Marta Töpferová - Píšu písničky o tom, co mám v srdci
08.06.2008 | Ta nejlepší věc, co pro sebe při poslechu Marty a její kapely můžete udělat je, že nebudete tušit, odkud pochází. A když vás to u v pomalých tempech se líně převalujících písních přece jenom trkne, navíc to příjmení přímo svádí k tomu abyste se někoho zeptali, věřte jejím slovům:“Nejsem žádná kulturní turistka, ta hudba ke mě přichází sama“.
Zatímco celý svět by s Latinos nejraději tančil, původně Češka nemyslí ani tak na tělo, jako spíš na duši. Slova, atmosféra, chvíle, kdy vylétají noční motýli a rozkvétají kytky sající život z měsíce místo slunce jsou pro ní důležitější než rytmus, jehož latinskoamerickou zapeklitost a nepřenosnost má už stejně dávno v krvi. Hedvábným, hodně naléhavým, po pozornosti toužícím, temně zakouřeným hlasem sebeptajícně zpívá španělsky o matce, emigrantství a hořkosladkých zkušenostech, aniž by upadala do existencionalistických proudů. Hodně je to o svobodě, o možností svobodně si žít vlastní sny: “Mám tolik bratrů, že je nelze spočítat/A jednu překrásnou sestru/Jmenuje se svoboda“.
Brazilčané v Rakousku, Afričané uprostřed Evropy, Švýcaři v Iránu, na to jsme si už přivykli, ale česká holka studující klavír a vychovaná na Janáčkovi, Smetanovi a sborovém zpívání lidovek potýkající se se zapeklitostí jihoamerických rytmů, to k sobě, ruku na srdce, moc nejde. A přece to funguje, navíc do osobitého, spíš pocitově vnímaného amalgámu flamenca, kubánského sonu, venezuelského merengue či mexického mariachi Marta vnáší cosi z české klasiky – například netypické využití lesního rohu a houslí; klade také větší důraz než je obvyklé na harfu a především oblíbenou čtyřstrunnou portorikánskou kytarou cuatro.
Do Spojených států Marta, dcera herce Tomáše Töpfera, emigrovala s matkou a sestrou ve čtrnácti letech. Během studií v New Yorku žila v hispánském prostředí, učila se španělštinu, v Andalusii studovala flamenco a hodně času strávila na Kubě, v Portoriku a Mexiku. Mezitím skládala hudbu ovlivněnou latinskoamerickými styly, seznamovala se s muzikanty a vydávala alba, která se setkala se značným ohlasem. To první ji produkoval Joe Boyd, stojící u počátků Pink Floyd, elektrifikace Boba Dylana a nejdůležitějších nahrávek Fairport Convention. U Marty Töpferové vizionářsky rozpoznal silný autorský potenciál, který se naplno projevil na následujících albech La Marea (2005) a Flor Nocturna (2006).
V Čechách stále panuje přesvědčení, že stačí dojet na dovolenou do Afriky, koupit si tu nějaký nástroj, po návratu založit kapelu a začít hrát africkou hudbu. O tom prý je dnešní world music. Není ale pravda, že pro pochopení jiné kultury je potřeba v ní žít?
„Pokud hudebník adoptuje cizí hudbu v níž nevyrostl, záleží na vztahu, který si k ní najde. Pokud ji bere vážně a snaží se ji hlouběji studovat, ocitá se, myslím, na správné cestě.“
Váš zájem o latinskoamerickou hudbu a flamenco je shoda okolností nebo nějaký váš vrozený předpoklad, který jste si přivezla už z Čech?
„Po emigraci do USA jsem se nadlouho ocitla v kulturním šoku a z toho důvodu si nejčastěji nacházela cestu k jiným emigrantům. Nejblíže jsem měla k hispánské kultuře a také ji nejvíc vyhledávala. V hispánské komunitě jsem objevila krásný jazyk, hudbu, přátelství a jakýsi nový domov.“
Když vystupujete například v Argentině, Mexiku nebo hrajete pro Latinos v USA máte problém je hned od začátku zaujmout? Neberou vás jako příjemného hosta?
„Ze své zkušenosti vím, že Latinos jsou velmi hrdí na svou hudbu a kulturu, ale s takovým duchem a přístupem, že když se o jejich hudbu někdo zajímá nebo ji dokonce hraje, mají z toho ohromnou radost. Cítím z nich spíš pocit vítězství než skepse. Ovšem jsme zase u toho – záleží na tom, jak cizinec k té hudbě přistupuje, co o ní ví. Španělé z okruhu flamenca se od Latinos dost liší, alespoň tak jsem to zažila já. Své flamenco si chrání, jen tak někoho k němu nepustí. Je v tom určitě jistý druh hierarchie a posvátného přístupu.“
Co je hlavním tématem vašich písniček? Někdy znějí hodně melanchonicky.
„Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges jednou řekl, že člověk píše to, co je schopný napsat a ne to, co by rád napsal. Myslím si, že měl naprostou pravdu. Píšu písničky tom, co mám v srdci. O zkušenostech, touhách, o světě a přírodě.“
Studovala jste Janáčka, Smetanu a klasiku. Nepere se to někdy ve vás s pověstnou latinskoamerickou horkokrevností, s těmi jejich divokými rytmy?
„Pozor, ne všechny jihoamerické styly a rytmy jsou až tak „horkokrevné“. To je dost stereotypní vnímání. Najdete tu také mnoho pomalé a poetické hudby. V kontrastu mezi klasikou z mého mládí a současností ovšem spatřuji sílu své hudby. Tím, že mám zkušenosti z obou světů, jsem schopná do latinskoamerické hudby vnést cosi unikátního. Navíc mám velké štěstí, že mohu spolupracovat s tak vynikajícími hudebníky. Každý z nich má unikátní styl a zvuk a především je důležité, že si dokonale rozumíme. Snažím se nacházet mezi námi rovnováhu a z každého z nich dostat to nejlepší, aby se to hodilo k náladě a barvě skladby. Moc ráda spojuji různorodé nástroje v neobvyklých kombinacích, i když to často vzniká úplně přirozeně, protože v New Yorku existuje nesmírně pestrá hudební scéna. Člověk pak má možnost spojit dohromady hráče, u kterých už předem cítím, že společně budou krásně zní.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
