Šaban Bajramovič - Patriarcha romských zpěváků
15.08.2008 | V Titově Jugoslávii Šabanu Bajramovičovi přezdívali všelijak: Elvis Presley v blátivých botách nebo srbský Frank Sinatra. Bohémský potetovaný gentleman se zjizvenou tváří chodil v bílém obleku, z úst mu svítily zlaté zuby a jezdil zásadně mercedesem, tedy když ho zrovna neprohrál v pokeru. Drogy nebral, bez láhve kořalky v kapse saka se ale nikdy neobešel.
Vzpurný, s ničím si nelámající hlavu Rom proslul nespolehlivostí: předem nasmlouvané vystoupení klidně prospal na hotelovém pokoji; pozvali ho do Vídně, všichni se třásli štěstím až ho uslyší, jemu však někdo řekl o nedaleké cikánské svatbě, on skočil do taxíka a prozpíval s přáteli celou noc. Společenské akce vyhledával víc než koncerty, rád zpíval v barech a kavárnách. Pro jeho nádherně baladický soulový hlas, v němž se mísily vlivy vesnické cikánštiny, balkánského blues a kubánské salsy ho milovali Cikáni i gadžové široko daleko – když se vracel z Říma, naložili mu prý do mercedesu zlata, že se sotva rozjel.
Bajramovičův životní příběh je na knihu. Vypráví se o něm také spousta legend, například, že zapomněl kolikrát byl ženatý a děti rozeseté po celém Balkáně přestal počítat. Pravda je ta, že měl pouze jednu manželku – o sedmnáct let mladší Milicu – a čtyři dcery. Narodil se 16. dubna 1936 v srbském městečku Nis, poblíž bulharských hranic. Brzy osiřel a rodiče mu nahradila ulice. Školu opustil negramotný už ve čtyřech letech. Když chtěl během vojny napsat dopis své milované, nezbylo mu než dezertovat.
U vojenského soudu si pak pustil pusu na špacír, jakože ho v armádě stejně nikdo neudrží, takže místo třech let dostal flastr šest a půl. Strávil ho v Titově koncentračním táboře pro politické odpůrce a těžké zločince na pustém ostrově Goli Otok. Vězení pro něho ovšem představovalo universitu: naučil se tu číst i psát, přečetl spoustu knih a věnoval se oblíbenému fotbalu ( mrštný brankář řečený Černý panter) a prošel bitkami na nože (odtud ty jizvy). Co je však podstatné, na Goli Otok započala Bajramovičova hudební kariéra. Geniální zpěvák s takřka absolutním sluchem tu s vězeňskou kapelou prozpíval trest s repertoárem od Luise Armstronga, Sinatry, Nat King Cola nebo Johna Coltranea. Hráli i spoustu kubánské, španělské a mexické hudby.
První album vydal v roce 1964; do počátku války jich natočil dalších dvacet, singly nepočítaje. Napsal okolo sedmi set písní a nebylo v Jugoslávii obdivovanějšího zpěváka. S kapelou Black Mamba koncertoval jak doma, tak po celé Evropě. Zvali ho Tito i Jawaharlal Nehru s Indirou Gandhiovou.
Po Titově smrti v roce 1980 Bajramovičova sláva upadla. Diktátorovi nástupci Romy moc nemuseli a zpěvák zajížděl spíš do Vídně a italského Milána. S počátkem války se pak z veřejnosti vytratil úplně; po celou dobu, a vlastně i po jejím skončení nikdo netušil kde žije. Dragi Šestičovi, redaktorovi válečného rádia a producentovi skupiny Mostar Sevdah Reunion dalo měsíce práce, než Sabana Bajramoviče na území rozpadlé Jugoslávie našel. Vznikly tu nové státy, hranice, nastaly nové pořádky – a těm Bajramovič nerozuměl; nestotožnil se s nimi. Pozornost nevěnoval ani nakladatelským smlouvám a právům: když Bregovič s Kusturicou ve svých filmech použili jeho skladby (sice kosmeticky upravené, přesto jasně Bajramovičovy), mrzelo ho to, nicméně teprve na radu přátel požádal Bregoviče, o autorské vyrovnání. Skladba Mesečina zůstala Mesečinou, každý už ale věděl, že se jedná o převzatou Bajramovičovu píseň Djeli Mara. Naleznete ji na albu Mostar Sevdah Reunion presents Šaban Bajramovič.
Producent Dragi Šestič shromáždil většinu perel ze zpěvákova letitého repertoáru, včetně Jasminy, Djelem, djelem a Opa cupa (tu třeba natočil i náš Gothart).
„Šabanův unikátními barvami odstíněný hlas kombinuje bolest alžírského raie s oduševnělostí portugalského fado do podoby balkánského cikánského jazzu naplněného subtilní poetikou připomínající symboliku Chagallových obrazů,“ dočteme se v dobovém tisku.
Nahrávka představila Krále cikánské hudby (tak zněl jeho oficiální titul věnovaný Indirou Gandhiovou) světu - se Sevdah Mostar Reunionem dokonce koncertovali v USA – on sám ale zůstal stejný. Žil ode dne ke dni. Vše co dokázal by jiní proměnili v milióny dolarů, on zemřel 8. června 2008 prakticky v bídě.
Těsně předtím s Šestičem natočili další krásnou desku, skromně nazvanou Šaban, aniž by tušili, že se jedná o závěť se srdcem těžce nemocného zpěváka o němž bosenský novinář Mladen Hlubna napsal:“Říká se, že před žijícími lidmi by se nemělo sklánět hlavu a padat na kolena. V případě Šabana ale učiním vyjímku“.
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
