrátka se tato hudba stala velmi populární, hlavně u mladých (ve městech a vesnicích - kočovné tábory uprostřed pouště zůstávají trochu mimo dění). A nakolik je kontakty se Západem ovlivňují? Myslím, že hodně, ač si to možná neuvědomují, ti mladší se čím dál tím víc vzdalují od původního zvuku Tinariwen a čím dál tím víc mají tendenci tvořit hudbu sami za sebe, ne už tolik za národ, i když pořád v textech bojují za společnou věc. Tuaregové sami to berou jako přirozený vývoj, mladí prostě dnes jezdí na motorce, mají mobily, koukají na satelitní televizi a poslouchají muziku jako diví (v mobilech, které pouštní klima snášejí nejlíp). A jsou na Facebooku! Z hudby nejraději poslouchají tu jejich, pak trochu západní a docela dost arabskou. Svou tradiční hudbu mají taky rádi, ale berou ji spíš jako folklór. Tradiční hudba opravdu žije se vším všudy jen na venkově, v minivesničkách a táborech, a při různých obřadech.
Měla jste možnost navštívit Festival v poušti. Lze vůbec Středoevropanovi slovy vyjádřit pocity z poslouchání hudby v jejím přirozeném prostředí? Co jste si z tohoto festivalu odnesla vy? Zaujal vás nějaký magický moment?
„Otázka je, čemu říkáte přirozené prostředí. Hudba se realizovala na pódiu se spoustou kabelů a reflektorů, byť postaveném v písku mezi dunami. Tradiční vystoupení se odehrálo díky bohu na zemi, na kobercích, ale připadalo mi, že šlo o divadlo pro turisty (a pro známé, všichni účinkující se pyšně předváděli, hlavně dámy). Nicméně to předváděli s gustem, to určitě. Většina produkce byla večer za tmy, nebýt místního publika, dost odlišného od našeho, připadala bych si jako u nás. Mě nejvíc fascinovalo, že v publiku výrazně dominovali místní, všechny etnika, mišmaš. Západních turistů odhaduji na pět set, z toho určitě polovina byly štáby médií. Místních bylo večer pod pódiem několik tisíc! Ten jazykový a národnostní mix byl úžasný (i Asiaté, nejspíš z USA), všichni se bavili se všemi a byli spokojení. Stejně tak všichni se zájmem sledovali všechna vystoupení, dost různorodá. Pár zahraničních umělců tam bylo spíš pro zpestření, ale hlavně byl festival přehlídkou hudby Mali. Každé etnikum má nejradši tu „svou“ muziku, byť v moderním hávu, a tak se v kotli pod pódiem střídal dav rozvášněných fanoušků podle toho, kdo byl na pódiu (když hrála tuarežská skupina, samí Tuaregové, když songhajská, tak Songhajové). Další zajímavý moment, dost odlišný od evropských akcí, spočíval v tom, že pro místní byl festival v první řadě příležitostí k setkání s příbuznými (široké rodiny) a přáteli, tak se pořád všichni zdravili a zdravili.Těšila jsem se na neformální jamování přes den mezi stany, ale byla jsem zklamaná, nebylo nic. Sem tam ve stanech umělců, ale zavřených, většinou pro západní štáby s kamerami.“
Berou Bombino Tuaregové jako jasného nástupce Tinariwen jak se o tom píše?
„Možná na mezinárodní scéně, z pohledu západně pojaté world music. Tuaregové sami nic takového neřeší, oni jsou totiž velmi regionálně zaměřeni. Vnímají sice něco jako národ či etnikum Tuaregů, ale každý je "doma" ve svém kraji a ty ostatní jsou pro něj cizinci. Bambino je z Nigeru a většina Tuaregů v
Mali ho vůbec nezná. Na festivalu si ho nadšeně poslechli, ale myslím, že tím to pro ně skončilo. Obdobou Tinariwen byl v Nigeru Abdallah ag Oumbadougou a jeho skupina, takže v Nigeru můžou brát Bambina jako nástupce Abdallaha. V Nigeru je opravdu hvězdou. Tuaregové na severu Mali mají
„své“ Tinariwen a další místní skupiny, například Tamikrest, Terakaft nebo Amanar. Je to dáno asi také tím, že Tuaregové nemají žádná vlastní média a státní tisk i TV o tuarežské hudbě mlčí, jako by neexistovala. Možná se to časem změní díky internetu, který snad bude někdy dostupnější, zatím v Mali nic moc.“
Festival na poušti jako ruská ruleta
Jak pro Tuaregy, tak pro jejich moderní hudbu existují dva mezníky, jeden důležitější než druhý: seznámení Tinariwen s francouzskou skupinou Lo´Jo a první ročník Festivalu v poušti v roce 2001.
Pro Lo´Jo ze západofrancouzského města Angers bylo a je cestování po světě a navazování kontaktů s exotickými kulturami součást tvůrčího procesu. „Naše hudba proto snad ani nejde ohraničit. Je to něco zvláštního, co vychází z našich představ o ní,“ tvrdí zakladatel a zpěvák waitsovského ražení Denis Péan. Přes třicet let žijí Lo´Jo na venkově, mimo hlavní hudební proud a život si řídí sami. V jejich společném domě se střídaly cirkusové a divadelní společnosti, pouliční artisté, filmaři a hudebníci ze všech koutů světa, což úzce souviselo s jejich uměleckou svobodomyslností. S potulnými artisty a pouličními umělci křížem krážem procestovali Evropu, včetně Čech, Balkán a Afriku; v malijském hlavním městě Bamako, kam Lo´Jo dorazili v roce 1998 na pozvání beninské dechovky Gangbé Brass Band se pak spřátelili se členy Tinariwen.
„Když jsme je poprvé slyšeli hrát, byl to pro nás šok, krystalické hudební svádění,“ vzpomínal manažér Lo´Jo Philippe Brix, čile na místě navazující kontakty s představiteli tuarežské organizace EFES. Dostal totiž třeskutý nápad: zorganizovat v kraji Kidal na severovýchodě Mali hudební festival.
Finance přišly od samotných Lo´Jo, francouzské ambasády a kulturního centra, různých grantů a byly zároveň vázány na natočení debutového mezinárodního alba Tinariwen v produkci letitého spolupracovníka Lo´Jo, anglického kytaristy Justina Adamse.
Z Francie bylo vypraveno letadlo s novináři z mnoha významných deníků a televizních štábů. Nechyběl mezi nimi pozdější manažér Tinariwen Andy Morgan: „Věděli jsme, že Tuaregové tři roky předtím podepsali s malijskou vládou mírovou dohodu, na místě jsme ale zjistili, že připomíná labyrint uplácaný z bláta a celý region pak ruskou ruletu. Ozbrojení rebelové co se odmítli smlouvě podřídit, loupící a vraždící banditi a politici spolu hráli hru na kočku a myš v obrovské a suché prázdnotě, kde evropská politická pravidla neplatila a všechno mělo blízko k Divokému západu.“
Na poušti, kde pochopitelně na dřevo nenarazíte, bylo nutné postavit betonové podium; i to Phillipe Brix zvládl, kritický okamžik ale nastal, když konvoj automobilů převážející světelnou a zvukovou aparaturu zapůjčenou Lo´Jo přepadli banditi se samopaly. Naštěstí v něm byl kytarista Tinariwen Kheddou, jeden z hrdinů povstání, známý po celé Sahaře proto, jak na samém začátku bojů vedl s malou skupinou Tuaregů ozbrojených pouze meči a tyčemi útok na středisko malijské armády, kde získal cenné zbraně. Kheddou s bandity vyjednával přes dvě hodiny: “Co budete s touhle aparaturou uprostřed pouště dělat? Jestli ji okamžitě nevrátíte, řeknu to vašim rodinám.“
Bez jediného výstřelu nakonec konvoj propustili.
Morgan v článku na portále Afropop uvádí ještě jednu, už humornější příhodu. Nesmírně úspěšného festivalu se neplánovaně, bez předchozí dohody s tuarežskými organizátory zúčastnil malijský premiér, doprovázený armádní ochrankou. Ta se sice držela za vysokými dunami, mimo areál, ale Morgana situace kdy zrovna hráli bývalí povstalečtí rebelové Tinariwen přivedla k analogii: jako kdyby Tony Blaira během koncertu Christy Moora na Falls Road v Belfastu přišli pozdravit neozbrojení vojáci IRA.
Pro tuarežské hudebníky a aktivisty představoval Festival v poušti novou fázi boje: zbraně vystřídala média a politika. Až dosud Evropané o jejich boji skoro nic nevěděli. Po festivale, kdy o něm informovaly vlivné deníky a agentury a následující ročník tu vznikl vynikající dokument vyšlý na DVD The Festival in the Desert uvádějící mezi hosty Roberta Planta (dokážete si představit tu úctu, jakou svou návštěvou Tuaregům a festivalu vzdal?) a malijské ikony Ali Farka Toureho s Oumou Sangare, se tuarežský problém skrze hudební kanály rozšířil všude možně. Tuaregové tehdy pochopili sílu sdělovacích prostředků, začali ji užívat a od Tinariwen na albu The Radio Tisdas Sessions v roce 2001 slyšíme: “Kdybych dokázal zpívat tak hlasitě, že by to uslyšeli až v Londýně, pak mě už uslyší celý svět.“
Členové Tinariwen se narodili v nomádských táborech. Už ale neputují v pouštních karavanách: létají letadly z kontinentu na kontinent. Žijí v Mali a Alžírsku a nemají sebemenší touhu se odsud vystěhovat – třeba do Evropy. Únavné cestování berou jako nutné zlo, protože ve světě udržují povědomí o své ztrácející se kultuře a problémech mateřských zemí, což berou za své poslání. Vydělanými penězi – tolik jich zase není – podporují rozvětvené rodiny a kulturní a hospodářský život v malijském regionu Adrar des Iforas. V roce 2005 za tím účelem s další skupinou Terakaft založili neziskovou organizaci Taghreft Tinariwen (The Development of The Deserts) pořádající v Essouk festival, financující tuarežskou kulturu, výuku jazyka tamashek a plány na obnovu turistiky v kraji.
(srpen 2011)
Jiří Moravčík
