Lo Cor de la Plana - Trubadúři kující pikle
20.06.2008 | Světově proslulá vokální skupina Lo Cor de la Plana z Marseille je s vámi schopná smýknout stejným způsobem, jako rozjetý gospelový sbor těsně před spontáním upadnutím do extáze. A nic na tom, že Lo Cor de la Plana zpívají v jazyce středověkých trubadúru okcitánštině a věnují se korsické polyfonii.
Na jihu Francie, severu Itálie a zčásti u Středozemního moře se na počátku 13. století rozprostírala země jazyka Oc – Okcitánie. Přítomnost Římanů, Féničanů, Keltů nebo Řeků tu vykrystalizovala v pestrou národnostní směsici charakteristickou tolerantností vůči jiným národům a náboženstvím. Tamní šlechta podporovala vytříbenou kulturu a symbolem nedlouho existující Okcitánie se stala především tradice trubadúrské hudby – lyrických 
milostných písní opěvující krásu žen a strastí zbavený život. Trubadúři byli takřka výhradně místní šlechticové - údajní potomci římské aristokracie, od níž převzali pověstnou rozmařilost projevující se jak ve způsobu života, tak ve stavbách honosných sídel. Na rozdíl od středověkých rytířů mávajících kolem sebe mečem, hovořili několika jazyky a v oblasti vzdělání patřili k evropské elitě. Souvisela s tím také náboženská svobodomyslnost, kdy nikdo nikomu nepřikazoval k jakému Bohu se má modlit a rovněž specifický vlastní výklad katolické víry – podle papeže navýsost kacířský. Stoupencům tohoto duchovního hnutí se říkalo kataři a podle Říma si zasloužili jedno: zničit ohněm a mečem. Třicet let trvající křižácké výpravy, u kterých šlo samozřejmě také o obrovský majetek katarské šlechty, pak Okcitanii, na svou dobu považovanou za kulturně nejvyspělejší evropský region, totálně vymazaly z historie. Území připadlo tehdy sjednocující se Francii. Po papežově masakru, kdy křižáci povraždili dvě třetiny obyvatelstva – “katolík nebo katar, to je jedno, Bůh už ty své pozná” - zůstal pouze jazyk Oc a několik stovek textů trubadúrských písní a hrstka melodií.
Oc neboli okcitánština a kulturní střípky vstaly z popela až docela nedávno; majoritní Francii trvalo celá století než je, podobně jako vše bretaňské, vzala na milost. Dnes už se na vybraných jihofrancouzským školách Oc vyučuje a zpívá v něm celá řada skupin z Marseille: Massillia Sound System, Kanjar Oc nebo Moussu T e Lei Jovents. S trubadúrskou poezií ale nemají nic společného: jejich okcitanský hip hop nebo potemnělý šanson míří spíš k problémům žhavé současnosti.
A capella šestice Cor de la Plana na trubadúrství navazuje osobitým napodobováním korsické polyfonie, severoafrickými rytmy a ozvěnou vlnění pověstných bulharských sborů; s vokální dynamikou a bezkonkurenční vášní nemající obdoby. Ostře vyhraněnými politickými názory na rasismus zbavující společnost „démonů historie“ a bezzudně provokují.
Pestrá kulturní inspirace Cor de la Plana (název bohémské čtvrti v Marseille) souvisí s pobytem zakladatele skupiny Manu Therona v Alžíru, Itálii a Bulharsku a s multikulturní marseillskou hudební scénou. Okcitánské trubadúrství tak získalo naprosto originální, vzrušující a avantgardní rozměr.
Posloucháte jednohlasy či polyfonie, šepoty, beatbox, tlukot do tamburín, arabských bubínků, stehen a rytmický dupot. Ocitáte se ve snové imaginární zvukové krajině v níž se starověká Okcitánie mísí s konkrétními zvuky míst, kde Cor de la Plana koncertují: kostely, mešity, tovární haly, bary a divadla.
Spoustu skladeb přebírají z dochovaných sborníků, stále častěji je ale skládají nebo dostávají. Jednotlivé koncerty a období koncipují do tematických celků: politických, sakrálních, romantických nebo satirických, přičemž podle novináře Andy Kershawa zpěv v okcitanštině „umožňuje dokonale zmást posluchače a kout pikle“.
Letité příběhy se středověkou náboženskou tematikou jsou na debutovém albu Es Lo Titre (03) plné narážek na současný život a s ortodoxním katolictvím nemají co do činění – „Ježíše považujeme spíš za Marxistu než křesťana a svaté za nekompromisní bojovníky proti všemu a všem“.
Úvod například obstará hlas modlící se staré ženy, připomínající mečení kozy. Andělé s tamburínami mluví nesmysly a Ježíš na kříži se ptá Marie:“Nevíš náhodou, co je dnes za den?.“ Ta mu odpovídá: “Myslím, že pátek.“
Strojená sakrálnost s nedotknutelné božství nemá šanci, přednost má jízlivá satira, černý humor a vědomí skutečnosti, že tyhle písně „skládali chudáci pro chudáky“. „Většina svatých jsou násilníci, bojovníci proti králům a symbolům moci,“myslí si Manu Theron.
Obal druhé desky – Tant Deman (07) – představuje zřejmý pokyn: tančete do úmoru. Zobrazuje totiž židli bez dvou nohou, tudíž bez možnosti v klidu se uvelebit.
Zatímco první deska čerpala ze sbírek, tentokrát Manu Theron z velké míry zhudebnil pouze texty. Úchvatné a energicky vibrující kaskády vokálních harmonií nabraly podobu pekelného experimentu, zkoušky, co všechno posluchač vydrží, sváru mezi hlasy a tamburínami, s nimiž Lo Cor de la Plana žehnají z popela dávnověků povstalé zcela nové hudbě. „Náš zájem není reprodukovat nebo udržovat, natož bránit tradiční okcitánskou kulturu. Vnímáme ji jako nástroj k tomu, abychom s ní mohli zodpovědět otázky týkající se dneška.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
