Shantel & Oz Almog - Písně pro gangsterské štramáky v psích dečkách
27.10.2011 | Pro německého hudebník a producenta Shantela, residenta dosud balkánsky nadupaného Bucovina Clubu, není najednou taneční hudba tím nejdůležitějším. Stala se mu přitom divná věc: na Kosher Nostra Jewish Gangsters Greatest Hits poprvé ve své kariéře nepřeložil ani jednu notu, do žádné z dvanácti sladeb nevtěsnal nový nástroj, zvuk ani své ego.
Vzal je jak ležely a běžely historií a vytvořil z nich nesourodý soundtrack ke kontroverznímu tématu: židovští gangsteři ve Spojených státech v letech 1920-1960 aneb kam se údajně hrabali italští mafiáni.
Není to ovšem jeho nápad: konceptuální výstavu Kosher Nostra - Jewish Gangsters in America 1890 – 1980 představil před osmi lety ve Vídni izraelsko-rakouský malíř a výtvarný performátor Oz Almog. Shantela přivedla k rozhodnutí zapátrat v archívech, najít populární židovské i jiné skladby z té doby, byť nebyly zpívány v jidiš židovskými umělci a poskládat je do kompilace stavějící vedle sebe Toma Jonese, Chubby Checkera nebo Al Jolsona.
Inspektor Západní kultury
Dnes pětapadesátiletý Oz Almog zdvihá konfrontačními výstavami od poloviny 90. let mandle nejen Vídeňákům v místním židovském muzeu: ty následně přes Tel Aviv putují po evropských metropolích a vzbuzují rozdílnou škálu emocí – od nadšení po naprostý odpor. Tématy zpracovanými zároveň do knih vyloženě dráží: fašistické a totalitní ideologie, pornografie, deviantní kriminalita, sebevraždený terorismus a židovství; vše převedeno nejčastěji do fascinujících olejomaleb.
„Oz Almog používá své nekonvenční umění jako lupu k nepřetržité a hluboké inspekci Západní kultury,“ uvádí se v katalogu jeho pravděpodobně nejznámější výstavy Him Too? Chronicle Cultural Obsession (1999) představující analýzu skryté formy antiseminismu.
Zbořil v ní obsesi z židovství a vyvrátil stereotyp snadné rozpoznatelnosti Židů podle obličeje. Dokázal tupost etnické kategorizace překlápějící se nejednou v rasismus a xenofobní antropologii. Na třech stovkách namalovaných portrétů zachytil Almog nositele Nobelovy ceny, biblické a mýtické hrdiny, hollywoodské hvězdy, politiky, vědce, hudebníky, ale i vrahy a pomatence, dohromady osobnosti tvořící dějiny lidstva. Návštěvníkům pak položil otázku: víte co mají spoelčného Anne Franková a Ježíš Kristus? Bob Dylan s Fridou Kahlo? Madeleine Albrightová s Rosou Luxemburg? Leonard Cohen s Genem Simmonsem? Jack Ruby s Fredem Astairem? Nebo Franz Kafka s Wynonou Ryder? A odpověděl: všichni jsou Židé, ale záleží na tom?
V dosud posledním loňském projektu Walls of Sound – Jewish Worlds of Music hledá Oz Almog židovské nitky v hudbě: konkrétně ve známých skladbách God Bless America, The Christmas Song, Edelweiss, Kaťuša, Hello, Dolly nebo My Funny Valentine.
Shantela, mimochodem universitu absolvoval s disertační prací o organizovaném zločinu, Almogova výstava Kosher Nostra hodně zaujala. Obrazy - portrétů zločinců na způsob policejních fotografií z profilu - spoustou článků, úředních listin a novinových výstřižků zdokumentoval Almog období kdy v Americe italské mafii Cosa Nostra šlapali na paty neméně zdatní židovští štramáci v psích dečkách: gangsteři, pasáci, drogoví dealeři a vrazi Arnold Rothstein, Meyer Lansky, Bugsy Siegel, Dutch Schultz, Louis Buchalter, Jack Diamond, Monk Eastman, Mickey Cohen, Moe Sedway, Gus Greenbaum, Moses Annenberg aj.
Není od věci si přiznat, že při sledování slavných mafiánských filmů Billy Bathgate, Cotton Club, Tenkrát v Americe, Kmotr, Bugsy nebo Casino málokoho napadl židovský původ protagonistů; že americké podsvětí formovali vedle italských kmotrů také židovští gangsteři.
„Ono se o tom moc nemluvilo, bylo to veřejné tabu. A najednou přijde Oz a řekne: tady je máte židovské chlapíky co vraždili a kradli. Některým antisemitům tím nahrál, protože hned vykřikovali: věděli jsme, že Židé jsou špatní lidé. Výstava bude i v Německu polarizovat názory, ale určitě otevře velký prostor k diskuzi. Proto jsem na obal alba uvedl citát prvního izraelského premiéra Bena Guriona, který řekl že židovský stát se stane normální zemí v den, kdy bude mít vlastní prostituky, gangstery, policajty a vězení,“ uvedl Shantel.
Gangsterova milenka
Shantel (vlastním jménem Stefan Hantel) u nás několikrát koncertoval a z mnoha recenzí a článků ho znají také čtenáři UNI, nicméně tím spíš si ho zřejmě řadí mezi pionýry napojení romské hudby z Balkánu na taneční scénu. Jeho pojízdná klubová show Bucovina Club ( a stejnojemnná alba) v roce 2001 odstartovaly „horečku bálkánské noci“. Za originální kombinaci živých muzikantů a zpěváků s elektronikou - „ divokost pro masy,“ jak ji výstižně popsal anglický novinář Garth Cartwright - získal BBC Awards For World Music a pozdější Shantelova produkce remixů balkánských dechovek na albech Electric Gypsyland je považována za přelom postupně ovlivňující mnoho následovníků – počínaje Gogol Bordello a konče třeba Balkan Beat Box.
Na solových deskách Disco Partizani a Planet Paprika ve stylu electronic gypsy music Shantel pokračoval, ale důraz už kladl na vlastní skladby.
Identifikovat název Bucovina Club není složité. Shantelova matka je židovského původu a narodila se v Czernowitzi, hlavním městě bývalé korunní země habsburské monarchie Bukoviny rozkládající se v severní části východního oblouku Karpat. Bukovina po první světové válce připadla Rumunsku, dnes však patří Ukrajině. Czernowitz vždy představovalo křižovatku židovské, německé, rómské, rumunské a ukrajinské kultury. Třetí říše a bolševici z ní sice hodně zpustošili, i tak, přetrvávající multikulturní duch Shantela podle jeho slov hluboce zasáhl a stále víc si uvědomoval své židovství, které, alespoň navenek, válcoval balkánský techno nářez.
Dlouhodobě ale mezitím žil v Tel Avivu a studoval židovskou kulturu, což se částečně odráželo i v jeho tvorbě.
Impuls ke kompilaci Kosher Nostra přišel i ze Spojených Států. V rozhovoru pro magazín Songlines popisuje své překvapení, když se mu v Las Vegas dostalo do rukou album Connie Francis Sings Jewish Favorites natočené v roce 1960 světoznámou zpěvačkou v jidiš. Podle informací dohledaných Shantelem na popud svého milence Mayera Lanskyho (zajímavá paralela k Franku Sinatrovi a mafii). A tak pátral dál a budoucí sbírka se mu rozrůstala. Kosher Nostra je z části nazpíváno v jidiš, nicméně to je tak jediné pojítko, nebereme-li v úvahu Shantelův záměr „zhudebnit výstavu“, protože žánrový a stylový záběr je velmi široký: pop, swing, jazz, charleston, twist, rembetiko, kabaret a jidiš písně.
Oz Almogem zahrnutí židovští gangsteři měli bezesporu velmi silné vazby na hudební a filmový průmysl. A mnozí umělci – pozor, ale prý nikdo z uvedených! - na nejlepší cestě stát se hvězdami často ani netušili, kdo za jejich zády tahá za nitky, ale to už patří historikům, ačkoliv šedesátistránkový boklet také leccos poodkrývá, výrazně narušujíc romantický odér barvotiskového Šumaře na střeše.
Až začnou sousedé střílet
Klezmer, původně hudba židovských šumařů z východní Evropy prošla fascinujícím vývojem, do něhož krutě zasáhl holocaust a osud židovského národa. Od 70. let minulého století začal se skupinou The Klezmatics a dalšími revival klezmeru ve Spojených státech, odkud se zájem o svého času takřka zapomenutou hudbu přenesl nazpět do Evropy, kde se brzy znovu ujala.
V předchozí vlně klezmer revivalu se promítá umění předválečných židovských emigrantů z východní Evropy usazených ve Spojených státech. Hráčským mistrovstvím ukrajinských klarinetistů Dave Tarrase a Naftule Brandweina se nechali unést Leonard Bernstein, Kurt Weill, George Gerswin nebo Dmitrij Šostakovič a později Benny Goodman. Klezmer a židovská hudba obecně postupně pronikla do všech porů americké klasické hudby, muzikálů, popmusic a jazzu.
Shantel jednadvacet skladeb z Kosher Nostra nezasazuje do hudebního, ale dobového kontextu, vždyť dnešní posluchač má k tehdejším hitům spíš nostalgický vztah, má-li vůbec nějaký a vnímá je proto jako raritu, součást nahozeného gangsterského příběhu, který, co si budeme namlouvat, hudební složku zastiňuje.
Pamětníci a odborníci ale zřejmě dokáží ocenit Shantelovo úsilí nalézt v archívech drahokamy jakým je například Tomem Jonesem v jidiš nazpívané sentimentální vyznání My Yiddishe Mamme a zařazení zapomenutých židovských umělců, ve své době amerických idolů: hvězda kabaretů, herec a zpěvák Aaron Lebedeff ( na albu doprovázený Alexander Olshanetzky Orchestra s klarinetisou Dave Tarrasem), zpěvačka a estrádní herečka Sophie Tucker čerpající z blues a ragtime, The Barry Sisters (oblíbenkyně Barbary Streissand) nebo legendární Al Jolson.
O tom, že se Shantel opírá o subjektivní domněnku, že když se ta hudba linula z rádií a desek, mohla v nočních barech při uzavírání kšeftů navodit gangsterům příhodnou atmosféru, svědčí zařazení i nežidovských skladeb, například staré lidové rembetiko písně Misirlou (Egyptská dívka) odkudsi z Malé Asie; dodnes v řeckých, tureckých a židovských komunitách velmi populární. Do americké hitparády ji s kytarou zanesl Dick Dale (slyšet je i z filmu Pulp Fiction) a po něm ji v surfové verzi natočili třeba Beach Boys. Na Kosher Nostra ji zpívá král twistu Chubby Checker. Jiný král – calypsa v New Yorku - Wilmoth Houdini z Trinidadu se připomene klasikou Black But Sweet, shodou okolností už v roce 2003 zařazenou Shantelem na album Bucovina Vol.1.
Shantelův nynější diametrálně rozdílný přístup ke zpracování cizí hudby – její pouhopouhé převzetí – lze považovat za odpočinkový: nemá totiž badatelské ani žádné jiné ambice než pobavit, vydat se na procházku proti proudu času.
Shantelovo „pětileté intezivní hledačské úsilí“ navíc bez zlého úmyslu zpochybnil rakouský novinář Thomas Divis: vyhledal, že minimálně čtvrtinu skladeb Kosher Nostra nalezneme na čtyřalbu Yiddish Songs Traditionals 1911-1950 (Membran, 2004).
Úspěch ale Kosher Nostra neminul: už několik měsíců se deska drží v evropském žebříčku world music s poznámkou: hraj když sousedé spustí v podzemních garážích střelbu ze samopalu.
(2011)
foto: archiv
Jiří Moravčík
