Cecil Sharp Project - Zatracovaný a obdivovaný kmotr anglického folku
27.10.2011 | Titulek v britském tisku pokládá otázku na níž není jednoduchá odpověď: byl Cecil Sharp folkový hrdina nebo darebák? Práce věhlasného sběratele z 19. století totiž dodnes vzbuzuje v Anglii mnoho emocí.
Jedni ji přirovnávají k ničivé chůzi slona ve folkovém porcelánu, druzí trvají na tom, že ač s původní hudbou hrubě manipuloval, položil základy obrození anglické lidové hudby a patří mu minimálně nebetyčný pomník. Ostatně i autor titulku, respektovaný folkový publicista Colin Irvin, nezpochybňuje, že Cecil Sharp představuje kmotra anglického folku.
Albový a koncertní Cecil Sharp Project se tohoto sporu dotýká pouze okrajově: Neil Pearson, ředitel Shrewsbury Folk Festivalu si u mezinárodní osmičky hudebníků objednal skladby reflektující sběratelův osobní život, s důrazem na Sharpův pobyt v podhůří Appalačský hor v letech 1916-1918.
Téma obtížné, přitom volné jako pták a své o tom už teď vědí zpěváci, instrumentalisté a do jednoho výrazní autoři: houslistka skotské skupiny Breabach Patsy Reid, folkový modernista Jim Moray a jeho sestra houslistka Jackie Oates, kanadský banjista kapely The Dhuks Leonard Podolak, křehká americká country folkařka Caroline Herring, člen dua Show of Hands Steve Knightley, nejvyhledávanější anglický hráč na melodeon Andy Cutting a folkařka Kathryn Roberts.
Život jako bílé plátno
Když festival zůstává myšlenkově statický, tak vlastně kráčí nazpět, myslí si organizátoři Shrewsbury Folk Festivalu na západě Anglie. Čtrnáct let proto trpělivě navyšují renomé anglického folku vytříbeným programem, přenášeným nyní v přímém přenosu dokonce přes internet do celého světa a od předloňska také produkováním originálních projektů.
200. výročí narození shrewsburského rodáka Charlese Darwina nejprve oslavili albem Darwing Song Project ( Chris Wood, Karine Polwart, Jez Lowe, Mark Erelli, Emily Smith, Rachael McShane, Krista Detor a Stu Hanna), letos se soustředili na Cecila Sharpa.
Postup zůstává neměnný: do malé usedlosti z 16. století v hrabství Shropshire pozvou předem vytipované folkaře a za byt, za stravu a předpokládaný úspěch od nich požadují dodat kolekci volně inspirovaných tématem. Následují koncerty, potom album.
Zatímco u Darwina se nějaká kontroverzní přijetí nečekala, se Sharpem zadavatelé vědomě zariskovali, dokonce dvojnásobně: nejprve zmíněnou Amerikou a výzkumem při němž ignoroval černošskou populaci, což mu nebylo nikdy zapomenuto a pak samotným Sharpem, pro etnomuzikology terčem non plus ultra.
Osmička vyvolených to neměla lehké i z jiného důvodu: o životě a názorech slavného evolucionáře Darwina se ví skoro všechno, i to co není pravda a k dispozici byly silné filosofické úvahy a návody zvenčí; po nadlidsky pilném Sharpovi sice zůstal obrovský kus práce, o něm samotném jen drobty; šeď asketického a vegetariánského sběratele s deníkovými zápisky: v 14. hod. večeře s paní Hamerovou. 18 hod. návštěva divadla.
„Tuny hudby, ale žádný příběh,“ poznamenala Jackie Oates a Steve Knightley dodal: “Připomíná bílé plátno. Předpokládali jsme, že se o Sharpovi něco dozvíme, ale nic zajímavého jsme nenašli.“
Přestože organizace English Folk Dance and Song Society (EFDSS), která na projektu s festivalem participovala jim poskytla Sharpovy dosud méně známé americké deníky (umístila je současně na i síť), k dispozici měli spoustu knih, záporných i kladných pojednání, rozborů a životopis od Maud Karpeles, jeho věrné asistentky doprovázející Sharpa na americké cestě. Mimochodem rovněž významné sběratelky a učitelky tance.
„Zbožňovala ho a přirovnala ke světci, nás ale hlavně zajímalo, jestli spolu spali,“ přiznal v rozhovoru pro Guardian se smíchem Steve Knightley, laškující v rozmáchlé skladbě Ghost of Songs ještě s obrazem umírajícího Sharpa pronásledovaného duchy vesnických zpěváků požadujících nazpět své písně.
Stačí jako důkaz uvolněné osmidenní atmosféry v baráčku kde se peklo cukroví, jamovalo, tančilo, skládalo, blblo a hned první večer se chlapi opili?
Podepsala se na výsledku a výstup má sympatický rozptyl: od pocty k jízlivostem, od humorných sexuálních fantazií k odsouzení Sharpova vztahu k ženám, od anglického folku k americkému blues a country.
Sex, mordy a krvesmilstva nebrat
Letošní hvězdou Shrewsbury Folk Festivalu byli Imagined Village, multikulturní kapela soustředěná kolem Simona Emmersona a Martina Carthyho pojmenovaná podle knihy The Imagined Village: Culture, Ideology and The English Folk Revival (93) etnomuzikoložky Georginy Bayes, nenechávající na Sharpovi nit suchou. Její oponenti se ho naopak snažili rehabilitovat, případně zmírnit kritiky, prý nepatřičně drtivé.
Cecil Sharp v proměnách doby je téma plné značných rozporů, vzpírající se jednoznačnosti a vynášení konečných soudů.
Patřil k souputníkům Bély Bartoka a Leoše Janáčka. Narodil se v roce 1859 v Londýně, kde vyučoval na konzervatoři, sedmnáct let pracoval na poště oženil se a měl čtyři děti.
Snad všechny Sharpovy životopisy uvádějí okamžik, který mu proměnil život: čtyřicetiletý učitel během návštěvy matky na předměstí Oxfordu vykoukl na Boží hod roku 1899 z okna a uviděl něco s čím se předtím nesetkal: morris tanečníky doprovázené hráčem na concertinu Williamem Kimberem, se kterým se přátelil až do své smrti v roce 1924.
Mužský lidový tanec morris je anglickým národním pokladem, chloubou, svátostí a Sharp netušil, že sleduje tradici těsně před vymřením. V Anglii se v mnoha lokálních variantách s dřevěnými holemi, meči nebo stuhami tančil od středověku, tehdy měl ale opravdu na kahánku. Unešený Sharp se za tanec morris začal být jako lev a v roce 1911 založil s Maud Karpeles The English Folk Dance Society (ta se za dvacet let pak stala součástí dodnes vlivné English Folk Dance and Song Society sídlící v londýnském Cecil Sharp House, kde je umístěn rozsáhlý multimediální archív tradiční hudby Vaughan Williams Memorial Library).
Mezitím u přítele Charlese Marsona, faráře vesnice Hambridge v hrabství Somerset na jihozápadě Anglie, uslyšel zpívat zahradníka a k morris tanci přidal zájem o lidové písně.
Cílevědomě, zapálený pro věc objížděl na kole vesnice a malá města a jako divý zapisoval a zapisoval a zapisoval.
Na rozdíl od Bartóka nenáviděl fonograf, prý zpěváky zbavoval spontánnosti, takže když je oslovoval, musel mít po ruce tužku a papír. Dokázal si údajně získat jejich přízeň, rádi se mu otevírali a i několikrát za sebou zpívali staré ukolébavky, balady nebo pracovní songy. Co by pro důvěryhodně vyhlížejícího učitelského, sice bez špetky humoru, ale milého, neudělali. Z přemíry pohostinnosti, které se mu dostávalo zapomínal na to z vědeckého hlediska nejdůležitější: jména zpěváku, denní dataci, místa, kraje, letopočty. Doma při sestavování sbírek zhřešil ještě víc: v dobré víře, aby se zachovaly pro další generace, a pro potřeby šíření do škol a mezi středostavovským publikem, je opatřoval vlastním klavírním doprovodem a „touhou vyšperkovat běžné melodie variacemi podle své chuti“. Vnutil jim subjektivní podoby a hodnoty, snažil se lidovým a příběhům dodat na akademické důstojnosti. Potlačoval syrovost, prostotu, starobylou modalitu a harmonické vzory; upravil je pro potřeby moderní společnosti a „umožnili jim tak vstup do měšťanských přijímacích pokojů“, jak napsala Bayes.
Všechno, co se neslučovalo s jeho prudérní výchovou z textů vyselektoval: mordy, krvesmilstva, sex, vulgarismy. Namaloval falešně idylický obrázek anglické vesnice.
Reformoval v dobré víře, nic si nepřivlastňoval, tíha Sharpova prohřešku leží ve faktu, že nebyl vědec, nepracoval systematicky, ale z nadšení. Tím sympatický a záslužný záměr do značné míry znehodnotil. A v tom spočívá jádro kritiky Sharpovy úctyhodné hudební sbírky: 4 997 písní a nápěvů.
Ve své době nebyl zdaleka jediným významným anglickým sběratelem, určitě však asi nejplodnějším a shodou okolností pro anglický folk pořád nejzásadnějším.
U nás říkáme kuřeti zelenina
Málokdo nedocenil, že Cecil Sharp pracoval na samé hranici sebeobětování: jako těžký astmatik a vegetarián se nerozpakoval s Maud Karpeles vydat do Spojených států, aby v Appalačských horách (projel i Virginii, Kentucky a Severní Karolín) zachytil pozůstatky anglické hudby a její vliv na utvářející se americkou; celkem šestnáct set skladeb. Fyzicky vyčerpávající výpravu si dokonce sám financoval a získal za ní velké uznání.
Nicméně, zase částečně šlápnul vedle: od černošských zpěváků si vyžádal pouze dvě písně, protože zbytek nepovažoval za „anglicky čistý“.
„To je škoda, protože Fair and Tender Ladies, Barbara Allen nebo Knoxville Girl patří ke standartům oldt-time music a bluegrassu a byly to první skladby, které jsem začala hrát,“ říká Carolin Herring, přispívající na album společnou bluesovou skladbou s Knightleyem Aunt Maria; připomínku, že Sharp v Americe uslyšel slavnou Barbara Allen od pětaosmdesátileté bývalé černé otrokyně černošské zpěvačky Maria Tomes.
Herring přidala ještě nádhernou Black Mountain Lullaby; baladu o nešťastné smrti tříletého kluka, zodpovědnou důlní společností před veřejností tutlanou.
Leonard Podolak country blues Veggie in the Holler posadil do humoru: horalé veganovi Sharpovi tvrdili, že kuře je také zelenina. A Knightley dotáhl v kabaretně pojaté Maud & Cecil do konce úvahy o možném cizoložství ženatého Sharpa se svou asistentkou. Jim Moray uvádí Dear Kimber ve formě fiktivního dopisu Sharpa Wiliamu Kimberovi v němž odmítá aby ženy tančily morris, což je založeno na pravdě: Sharpovi něco takového bylo z duše odporné.
Americké sběratelovo snažení oslavuje Mining for Songs, možný Knightleyův vrchol výborného alba, se značným přesahem, kdy se jeden přidává vokály nebo nástrojem k druhému či všem, protože i přes autorství toho či onoho, se jedná o kolektivní dílo. Vzpomínku na vyzdvihovaného i odstrkovaného Cecila Sharpa vzešlou z uctivosti od jedněch z nejlepších folkařů své generace.
(2011)
foto: archiv
Jiří Moravčík
