Trio Joubran - V tichu je síla
06.08.2010 | Palestinské bratrské trio během vystoupení na pražském festivale Respect dokázalo, že arabská loutna oud dokáže hrát i tehdy, když její struny utichnou. „V tichu je totiž síla, bez něho nedokážete pocíti účinky hudb,“tvrdí Samir Joubran.
Historii nástrojů provázejí kouzelné příběhy, do nichž je přirozené vstoupit a nechat se jimi uhranout stejně, jako hudbou která z nich vychází. Příběh zrodu bezpražcové arabské loutny také obestírá mlhovina působivých legend: když Kainovu prapravnukovi Lamechovi zemřel syn, pověsil mrtvolu na strom a tvar vyschlé kostry ho inspiroval k výrobě loutny; další legenda má za to, že schopnost vyrábět nástroje mu přisoudil sám Bůh aniž by musel kohokoliv někam věšet.
Každopádně loutnu oud najdeme zobrazenou také v egyptských pyramidách a na evropskou pevninu, dostředověké říše Al-Andalus, ji v 9. století přivezl iránský básník, zpěvák a loutnista Ziryab, který v Cordobě založil první arabskou hudební školu. Na cestu ze Svaté země si ji přibalovali také templářští rytíři a doprovázeli se na ní trubadúři z Okcitánie tedy francouzské Provence.
Nástroj původně obecně používaný k doprovodu zpívané poezie postupně našel uplatnění v instrumentální podobě. „Myslím si, že hudebníci by měli zkusit jakoukoliv cestu k duchovnímu pochopení a vnímání světa. A loutna oud podle mého názoru představuje ideální způsob, jak toho docílit,“ říká u nás dobře známý mistrovský hráč Rabih-Abou Khalil z Libanonu spojující arabskou hudbu s jazzem a avantgardou.
Palestinské Trio Joubran do ní pro změnu nechává vstupovat vlivy ze Středomoří a andaluského flamenca a nejstarší z bratří Joubranových Samir o loutně říká: “Ten nástroj je součástí nás. Nejednáme s ním jako s předmětem, představuje pro nás něco jako dýchání, přírodní proces o kterém se nepřemýšlí.“
Podnět založit s bratry Adnanem a Wissamem skupinu překračující hranice běžné arabské hudby prý vzešel po koncertě Al DiMeoly, Johna McLaughlina a Paco de Lucii. Vzhledem k tomu, že loutan oud je považována za přímého předchůdce kytary, správná volba.
Trio Joubran staví na improvizaci, intuitivní souhře, vzájemném překvapování a a obrazových impresích.
„Když skládám začínám s obrazem ve své hlavě. Společně pak improvizujeme a hledáme k němu klíč. Někdy to přijde hned, jindy po šesti hodinách hraní a občas z toho nic není ani ani po pěti dnech,“ přibližuje tvůrčí proces Samir.
Poslech posledního alba Mavaz prozradí s jakou chutí se ve vášnivém dialogu prolépatají labyrintem arabské hudby a zároven ji zbavují některých pravidel. Intezivní smyslností totiž občas připomínají bluesmany. Cítíme sebevědomou energii vyváženou lyrickým ztišením.
Narodili se v Nazaretu, městě Ježíšově, srdcem patří do palestinského Ramallahu, žijí radeji v Paříži, ale problém identity – Palestinci s izraelskými pasy, tudíž zbavení možností koncertovat v arabských zemích – i nelehkou politickou situaci – „Ztrácíme všechno. Naši zemi, domy, zaměstnání, všechno. Jednou se ale vrátíme.“ – komentují spíš v náznacích: „Po našem pařížském koncertě publikum vstalo a mohutně aplaudovalo. Moje pětiletá dcera se hned rozplakala. S davem hlučících lidí ji okamžitě naskakuje násilí. Netušila, že ti lidé tleskají štěstím.“
Jejich otec patří k vylášeným stavitelům nástrojů, matka se stále věnuje zpívané poezii muwachahat s kořeny v Al-Andalus. Absolvovali prestižní hudební školy ( Wissam jako první Arab a loutnista Stradivary Institute v italském městě Cremona), každý z nich si šel nejprve vlastní cestou, ale od roku 2004 koncertují a už coby Trio Joubran. Spolupracovali s palestinským národním básníkem Mahmoudem Darwishem a na jeho počest mu uspořádali posmrtný koncert v Ramalláhu, který vyšel na albu i DVD A l'Ombre des mots. Udržují kontakty s indickou sitaristkou Anoushkou Shankar a natáčejí hudbu pro filmy: Samir sám Ticket To Jerusalem pro krajana Rashida Masharawiho a dohromady Le Dernier Vol v režii Karima Dridiho z Tunisu. V roce 2007 vystoupili na třech vyprodaných londýnských koncertech po boku Massive Attack na podporu organizace Hoping Foundation věnující se palestinským dětem v uprchlických táborech, samozřejmě byli pozváni na veletrh WOMEX a zahráli si také v newyorské Carnegie Hall.
„Když jsme v Evropě začínali, chodili se na nás lidé koukat ze zvědavosti, protože pocházíme z Palestiny. Dnes je víc zajímá naše hudba. Pořád ale bojujeme ve dvou bitvách. První za hudbu a druhá se týká míru v Palestině, konce okupace,“ říká Samir.
(2010)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
