Orchestra Baobab - Hudba z dutiny stromu
24.08.2007 | Návraty rockových dinosaurů už dnes nepředstavují nic, z čeho by se jeden lidově řečeno posadil na zadek. Na šikovně vedený obchodní humbuk kolem nich si už snad každý zvykl. Nicméně ačkoliv by se zdálo, že na roztříštěné hudební scéně budou znamenat jistotu především pro pamětníky, s nadšením se po nich sápe i dvacetiletá mládež, uhranutá možností setkat se s kapelami, které to všechno v 6O. a 7O. letech uvedly do chodu - bez nostalgie, s upřímným okouzlením nad jejich dřevní autenticitou, nezřídka jiskřivější než snažení vrstevníků.
Své dinosaury má ale i world music : kdo by mohl zapomenout na jejich dupot z konce 9O. let, kdy producent a majitel značky World Circuit Nick Gold s kytaristou Ry Cooderem vytáhli z hlubin věků takřka zapomenuté staříky z Buena Vista Social Club a způsobili celosvětové kubánské zemětřesení. Totéž pozdvižení ale nastalo když ten samý Nick Gold znovu uvedl na trh album Pirates Choice z roku 1982 od legendární senegalské kapely Orchestra Baobab. To pak nejenže v roce 2001 s přehledem vyhrálo anketu odborníků vyhlašovanou magazínem fRoots, ale pomohlo dotáhnout do konce i předlouhé pokusy Jenny Cathcart z dakarské kanceláře hvězdného senegalského zpěváka Youssou N’Doura přivést po patnácti letech Orchestra Baobab zpět na koncertní pódia. Ani ve snu přitom nepočítající, že by z toho mohlo vzejít i zcela nové album Specialist In All Styles.
Album Pirates Choice nabízející nejslavnější skladby Baobabu přitom Nick Gold vydal už v roce 1989; tehdy bez větší odezvy. V nastalé éře kubánského boomu, navíc navrch s šesti bonusy, ale zaťal do živého. Koncert Orchestra Baobab v londýnském Barbican Centru, následovaný zanedlouho vystoupeními na předních evropských festivalech a WOMEXU potom znovu probudil tuto jednu z nejslavnějších a nejuznávanějších západoafrických kapel všech dob, sklízející slávu kde se jen dalo.
Takhle jste si to představovali, zeptal jsem se zpěváka Rudi Gomise a kytaristy Barthelemy Attisso po jejich koncertě na belgickém festivale v Dranouteru. „Když jsme se kdysi rozešli, mysleli jsme si, že je vše ztracené a že si už společně nikdy nezahrajeme. Proto když se tak stalo, byli jsme velmi šťastní. To si nedokážeš představit. Způsobil to všechno Nick Gold a my si zpočátku mysleli, že nás chce dát dohromady pouze jen pro natáčení nového alba. Tak jsme mu na to kývli, ovšem náhle se objevila spousta nabídek ke koncertování a to nás zaskočilo. No ale hudba je jako život, nebo lépe řečeno jako žena a když to od sebe oddělíš, nefunguje to. A tak jsme se do toho pustili.“
Ke konci sedmnáctého století Angličany založené přístavní město Freetown - dnes středobod státu Sierra Leone - sloužilo coby útočiště propuštěným americkým otrokům. S nově příchozími a díky čilému obchodnímu ruchu tak brzy nasáklo hudbou z Kuby; vždyť Freetown byl zároveň přes padesát let námořní základnou, odkud vyjížděly vojenské lodě dohlížející v okolí Havany na dodržování zákazu obchodu s otroky. Když se pak kubánská hudba začala od dvacátých let šířit z Freetownu po Západní Africe, tamní obyvatelstvo v ní okamžitě rozeznalo své původní kořeny a bez problémů ji vzalo za svou. Hlavně v Senegalu až do 6O. let představovaly kubánské taneční písně veškerou ‘moderní popmusic’.
“Pro nás, kteří jsme chtěli hrát svůj vlastní senegalský pop, byly kubánské rytmy ještě přijatelné, po harmonické stránce nám ale tahle hudba byla už naprosto cizí. A samozřejmě, chtěli jsme zpívat jazykem Wolf,“ vzpomíná Youssou N’Dour na přelom 7O. let, kdy roztančil dakarský klub Miami svým mbalaxem. Bylo to tak trochu symbolické, protože vystřídal kapelu, pokoušející se tu už před drahnými lety napojit na kubánskou hudbu senegalskou tradici. Vedli ji dva výborní zpěváci - Rudy Gomis a Balla Sidibe - a kytarista Barthelemy Attisso.
Mírová hudba z válčícího Babylónu
Gomis a Sidibe pocházejí ze senegalské jižní provincie Casamance, což je pro představu jak asi zní v jejich podání reafrikazovaná kubánská hudba celkem důležitá informace : Casamance pojmenované po vládci lokálního království Baniouk z 18. století Kassa Mansovi je křižovatkou pěti řek a zároveň regionem s největší etnickou a kulturní rozmanitostí, kdy prakticky každý tu žijící člověk ovládá přinejmenším pět jazyků, jedno zda katolíci, muslimové či vyznavači tradičních vesnických náboženství. Příslušníkům převládajícího národa Jola dodnes vládne vlastní král. Mají pověst nezkrotitelných a odbojných bojovníků soustřeďujících se od 8O. let do separatistické organizace MFDC snažící se v ozbrojených konfliktech vymoci si na vládě odtržení od Senegalu. Se strašlivými důsledky. „Casamance, kdysi bez nadsázky připomínající ráj na Zemi se stalo územím nikoho, spousta vesnic byla nenávratně zničena a všude byly nastraženy miny,“ popisuje současný stav anglická novinářka Lucy Duran, která tu několik let žila.
Během uplynulých dvaceti let se Senegal všemi prostředky brání tomu, aby bohatá Casamance připadla místním separatistům, vědomých si skutečnosti, že tento kraj má vlastní odlišnou kulturu, náboženství, sociální strukturu a způsob života, jehož součástí je dlouhotrvající tradice divokého odporu k zahraniční dominanci. „Poté co Senegal získal nezávislost na Francii, v Casamance zpravidla opomíjeli proces národního budování a měli i malé zastoupení ve vládě. S několika hodně úrodnými zeměmi v Západní Africe je Casamance považována za sýpku Senegalu. Ovšem senegalská vláda odsud jen těžila, aniž by jakkoliv investovala do sociální infrastruktury. I Proto se zrodilo separatistické hnutí, dvacet let bojů,“ napsal novinář Daye Diop.
Válka poznamenala i vzácné tradiční kultury, nahony vzdálené zbytku země. Vždyť i místní grioté hrají na koru o pětadvaceti strunách namísto obvyklých jednadvaceti. Důsledky nesmyslného válčení si ale uvědomují i v Casamance. Hudební projekt Les Voix de L´Espoir (Hlas míru) produkuje kompilační alba tradiční hudby z Casamance doufajíc, že přinutí politiky myslet racionálně a oni pak najdou mírové východisko.„Jejich komunikace, ačkoliv hudební, přidává do konfliktu prvek lidskosti, a to je dobře,“ říká Diop.
Gomis s Balla Sidibe v casamanském Babylónu vyrostli. Zpívali v řeči Wolof a Mandinka, ale i španělsky, v portugalském creolu a francouzsky; problémy neměli ani s orientací v jednotlivých místních stylech, rytmicky často naprosto odlišných. Hudba pro ně od mládí byla vším; měli však smůlu. „Koukej se věnovat studiu, nejsi přece žádný griot,“ slýchali doma od rodičů, aby si nakonec oba museli sbalit kufry a potají se vydat do Dakaru.
Attisso, původem z Toga, tady už rok studoval práva. Po večerech si přitom přivydělával v nočních klubech jako vyhledávaný hráč na kytaru. Naučil se na ní během šesti měsíců prý sám podle příručky a z nedostatku hudebního vzdělání si vytvořil vlastní osobitý styl, inspirovaný konžskými soukous kytaristy a americkými bluesmany.
Rána jako z děla v klubu pro presidenty
Senegal si na tom za vlády katolíka a básníka Leopolda Senghora stál po finanční stránce víc než dobře; peněz se dostávalo i na kulturu a početné dakarské hudební kluby proto prosperovaly jako nikdy. Útokem je brala úřednická aristokracie i politici: ti si vedle ministerstva zahraničí dokonce zřídili vlastní klub Baobab; s interiérem laděným do vykotlané dutiny stromu baobab, symbolu Afriky a dlouhověkosti, kde by se v závětří mohli setkávat s kolegy politiky i milenkami. „Jednou jsme hráli a já uslyšel dunivé plesknutí, až nás to přehlušilo,“ zavzpomínal Gomis v rozhovoru pro magazín fRoots. „Šlo o manželku jednoho z ministrů, zastihující svého muže při tanci s přítelkyní. Nikdy jsem ve svém životě ještě neslyšel, aby sebou někdo tak silně plácnul o zem.“
Páni ministři ke svým radovánkám ovšem zatoužili mít extra kapelu. Obrátili se proto na saxofonistu Baro Ndiayeho a ten si vzpomněl na své bývalé parťáky z Miami. Posílili se o griotské zpěváky z národa Wolof Laye Mboupa a Ndiouga Dienga, saxofonistu Issu Cissoko z Mali, basistu Charlie Ndiaye z Casamance, bubeníka Mountaga Kouyateho, griota z Mali a dalšího kytaristu Latfi Benjelouna pocházejícího z marocké komunity.
A Orchestra Baobab byl na světě. Přesněji v roce 1970. A s ním dodnes naprosto unikátní, těžko zařaditelné a přesto volností, a tanečností dýchající pojetí; mnohonárodnostní a stylový propletenec, fungující na bázi afrického výkřiku a kubánské odpovědi, jehož receptura vydá za solidní cestopis : mandinská a wolofská griotská hudba, portugalské creole, casamanské kuma kumwey, taneční pachanga, Attisova nepřeslechnutelná kytara, Cissokův, po vzoru Dextera Johnsona jazzující saxík, to vše v kubánské konstrukci, kdy vše zcela přirozeně oscilovalo mezi salsou a wolofskými rytmy.
Hudba Orchestra Baobab vznikla smísením mnoha západoafrických stylů. V tom spočívala jeho originalita. Přišlo to samovolně nebo jste na tom pracovali? „Vycházelo to spíš z mezinárodního charakteru klubu Baobab. Víš, snažili jsme se každému z návštěvníků zahrát alespoň něco z jeho hudby. Pro místní, pro lidi z Jižní Ameriky, z okolních států. A navíc jsme všichni měli rádi spoustu různých stylů a nebyl pro nás problém je ani zahrát. Cítili jsme, že se to lidem líbí, když je skládáme různě do sebe. Takže v tom nebyl záměr, něco nad čím bychom dlouze přemýšleli, prostě jsme se postupně přizpůsobovali návštěvníkům, kteří se při naší hudbě cítili šťastní.“
V klubu Baobab jste vydrželi spoustu let, to jste nikde jinde nekoncertovali? „Zpočátku ne, hráli jsme pouze jen tam. Sedmkrát v týdnu. Díky senegalské vládě jsme ale později mohli vyjet i do zahraničí.“
Za jak dlouho? „Asi tak po roce. Tehdejší ministr kultury si do Baobab chodil zatancovat. Líbili jsme se mu a pak se někde v zahraničí konal Týden senegalské kultury a jeden večer nás požádal, abychom tam jeli zahrát.“
Prý Baobab představoval jakýsi vládní klub? „Dalo by se to tak říct. Chodilo tam mnoho ministrů a vysokých úředníků. A když do země přicestovala cizí vládní delegace, přivedli ji tam. Hráli jsme proto pro spoustu presidentů z ostatních zemí a za čas nám to ani nepřišlo, kdo na parketě tančí. Hlavně že se bavil.“
Orchestra Baobab vydržel v klubu až do roku 1979. Na jednu stranu odtržen od běžného života, to když hrál především pro politickou elitu, nicméně díky mnoha velkým hitům populární po celé Západní Africe. Týkalo se to především skladby One Verra Ca, cosi jako ‘podíváme se na to’, v refrénu s dodatkem ‘dnes v noci’. Osvícený sousední guinejský president Sekou Toure, proslulý velkou náklonností k hudbě, tímto sloganem dokonce končil své politické projevy a nemálo místním taxíkům svítil na kapotě.
Nadosmrti skvělý kousek představuje i Gomisovo proroctví Utrus Hora, skladba vyvíjející se několik let, aby se nakonec její konečná verze objevila na albu Pirates Choice. Gomis ji napsal dávno předtím, než v Casamance začaly krvavé nepokoje: “U nás doma panoval duch tolerance, vždyť na našich hřbitovech jsme vedle sebe pochovávali muslimy i křesťany a etnické spory nám byli naprosto cizí. Hodně lidí se ale v Senegalu začalo cítit jakoby na okraji, odstrčení. Cítil jsem, že by se mohl ostát něco strašného a proto jsem napsal Utrus Hora, doufajíc, že si lidé uvědomí, co by se mohlo stát,“ vysvětloval v jednom rádiovém rozhovoru.
Kravaťáci versus bubny sabar
V roce 1974 zemřel při automobilové nehodě zpěvák Laye Mboup; což mnozí brali jako boží trest za jeho proutnictví a nezřízené chlastání. Nahradil ho wolofský mladík Thione Seck. Brzy na to odjel Orchestra Baobab nacházející se ve vrcholné formě do Paříže, kde natočil album On Verra Ca.
V devětasedmdesátém, se zavřením klubu Baobab, putuje kapela po spoustě podniků a v dakarském studiu nahrává několik desek. To už ale nastává éra mladíka Youssou N’Doura, dávajícího před kubánskou salsou a pachangou přednost mbalaxu, neskutečně rytmickému stylu stojícímu na bubnech sabar a talking drum. Státní úředníci v kravatách a vzdělané bohaté vrstvy nejprve netušili která bije; k jejich spokojenému západně stylizovanému životu přece patřila kubánská houpavost a najednou, že by se měli na parketě svíjet v divokých tancích ? A kdyby pouze to: s Youssou N’Dourem do klubů masově vtrhla i nažhavená mládež z chudých předměstí, pro níž mbalax představoval konečně původní senegalskou popmusic a donedávna ještě oblíbení Baobab hudbu minulosti.
Pro Orchestra Baobab nastaly podivné časy. „Radili jsme se, jestli nahradit kubánská bonga sabary. Půlka byla pro, ale pro mě Attissa a Charlieho nebyl mbalax tou jedinou pravou krevní skupinou. Rozhodně jsme nechtěli naší hudbu stavět pouze na něm,“ uvedl kdysi Gomis.
Prý jste v kapele řešili, zda začít hrát rovněž mbalax, po kterém mládež šílela nebo zůstat při své daleko poklidnější hudbě? „Máš pravdu, hodně nám to tehdy vrtalo hlavou. Nediv se, lidi v Senegalu se z Youssou N´Doura mohli zbláznit a nám to vzalo spoustu fanoušků. Přemýšleli jsme, zda bychom mbalax také neměli zkusit a tím je získali nazpět. Dokonce jsme přijali nového bubeníka a pustili se do toho, ale nakonec jsme usoudili, že nás víc baví hrát pestřejší hudba, ne jenom mbalax.“
Dakarské kluby začaly dýchat zcela jiným životem; decentnost vystřídala nespoutanost, politiky mládež. Přes veškerou popularitu - vždyť Baobab byl jednou z mála dakarských skupin, které lidé poslouchali i lidé na vesnicích - ubývalo kšeftů a tvrdou ránu kapele zasadil i odchod kytaristy Attissa, otráveného přibývajícími spory. Vrátil se raději to Toga a otevřel si právnickou kancelář. Orchestra Baobab bez jeho tmelící kytarové hry živořil až do roku 1987. Pak se ve vší slušnosti rozpadl.
Skončila jedna éra, země si našla nového krále Youssou N´Doura a bitva s ním byla pro Orchestra Baobab už předem prohraná.
Starého psa novým kouskům zkrátka nenaučíš, takže se raději, prý navždy, odporoučeli. Klukům a holkám aby nebyli pro blázny a staří aby si je strčili pod polštář jako věčný talisman mládí strávené při jejich kubánsky žahavé muzice.
„Amen. Za včerejškem Orchestra Baobabu, pýchy Senegalu,“ napsali o nich.
Jak setřít prach
Znovu do zbraně Orchestra Baobab po letech povolal producent Nick Gold s Youssou N´Dourem; ten hlavně z důvodu dávného příkoří.
„Na začátku mé kariéry vyšel v novinách článek, kde se psalo, že to já stojím za tím, že Orchestra Baobab musel skončit. Hodně se mě to dotklo. Já přece jen hrál svou hudbu! A miloval je! A tak když za mnou přišel Nick Gold s tím, že hodlá Orchestra Baobab přemluvit k návratu, nadšeně jsem mu slíbil, že proto udělám maximum,“ vysvětloval Youssou N´Dour.
Nebýt jeho a Goldovi tvrdohlavosti, těžko říct, jestli by všichni na tak nejistý nápad kývnuli. Zpěvák Rudy Gomis si třeba považoval za čest, že za ním N´Dour zašel osobně, výnosnou právnickou praxí bez rozmyšlení seknul i kytarista Attisso, takový saxofonista a playboy Issa Cissoko zato o nové šanci pro Orchestra Baobab nechtěl ani slyšet. Nakonec do toho šel i on.
„Když jsem kdysi z orchestru odcházel, přísahal jsem, že se do něho už nikdy nevrátím. A najednou v něm jsem zas. Může za to Nick. On je blázen, šílenec, dokonce větší než já. Dokážete si přitom představit většího šílence než jsem já?.“
Změnila se ovšem doba a ne každý mohl doufat, že návrat dinosaura musí za každou cenu vyjít. Otázek viselo ve vzduchu víc než dost.
„Kam bude Orchestra Baobab dnes patřit ? Odchýlí se od svého původního stylu, najde si nové domácí publikum ? Nebo jeho návrat představuje pouze projev nostalgie po vzoru Buena Vista Social Club určený především pro zahraniční trh?,“ ptala se ve svém obsáhlém profilu v fRoots Lucy Duran. Odpověď šlo nalézt v postřehu zvukového inženýra Jerry Boyse: „Tohle má šanci. Jde totiž o hudbu přístupnou jak pro Evropany tak Afričany, založenou na skvělých melodiích a tanečním zvuku.“ A on ví, o čem mluví: s Nickem Goldem nahrával Buena Vistu na Kubě i Ali Farka Toureho na poušti.
Co jste říkali tomu, když se najednou objevila Buena Vista Social Club a s ní celosvětová obliba kubánské hudby, tvořící důležitou součást vašich skladeb? „Nemáme s tím nic společného, snad jedině osobu producenta Nicka Golda. Nikdy jsme se nevydali na Kubu a oni nepřijeli k nám. Snad jen, že Ibrahim Ferrer si zazpíval na našem albu, to je tak všechno, co máme s Buena Vusta společného.“
To zní trochu skromně. „Tak dobře, když to chceš slyšet, tak v kubánská hudba je vlastně africká,“ řekl mi Gomis do huronského smíchu svých kolegů.
Jenny Cathcart a Nicku Goldovi trvalo vzkříšení Orchestra Baobab téměř sedm let; hlavně proto, že stáli o původní složení. Hodně jim v tom pomohl Rudy Gomis, který se mezitím stal šéfem vzdělávacího Baobab Centra v Dakaru - zahraničním studentům tu přednášel jazyky z oblasti Casamance .
A tak Attisso pověsil svou právničinu na hřebík, basista Charlie Ndiaye bankéřství, vrátil se i bubeník Kouyate s druhým kytaristou Latfi Benjalounem a samosebou i oba zpěváci: Ndiounga Dieng a Balla Sidibe. Na saxofon nově hraje Thierno Kouyate, bývalý člen Super Etoile de Dakar a zpívá mladý wolofský griot Assame Mboup. Vše pod taktovkou Rudy Gomise.
Jak vaše znovuobnovení přijali v Senegalu? „Věř mi, že velmi dobře.“
I mládež ? Ta si na vás přece nemohla pamatovat? „Nebyli jsme přece jen tak obyčejná kapela! Naše hudba se hrála a hraje po celé zemi. Byli jsme něco jako Beatles, všichni nás znali,“ vložil se do hovoru Attisso a následoval znovu všeobecný smích.
Podstatná část natáčení alba Specialist In All Styles proběhla v severolondýnském studiu Livingstone Jerryho Boyse; hotoví prý byli za deset dnů. Už předtím ale pracovali v dakarském hudebním Youssou N’Dourově království Xippi. Ten se také společně s Nickem Goldem podílel na produkci a ve skladbě Hommage á Tonton Ferrer si střihnul skvělý duet s kubánskou legendou Ibrahimem Ferrerem.
Orchestra Baobab si ponechal svou patinu a v tom spočívá zřejmě největší kouzlo jeho triumfálního návratu. Zvuk kapely sice dostal průraznější grády, jinak ale vše zůstalo při starém. I obvyklé vyjmenování všech členů kapely, včetně manželek, během znovu nahrané slavné skladby On Verra Ca, na čemž prý vždycky vydělával Ndioung Dieng, žijící hned se třemi.
Nicku Goldovi stejně jako u Buena Visty stačilo pouze sfouknout z Orchestra Baobab prach a ten pak jako by přestal hrát někdy předevčírem. Žádná konzerva s prošlou záruční lhůtou dochucená bůhvíjakými omáčkami, nýbrž lahůdka udržující si navždy svůj šmak své jedinečnosti. Báječná hudba prostě nezestárne. A nominace na nejlepší album roku 2002 v oblasti world music to stvrzuje.
A jak vidíte budoucnost Orchestra Baobab, zněla moje poslední otázka.
“Pracujeme na ní, chtěli bychom natočit další desky. Cítíme se být ve formě,“ odpověděl Gomis.
Strom z něhož jde strach
Když natočili album Specialist All The Styles odjeli koncertovat do londýnského Barbican Centra. Poprvé po tolika letech se měli společně objevit na pódiu. Klepali se jako ratlíci a nadávali si, do čeho se nechali uvrtat. Publikum je přivítalo potleskem a tak ho za odměnu převálcovali. Závěrečná děkovačka neznala mezí a je nadobro zlomila. „Když vám lidi v Evropě tleskají ve stoje třicet minut, existuje naděje, že by to mohlo stát za to,“ zhodnotil situaci Balla Sidibe. Ještě v šatně pak podepsali další koncerty, i když s podmínkou: nejprve musí zajet do Dakaru. Tam se celá situace opakovala. „Mladí říkali, hele, tohle nemá nic společného s tím co dávají v televizi nebo slyšíme v rádiu. A tátové jim odpovídali, bodejť by jo, tohle je opravdová hudba,“ chlubil se zpěvák Assame Mboup.
„Baobab je silný strom. I když ho porazíte, roste dál. Takže když mluvíte o Orchestra Baobab, měli byste vědět, že nejsme kapela, která by jen tak tiše navěky zmizela,“ doplnil ho Attisso.
Kdysi mýtický, později k zapomenutí odsouzený Orchestra Baobab mohl vyrazit v plné síle na turné. Trvalo čtyři roky, dva následující připravovali ve studiu Youssou N´Doura nové album Made In Dakar.
Otestovali ho během celonočního vystoupení v dakarském klubu Just 4 U. Nové skladby i znovunatočené drahokamy, na žádných záznamech nedochované. A chcete-li nesestřelitelný důkaz jedinečnosti Orchestra Baobabu, poslouchejte ze všeho nejdřív hymnickou sedmiminutovou skladbu Nijaay zpívanou Youssou N´Dourem a Mboupem. Velkolepé dílo tragicky zemřelého Laye Mboupa z 70. let, publikem zbožňovaného zpěváka Baobabu.
„Nijaay se tehdy šířilo jako požár. Hned po vydání explodovalo. Od rána do noci ho hrála všechna rádia po celé západní Africe,“ vzpomíná Gomis.
Ohromnou práci, i se stařičkým wah-wah pedálem, odvedl opět kytarista Barthelemy Attisso, páteř zvuku kapely, což se týká hlavně pseudoska Colette, ódy na jeho manželku. Do výšek se šponují také fantastičtí dechaři a hlavně bubeníci. Došlo totiž také na kdysi zavrhovaný mbalax, a i když v jemnější verzi , dunivé bubny sabar tu ale nechybí a to ani když dojde na cha-cha Jirim. A Youssou N´Dour jim půjčil nedostižného hráče na talking drum Thio Mbaye. O všech šesti zpěvácích je těžko cokoliv napsat, znělo by to až příliš neuvěřitelně. Stačí poslouchat zastřeně zavlněné vokály Sidibeho s Gomisem ve skladbě Aline zmítající se na pomezí klasické konžské rumby.
Orchestra Baobab při všem svém stáří omládl, získal ohromující, naléhavou chuť do hraní. Zní těžko pochopitelně naprosto současně, moderně jak nablýskané nadupané fáro. Potvrzuje tak starou pravdu, že k budoucnosti potřebujete mít minulost. Proto z jeho energie jde strach i nepříčetná radost zároveň.
(2007)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
