Jaga Jazzist - Napětí mezi mýdlovou operou a avantgardou
05.08.2010 | Tak jako punk vytrhnul rock z rukou intelektuálů a vrátil tvůrčí proces do garáží, nu-jazz proměnil v hromádky štěstí jiným vlivům nakloněné muzikanty sice tělem jazzmany, nicméně s duší Milese Davise blahé paměti. Patří k nim také norští Jaga Jazzist.
Napojení jazzu na taneční elektroniku, artrock, avantgardu a pop, o klasice nemluvě, umožnilo žánru obestřenému pověstí umělecké vyjímečnosti zasáhnout mladou generaci – tvůrčí i posluchačskou. Odtažitý vztah k jazzu – pro mnohé podobně jako klasika nositeli instrumentální zahloubanosti – nahradil zájem o hudbu která dokázala nabídnout věc na jazz nevídanou: regulérní hity nutící tančit a poslouchat zároveň.
Z plejády nu-jazzových kapel už patnáct let vystrkují růžky norští Jaga Jazzist; početný ansámbl schopný hyperaktivní stylový zmatek zahrát naživo s energií rozběhlého sloního stáda. Během koncertu Norové vystřídají až třicet nástrojů a jejich leader a hlavní skladatel Lars Horntveth připomíná Franka Zappu cepujícího do nelidských rytmů Mothers of Invention. Ostatně ducha Zappovy geniality, propojené podle Larsových slov s afrobeatem Feli Kutiho, minimalismem Steve Reicha a klasikem Wagnerem, slyší mnozí také v novém albu One-Armed Bandit vydaném opět u prestižní značky Ninja Tune.
Jaga Jazzist, nepravděpodobný koncentrát radostné všechoschopnosti vzdorující kategorizaci, založili v roce 1994 sotva patnáctiletí bratři Lars a Martin Horntvethovi. Miláčky norské a evropské scény se stali hned s debutem A Livingroom Hush oznámkovaným britskou stanicí BBC za jazzové album roku 2002.
Jaga Jazzist vedle mnohovrstevnaté aranžérské originality a hráčského mistrovství stojí na zvuku dechů, včetně tuby a pozounu, vibrafonu, kytar a Rhodes kláves se samply.
Následující desky – Stix se prodávalo po tisících – z Jaga Jazzist učinily vzrušující hudební fenomén, jednu z nejdůležitějších skupin současnosti, ať už se kompozičně hnuly směrem k progresivnímu rocku 70. let King Crimson nebo bláznivě osahávaly svět exotiky a nečekaností, vždyť na One-Armed Bandit slyšíme v závěrečné, mohutně vygradované skladbě Touch of Evil třeba chrámové varhany .
Skupina prý album natáčela na chatě v hlubokých švédských lesích, je ale otázka, jestli nešlo o chalupu baby Jagy na kuří nožce a všichni společně si předtím nezaskočili na houby.
Před vystoupením na festivale Colours of Ostrava odpovídal na otázky saxofonista Lars Horntveth.
V čem podle vás spočívá kouzlo nadšení mladé generace hudebníků pro jazz a potřeba nerespektovat jeho kánony?
„Pamatujete jak Jan Garbarek způsobil v jazzu 70. let doslova převrat? No tak my se dnes pokoušíme o něco podobného. Necháváme se inspirovat takřka vším co slyšíme kolem sebe a trendy nás opravdu vůbec nezajímají. Chováme úctu k jazzovým hudebníkům, ale odmítáme respektovat ty, kteří se snaží jazz zakonzervovat. Zkoušíme hrát hudbu pro kterou je dost obtížné najít vhodné pojmenování a jestli posluchači nedokážou odpovědět na otázku co za hudbu Jaga Jazzist vlastně hrají, dělají nám tím velkou radost.“
Přemýšleli jste někdy o tom, že kdybyste se narodili o deset let dříve, jestli byste hráli podobnou hudbu jako dnes? A proč jste si vlastně vybrali jako základ jazz?
„Nepřemýšlím o tom, ale zní to zajímavě. Napadá mě, že Garbarkova generace na tom byla úplně jinak. Mě bylo v roce v době založení Jaga Jazzist čtrnáct let. Poslouchal jsem hip hop, indie kapely a norský jazz. Myslím si, že 90. léta mě fakt hodně dostala. Měla na mě velký vliv. Zvlášť samply v hip hopu. Obrovská inspirace! Fascinovalo mě skládání věcí, které spolu vůbec nesouvisely. Jako na to šli třeba Björk nebo Beck, ty jsem obdivoval. Já si opravdu nemyslím, že bychom hráli výhradně jazz. Jasně, slyšíte spoustu jazzových prvků, ale našim největším zájmem je kompozice, ne improvizace.“
Vedle spousty vlivu uvádíte také afrobeat už nežijícího nigerijského saxofonisty Fela Kutiho.
„My jsme velcí fanoušci Fela Kutiho! Milujeme jeho dlouhé tranzovní skladby. Možná v budoucnu něco podobného zkusíme, ale jestli se tak stane, opravdu nevím. Souvisí to s tím, že jsme s Jaga Jazzist dopředu nikdy nic neplánovali a hudební vývoj nás spíš doběhl. Skládáme podvědomě“
Často mluvíte o Franku Zappovi. Za komunismu pro Čechy představoval symbol lidské a hudební svobody a byl u nás velmi populární. Hlásíte se k Zappovi pro jeho nekomerční přístup k hudbě nebo vám je spíš blízký jeho humor?
„Zkoušeli jsme Zappův hudební humor zanést do našich skladeb, ale je to takřka nemožné. Nedokážeme to jak on. Ve skutečnosti já sám nejsem zas tak velký Zappův fanoušek. Jestli mě ale něčím přece jenom ovlivnil tak způsobem, jak zahrát srandovní hudbu a tvářit se u toho smrtelně vážně. Hodně vtipů Jaga Jazzist je interních, rozumíme jim nejspíš jen my v kapele, ale občas doufáme, že by se mohly uchytit i u publika.“
Ve skladbě Touch of Evil z vašeho nového alba zazní mohutné chrámové varhany. Souvisí to s jejich velkou tradicí v norské hudbě?
„Máte naprostou pravdu. Inspirovali jsme se skladbou Nåde, kterou nahrál největší norský chrámový varhaník Iver Kleive s kytaristou Knutem Reiersrudem. Mohli jste ji slyšet také během otevíracího ceremoniálu na olympiádě v Lillehammeru. Je to strašně silná záležitost, původně vlastně stará norská tradiční píseň.“
Jan Garbarek i Nils Petter Molvaer se také nechávali inspirovat norskou tradiční hudbou. Houslistka Annbjørg Lien nebo zpěvačka Unni Løvlid s ní přímo pracují. Vás nikdy nelákala?
„Přímo ne. Hodně norských jazzmanů s tradiční hudbou pracuje, Jaga Jazzist ji spíš jen tak cítí.“
Dnešní hudbu, která nerespektuje žánry, ovlivňují také internet a sociální sítě. Zdá se, že Jaga Jazzist v tomhle směru předběhli dobu. Nemusíte přece nikam cestovat, stačí kliknout a nápad přijde třeba z druhého konce světa.
„Samozřejmě při hledání nové hudby používáme internet a nejvíc Spotify, to už dneska ani jinak nejde. Je to velmi praktické a rychlé. Pomáhá nám také při prezentaci a komunikaci s fanoušky z celého světa. Před třemi lety jsme například hráli v Singapuru, kde naši hudbu nešlo vůbec koupit. V žádném obchodě. A stejně na koncert dorazilo přes devět set lidí. Zlatý internet!“
Prý si během koncertu mezi sebou střídáte nástroje. Co když někdo nemá svůj den a svůj part pokazí? Nabourá tím celou skladbu nebo v nich máte prostor pro improvizaci?
„Nástroje si mezi sebou na koncertech měníme od začátku, i když jich máme přes třicet a vlastně si nepamatuji, kdy to někdo „zmrvil“, že bychom na něho museli být naštvaní. Jasně, stalo se, ale vyvlékli jsme se z toho improvizací. Naše hudba je velmi komplexní a skoro celá napsaná do not, některým skladbám ale necháváme volnost pro sóla, takže na koncertech jsme pak sami napnutí, co se z toho vyvine. Někdy se na to vyloženě těšíme.“
Když vám nedávno vyšla deska One-Armed Bandit mluvili jste o tom, že chcete neustále překvapovat. Kam jste ochotní až dojít?
„To kdybychom tušili! Víte, já si myslím, že Jaga Jazzist čeká spousta dobrých let, protože existuje ještě tolik věcí, které jsme neobjevili. To je ale dobře, nemyslíte?“
Písničky s texty vás nelákají?
„V soukromí posloucháme hodně zpívané hudby se skvělými texty. Obávám se ale, že kdybychom začali zpívat, ztratila by kapela kouzlo. Určitě toho dokážeme sdělit daleko víc instrumentální hudbou než texty.“
Má něco společného váš originální jazz s obdivem k filmům Davida Lynche a Městečku Twin Peaks? Leccos by to vysvětlovalo.
„Souhlasím. Koho by neinspiroval David Lynch, to jeho napětí mezí mýdlovou operou a avantgardou, fungující jak ve filmu tak v hudbě. A Twin Peaks? Náš absolutní favorit!“
(2010)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
