Ibrahim Sylla - Impresário se zlatým uchem
30.08.2006 | Nikdy nevlastnil fotbalový klub a nevstoupil do žádné síně slávy jako Ahmet Ertegun, spolumajitel Atlantic. Neuspořádal ani podobně zásadní koncert jako John Hammond v Carnegie Hall, kdy díky From Spirituals to Swing změnila Amerika v roce 1938 svůj pohled na černošskou hudbu.
Na druhou stranu je těžké si představit, že by Hammond vyslal do zamčené kanceláře ministerského předsedy dejme tomu Boba Dylana, aby mu přes roztřískané dveře vynadal za to, že jeho úředníci nešlapou pirátům dostatečně na paty. A konat se taneční bál pro producentská esa všech dob, co kdy žila na této planetě, vstoupil by Senegalec Ibrahim Sylla do sálu se stejnými poctami jako Ertegun, Hammond, Sam Phillips, Berry Gordy nebo Chris Blackwell. To jen tak pro přirovnání, abyste byli v obraze. Neobjevil jako oni Dylana, Springsteena, Arethu Franklin, Billie Holiday, Leonarda Cohena, Boba Marleyho, tudíž vám Syllovo jméno třeba nic neříká, ovšem kdo zná jeho svěřence Salifa Keitu, Orchestra Baobab, Ismaëla Lô, Miriam Makeba, Sama Mangwanu, Africando, Alpha Blondyho, Mory Kanteho, Oumou Sangare, Youssou N´Doura a další prominentní hvězdy černého kontinentu, už asi tuší, s kým má tu čest. S impresáriem africké hudby, producentem a majitelem snad každé druhé noty ze západní Afriky, přezdívanému Muž se zlatým uchem.
Není zvukovým čarodějem, nevysedává ve studiu jako Brian Eno, připomíná spíš filmového producenta: vymýšlí, objevuje, dodává kapitál. Na zbytek si najímá lidi. On pak přijde, všechno zaplatí a především, což v Africe není žádná sranda, prodá. Doma i za hranicemi. Má obrovský přehled a když přijde řeč na západoafrickou hudbu, zosobňuje takřka bezkonkurenčního znalce. Orientuje se v městské moderní hudbě i dlouhých eposech vesnických mandinských griotů, jako málokdo zviditelnil konžský soukous a jeho názory a vize ovlivnily následné směřování většiny dnes nezastupitelných osobností africké hudby. Nakloněný do budoucnosti, nebrání se ani tomu, co tu už dávno bylo, stále je a přitom o tom víme pořád kulový – na ambiciózním albu Mandekalou-The Art and Soul of The Mande griots se díky němu zcela poprvé v západoafrické historii sešla sedmička největších griotských zpěváků národa Mandekalu ze západomalijské oblasti Mande, mateřské země velkolepé griotské tradice. „Cítil jsem to jako svůj závazek k tradici griotů a hodlal nastavit pro mladé hudebníky do budoucna určitý standart,“ poznamenal Sylla.
Legendy vyprávějí, že ho natáčení přelomového alba Soro (1987) malijského zpěváka Salifa Keity přišlo na sto tisíc liber. Na africkou nahrávku té doby šílená, naprosto nepředstavitelná suma. Sylla moc dobře věděl, že ho to může položit a stejně do toho šel. Album se stalo měřítkem moderní africké hudby, tlustou čárou mezi minulostí a budoucností.
Peníze, které utržil od Islands Records za „přenechání“ Keity nepoužil na splácení dluhu, ze skromné společnosti Jambaar (v jazyce Wolof válečníci) za ně vybudoval Syllart Productions, fungující vedle odnože Africando dodnes.
Narodil se v Pobřeží slonoviny, odmala ale žije v Senegalu. Otec, po celém západoafrickém pobřeží vlivný duchovní, ho v roce 1974 poslal do Paříže studovat ekonomii a management. Tam začal Sylla shromažďovat desky s kubánskou hudbou a říká se, že jeho sbírka čítající šest tisíc kusů nemá ve světě konkurenci. „Bylo nás tehdy víc sběratelů. Navzájem jsme se chlubili svými objevy a pořádali taneční party nazývané Havana. Kde jsme k těm deskám přišli? Kupovali jsme je od afrických námořníků sloužících na amerických lodích ve 40. letech. Aby nikdo z kolegů nepoznal kde byly natočené, odstraňovali jsme z desek papírové štítky,“ vzpomíná Sylla, občas i dnes pro svoji potěchu vystupující coby DJ. S kubánskou hudbou doma vyrůstal, zněla všude okolo. Představovala vlastně náhražku za neexistující africkou popmusic, po které nicméně všichni podvědomě toužili. S první podepsanou kapelou – Orchestra Baobab ve vrcholné formě – se Sylla ocitl ještě na půlce cesty, kupa peněz investovaná do neznámého zpěváka Youssou N´Doura se už ovšem přeměnila v čistě senegalský styl mbalax.
"Jestliže jsme dosud okolním muzikantům z Nigerie nebo Konga mohli pouze závidět jejich moderní styly, teď jsme na tom byli stejně. I my jsme měli svou senegalskou popmusic, zpívanou navíc naší řečí,“ tvrdí Youssou N’Dour, kterého Sylla nakonec zanechal svému osudu a vrátil se do Paříže, odkud po celá 80. a 90. léta vládl hudbě ze Senegalu, Kamerunu, Mali, Konga, Guineje nebo Kapverdských ostrovů.
„Bavilo mě objevovat další a další ohromné umělce a natáčet s nimi. Všude jsem měl své spolupracovníky, věděl jsem o všem, co se doma šustlo. Když se v telefonu ozvalo, že například ten a ten hudební styl se pomalu mění v hudební bouři, hned jsem objednával studio.“
Spíš než na domácí vydávání desek se Sylla soustředil na prodej licencí a „vývoz“ muzikantů do Evropy. Z větší části se tak vyhnul problémům kolosálního afrického pirátství. Pro přiblížení: alba zpěvačky Oumou Sangare se během týdne v hlavním městě Bamaku prodalo sto tisíc kusů, zatímco kazetových kopií šestkrát víc. To pak malijská vláda může každou chvíli nechat vzplát hranice s černými kopiemi a dušovat se, že její úředníci pirátství tvrdě potlačují, když realita je jiná: dva tři dny po vyjití alba v cenně zhruba okolo dvou týdenních platů najedou do země náklaďáky ze Sierra Leone narvané duplikáty, jejichž hodnota nepřesahuje dvě plechovky coca-coly. Na boj s něčím takovým je těžké vymyslet účinný lék, i tak si Sylla dokázal pohlídat pro něho významný africký trh, aniž by vzal v úvahu bratrův recept: „Jediný způsob, jak dostat v Africe nazpět peníze vložené do natáčení je za cenu života střežit master, namnožit vlastní laciné kopie a utlouct piráty jejich vlastní zbraní.“
Na jedné z mála uveřejněných fotografií Ibrahim Sylla takového kovboje připomíná: mohutný černoch ověnčený zlatem rozvalený na pohovce totiž zrovna dvakrát zdání podnikatelské čestnosti nebudí. Nenechte se ale klamat, i kdyby vypadal jako černý Al Capone, jeho katalog představuje čtvrt století usilovné, průkopnické práce. Málem bezednou studnu, ze které v roce 2002 nabral pětialbum 20 Years History - The Very Best of Syllart Productions s pětasedmdesáti stránkovou brožurou a celou řadou raritních, dosud nikdy nevydaných nahrávek.
V roce 2006 se Sylla dohodl s labelem Cantos a archív provětral důkladněji. Devět sice skromně co do obalu a informací vybavených alb Bembeya Jazz National, Tabu Ley Rochereau, Koffi Olomide, Boubacar Traore, Ami Koita, Orchestra Baobab, Ismaël Lo, Les Ambassadeurs feat. Salif Keita a Le Rail Band feat. Mory Kante je odpovědí na otázku, co koupit fanouškovi africké hudby předpokládajícímu, že má doma už všechno.
Ibrahim Sylla, spolutvůrce moderní africké hudby, ho z toho kdykoliv se mu zachce okamžitě vyvede.
(2006)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
