Tuaregové: kavaleristé Sahary I. - Písně ze tmy, kam nedosáhne zář ohně
28.10.2011 | Po staletí si kočovní Tuaregové ve svých uhrančivě hypnotických písních vystačili s hlasy a dřevěnými nástroji. Přes všechny útrapy s nimi vydrželi až do 80.let, dál už to nešlo. Napříč národem bylo nutné rozšířit naléhavou hudební zprávu o povzbuzení národa schopnou přehlušit boje i ticho kolem Tuaregů. Tehdy skupina Tinariwen přišla s rockovým pouštním blues v němž starobylé loutny nahradily elektrické kytary.
„Upgrejtovaly náš život,“ vzpomíná tinariwenský veterán Ibrahim ag Alhabib, vzor mnoha následovníků. Hlásí se k němu také skupiny Terakaft, Tamikrest a zpěvák Bombino, vydávající na pozadí právě probíhajících událostí v Libyi nová alba. V rytmu velbloudích karavan na nich zpívají o tuarežské mizérii neberoucí konce.
Boj proti králi Králů, jak si nechává říkat Muammar Kaddáfí, pokračuje. Heslo každý zná: ropa a plukovníkův nesmírný vliv na region. Pokud padne, nastanou Tuaregům zlé časy; udrží-li se, nebudou to mít o nic snazší.
Počkat, nemá být náhodou řeč o hudbě? Ano, také na ní dojde, ale zmínka o Kaddáfím s ohledem na situaci v Libyii je nutná už z toho důvodu, že ne každému je jasné, proč v tom s ním jedou Tuaregové. Tedy ne všichni, ale navenek to tak působí.
Hořké tuarežské pilulky
Tuaregům je Sahara domovem od 7. století, kdy je sem vytlačili Arabové. Stali se jejími neomezenými vládci a kontrolovali nejdůležitější kupecké stezky po nichž se v mnohatisícových velbloudích karavanách vydávali za obchodem ke břehům, Středozemního moře. Tuaregové pohrdají vším co omezuje jejich prostor a za hranice své země považují místo, kde končí Sahara a začínají zelené pastviny.
Patří k berberským národům, hovoří jazykem tamashek a udržují si unikátní kulturu a kmenové uspořádání. Odjakživa patřili k vyhlášeným a nesmiřitelným válečníkům, nicméně se svými legendárními meči proti francouzským kolonizátorům Sahary neměli šanci a od konce 19. století jejich moc na pouští upadá. Nadobro o ní Tuaregové přišli v 60. letech, kdy se odvěká tuarežská území postupně začlenila do pětice nově vzniklých států: Mali, Niger, Čad, Alžírsko, Burkina Faso a Libye. V tu chvíli se z hrdých nomádů stala nechtěná, méněcenná, v nejchudších a nejzaostalejších regionech přežívající národnostní menšina.
Děsivé životní podmínky vyústily v první tuarežskou rebelii: v roce 1963 ji malijská armáda tvrdě potlačila s „přidanou hodnotou“: vyvražďovaní celých vesnic, veřejné popravy, otrávené studny, vybíjení dobytka; to samé probíhalo v Nigeru.
„Všichni Tuaregové byli považovaní za nepřítele. Nezáleželo na tom, jestli jste žena, dítě nebo muž. Malijská armáda střílela po všech. Lidé opouštěli vesnice, ukrývali se v horách nebo překračovali hranice do Alžírska a Libye. Kdo zůstal neměl šanci přežít, vojáci si z našeho zabíjení udělali sport,“ vzpomíná Ousmane Agg Mossa ze skupiny Tamikrest.
O deset let později zdecimovalo Tuaregy v Mali strašlivé sucho a hladomor, což vedlo k mohutnému exilu do sousedních zemí a vzniku fenoménu ishumar, v jazyce tamashek výraz pro nezaměstnané. „Hladová migrace“ navždy změnila tuarežskou společnost: pastevci a kočovníci byli najednou nuceni pracovat, v hektickém prostředí měst, pro ně dosud nepřijatelném a cizím prostředí, kde mnoho z nich podlehlo nejrůznějším tlakům a pro klasifikaci nezaměstnaných outsiderů se odmítlo vrátit k původnímu kočovného pasteveckému životu.
Tehdy vstupuje na scénu Muammar Kaddáfí s vizí islámské republiky Sahara a osudový vztah vyčúraného politika s Tuaregy byl zpečetěn. Malijské a nigerijské uprchlíky přijal s otevřenou náručí: nakrmil je, poskytl jim přístřeší, finančně zabezpečil, ale zároveň většinu chlapů vyzbrojil, ve vojenských táborech vycvičil a následně rekrutoval do islámské legie, kterou obratem vyslal válčit do Čadu a Súdánu.
„Tábory ve kterých vládl přísný až brutální vojenský režim, přitahovaly spoustu bloudících, a to nejen fyzicky, mladých Tuaregů. Kadáffi měl vizi islámské armády, která provede revoluci v tomto teritoriu: v zemích jako Čad, Niger a nezapomínal ani na Střední Východ. Kadaffiho pohunkům se podařilo namluvit mladým Tuaregům, že jsou cvičeni k tomu, aby se mohli osvobodit a uprostřed Sahary vytvořit vlastní národ. Tahle lež se stávala více a více průhlednou koncem osmdesátých let, kdy Kaddáfí začal vyjednávat přímo s oficiálními představiteli Nigeru o repatriaci Tuaregů z Nigeru. Ani myšlenka islámské revoluce nebyla Tuaregům, kteří byli náležitě hrdí na svůj africký a berberský původ, příliš blízká,“ uvádí v profilu Tinariwen jejich manažér, britský novinář Andy Morgan.
Frustrovaní, zahořklí, chudí jako předtím, za to těžce ozbrojení, se Tuaregové vraceli domů a v 90.letech v Mali a Nigeru rozpoutali další, daleko tvrdší povstání. A v roce 2006 znovu.
Kaddáfí je pro Tuaregy jediným světovým politikem, který se jich zastal, podporoval jejich boj za sebeurčení a finančně zajišťoval. Na jihu Mali, vládě natruc a provokativně, investoval do vybudování chybějící infrastruktury, zemědělství a místního průmyslu. Ti soudní ale věděli, že si je kupuje, že tím vším sleduje pouze vlastní cíle: využít nešťastného národa k manipulativní destabilizaci okolních zemí, v nichž vedle Tuaregů zafinancovával kdejakou rebelskou buňku, včetně teroristické organizaci Al-Qaeda In the Islamic Maghreb operující v Sahelu, čímž odsud vypudil turismus a znemožnil jakékoliv investice.
„Kaddáfího sliby zbraní a peněz představují pilulku naděje. Ačkoliv chutná hořce, zvlášť mladí Tuaregové cítí, že nemají jiné volby a tak ji v zoufalství polykají,“ napsal Andy Morgan v článku Gaddafi and The Touareg: Love, hate and petro-dollars. Pokouší se v něm také vysvětlit, proč se během současné libyjské revoluce přidalo k plukovníkovi tolik tuarežských žoldáků, což jim v očích světové veřejnosti moc nepřidalo. „Když uvážíme hrozné poměry jaké v jižní Sahaře panují, nemáme právo se tomu divit.“
Morgan naslouchá i tuarežskému mluvčímu Hama Ag Sid Ahmedovi: „Jsou mezi nimi mladí, nalákaní na vysoký žold, ale pokud vím, jádro tuarežských žoldáků tvoří veteráni z 80. let, dodnes Kaddáfímu vděčných za všechno co pro ně udělal. A nezapomínejme na Tuaregy z jihu Libyje. Ti se k němu nepřidali pouze z vděčnosti, že jim postavil vodovody, těm jde o krk. Libyjčané je nenávidí a když Kaddáfí padne, vyženou je. Bude s tím také spojeno obrovské sociální a politické napětí, protože od libyjských vyhnanců se očekává, že si svou zlost budou chtít vybít na malijské vládě a tím naruší křehký mír, který mezi ní a Tuaregy dnes existuje.“
Kaddáfí při jeho sjednávání sehrál důležitou roli a v chudém Mali úmyslně utratil miliony dolarů, stejně tak v celém regionu, v němž si postupně zavazoval politiky a získával na svou stranu obyvatele.
„Kaddáfí nemusel tuarežské žoldáky přemlouvat, šli za ním sami. On je jejich šéf, vůdce, představuje pro ně všechno. Když odejde, ztratí svého ochránce a presidenti okolních států významný zdroj černých peněz. Některé z nich si vyloženě koupil, proto Čad poskytl Kaddáfímu letadla k přepravě vojáků do Libye ,“ vysvětlil v rozhovoru pro New York Times Manny Ansar, ředitel slavného Festival In The Desert; sám Tuareg.
Na mezinárodním fóru se Kaddáfí nechal mnohokrát slyšet, jací jsou Tuaregové jeho bratři a přirození spojenci, ve skutečnosti jejich kulturu v Libyi potíral. „V roce 1985 ve svém proslovu uvedl, že matky učící své děti jazyku tamashek je infikují nebezpečným jedem,“ píše Morgan a uvádí, že mnoho Tuaregů přinutil plukovník bojovat proti povstalcům násilím a zmiňuje stovky popravených tuarežských vojáků, kteří odmítli rozkaz střílet do lidí.
Tinariwen a jejich protestsongy ze tmy
Tinariwen přišli s něčím naprosto novým: Tuaregové takový elektrický rock´n ´roll předtím nikdy neslyšeli ani nehráli. Kytary do jejich kultury nepatřily. Dávno předtím kdo by se také s nimi na velbloudech po poušti tahal, brali si sebou Tuaregové jen to nejnutnější k přežití; a potom, hudbu měly v náplni práce u Tuaregů vždycky ženy s jednostrunnými houslemi imzad, bubínky tinted a loutnou teherdent (ngoni). Chlapi byli za básníky a tanečníky. Počínaje prvním povstáním a následnými suchy se ale život na Sahaře změnil k nepoznání.
„V dobách mého dědečka se nám žilo dobře. Byl dostatek vody, dobytka a velbloudů. Moji předkové s nimi bezpečně křižovali po celé poušti. Od 70. let všechno zmizelo. Zvířata zemřela nebo je malijská armáda postřílela, naše domovy byly zdevastovány a mladí lidé emigrovali ze země. Hodně jich uteklo do Tamarassetu, na jih Alžírska. Oáza byl vždycky důležitou křižovatku, protože leží uprostřed pouště, ale pak se z ní stalo centrum tuarežkých uprchlíků. Tady většina z nás poprvé uslyšela jinou než naši tradiční hudbu. Nikdy jsem neměli žádné magnetofony, rádia a najednou jsme mohli poslouchat Jimiho Hendrixe, Boba Marleyho a hlavně spoustu moderní arabské hudby, “ vzpomíná kytarista a zpěvák Tinariwen Abdallah Ag Alhousseyni.
V Tamanrassetu se poprvé zkontaktovali členové Tinariwen. A pokud je nutné, s ohledem na historii a budoucí generace, ukázat přímo na tvůrce „vynálezce“ pouštního rockového blues, nelze se splést: Ibrahim ag Alhabib, kytarista a vůdce Tinariwen.
Odmalička toužil po kytaře. Do nejbližšího obchodu měl ovšem tisíce kilometrů daleko, takže si je vyráběl: z prázdného plastového kanystru, kusu dřeva a drátů z kol. Na obale tinariwenského čtvrtého alba Imidiwan takovou domácí kytaru drží malý klučina jemuž se Ibrahim stal vzorem.
Ve čtyřech mu malijští vojáci před jeho očima zastřelili otce a s babičkou pak utekl do Alžírska. Toulal se po Libyii, léta pracoval jako tesař v alžírském přístavu Oran a nevyhnul se ani vězení. Pro bluesmana životní praxe k nezaplacení.
V devětasedmdesátém roce se Ibrahim vrátil do Tamanrassetu. To už na akustickou kytaru vybrnkával jak tradiční tuarežské písně, tak blues od řeky Niger Ali Farka Tourého a mandinské griotské eposy doprovázené původně na koru a loutnu ngoni.
Z většiny tinariwenských profilů do očí vystřelují hudební vzory, s nimiž se západní posluchač nejsnáze identifikuje: Marley, Elvis Presley, Rolling Stones, Bob Dylan a pro pobavení Boney M. Ibrahim ale nikdy nezapomněl zdůraznit možná ten nejzásadnější: marockou skupinu Nass el Ghiwane.
Tihle Berbeři z Casablanky představovali paralelu k americkým hippies. Zjevem, radikálními, politicky a společensky nemístnými texty a revolučním hudebním pojetím: marocké chaabi a tranz brarstva Gnawů hráli na akustické nástroje se stejnou intenzitou jako rockeři, loutnu guimbri ale zaměnili za banjo.
„Bez obdivu k Nass El Ghiwane bych nikdy nenašel odvahu pustit se do muziky jako je rai,“ prohlásil kdysi zpěvák Khaled.
U Ibrahima vztaženo k proměně tuarežské tradiční hudby v úplně nový styl: assouf.
Té hudbě sice říkáme pouštní blues, snad po zjištění co assouf ve volném překladu znamená – „nostalgie, touha, smutek, spirituální duchovno, vyjadřující dění ve tmě, kam už nedosáhne zář ohně“. Ve skutečnosti se podobně jako u malijského Ali Farka Tourého a jeho následovníků také u Tuaregů uchylujeme k názvu blues coby zjednodušující paralele, protože s americkými dvanáctkami to nemá nic společného – tedy až na ty obecně vnímané nálady spojované s blues a faktem, že u Mississippi ho vynalezli západoafričtí otroci z těch samých míst, kudy Tuaregové vodili své karavany.
Nezapomínejme také, že assouf nevymysleli nějací zajištění kluci usazení v klidu měst k tomu, aby na něho mohli balit holky. Tinariwen k překódování epických písní do hlasitého ostře nabroušeného rockového blues přinutil nezvolený život psanců a utrpení. Členové skupiny prošli Kaddáfího vojenskými tábory a v 90. letech bojovali se zbraněmi proti malijské vládě, takže informace měli z první ruky, což pochopilo politické vedení Tuarežského hnutí MPA ( Mouvement Populaire de l´Azawad) a poskytlo jim peníze na aparaturu a studio.
V primitivních podmínkách natočené kazety tinariwenské blues roznesly po celé Sahaře jako aktuální poselství o tom, co se s Tuaregy právě děje. Tinariwenské protestsongy nahradily neexistující tuarežské rádio, televizi a noviny; v tom spočívala jejich neuvěřitelná, z pohledu Zápaďáka nepochopitelná síla. Ale tak to s hudbou v Africe chodí. Hudební originalitu a revoluční proměny vnímali Tuaregové až v druhém plánu.
„Jejich vliv na společnost se nedá ani vyjádřit. Tinariwen zpívali o naší každodennosti, v jejich hudbě se zrcadlil náš život. Bylo to jako by seděli vedle vás a vypravovali vám. Toužil jsem po kytaře, abych mohl ty písně hrát, cítil jsem, že to byly stejně tak jejich jako mé písně,“ vzpomínal Ousmane Agg Mossaze.
Andy Morgan uvedl Tinariwen do Evropy se sloganem: blues Ali Farka Tourého radikalizované válkou a suchem. A doplnil příběhem o zrodu legendy vzešlé z exilu a útlaku. Nechtělo se mu skoro věřit: natolik vypadalo muzikantské setkání v zákopech s kytarou v jedné ruce, se samopalem v druhé pohádkově; stejně tak zprávy o lidech uvězněných malijskými úřady za přechovávání tinariwenských kazet.
Ale ukázalo se, že všechno byla pravda a skupina, kterou brzy následovaly další, začala psát novou kapitolu tuarežské hudby.
(červen 2011)
Jiří Moravčík
