Mitsoura - Jak režisér Tony Gatlif našel svůj ideální hlas
17.05.2010 | Pravděpodobně nejuhrančivější romská zpěvačka současnosti. „Vy snad máte hlas naplněný héliem,“ vyhrkl na ní Peter Gabriel po prvním setkání a ihned ji pozval na svůj legendární festival WOMAD.
Mónika Juházs Miczura odjakživa ale přezdívaná Mitsoura, pochází z karpatského městečka Bekescsaba na maďarsko-rumunské hranici. Jako zázrak přírody od šestnácti let působila ve světově proslulé romské kapele Ando Drom. Z tradičního akustického pojetí ale stále častěji utíkala ke spolupráci s maďarskou jazz-rockovou skupinou Besh o'droM, slavnými Gipsy Kings, francouzskými Bratsch a patří do koncertního show Kings & Queens, v němž stojí po boku nejslavnějších romských zpěváků dneška. Stala se rovněž hlasem filmu Gadjo Dilo francouzského režiséra Tony Gatlifa. Před několika lety s budapešťskými programátory a cimbalisty představila vlastní projekt Mitsoura, v němž svůj fenomenální hlas propojila se zvukem tradičních nástrojů a technem. „Své kořeny si neseme v sobě a nikdy nám nevymizí z paměti, ale přece jenom žijeme ve velkoměstě 21.století,“ naznačuje zpěvačka důvody své hudební proměny.
Liší se romská hudba z rodných Karpat nějak zásadně od té, kterou hrají Romové v Maďarsku?
“Já jsem zvyklá přistupovat k jednotlivým písničkám především z hlediska jejich duše. Maďarské, balkánské, indické nebo třeba arabské cikánské písničky mají z tohoto hlediska mnoho společných rysů. Co se týče formálních odlišností, těmi jsem se nikdy nijak zvlášť nezabývala, to přenechám raději etnomuzikologům.“
Váš hlas je jednoduše fenomenální. Čím si to vysvětlujete? Malijský zpěvák Salif Keita vyprávěl historky o tom, jak si trénoval hlasivky kdesi na pastvinách, kde celé dny halekal na otravné opice. Máte nějaký podobný zážitek z údolí Karpat?
„Kdepak, já hlavně odmalička zpívala na různých romských slavnostech, křtinách a pohřbech, k čemuž si mě vyvolil zbytek komunity. Zpívám zcela intuitivně, zpěv jsem nikdy nestudovala.“
Hudební svět vás poprvé zaznamenal jako zpěvačku skupiny Ando Drom, krom toho se toho ale vlastně o vás vlastně moc neví. Prozradíte nám trochu víc o svých začátcích? Třeba co bylo motivem Vašeho odchodu do Budapešti?
“Během studií na gymnáziu jsem zjistila, že písničky, které jsem do té doby zpívala pouze pro úzký okruh komunity oslovují nejen Romy, ale mají i obecnější platnost. Dost mě to tehdy překvapilo. Jako šestnáctiletá jsem se tehdy dostala do epicentra romského kulturního dění, jehož součástí byly různé umělecké tábory, literární večery nebo folklorní koncerty. V té době vznikaly první skupiny, hrající tradiční romskou hudbu a já se ocitla rovnou asi v té nejkreativnější. Mám na mysli Ando Drom, kteří pocházejí z Budapešti, takže mi nezbývalo než se za nimi přestěhovat.“
A proč jste od Ando Drom nakonec odešla?“
S Ando Drom jsme projezdili celý svět, hráli jsme po významných festivalech a já tak měla možnost slyšet spoustu zajímavých skupin a hudebních stylů. Kultury různých národů na mě měly velký vliv, objevila jsem velké množství společných rysů v písních pocházejících ze zcela rozdílných oblastí. Vystupovala jsem pak i ve filmech a divadlech, cestu ke mně si našli i skladatelé vážné hudby. Poznala jsem hudbu, o které jsem do té doby nevěděla, interprety jako například Björk, Massive Attack nebo Portishead, kteří mě nadchli. Čím dál víc ve mně sílil pocit, že všechny tyhle vlivy bych ráda nějak integrovala do vlastní tvorby, k tomu jsem ale potřebovala nové spoluhráče, kteří by měli zkušenost i s jinými žánry než jsou ty tradiční. Tak vznikl projekt Mitsoura.“
Spolupracovala jste mimo jiné i s filmovým režisérem Tonym Gatlifem. Jak vás objevil?
“Vystupovali jsme s Ando Drom v Paříži a Tony Gatlif seděl v publiku. Tehdy zrovna chystal film Gadjo Dilo a sháněl nějaký vhodný doprovodný zpěv. Po koncertě za mnou přišel a oznámil mi, že jeho pátrání právě skončilo, protože svůj ideální hlas už našel.“
Ne každému se podaří přechod z akustické hudby na elektronickou, vám to ale vyšlo přímo skvěle. Co vás vedlo k tomuhle rozhodnutí? Inspirovali vás třeba Afro Celt Sound System nebo Transglobal Underground? Nebo jste už měla od začátku jasnou představu o tom, jakou hudbu chcete dělat?
“Transglobal jsem tehdy už pochopitelně znala, shodou okolností hostovalo na jejich deskách několik mých maďarských přátel, ale my jsme nechtěli dělat programově taneční muziku. Mě osobně v hudbě mnohem víc inspirují hluboké a temné, dalo by se říct “filmové” odstíny, které se k mým písním nejvíc hodí.“
Romská hudba je už nějaký ten pátek populární po celém světě. V čem podle vás spočívá její magie? Souvisí to nějak s nespoutaným duchem, s její upřímností?
“Je mnoho druhů romské hudby a každá z nich má jiné tajemství. Jedna je zajímavá svým virtuózním provedením, druhá zas předestírá posluchači svět tradic, které jsou majoritě neznámé. Naše písničky jsou prostoupeny jakousi archetypální energií, ačkoli ta je také hodně ovlivněná městem a jeho životním stylem. Jinými slovy, ani náhodou nejsme čistě tradicionalistická kapela, tahle prastará okultní energie je v našich skladbách kdesi ukrytá a pevně doufám, že se z nich ani nevytratí.“
Loni jsme měli možnost vás vidět společně s Fanfare Ciocarlia a Kings & Queens. To pro vás musela být úžasná zkušenost stát se součástí tak velkého a významného romského projektu.
“Mitsoura je koncepční projekt, vyžadující plnou koncentraci jak mojí, tak mých spoluhráčů. Čas od času to bývá dost vyčerpávající a v takových chvílích přijde člověku vhod, když si může pobyt na pódiu jenom užívat coby jeden z mnoha účinkujících, neinvestovat se cele. To je důvod, proč ráda jezdím na turné s Fanfare Ciocarlia nebo Bratsch, pro mě je to v podstatě relax.“
Vaše fantastické album Dura Dura Dura opisuje trasu z Radjastanu přes Arábii do Evropy. Pro současného romského interpreta je to poněkud neobvyklá cesta. Co vás vedlo k tomu se vydat právě po ní?
“Nechtěla jsem svojí muzice vymezovat nějaké hranice. Pokoušela jsem se dopátrat hluboko ukrytých estetických i jiných hodnot, společných rozdílným kulturám. Mitsoura není romská kapela, hrají v ní i neromští hudebníci. Pokoušíme se vyzdvihnout také pozitivní vlivy globalizace – když už v ní jednou žijeme – protože globalizace má přece i kladné důsledky, nejen tu spoustu negativ. To byl také přesně ten důvod, proč jsem se cíleně poohlížela po spoluhráčích, pocházejících ze zcela odlišného kulturního prostředí; abychom sami sebe dobrovolně nezařadili do škatulky tzv.”cikánské muziky”. Domnívám se, že čím více je úhlů, ze kterých se člověk pokouší odpovědět na nějakou otázku, tím odstíněnější a pravdivější bude také odpověď na ni.“
Vaše hudba je směsicí stylu karpatských Romů, techna, jazzu i reggae a krom toho používáte i nástroje pro romskou hudbu atypické jako např. sitar či sarangi. Je tohle zvuk, o který jste usilovali?
“Když kapela vznikala, byla moje koncepce shromáždit muzikanty, jejichž hudba by byla zcela odlišná, na každém z nich by mě něco zaujalo a kteří spolu dosud nikdy nehráli. V tomhle ohledu je naše spolupráce nadmíru zajímavá. To, čeho lidé nejsou schopni na společenské úrovni – a o multinárodnostním středoevropském prostoru to platí dvojnásob – je právě spolupráce! Naše kapela usiluje o to, aby na naší mikroúrovni vznikl určitý společný jazyk, aniž bychom v tak pestrém spolku přišli o vlastní osobitost.“
Společně s malijských zpěvákem Abdoulayem Diabatem jste byla součástí projektu Global Vocal Meeting. Existuje podle vašeho názoru nějaká souvislost mezi nezávislými romskými muzikanty a africkými griotskými zpěváky? Máte ráda africkou hudbu?
“Všichni jsme lidské bytosti a všichni zpíváme o svých radostech, strastech či touhách, to máme všichni společné. Mám ráda různé druhy hudby, samozřejmě i tu africkou.“
Vaše koncerty si nelze představit bez živé animace a projekce z dílny romské výtvarnice Evy Manduly.
“I ona se spolupodílí na naší tvorbě. Hudba přímo vybízí k tomu, abychom pracovali také s vizuálními prostředky. Obrazy vyprávějí stejný příběh jako hudba. Také obrazová tvorba tradičních romských malířů dnes prochází procesem aktualizace a pomalu se přetváří v mandaly či moderní počítačové animace. Své kořeny si neseme v sobě a nikdy nám nevymizí z paměti, ale přece jenom žijeme ve velkoměstě 21.století, kde zní techno nebo hip hop, odevšad se na nás valí reklamy, což dohromady vytváří eklektický styl, který je na jednu stranu ubíjející, na druhou ale také úžasně pestrý. Vyvolává v nás zvláštní duševní rozpoložení, které se pokoušíme umělecky uchopit a ztvárnit jak hudebně tak i výtvarně.“
(2010)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
